Eufemismus a dysfemismus🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-06.11
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy jazyka a dvojznačnosti
Druh	rétorická taktika
Anglicky	Euphemism and dysphemism
Jiné názvy	eufemismus, dysfemismus, zjemňování a zhrubování
Užití	převážně záměrná taktika
Riziko zneužití	vysoké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Eufemismus je pojmenování, které nepříjemnou, škodlivou nebo společensky citlivou věc označuje mírněji, než by ji označil přímý popis. Dysfemismus je jeho opak: pojmenování, které věc označuje hruběji, odpudivěji nebo ponižujícím způsobem. Oba jevy jsou součástí běžného jazyka a mají řadu neškodných funkcí, od taktu při oznámení úmrtí po žertovné zhrubění mezi přáteli. Jako argumentační taktika se uplatňují tehdy, když volba pojmenování nahrazuje informaci o věci a vede posluchače k soudu, který by po přímém popisu neučinil. Zjemňující pojmenování pak slouží k tomu, aby škoda, násilí nebo selhání nevyvolaly odpor, a zhrubující k tomu, aby člověk nebo skupina ztratili nárok na naslouchání či ohled. Starší nauka o klamech popisovala výrazy, které věc zastírají přijatelnějším jménem, jako „klamná jména“ a řadila je mezi klamy zmatení (Bentham 1824). Současné učebnice upozorňují, že zjemňující nebo zhrubující slova mohou vytvářet zdání rozdílu tam, kde žádný věcný rozdíl není (Damer 2009). Eufemismus a dysfemismus jsou dvěma směry téhož mechanismu, který kompendium popisuje u nabitého jazyka.

Původ a souvislosti🔗

Kritika eufemismu jako politického nástroje má v moderní době nejznámější podobu v eseji George Orwella o politice a anglickém jazyce, který upozornil, že úřední jazyk dokáže násilí popsat tak, aby si ho čtenář nepředstavil. Lingvisté Keith Allan a Kate Burridge později popsali eufemismus a dysfemismus jako jazyk, který slouží zároveň jako štít a jako zbraň. Lifton při studiu programů převýchovy ukázal, jak uzavřené prostředí nahrazuje popisy zkušenosti ustálenými, silně hodnotícími frázemi, které ukončují přemýšlení o tom, co se skutečně děje (Lifton 1961). Kognitivní lingvistika přispěla zjištěním, že pojmenování a metafory nejsou neutrální obaly: zvýrazňují některé stránky věci a jiné skrývají, takže určují, co z ní posluchač vůbec vnímá (Lakoff a Johnson 1980). V klinické a právní oblasti je jev známý z výpovědí lidí, kteří způsobili škodu. Herman popsala, jak se pachatelé násilí brání popřením, zlehčováním a obviňováním oběti a jak toto zlehčení přebírá i okolí (Herman 1992). Stark ukázal, že právní a institucionální pojmenování zaměřená na jednotlivé incidenty přehlížejí vzorec donucující kontroly, který tvoří jádro zkušenosti obětí (Stark 2007); kompendium jeho rámec rozebírá v článku o donucující kontrole.

Struktura argumentu🔗

Argument s eufemismem má podobu „X je jen Y“, kde Y je mírnější popis, pod nějž X technicky spadá, ale který zamlčuje jeho podstatné rysy: bití je „výchovná korekce“, propuštění stovek lidí je „optimalizace stavů“, ztráta peněz klientů je „nepříznivý vývoj portfolia“. Z mírnějšího popisu se pak vyvozuje mírnější hodnocení: když jde „jen“ o korekci, není důvod zasahovat. Dysfemismus má zrcadlovou podobu: „X je vlastně Z“, kde Z je hrubší popis, a z něj se vyvozuje přísnější hodnocení nebo odmítnutí naslouchat. Z hlediska argumentačních schémat jde o argument ze slovní klasifikace, v němž je zařazení sporné, ale předkládá se jako samozřejmé (Walton, Reed a Macagno 2008). Typickým rysem eufemismu je také posun gramatický: jednající osoba mizí za nominalizací nebo trpným rodem („došlo k pochybení“, „nastala eskalace“), takže z popisu zmizí, kdo co udělal.

Varianty🔗

V praxi lze rozlišit několik oblastí, v nichž se taktika uplatňuje s odlišnými následky. Institucionální eufemismus chrání organizaci: selhání péče se v interní zprávě stává „nežádoucí událostí“, propuštění „restrukturalizací“ a únik dat „bezpečnostním incidentem“, takže odpovědnost se rozplývá v procesu. Vztahový eufemismus chrání toho, kdo ubližuje: kontrola se nazývá „starostí“, žárlivost „láskou“, výbuch vzteku „ztrátou nervů“, a člověk, který násilí zažívá, ho pak sám obtížně pojmenuje. Hermanová popisuje, jak pachatel vlastní násilí zlehčuje a jak toto zlehčení přebírá i okolí (Herman 1992). Válečný a bezpečnostní eufemismus vzdaluje posluchače od obrazu zraněných a mrtvých. Na druhé straně stojí dysfemismus, který slouží vylučování: kritik se stává „štváčem“, pacient „simulantem“, oběť „hysterkou“. Zvláštní variantou je přepínání mezi oběma směry v jedné výpovědi, kdy se vlastní jednání zjemňuje a reakce druhého zhrubuje, takže pachatel a oběť si v popisu vymění role. V každé z těchto oblastí je pojmenování jen prvním krokem; jeho účinek se násobí tím, že je přebírají další lidé a dokumenty, až se mírnější nebo hrubší slovo stane samozřejmým označením věci.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je nepoměr mezi pojmenováním a známými následky: mírné slovo pro událost, která zanechala zranění, ztrátu nebo trvalou škodu. Druhým znakem je zmizení původce: podmět věty je abstraktní („situace“, „proces“, „okolnosti“) a sloveso neříká, kdo jednal. Třetím znakem je odborný nebo úřední žargon tam, kde by běžné slovo bylo srozumitelnější, což kompendium popisuje u terminologické mystifikace. Čtvrtým znakem je asymetrie: vlastní jednání se popisuje eufemismy, jednání protistrany dysfemismy. U dysfemismu je znakem pojmenování člověka nebo skupiny výrazem, který je odlidšťuje, zesměšňuje nebo spojuje s nečistotou či nemocí; historie propagandy ukazuje, že takový jazyk často doprovázel ospravedlňování tvrdého zacházení se skupinou. V rozhovoru s pachatelem nebo s institucí, která hájí své pochybení, je znakem také opakované vracení k mírnějšímu slovu, kdykoli posluchač použije přímý popis (Herman 1992).

Odlišení od platné argumentace🔗

Eufemismus není klamem, pokud ohleduplné slovo nic nezastírá. Lékař, který nejdřív jasně sdělí, že pacient zemřel, a teprve potom řekne, že „odešel klidně“, šetří city příjemce, ale nezkresluje fakta. Podobně je v pořádku užívat zdvořilá slova pro tělesné funkce nebo nemoci, pokud je jasné, o co jde. Rozhodující je, zda by posluchač po přímém popisu dospěl k jinému soudu, než k jakému ho vede zvolené pojmenování. Pokud ano, pojmenování nese argumentační váhu, kterou nemá podloženou. Ani dysfemismus není vždy klamem: drsné slovo pro doložené zlo může být přesnější než úřední opis, pokud jeho síla odpovídá skutečnosti. Pragma-dialektika zde nabízí měřítko jasnosti a poctivého výkladu: formulace nemá skrývat podstatné rysy věci, o níž se vede spor, a nemá protistranu stavět do pozice, v níž ji nelze slyšet (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Stav poznání🔗

Účinek pojmenování na úsudek patří k dobře doloženým zjištěním psychologie. Výzkum rámcování ukázal, že logicky shodné popisy téhož programu, jednou jako počet zachráněných a jednou jako počet zemřelých, vedly k odlišným volbám (Tversky a Kahneman 1981). Pokusy se svědeckou výpovědí doložily, že volba slovesa v otázce na dopravní nehodu změnila odhad rychlosti i pozdější vzpomínku (Loftus a Palmer 1974). Tyto výsledky nejsou přímým výzkumem eufemismů, ale ukazují mechanismus, kterým zjemňující a zhrubující slova působí: mění, jak je událost zakódována a jak se na ni vzpomíná. Kahneman připomíná, že rychlé intuitivní hodnocení reaguje na emoční zabarvení popisu, zatímco jeho korekce vyžaduje úsilí, které lidé ne vždy vynaloží (Kahneman 2011). Výzkum dopadu odlidšťujících pojmenování na postoje ke skupinám existuje, ale jeho výsledky se liší podle metod a kontextu, a kompendium proto neuvádí konkrétní velikosti účinku.

Obrana a odpověď🔗

Základní obranou je návrat k popisu jednání: kdo co udělal, čím, komu a s jakým následkem. Taková otázka nepřijímá ani neodmítá zvolené pojmenování, ale vrací do rozhovoru fakta, na nichž má hodnocení stát. Druhou obranou je vrátit do věty původce, tedy převést trpný rod nebo nominalizaci na sloveso s podmětem: místo „došlo k pochybení“ říci, kdo se mýlil a jak. Třetí obranou je zkouška symetrie: jak by mluvčí pojmenoval stejné jednání, kdyby ho vykonala protistrana? V práci s oběťmi násilí je důležité nepřebírat eufemismy pachatele a dovolit člověku pojmenovat zkušenost přímými slovy, protože obnova schopnosti popsat, co se stalo, je součástí zotavení (Herman 1992). Ve forenzní a sociální praxi chrání pravidlo zapisovat výpovědi doslova a odlišovat citaci od shrnutí, aby zjemnění nevzniklo až při přepisu. U dysfemismu je odpovědí trvat na tom, aby se o lidech mluvilo jako o lidech, a oddělit kritiku jednání od ponižujícího označení osoby; tento požadavek odpovídá pragma-dialektickému pravidlu, že spor se má vést o stanoviska, a ne o diskvalifikaci protistrany (van Eemeren a Grootendorst 2004). Souvislosti s politickou propagandou rozebírá kompendium v kapitole o politické a ideologické epistemické anihilaci.

Literatura🔗

• Bentham, J. (1824). The Book of Fallacies. London: John and H. L. Hunt.
• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Lakoff, G., & Johnson, M. (1980). Metaphors We Live By. Chicago: University of Chicago Press.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5), 585–589.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1981). The framing of decisions and the psychology of choice. Science, 211(4481), 453–458.
• Walton, D., Reed, C., & Macagno, F. (2008). Argumentation Schemes. Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy jazyka a dvojznačnosti – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Odvolání na emoce – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to emotion)
• Klam důrazu – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Fallacy of accent)
• Přesvědčovací definice – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Persuasive definition)
• Nabitý jazyk – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Loaded language)
• Rozlišení bez rozdílu – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Distinction without a difference)
• Nominalizace – příbuzné heslo (NLP vzorce: Meta-model, Nominalisation)

V kompendiu

• 7.8 Politická a ideologická EA — totalitní systémy, propaganda, populismus – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-8.2.5 Starkův rámec coercive control – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.1.3 Terminologická mystifikace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Vyhýbavá slova – předchozí heslo rodiny
• Vytržení z kontextu – další heslo rodiny