Klam důrazu🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-06.03
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy jazyka a dvojznačnosti
Druh	neformální klam
Anglicky	Fallacy of accent
Jiné názvy	klam přízvuku, zavádějící důraz
Užití	převážně záměrná taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Klam důrazu je argument, v němž se význam výroku mění tím, která jeho část je zdůrazněna, a závěr se pak opírá o význam vzniklý důrazem, nikoli o to, co výrok skutečně tvrdí. V mluvené řeči jde o přízvuk, intonaci nebo pauzu, v psaném textu o kurzívu, tučné písmo, nadpis, pořadí informací nebo o výběr toho, co se cituje a co se vynechá (Copi, Cohen a McMahon 2014). Klasický výklad zahrnuje dvě příbuzné podoby. V užší podobě se zdůrazní jedno slovo věty, čímž se naznačí kontrast, který mluvčí výslovně nevyslovil: kdo zdůrazní, že něco platí „dnes“, naznačuje, že jindy to neplatí. V širší podobě jde o selektivní zvýraznění částí delšího textu nebo souboru údajů, takže čtenář si odnese jiný obraz, než jaký by vytvořil celek. Damer řadí zavádějící důraz mezi klamy jazykového zmatení, které narušují přijatelnost premis (Damer 2009). Pro kompendium je klam důrazu důležitý zejména proto, že mluvčí může vždy tvrdit, že nic nepravdivého neřekl; nepravdivý je jen dojem.

Původ a souvislosti🔗

Aristotelés zařadil přízvuk mezi klamy závislé na jazyce, ale v řečtině měl na mysli především změnu významu slova podle polohy tónu, a sám poznamenal, že v nepsané rozpravě se takový argument sestavuje obtížně, snáze v psaném textu a v básni. Hamblin sleduje, jak se obsah aristotelských kategorií v pozdějších učebnicích proměňoval a jak se jejich původní smysl ztrácel (Hamblin 1970). Dnešní klam důrazu, který zahrnuje přízvuk ve větě i selektivní zvýraznění částí textu, je proto spíše novověkým rozšířením než přímým pokračováním Aristotelovy kategorie. Moderní pragmatika vysvětlila, proč důraz funguje: posluchač předpokládá, že mluvčí spolupracuje a že nic neříká ani nezdůrazňuje bezdůvodně, a proto z důrazu dovozuje dodatečný význam, takzvanou implikaturu (Grice 1975). Tento dovozený význam není součástí doslovného obsahu, a mluvčí ho tedy může popřít, aniž by se dopustil lži v úzkém smyslu (Levinson 1983). Výzkum rámování ukázal, že logicky rovnocenné popisy téže situace vedou k odlišným rozhodnutím podle toho, zda zdůrazňují zisky, nebo ztráty (Tversky a Kahneman 1981). Huff popsal, jak výběr průměru, zkrácená osa grafu nebo nadpis zdůrazňující jediný údaj vytvářejí zavádějící dojem bez jediného nepravdivého čísla (Huff 1954). Kniha tyto mechanismy rozebírá i v souvislosti s politickou propagandou.

Struktura argumentu🔗

Strukturu tvoří tři prvky: výchozí výrok nebo soubor údajů, zvýraznění jeho části a závěr, který z výroku sám neplyne, ale plyne z kontrastu nebo dojmu, jejž zvýraznění vyvolalo. U přízvuku ve větě je mechanismem kontrast: zdůrazněné slovo se staví proti mlčky přítomné alternativě („nebyl agresivní dnes“ naznačuje, že jindy ano). U selektivního citování je mechanismem vynechání: věta „lék nepomáhá“ je přesnou citací z výroku „u lidí bez příznaků lék nepomáhá“, ale její význam je jiný; tato podoba přechází plynule do klamu vytržení z kontextu. U údajů je mechanismem hierarchie: relativní změna rizika v nadpisu a absolutní riziko v poznámce pod tabulkou sdělují tentýž fakt, ale čtenář si zapamatuje, co bylo zvýrazněno (Huff 1954). V mluvené řeči lze důraz nést i tónem, tempem nebo gestem; kniha tuto jazykovou techniku popisuje u analogového značení, kde se vyznačená část věty stává druhým sdělením. Ve všech případech platí, že závěr by neobstál, kdyby se výrok podal bez zvýraznění nebo v úplném znění (Copi, Cohen a McMahon 2014).

Varianty🔗

V praxi se lze setkat s několika podobami, které mají společné jádro, ale liší se médiem. Prozodická varianta žije v mluvené řeči a v nahrávkách: tentýž přepis výpovědi může nést jiný smysl podle toho, kde mluvčí zvedl hlas nebo udělal pauzu, a přepis tuto informaci ztrácí. Typografická varianta pracuje s kurzívou, tučným písmem, podtržením nebo uvozovkami; zvláště ironické uvozovky kolem slova, například kolem označení „odborník“, sdělují pochybnost, kterou pisatel nemusí obhajovat. Kompoziční varianta využívá pořadí a umístění: co je v nadpisu, perexu nebo prvním odstavci, si čtenář zapamatuje, co je v posledním odstavci, často nečte. Výběrová varianta zvýrazňuje jen některé údaje ze souboru, například nejpříznivější rok z časové řady. Kniha popisuje i přenos výroku mezi publiky s odlišnými normami, kde se zvýrazní jiné rysy téže věty, jako kolaps kontextu; i tam platí, že výrok zůstal doslovně stejný a změnil se jen jeho rámec (Tversky a Kahneman 1981).

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je rozdíl mezi tím, co si čtenář z textu odnese, a tím, co lze z textu doslovně doložit. Pokud po přečtení zůstane silný dojem, který se nedá podložit žádnou konkrétní větou, je na místě hledat, co dojem vytvořilo. Druhým znakem je asymetrie viditelnosti: jeden údaj je v nadpisu, tučně nebo na začátku, jiný, stejně podstatný, je v poznámce, na konci nebo jen v příloze. Třetím znakem je citace, která končí nebo začíná uprostřed myšlenky, zvláště když výpustka mění zápor, podmínku nebo omezení platnosti. Čtvrtým znakem je obrana mluvčího slovy „to jsem neřekl“, když je konfrontován se závěrem, který jeho důraz zjevně naznačoval; tato popiratelnost je typická pro sdělení nesená implikaturou, ne doslovným obsahem (Grice 1975). Výzkum svědecké paměti ukazuje, že i volba jednoho silnějšího slova v otázce posune odpověď i vzpomínku, takže důraz na slově není v institucionálních záznamech neutrální (Loftus a Palmer 1974). V předávané informaci se důraz zesiluje: při převyprávění se podle Gilovicha některé prvky zvýrazní a jiné vytratí, takže příběh z druhé ruky bývá vyhrocenější než původní (Gilovich 1991).

Odlišení od platné argumentace🔗

Důraz sám o sobě je běžnou a nezbytnou součástí komunikace. Každý text musí něco postavit do popředí, a kdo zdůrazní nejdůležitější zjištění studie, nedopouští se klamu. Hranici určuje, zda zvýraznění odpovídá váze údaje v celku a zda celek zůstává čtenáři dostupný a srozumitelný. Platné je také, když mluvčí důrazem vyjadřuje kontrast, který je pravdivý a který by byl ochoten vyslovit výslovně. Kdo řekne „tentokrát byl výsledek dobrý“ a skutečně má na mysli, že předchozí výsledky byly horší, implikaturu nezneužívá, protože by ji na požádání potvrdil (Grice 1975). Klam nastává, když důraz nese tvrzení, které mluvčí není ochoten nebo schopen obhájit, a když úplné znění vede k jinému závěru než zvýrazněná část. U kvantitativních údajů je dobrou praxí uvádět relativní i absolutní hodnoty a stejnou měrou zvýraznit přínosy i rizika, protože jinak rámování mění rozhodnutí, aniž by se změnila data (Tversky a Kahneman 1981).

Stav poznání🔗

Výzkum rámování patří k nejlépe doloženým oblastem psychologie rozhodování a ukazuje, že způsob podání informace, nikoli jen její obsah, ovlivňuje volbu i u odborníků (Tversky a Kahneman 1981). Pozdější práce shrnuté Kahnemanem doložily, že intuitivní úsudek pracuje s tím, co je zvýrazněno a snadno dostupné, a nedoplňuje si to, co zůstalo stranou (Kahneman 2011). Gigerenzer opakovaně ukázal, že podání rizik v relativních hodnotách vede lékaře i pacienty k přeceňování přínosu, kdežto podání v absolutních četnostech porozumění zlepšuje (Gigerenzer 2002). Výzkum paměti svědků potvrzuje, že slovní volba otázky působí i zpětně na vzpomínku (Loftus a Palmer 1974). Teorie argumentace přitom upozorňuje, že klam důrazu nelze posoudit mimo kontext: tentýž důraz může být v jedné situaci přiměřený a v jiné zavádějící, podle toho, co čtenář potřebuje vědět k rozhodnutí (Walton 2008). Empirie tedy dobře vysvětluje, proč klam funguje, ale hranici mezi přiměřeným a zavádějícím zvýrazněním musí v konkrétním případě určit úsudek o účelu sdělení.

Obrana a odpověď🔗

Nejjednodušší odpovědí je obnovit úplné znění. U citace to znamená vyhledat celou větu a odstavec, z nichž pochází, a porovnat jejich smysl se smyslem citované části. U údajů to znamená postavit vedle sebe relativní a absolutní hodnotu, výchozí stav a časové období, a teprve pak posuzovat závěr (Gigerenzer 2002). U mluveného výroku pomáhá převést naznačený kontrast do výslovné podoby a zeptat se, zda ho mluvčí skutečně tvrdí: pokud ano, musí ho doložit, pokud ne, dojem ztrácí oporu (Grice 1975). V klinické a forenzní dokumentaci je prevencí věcný styl, v němž se zvýrazňuje jen to, co má pro rozhodnutí skutečnou váhu, a v němž se nepíší kontrasty, které nejsou doloženy jinými záznamy. Ve veřejné debatě je užitečné rozlišovat nadpis od zprávy a zprávu od zdroje, protože důraz se na každé z těchto úrovní může posunout (Huff 1954). Obrana proti klamu důrazu nespočívá v podezřívavosti vůči každému zvýraznění, ale v návyku vracet se k celku, než se z části vyvodí závěr.

Literatura🔗

• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Gigerenzer, G. (2002). Calculated Risks: How to Know When Numbers Deceive You. New York: Simon & Schuster.
• Gilovich, T. (1991). How We Know What Isn't So: The Fallibility of Human Reason in Everyday Life. New York: Free Press.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Huff, D. (1954). How to Lie with Statistics. New York: W. W. Norton.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5), 585–589.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1981). The framing of decisions and the psychology of choice. Science, 211(4481), 453–458.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy jazyka a dvojznačnosti – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Vytržení z kontextu – zvláštní případ tohoto hesla

Příbuzná hesla

• Zavádějící graf – příbuzné heslo (Statistické a pravděpodobnostní klamy, Misleading graph)
• Ekvivokace – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Equivocation)
• Amfibolie – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Amphiboly)
• Nabitý jazyk – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Loaded language)
• Eufemismus a dysfemismus – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Euphemism and dysphemism)
• Vytržení z kontextu – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Quoting out of context)
• Analogové značení – příbuzné heslo (NLP vzorce: Milton-model, Analogue marking)

V kompendiu

• EA-2.3.2 Kolaps kontextu (context collapse) – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.8 Politická a ideologická EA — totalitní systémy, propaganda, populismus – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Amfibolie – předchozí heslo rodiny
• Klam skládání – další heslo rodiny