Rozptylovač🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-20.09
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Jazykové vzorce
Druh	pojem
Anglicky	Distracter
Jiné názvy	rozptylující postoj, irelevantní postoj, distracting
Obecnější heslo	Komunikační kategorie Virginie Satirové
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	nízké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Rozptylovačem se v typologii Virginie Satirové označuje komunikační postoj, ve kterém člověk pod tlakem reaguje tím, že odvádí pozornost od toho, o čem je řeč. Na otázky neodpovídá k věci, přeskakuje k jiným tématům, žertuje, začíná něco dělat nebo se v rozhovoru ztrácí. Jeho slova, pohyby i hlas jako by nesouvisely s tím, co se kolem něj děje. Satirová postoj popsala jako ochranu člověka, který se cítí nikomu nepotřebný a pro kterého v situaci není místo; zmatek, který kolem sebe šíří, odpovídá zmatku, který prožívá uvnitř (Satir 1972). Postoj patří mezi čtyři ochranné komunikační kategorie Satirové a od ostatních se liší tím, že nebere v úvahu nejen sebe a druhého, ale ani samotnou situaci. Kompendium jej zařazuje proto, že odvádění pozornosti je v rozhovoru častým prostředkem, jak se vyhnout odpovědnosti, a zároveň častým projevem úzkosti, který se snadno nespravedlivě vyloží jako úmysl.

Původ a souvislosti🔗

Satirová postoj popsala na základě pozorování rodin, ve kterých se napětí opakovaně rozptylovalo vtipem, změnou tématu nebo nečekaným jednáním některého člena, často dítěte. Rozptylovač na sebe v takových rodinách nezřídka strhává pozornost, a tím od konfliktu odvádí i ostatní. Tělesným obrazem postoje byla postava v neustálém pohybu, s končetinami mířícími různými směry, která nikdy nezůstane stát (Satir 1972). Systémově jde o způsob, jak rodina udržuje rovnováhu tím, že se ke zdroji napětí nikdy nedostane.

Teorie komunikace, se kterou Satirová sdílela výchozí předpoklady, popsala obdobný jev jako diskvalifikaci sdělení. Watzlawick a spolupracovníci ukázali, že člověk, který se nechce zavázat k žádnému postoji, a přitom nemůže nekomunikovat, se může uchýlit k odpovědím, které sdělení vlastně zneplatňují: k nedokončeným větám, k odbočkám, ke změnám tématu a k nedorozuměním (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). Z hlediska pragmatiky jazyka rozptylovač porušuje to, co Grice popsal jako zásadu relevance, tedy očekávání, že příspěvek do rozhovoru souvisí s tím, o čem se mluví (Grice 1975). NLP převzalo postoj s celou typologií Satirové (Grinder a Bandler 1976).

Struktura vzorce🔗

Rozptylující postoj má rozpoznatelnou podobu na několika rovinách. Ve slovech převažují odpovědi bez vztahu k otázce, náhlé změny tématu, nedokončené myšlenky, vtipy v nevhodnou chvíli a otázky, které rozhovor odvádějí jinam. Hlas bývá nevyrovnaný, s nečekanými změnami tempa a výšky. Tělo je v neklidu, pohled těká a člověk se často zabývá něčím jiným než rozhovorem. Vnitřně postoj podle Satirové doprovází pocit, že na člověku nikomu nezáleží (Satir 1972).

Účinek postoje je dvojí. Pro samotného rozptylovače znamená úlevu: k nepříjemnému tématu se nemusí postavit. Pro rozhovor znamená ztrátu směru: otázka zůstane nezodpovězena, konflikt neřešen a ostatní účastníci se buď nechají strhnout jinam, nebo se začnou zlobit na rozptylovače místo na problém. Grice upozornil, že posluchač zjevné porušení relevance obvykle nevnímá jako nesmysl, ale hledá, co tím mluvčí chtěl naznačit (Grice 1975). Tato vlastnost dává rozptylování zvláštní sílu: posluchač se namáhá najít souvislost, která neexistuje, a původní otázka mu mezitím vyklouzne. Levinson popisuje, jak se v rozhovoru z porušení konverzačních zásad vyvozuje skrytý význam (Levinson 1983).

V rodinném systému může rozptylování plnit funkci, kterou si nikdo z členů neuvědomuje. Dítě, které ve chvíli hádky rodičů začne zlobit, žertovat nebo si stěžovat na bolest, na sebe přitáhne pozornost a hádka ustane. Rodina tím získá krátkodobý klid, ale konflikt zůstane nevyřešen a dítě se naučí, že jeho úkolem je napětí rozptylovat. Satirová právě takové vzorce považovala za klíč k porozumění tomu, proč se rodinné obtíže udržují i přes upřímnou snahu všech zúčastněných (Satir 1972).

Detekční znaky🔗

Pro pozorovatele je podstatné odlišit úmyslné odvádění pozornosti od úzkostného rozptylování a od jiných příčin, proč člověk nemluví k věci. Úmyslné odvádění pozornosti se pozná podle selektivity: člověk mluví k věci, dokud téma nezačne být pro něj nepříjemné, a rozptyluje právě tehdy, když se rozhovor přiblíží k jeho odpovědnosti. Typické jsou odbočky, které vypadají jako odpověď, ale na otázku neodpovídají (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967), a záplava informací, ve které se odpověď ztratí. Kompendium tyto mechanismy popisuje u tematické diverze a u informačního přetížení.

Úzkostné rozptylování se naopak objevuje plošně, v mnoha situacích napětí, a člověk sám bývá ze své reakce nešťastný. Od obou je nutné odlišit stavy, které s komunikačním postojem nesouvisejí: obtíže s pozorností, únavu, jazykovou bariéru nebo disociaci. Lidé, kteří prošli traumatem, mohou při připomínce traumatické události ztrácet nit, protože jejich pozornost je zahlcena nebo se od tématu odpojí; Herman takové reakce popisuje jako součást obrazu posttraumatické zátěže (Herman 1992). U takových lidí je výklad rozptylování jako úmyslu nespravedlivý a škodlivý. Rozhodující otázkou je, zda se rozptylování objevuje jen u témat, která se týkají odpovědnosti mluvčího, nebo plošně a bez zjevného prospěchu.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Přerušení rozhovoru nebo změna tématu mohou být legitimní a užitečné. Kdo ve vyhroceném sporu navrhne pauzu, pojmenuje důvod a slíbí návrat k tématu, nerozptyluje, ale reguluje konflikt. Humor může v napjaté situaci uvolnit napětí a umožnit pokračovat. V terapii dětí a rodin se s rozptylováním pracuje jako se signálem, že téma je pro někoho příliš těžké, a hledá se cesta, jak se k němu vrátit bezpečněji (Satir 1972). Legitimní přerušení se pozná podle toho, že je ohlášené a že se k tématu skutečně vrací.

Manipulativní užití má jiné rysy. Rozptylování slouží k tomu, aby otázka nebyla zodpovězena a aby si toho nikdo nevšiml. V politických rozhovorech a při výsleších se projevuje jako odpověď na jinou otázku, než byla položena, a jako zahlcení posluchače nepodstatnými údaji. V blízkých vztazích se objevuje jako soustavné vyhýbání se rozhovoru o problému, který druhá strana opakovaně otevírá. V ericksonovské tradici se zmatení popisuje jako prostředek, který oslabuje kritické hodnocení a zvyšuje vnímavost k následujícímu sdělení (Erickson, Rossi a Rossi 1976); kompendium se příbuznému jevu věnuje na stránce o úmyslné vágnosti.

Stav důkazů🔗

Rozptylující postoj je klinickým popisem Satirové, ne výsledkem kontrolovaného výzkumu (Satir 1972). Teoretický popis diskvalifikace sdělení a porušování konverzačních zásad má solidní zázemí v teorii komunikace a v pragmatice (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967; Grice 1975), ale tato zázemí vznikla nezávisle na NLP. NLP typologii převzalo bez vlastního empirického ověření a jeho tvrzení mají podle kritických přehledů slabou oporu (Witkowski 2010; Tosey a Mathison 2009). Zvláštní opatrnost je namístě u výkladu neklidu, těkavého pohledu a vyhýbavých odpovědí jako znaků úmyslu nebo neupřímnosti. Výzkum klamání ukazuje, že takové projevy nejsou spolehlivými ukazateli lži a že lidé, včetně profesionálů, je při posuzování pravdivosti přeceňují (Vrij 2008). Úzkostný člověk, který mluví pravdu, může působit vyhýbavě, a klidný člověk, který lže, může odpovídat přímo.

Obrana a zotavení🔗

Proti úmyslnému rozptylování je nejúčinnější obranou klidně a opakovaně vracet rozhovor k původní otázce. Pomáhá pojmenovat, co se stalo: otázka zněla takto, odpověď se týkala něčeho jiného; pojmenování zviditelní porušení zásady relevance, se kterou posluchač jinak mlčky počítá (Grice 1975). V písemné komunikaci a při jednáních pomáhá zapisovat otázky a to, zda na ně bylo odpovězeno, protože rozptylování se v záznamu ukáže zřetelněji než v živém rozhovoru. Je také užitečné nenechat se strhnout novými tématy a odložit je na později. Pokud rozptylování v blízkém vztahu trvá a důležitý problém se nikdy nedostane na pořad, je na místě pojmenovat vzorec sám, nikoli jen jednotlivé odbočky.

Pro člověka, který u sebe rozptylující postoj rozpozná, je cestou naučit se zůstat u tématu, i když je nepříjemné, a dát najevo, kdy je pro něj příliš těžké, místo aby od něj utekl. V terapii se k tomu přistupuje postupně, protože rozptylování dlouho chránilo před pocity, které člověk nedokázal unést (Herman 1992). Vyrovnaná alternativa nespočívá v tom, že člověk o všem mluví hned a naplno, ale v tom, že otevřeně řekne, co potřebuje, třeba čas nebo bezpečnější chvíli. Takovou podobu komunikace popisuje stránka o vyrovnaném postoji.

Literatura🔗

• Erickson, M. H., Rossi, E. L., & Rossi, S. I. (1976). Hypnotic Realities: The Induction of Clinical Hypnosis and Forms of Indirect Suggestion. New York: Irvington.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Grinder, J., & Bandler, R. (1976). The Structure of Magic II: A Book about Communication and Change. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Satir, V. (1972). Peoplemaking. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Tosey, P., & Mathison, J. (2009). Neuro-Linguistic Programming: A Critical Appreciation for Managers and Developers. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
• Vrij, A. (2008). Detecting Lies and Deceit: Pitfalls and Opportunities (2. vyd.). Chichester: Wiley.
• Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication. New York: W. W. Norton.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Jazykové vzorce – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Komunikační kategorie Virginie Satirové – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Červený sleď – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Klamy relevance, Red herring)
• Inkongruence – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Incongruence)
• Úmyslná vágnost – příbuzné heslo (Milton-model, Artful vagueness)
• Počítač – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Computer (super-reasonable))
• Vyrovnaný – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Leveller)

V kompendiu

• EA-1.3.3 Tematická diverze – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.1.2 Informační přetížení – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Počítač – předchozí heslo rodiny
• Vyrovnaný – další heslo rodiny