Ukvapené zobecnění🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-03.07
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy předpokladu
Druh	neformální klam
Anglicky	Hasty generalisation
Jiné názvy	unáhlené zobecnění, nedostatečný vzorek, secundum quid
Užití	převážně chyba uvažování
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Ukvapené zobecnění je induktivní úsudek, který z malého počtu případů nebo z případů vybraných nereprezentativně vyvozuje závěr o celé skupině. Kdo potkal dva nepoctivé prodejce z jednoho města a usoudí, že prodejci z toho města jsou nepoctiví, nedopustil se chyby ve formě úsudku, ale v tom, že jeho premisy závěr nedostatečně podporují. Klam tedy nespočívá v zobecňování samém, bez něhož by žádné poznání nebylo možné, ale v nepoměru mezi silou závěru a šíří dokladů. Argumentační literatura ho popisuje jako porušení požadavku dostatečnosti: premisy mohou být pravdivé a relevantní, a přesto nestačí k tomu, co se z nich vyvozuje (Johnson a Blair 1977). Damer řadí do téže skupiny chyb nedostatečný vzorek a nereprezentativní data, tedy dvě odlišné příčiny téhož výsledku: vzorek je buď příliš malý, nebo vybraný tak, že neodpovídá skupině, o níž se mluví (Damer 2009). V kompendiu je heslo důležité proto, že ukvapené zobecnění je obvyklou cestou, kterou se z jednotlivých zkušeností stávají stereotypy, a stereotypy pak vstupují do úsudků o konkrétních lidech.

Původ a souvislosti🔗

Problém zobecnění z jednotlivých případů provází logiku od jejích počátků. Aristotelés rozlišoval úsudky, které platí bezvýhradně, od úsudků, které platí jen v určitém ohledu, a latinská tradice z toho vytvořila dvojici klamů, jejichž názvy se v učebnicích dodnes zaměňují: přechod od toho, co platí v určitém ohledu, k tomu, co platí obecně, se nazývá secundum quid a odpovídá ukvapenému zobecnění, kdežto opačný přechod od obecného pravidla k případu, na který se nevztahuje, odpovídá příliš širokému zobecnění. John Stuart Mill v systematickém výkladu indukce věnoval samostatnou část chybám zobecnění a zdůrazňoval, že síla induktivního závěru závisí na tom, zda případy byly zkoumány tak, aby vylučovaly jiná vysvětlení (Mill 1843). Popper z druhé strany připomněl, že žádný počet potvrzujících případů obecné tvrzení nedokazuje, kdežto jediný řádně doložený protipříklad ho vyvrací (Popper 1959). Pragma-dialektika zařazuje ukvapené zobecnění mezi chybné užití argumentačního schématu: úsudek ze znaků nebo příkladů je přípustný, ale jen tehdy, když počet a povaha příkladů odpovídají závěru (van Eemeren a Grootendorst 1992).

Struktura argumentu🔗

Úsudek má podobu „Případy a1, a2 … an ze skupiny S mají vlastnost V, tedy členové S mají V“, často s nevysloveným kvantifikátorem „všichni“ nebo „typicky“. Vadný může být ve třech ohledech. Prvním je velikost vzorku: několik případů nedovoluje rozlišit skutečnou pravidelnost od náhody. Druhým je výběr: případy se dostaly do pozornosti mluvčího způsobem, který souvisí se zkoumanou vlastností, například proto, že nápadné nebo negativní případy si lidé pamatují lépe. Třetím je síla závěru: i dobře podložené zobecnění o většině se mění v klam, pokud se z něj stane tvrzení o všech. Teorie argumentačních schémat k úsudku z příkladu připojuje kritické otázky, které tyto tři ohledy zachycují: zda jsou příklady pravdivé, zda podporují obecné tvrzení, zda jsou typické a zda nejsou známy protipříklady (Walton, Reed a Macagno 2008). V běžné řeči se úsudek často zkracuje na jedinou zkušenost s obecným komentářem („to jsou celí oni“), takže vzorek o jednom případu vůbec nezazní jako vzorek. Kompendium jazykovou podobu zobecnění rozebírá v hesle Univerzální kvantifikátor.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je kvantifikátor, který neodpovídá dokladům: „všichni“, „vždycky“, „nikdo“, „typicky“ opřené o několik osobních zážitků nebo o jeden případ z médií. Druhým znakem je živá a emočně silná anekdota, která zastupuje celé téma; čím je případ nápadnější, tím snáze se z něj zobecňuje, protože se vybavuje rychleji (Tversky a Kahneman 1974). Třetím znakem je chybějící srovnání: mluvčí uvádí, kolik případů vlastnost mělo, ale ne, kolik jich ji nemělo a z jak velkého celku byly vybrány. Čtvrtým znakem je nepřiměřená jistota u malého vzorku, například když se z úvodních výsledků nové léčby nebo z prvních týdnů nového opatření vyvozuje trvalý účinek. Pátým znakem je zobecnění, které se týká skupiny lidí a které mluvčí uplatňuje na konkrétní osobu přítomnou v rozhovoru. V institucionálním prostředí, například v sociální práci, v posudkové činnosti nebo ve vyšetřování, se ukvapené zobecnění projevuje jako „zkušenost“, která se nikdy nepodrobila kontrole a je předávána jako samozřejmost (Kahneman 2011).

Odlišení od platné argumentace🔗

Platné induktivní zobecnění se od ukvapeného liší třemi rysy. Opírá se o vzorek, jehož velikost odpovídá síle závěru a míře variability ve skupině; o vzorek vybraný způsobem, který nesouvisí se zkoumanou vlastností; a o závěr, který nese přiměřený kvalifikátor a přiznává nejistotu. Toulminův model tento požadavek vyjadřuje kvalifikátorem a podmínkami vyvrácení, které ukazují, za jakých okolností závěr neplatí (Toulmin 1958). Výběr náhodného vzorku dvou tisíc domácností opravňuje k odhadu podílu v kraji, kdežto rozhovor s dvaceti sousedy nikoli, i když je počet případů nenulový. Je také třeba odlišit ukvapené zobecnění od legitimní pracovní hypotézy: lékař, který po několika podobných případech pojme podezření na souvislost, nezobecňuje ukvapeně, pokud podezření považuje za hypotézu ke zkoumání, a ne za závěr. Platným krokem je i úsudek z jediného případu tam, kde jde o vyvrácení obecného tvrzení, protože k vyvrácení tvrzení o všech stačí jediný řádně doložený protipříklad (Popper 1959). Rozdíl tedy neleží v počtu případů jako takovém, ale v tom, co se z nich vyvozuje.

Vztah k technikám kompendia🔗

Ukvapené zobecnění je v běžné řeči většinou neúmyslnou chybou, ale v manipulativní komunikaci se dá využít záměrně. Mluvčí, který chce u posluchače vyvolat obecný postoj ke skupině, nemusí nic tvrdit o všech jejích členech; stačí, když opakovaně předvádí jednotlivé nápadné případy a ponechá zobecnění na posluchači. Zobecnění pak posluchač prožívá jako vlastní závěr, a proto je vůči němu méně kritický. Tento postup se překrývá s výběrem třešniček, protože o tom, které případy se ukazují, rozhoduje mluvčí, a s mechanismy selektivní expozice, které omezují, s jakými případy se posluchač vůbec setká. V uzavřených skupinách se tak vytvářejí obecné obrazy vnějšího světa („lidé venku jsou nepřátelští“) z několika vyprávěných příběhů, které nelze ověřit a k nimž chybí srovnání. Rozpoznání této souvislosti je užitečné zejména při práci s lidmi, kteří z takového prostředí odcházejí a jejichž obraz světa se opírá o případy, které jim byly vybrány (Lifton 1961).

Stav poznání🔗

Ukvapené zobecnění patří k nejlépe doloženým chybám lidského usuzování. Tversky a Kahneman ukázali, že i vědecky vzdělaní lidé očekávají, že malé vzorky budou věrně odrážet populaci, a proto jim přisuzují příliš velkou průkaznost; jev nazvali vírou v zákon malých čísel (Tversky a Kahneman 1971). Navazující práce o heuristikách popsaly, jak úsudek o četnosti ovlivňuje snadnost, s níž se případy vybavují, a jak úsudek o příslušnosti ke skupině ovlivňuje podobnost s představou typického člena, aniž by se brala v úvahu velikost vzorku nebo základní četnost (Tversky a Kahneman 1974). Kahneman později shrnul, že intuitivní myšlení buduje souvislý příběh z informací, které má k dispozici, a nevěnuje pozornost tomu, co chybí, což zvyšuje sebedůvěru v závěry z nedostatečných dokladů (Kahneman 2011). Gilovich doložil, jak se ze sporadických zážitků a z informací z druhé ruky stávají pevná přesvědčení, která se dalšími zkušenostmi spíše potvrzují než opravují (Gilovich 1991). Bayesovský přístup k neformálním klamům upozorňuje, že síla úsudku z malého vzorku není vždy nulová a závisí na předchozích znalostech; jde o otázku míry, nikoli o kategorickou chybu (Hahn a Oaksford 2007).

Obrana a odpověď🔗

Odpověď na ukvapené zobecnění se opírá o otázky po vzorku. Kolik případů mluvčí zná, z jak velkého celku a jak se k nim dostal? Kolik případů vlastnost nemělo, a byly by si jich vůbec všiml? Jsou známy protipříklady, a jak se s nimi zachází? Tyto otázky nevyvracejí zkušenost mluvčího, ale ukazují, k čemu ji lze použít: k hypotéze ano, k obecnému závěru ne (Walton, Reed a Macagno 2008). Pro profesní praxi, kde se z jednotlivých případů snadno stává „zkušenost oboru“, je obranou systematické zaznamenávání všech případů, a nejen těch nápadných, a srovnávání s dostupnými údaji o základní četnosti. Pro posuzování konkrétní osoby platí, že ani dobře doložené zobecnění o skupině nerozhoduje o jednotlivci; tento krok je samostatnou chybou, kterou popisuje heslo Příliš široké zobecnění. Kompendium mechanismy, které ukvapené zobecnění živí, souhrnně popisuje v přehledu Tversky a Kahneman: Heuristiky. Znalost heuristik sama o sobě chybám nezabrání, ale usnadňuje jejich rozpoznání, a to snáze v úsudcích druhých než ve vlastních (Kahneman 2011).

Literatura🔗

• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Gilovich, T. (1991). How We Know What Isn't So: The Fallibility of Human Reason in Everyday Life. New York: Free Press.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Johnson, R. H., & Blair, J. A. (1977). Logical Self-Defense. Toronto: McGraw-Hill Ryerson.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Mill, J. S. (1843). A System of Logic, Ratiocinative and Inductive. London: John W. Parker.
• Popper, K. R. (1959). The Logic of Scientific Discovery. London: Hutchinson.
• Toulmin, S. E. (1958). The Uses of Argument. Cambridge: Cambridge University Press.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1971). Belief in the law of small numbers. Psychological Bulletin, 76(2), 105–110.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1974). Judgment under uncertainty: Heuristics and biases. Science, 185(4157), 1124–1131.
• Walton, D., Reed, C., & Macagno, F. (2008). Argumentation Schemes. Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy předpokladu – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Zavádějící živost – zvláštní případ tohoto hesla

Příbuzná hesla

• Nedovolený menší termín – příbuzné heslo (Formální klamy, Illicit minor)
• Vina asociací – příbuzné heslo (Klamy relevance, Guilt by association)
• Příliš široké zobecnění – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Sweeping generalisation)
• Výběr třešniček – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Cherry picking)
• Falešná analogie – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, False analogy)
• Zkreslení přežitím – příbuzné heslo (Statistické a pravděpodobnostní klamy, Survivorship bias)
• Zkreslený výběr – příbuzné heslo (Statistické a pravděpodobnostní klamy, Sampling bias)
• Zákon malých čísel – příbuzné heslo (Statistické a pravděpodobnostní klamy, Law of small numbers)
• Klam skládání – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Fallacy of composition)
• Vybírání podivínů – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Nutpicking)
• Argument jedinou studií – příbuzné heslo (Klamy hodnot, přírody a vědy, Single-study fallacy)
• Odvolání na anekdotu – příbuzné heslo (Klamy hodnot, přírody a vědy, Anecdotal fallacy)
• Pravidlo argumentačního schématu – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Argument-scheme rule)
• Toulminův model argumentu – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Toulmin model)
• Univerzální kvantifikátor – příbuzné heslo (NLP vzorce: Meta-model, Universal quantifier)

V kompendiu

• EA-7.3.2 Tversky a Kahneman: Heuristiky – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Kognitivní biasy – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.5 Kognitivní vědy a EA — duální systém, predikční zpracování, embodied cognition – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Zvláštní výjimka – předchozí heslo rodiny
• Příliš široké zobecnění – další heslo rodiny