Existenční klam🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-01.08
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Formální klamy
Druh	formální klam
Anglicky	Existential fallacy
Jiné názvy	klam existenčního předpokladu, neoprávněný existenční import
Obecnější heslo	Formální klam
Užití	převážně chyba uvažování
Riziko zneužití	nízké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Existenční klam je chyba sylogistického usuzování, při níž se ze dvou obecných premis vyvozuje částečný závěr, tedy závěr tvrdící, že „některé“ věci určitého druhu mají nějakou vlastnost. Obecné výroky typu „každý, kdo…“ nebo „žádný, kdo…“ v moderním výkladu logiky netvrdí, že třída, o které mluví, má vůbec nějaké členy. Částečný výrok to tvrdí vždy. Kdo tedy přechází od dvou obecných vět k větě o „některých“, přidává do závěru tvrzení o existenci, které v premisách nebylo. Učebnice logiky formulují tuto podmínku jako jedno z pravidel platného kategorického sylogismu: ze dvou obecných premis nelze vyvodit částečný závěr, pokud se předpoklad existence nedoplní jako samostatná premisa (Copi, Cohen a McMahon 2014). Klam je formální v přesném smyslu: úsudek je neplatný bez ohledu na to, o čem mluví, a závěr může být náhodou pravdivý, ačkoli z premis neplyne.

Pro čtenáře kompendia je existenční klam důležitý méně jako školní chyba a více jako nenápadný přenos víry v existenci. Věta „každý, kdo zradil, ponese následky“ zní jako pravidlo, ale v rozhovoru často funguje jako tvrzení, že zrádci jsou. Formální rozbor ukazuje, že pravidlo o třídě a zjištění, že třída má členy, jsou dvě různé věci: obecný výrok v booleovském výkladu existenci členů netvrdí (Copi, Cohen a McMahon 2014).

Původ a souvislosti🔗

Tradiční aristotelská logika pracovala s předpokladem, že termíny sylogismu označují neprázdné třídy. Za tohoto předpokladu platí celý tradiční čtverec protikladů včetně podřazení: z věty „všichni S jsou P“ plyne „někteří S jsou P“. Logika devatenáctého století, spojovaná se jmény George Boole a John Venn, tento předpoklad opustila a obecné výroky vyložila jako podmíněné: „pro cokoli platí, že je-li to S, je to P“. Takový výrok je pravdivý i tehdy, když žádné S neexistuje. Učebnice logiky proto rozlišují tradiční a booleovský výklad a upozorňují, že v booleovském výkladu z tradičního čtverce zbývají jen vztahy kontradikce a že každý úsudek, který existenci tiše předpokládá, se dopouští právě existenčního klamu (Copi, Cohen a McMahon 2014).

Richard Whately ve svých Základech logiky dělil klamy na logické, kde závěr z premis formálně neplyne, a mimologické, kde potíž leží v obsahu nebo v jazyce (Whately 1826). Existenční klam stojí na hranici obou skupin. Je to formální vada, ale prakticky se projevuje tím, že mluvčí i posluchač mlčky doplní premisu o existenci, protože v běžné řeči se o prázdných třídách obvykle nemluví. Hamblin ve své kritice takzvaného standardního výkladu klamů ukázal, že tradiční seznamy jsou poskládány z položek různého původu a že běžná definice klamu jako argumentu, který se zdá platný, ale platný není, na mnohé z nich sedí jen obtížně (Hamblin 1970). U formálních klamů, jako je tento, je naopak definice přesná: neplatnost lze ukázat protipříkladem.

Struktura argumentu🔗

Základní podoba vypadá takto. Premisa první: každý M je P. Premisa druhá: každý S je M. Závěr: někteří S jsou P. První dvě věty jsou obecné a v booleovském výkladu nic netvrdí o existenci S ani M. Závěr naproti tomu tvrdí, že aspoň jedno S existuje. Pokud je třída S prázdná, jsou premisy pravdivé a závěr nepravdivý, což je přesně definice neplatnosti. Obdobně se klam objevuje u záporných forem: z vět „žádný M není P“ a „každý S je M“ se vyvozuje „někteří S nejsou P“. Platný závěr by byl obecný („žádný S není P“) a o existenci by mlčel. Učebnice logiky proto uvádějí, že tyto oslabené tvary jsou v booleovském výkladu platné jen s přidanou premisou o existenci (Copi, Cohen a McMahon 2014).

Druhou podobou je přímé podřazení bez sylogismu: z „každý uchazeč, který splní podmínky, bude přijat“ se vyvozuje „někteří uchazeči budou přijati“. V praxi tu není chyba v řetězu termínů, ale v tom, že pravidlo, které je nastaveno pro všechny případy, se čte jako oznámení, že případy nastanou. Pragma-dialektická teorie by takový úsudek posuzovala podle pravidla platnosti: argument předložený jako závazný musí být logicky platný, nebo musí být zřejmé, kterou nevyslovenou premisu mluvčí předpokládá (van Eemeren a Grootendorst 1992). U existenčního klamu je touto nevyslovenou premisou právě tvrzení „takové případy existují“.

Blízkou souvislost má klam s tím, co NLP katalogizuje jako existenční presupozici: jmenná fráze ve větě předpokládá, že označovaná věc existuje; lingvistická pragmatika tento jev popisuje jako existenční presupozici určitých popisů (Levinson 1983). Existenční klam je formální obdobou téhož jevu na úrovni úsudku. Tam, kde presupozice vnáší existenci do jedné věty, vnáší ji klam do závěru, který se opírá o věty, jež ji neobsahovaly.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je posun od obecného k částečnému bez nové informace. Mluvčí uvede pravidlo nebo princip („každý, kdo…“, „nikdo, kdo…“) a bez dalšího zjištění přejde k tvrzení o konkrétních nebo „některých“ lidech. Druhým znakem je prázdnota premis: na otázku, zda nějaký takový případ skutečně existuje, mluvčí odpovídá opakováním pravidla, ne zjištěním. Třetím znakem je funkce výroku v rozhovoru. Pravidlo o třídě se užívá jako obvinění nebo jako hrozba, například „všichni, kdo o nás šíří lži, budou odhaleni“, a posluchač z něj vyvodí, že lháři mezi námi jsou. V uzavřených skupinách se tak mohou vytvářet třídy nepřátel, které nikdo nedoložil, ale o kterých se mluví, jako by byly plné. Tento posun popisuje Lifton u systémů, které přizpůsobují jazyk tak, aby předem obsahoval hodnocení světa a lidí v něm (Lifton 1961).

Ve vyšetřování a v odborném posudku se klam projevuje jemněji. Kritérium („každý případ s těmito znaky je případem X“) se uvede v textu posudku a čtenář má dojem, že posudek tvrdí výskyt X, ačkoli nic takového nezjistil. Čtenář tu obecné kritérium mlčky čte v tradičním výkladu, který neprázdnost třídy předpokládá, zatímco samo kritérium o výskytu nic netvrdí (Copi, Cohen a McMahon 2014). Kniha popisuje podobné posuny mezi kritériem a zjištěním v kapitole o akademických technikách intelektuální manipulace.

Odlišení od platné argumentace🔗

Úsudek přestává být klamný, jakmile se existence doloží samostatnou premisou. „Každý, kdo porušil směrnici, bude řešen; šetření zjistilo dva takové případy; nejméně dva lidé budou řešeni“ je platný úsudek, protože třetí věta tvrdí existenci výslovně. Za platnou se považuje i argumentace v kontextu, kde je neprázdnost třídy nesporná a obě strany ji sdílejí: kdo mluví o „všech pacientech tohoto oddělení“, nemusí pokaždé dokládat, že oddělení má pacienty. Teorie argumentace upozorňuje, že posouzení klamu závisí na tom, co je ve sporu sdíleným východiskem a co je teprve předmětem obhajoby (van Eemeren a Grootendorst 2004). Existenční klam tedy nastává tam, kde je otázka existence právě tím, o co se vede spor, a mluvčí ji místo doložení přenese do závěru z pravidla.

Od příbuzné chyby, kterou katalog popisuje jako vylučující premisy, se existenční klam liší tím, že premisy mohou být kladné i záporné. Vada neleží v jejich kvalitě, ale v kvantitě: ve skoku od obecného k částečnému. Pravidla sylogismu obě vady uvádějí odděleně, jednu u záporných premis a druhou u částečného závěru z obecných premis (Copi, Cohen a McMahon 2014).

Stav poznání🔗

Psychologie uvažování ukazuje, že lidé posuzují sylogismy výrazně podle toho, zda je závěr věrohodný, a méně podle toho, zda z premis plyne. Kahneman tento jev vykládá jako působení rychlého intuitivního systému, který přijme závěr, který „zní správně“, a pomalejší kontrola se nezapojí (Kahneman 2011). Stanovich a West popsali, že úspěšnost v úlohách na logickou platnost se mezi lidmi liší a souvisí s kognitivními schopnostmi i s dispozicí oddělit úsudek od vlastního přesvědčení (Stanovich a West 2000). Pro existenční klam to znamená, že je nejsnáze přehlédnut právě tam, kde posluchač už existenci třídy předem věří. Kdo je přesvědčen, že mezi kolegy jsou zrádci, nevšimne si, že pravidlo o zrádcích jejich existenci nedokládá. Výzkum motivovaného uvažování k tomu přidává, že lidé přísněji prověřují argumenty pro nevítané závěry než pro vítané (Kunda 1990). Specifické empirické studie zaměřené jen na existenční klam v přirozeném rozhovoru kniha nezná; uvedené závěry se opírají o obecnější výzkum sylogistického usuzování.

Obrana a odpověď🔗

Nejúčinnější odpovědí je oddělit dvě otázky, které argument slučuje: jaké pravidlo platí a zda existují případy, na které se uplatní. Pravidlo lze přijmout a zároveň požadovat doklad o existenci případů. Tento postup odpovídá pravidlu důkazního břemene: kdo tvrdí, že nějací lidé něco udělali, nese břemeno toto tvrzení doložit, a obecná věta o třídě ho nezbavuje (van Eemeren a Grootendorst 1992). V písemném textu, například v posudku nebo v interní zprávě, pomáhá rozlišit oddíl kritérií od oddílu zjištění a ověřit, zda každé částečné tvrzení v závěru má oporu ve zjištění, ne jen v kritériu.

V osobních a skupinových vztazích, kde se pravidlo o neurčité třídě užívá k vytváření podezření, je užitečné vrátit rozhovor ke konkrétním událostem: kdo, kdy, co přesně. Kdo opakovaně slyší, že „ti, kdo pochybují, se prozradí“, může zaznamenávat, zda se někdy objevil konkrétní doklad, nebo jen další formulace pravidla. Oddělení kritéria od zjištění je zároveň ochranou vlastní mysli: kdo si zvykne ptát se „je o tom zjištění, nebo jen pravidlo?“, ztrácí sklon tiše doplňovat premisu, kterou mu nikdo nedoložil (Kahneman 2011).

Literatura🔗

• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Stanovich, K. E., & West, R. F. (2000). Individual differences in reasoning: Implications for the rationality debate? Behavioral and Brain Sciences, 23(5), 645–665.
• Whately, R. (1826). Elements of Logic. London: J. Mawman.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Formální klamy – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Formální klam – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Nedovolený menší termín – příbuzné heslo (Formální klamy, Illicit minor)
• Čtyři termíny – příbuzné heslo (Formální klamy, Four terms)
• Vylučující premisy – příbuzné heslo (Formální klamy, Exclusive premises)
• Záměna kvantifikátorů – příbuzné heslo (Formální klamy, Quantifier shift)
• Kladný závěr ze záporné premisy – příbuzné heslo (Formální klamy, Affirmative conclusion from a negative premise)
• Nedovolená konverze – příbuzné heslo (Formální klamy, Illicit conversion)
• Existenční presupozice – příbuzné heslo (NLP vzorce: Jazykové presupozice, Existential presupposition)

V kompendiu

• 3.1 Akademické techniky intelektuální manipulace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Forenzní a právní rozměr EA – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.5 Kognitivní vědy a EA — duální systém, predikční zpracování, embodied cognition – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Čtyři termíny – předchozí heslo rodiny
• Potvrzení disjunktu – další heslo rodiny