Odvolání na anekdotu🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-08.07
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy hodnot, přírody a vědy
Druh	neformální klam
Anglicky	Anecdotal fallacy
Jiné názvy	argument osobní zkušeností, důkaz svědectvím
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Odvolání na anekdotu je chyba, při níž se osobní zkušenost, příběh známého, svědectví v reklamě nebo několik živých případů pokládá za dostatečný doklad obecného tvrzení, případně za vyvrácení dokladů statistických. Typickými příklady jsou úvahy „mně to pomohlo, takže to funguje“ nebo „můj děda kouřil a dožil se vysokého věku, takže kouření tolik neškodí“. V obou případech se z jednoho nebo několika případů vyvozuje závěr o četnosti, příčinnosti nebo riziku, tedy o vlastnostech, které lze posoudit jen na mnoha případech a se srovnáním. Govier řadí k podmínkám dobrého argumentu to, aby premisy dávaly pro závěr dostatečné důvody (Govier 2010), a anekdota tuto podmínku u obecných tvrzení nesplňuje, i když může být pravdivá a upřímná. Chyba je příbuzná zavádějící živosti, kdy jeden barvitý případ přebije střízlivá data, a ukvapenému zobecnění. Pro kompendium je zásadní rozlišit odvolání na anekdotu od svědectví o vlastní zkušenosti: výpověď člověka o tom, co se mu stalo, je legitimním dokladem o této události a nesmí být odbyta jako „pouhá anekdota“. Klamem je teprve zobecnění, které z jednotlivé zkušenosti vyvozuje víc, než nese.

Původ a souvislosti🔗

Na slabost úsudků z vybraných případů upozorňovali už zakladatelé novověké metodologie. Francis Bacon připomínal starý příběh o muži, kterému v chrámu ukazovali obrazy zachráněných námořníků, kteří v bouři složili slib bohům, a který se zeptal, kde jsou obrazy těch, kdo slib složili, a přesto utonuli. John Stuart Mill v Systému logiky věnoval celou knihu klamům a mezi nimi popsal klamy nepozorování, kdy úsudek stojí na případech, které byly zaznamenány, a přehlíží ty, které by ho vyvrátily (Mill 1843). Víra ve znamení a předpovědi, u nichž se pamatují zásahy a zapomínají omyly, je učebnicovým příkladem takového úsudku. Ve dvacátém století dala této intuici experimentální základ psychologie úsudku. Tversky a Kahneman popsali heuristiku dostupnosti, podle níž lidé odhadují četnost a pravděpodobnost událostí podle toho, jak snadno si vybaví jejich příklady, takže živé a osobně zažité případy ovlivňují úsudek víc, než odpovídá jejich skutečné četnosti (Tversky a Kahneman 1974). Lilienfeld, Lynn a Lohr uvádějí přílišné spoléhání na svědectví a anekdoty mezi varovnými znaky pseudovědy v klinické psychologii (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015). V reklamě a v marketingu alternativních léčebných postupů je svědectví spokojeného zákazníka jedním z nejběžnějších prostředků přesvědčování, protože působí věrohodně a nevyžaduje od posluchače žádné posuzování. Souvislosti s poznatky kognitivních věd o intuitivním úsudku rozvádí kapitola Kognitivní vědy a EA.

Struktura argumentu🔗

Argument má viditelnou premisu, že v určitém případě nebo v několika případech nastalo X po Y, a závěr, že Y obecně způsobuje X, nebo že statistické tvrzení o Y neplatí. Skrytá premisa tvrdí, že co se stalo v těchto případech, je typické. Slabin je několik. První je výběr: příběhy, které se vyprávějí a které se k mluvčímu dostanou, nejsou náhodným vzorkem, protože lidé spíše vyprávějí o úspěchu než o neúspěchu a ti, kdo neuspěli, často nejsou k dispozici; tento mechanismus rozebírá heslo o zkreslení přežitím. Druhou slabinou je chybějící srovnání: z jednoho případu nelze poznat, co by se stalo bez Y, takže zlepšení po léčbě může být důsledkem přirozeného průběhu, a ne léčby. Třetí slabinou je časová posloupnost vydávaná za příčinnost, kterou katalog vede jako klam „po tom, tedy kvůli tomu“. Čtvrtou slabinou je paměť, která příběhy při opakovaném vyprávění zjednodušuje a zostřuje. Zvláštní podobu má anekdota použitá proti riziku. Tvrzení, že kouření zvyšuje riziko nemoci, netvrdí, že onemocní každý kuřák; případ kuřáka, který se dožil vysokého věku, je s ním proto v plném souladu a nic nevyvrací. Copi, Cohen a McMahon řadí takové úsudky mezi klamy chybné indukce, kdy závěr přesahuje to, co premisy dovolují (Copi, Cohen a McMahon 2014).

Detekční znaky🔗

Typické formulace zní „znám člověka, který…“, „mně osobně to pomohlo“, „viděl jsem to na vlastní oči“ nebo „u nás v rodině to tak bylo vždycky“. Argument se často objevuje v odpovědi na statistické tvrzení, které má být vyvráceno, a doprovází ho odmítnutí statistiky jako „jen čísel“, za nimiž nejsou skuteční lidé. V reklamě se pozná podle svědectví bez údajů o tom, kolik lidí postup vyzkoušelo a kolika nepomohl. Charakteristická je asymetrie: vlastní příběhy a příběhy známých se pokládají za doklad, kdežto příběhy opačné se odbývají jako výjimky nebo se zpochybňují. Dalším znakem je emoční zabarvení: příběh je barvitý, osobní a dojímavý a jeho zpochybnění se pak jeví jako necitlivost vůči tomu, kdo ho zažil. Tím se otázka po dokladech mění v otázku po soucitu. Kahneman popisuje, jak intuitivní myšlení vytváří přesvědčivý příběh z informací, které má právě k dispozici, a nezohledňuje to, co chybí (Kahneman 2011); anekdota je takovým příběhem par excellence. V kontextu kompendia se anekdota objevuje i jako nástroj selektivní expozice, kdy se publiku soustavně předkládají vybrané příběhy, které vytvářejí dojem obecného jevu.

Odlišení od platné argumentace🔗

Jednotlivé případy mají v poznávání legitimní a důležité místo. Za prvé jsou zdrojem hypotéz: kazuistiky v medicíně, hlášení nežádoucích účinků léků nebo pozorování neobvyklého průběhu nemoci často jako první upozornily na jev, který pak soustavný výzkum potvrdil. Za druhé může jediný případ doložit, že něco je možné: tvrzení „to se nikdy nestává“ vyvrací jeden doložený případ. Za třetí je výpověď člověka o vlastní zkušenosti dokladem o této zkušenosti. Walton, Reed a Macagno popisují schéma argumentu z pozice znalosti, podle něhož je tvrzení svědka přijatelné, pokud byl v pozici, aby věc věděl, a pokud není důvod pochybovat o jeho upřímnosti a spolehlivosti (Walton, Reed a Macagno 2008). Žena, která vypovídá o tom, co jí udělal partner, nepodává anekdotu, ale svědectví o konkrétní události, a odbýt ji poukazem na to, že „jeden případ nic nedokazuje“, je zneužitím kritiky anekdot. Klamem není zkušenost, ale zobecnění: chybou je vyvozovat z jednoho případu četnost, příčinnost nebo účinnost. Kvalitativní výzkum, který soustavně sbírá a analyzuje výpovědi, je navíc legitimní metodou poznání, jen odpovídá na jiné otázky než statistika. Rozhodující otázkou je tedy, k čemu se případ používá: jako doklad o sobě samém a jako podnět k ověření, nebo jako náhrada za soustavné ověření.

Stav poznání🔗

Výzkum heuristik a zkreslení poskytuje silné vysvětlení, proč jsou anekdoty přesvědčivé. Heuristika dostupnosti způsobuje, že živé, nedávné a osobně zažité případy ovlivňují odhad četnosti nad rámec své skutečné váhy (Tversky a Kahneman 1974). Gilovich rozebírá, jak se příběhy z druhé ruky při předávání zjednodušují a zostřují, takže to, co se k posluchači dostane, bývá výraznější než původní událost, a jak tento mechanismus spolu s přirozeným průběhem nemocí udržuje víru v neúčinné léčebné postupy (Gilovich 1991). Kahneman zdůrazňuje, že intuitivní úsudek je citlivý na soudržnost příběhu, a ne na množství a kvalitu informací, z nichž příběh vzniká (Kahneman 2011). Lilienfeld, Lynn a Lohr ukazují, že obory, které se o svědectví a anekdoty opírají místo kontrolovaných studií, vykazují i další znaky pseudovědy (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015). Výzkum zároveň varuje před opačným extrémem. Statistická data bez kontextu mohou být nesrozumitelná a lidé se k nim chovají nedůvěřivě, pokud jim nikdo nevysvětlí, co znamenají pro jednotlivce; Gigerenzer ukazuje, že vyjádření rizika v přirozených četnostech, tedy jako počtu případů z určitého počtu lidí, výrazně zlepšuje porozumění (Gigerenzer 2002). Obranou proti anekdotám tedy není odmítání příběhů, ale srozumitelné podání čísel, která příběhy zasazují do celku.

Obrana a odpověď🔗

Užitečnou otázkou je otázka po jmenovateli: z kolika lidí, kteří postup vyzkoušeli, pochází příběh, který slyšíme, a co se stalo s ostatními? Druhou otázkou je otázka po srovnání: co by se stalo bez zásahu, a jak to víme? Třetí otázkou je otázka po výběru: proč se k nám dostal právě tento příběh, a ne jiný? Tyto otázky nezpochybňují upřímnost vypravěče a nemusejí zpochybňovat ani to, že se jeho zkušenost stala; zpochybňují jen zobecnění. Pravidla kritické diskuse žádají, aby se stanovisko hájilo argumentačním schématem, které je pro ně vhodné a správně použité (van Eemeren a Grootendorst 1992), a svědectví je vhodným schématem pro tvrzení o konkrétní události, nikoli pro tvrzení o účinnosti léčby. V klinické praxi je obranou respektovat zkušenost pacienta jako informaci o něm a zároveň mu vysvětlit, proč z ní nelze vyvodit, že postup pomůže i jiným, nebo že mu pomohl právě postup, a ne něco jiného; mechanismy, které zde působí, popisuje heslo klam placeba. Při posuzování výpovědí v právním a vyšetřovacím kontextu platí opak: výpověď o konkrétní události se posuzuje podle kritérií věrohodnosti svědka a souladu s dalšími doklady, nikoli podle toho, zda odpovídá statistice.

Literatura🔗

• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Gigerenzer, G. (2002). Calculated Risks: How to Know When Numbers Deceive You. New York: Simon & Schuster.
• Gilovich, T. (1991). How We Know What Isn't So: The Fallibility of Human Reason in Everyday Life. New York: Free Press.
• Govier, T. (2010). A Practical Study of Argument (7. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Lilienfeld, S. O., Lynn, S. J., & Lohr, J. M. (Eds.) (2015). Science and Pseudoscience in Clinical Psychology (2. vyd.). New York: Guilford Press.
• Mill, J. S. (1843). A System of Logic, Ratiocinative and Inductive. London: John W. Parker.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1974). Judgment under uncertainty: Heuristics and biases. Science, 185(4157), 1124–1131.
• Walton, D., Reed, C., & Macagno, F. (2008). Argumentation Schemes. Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy hodnot, přírody a vědy – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Odvolání na soucit – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to pity)
• Ukvapené zobecnění – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Hasty generalisation)
• Argument z neuvěřitelnosti – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Argument from incredulity)
• Po tom, tedy kvůli tomu – příbuzné heslo (Kauzální klamy, Post hoc ergo propter hoc)
• Klam regrese – příbuzné heslo (Kauzální klamy, Regression fallacy)
• Zanedbání základní míry – příbuzné heslo (Statistické a pravděpodobnostní klamy, Base-rate neglect)
• Zkreslení přežitím – příbuzné heslo (Statistické a pravděpodobnostní klamy, Survivorship bias)
• Zavádějící živost – příbuzné heslo (Statistické a pravděpodobnostní klamy, Misleading vividness)
• Argument jedinou studií – příbuzné heslo (Klamy hodnot, přírody a vědy, Single-study fallacy)
• Klam placeba – příbuzné heslo (Klamy hodnot, přírody a vědy, Placebo fallacy)

V kompendiu

• 7.5 Kognitivní vědy a EA — duální systém, predikční zpracování, embodied cognition – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.1.1 Selektivní expozice – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Argument jedinou studií – předchozí heslo rodiny
• Klam rovnováhy důkazů – další heslo rodiny