Vnitřní dialog🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-02.38
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Základní pojmy NLP
Druh	pojem
Anglicky	Internal dialogue
Jiné názvy	vnitřní řeč, vnitřní hlas
Užití	převážně terapeutické
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Vnitřní dialog je v neurolingvistickém programování název pro řeč, kterou člověk vede sám se sebou: komentáře k vlastnímu jednání, hodnocení, výčitky, povzbuzení, plánování i rozhovory s představenými druhými lidmi. NLP ho řadí do auditivně digitálního reprezentačního systému, tedy do zpracování zkušenosti ve slovech, a odlišuje ho od vnitřního slyšení zvuků, hudby nebo tónu hlasu (Dilts a kol. 1980). V jeho pojetí má vnitřní dialog nejen obsah, ale i vlastnosti, jako je hlasitost, tempo, tón a místo, odkud jako by přicházel, a právě s nimi některé techniky NLP pracují (Bandler 1985). Pojem souvisí s auditivně digitálním systémem a s technikami popsanými v rodině submodalit. Pro kompendium je důležitý z jednoho důvodu: vnitřní řeč je místem, kde se cizí hodnocení stává vlastním. Mnoho technik epistemické manipulace nepůsobí tím, co mluvčí řekne jednou, ale tím, že jeho slova začne člověk opakovat v duchu sám.

Původ a souvislosti🔗

Myšlenka, že myšlení probíhá z velké části jako vnitřní řeč, je v psychologii stará a NLP ji převzalo spíše jako samozřejmost než jako vlastní objev. Vývojová psychologie popsala, jak se z hlasitého komentování dětské hry postupně stává tichá řeč pro sebe, a kognitivní směry v terapii postavily na vnitřní řeči celé léčebné přístupy. Ellis tvrdil, že emoční reakce nevznikají přímo z událostí, ale z vět, které si o nich člověk v duchu říká, a že iracionální vnitřní věty lze rozpoznat a zpochybnit (Ellis 1962). Beck popsal automatické myšlenky, tedy rychlé, nechtěné a často nepovšimnuté vnitřní výroky, které provázejí emoční stavy a které člověk považuje za pravdivé, dokud je nezačne zkoumat (Beck 1976).

V NLP se vnitřní dialog objevuje nejprve jako součást popisu strategií, tedy sledu vnitřních kroků, kterými člověk dochází k rozhodnutí nebo k pocitu (Dilts a kol. 1980). Později se stal předmětem samostatných technik. Bandler popisuje, že u nepříjemného vnitřního hlasu nemusí být rozhodující, co říká, ale jak to říká, a že změna tónu nebo tempa hlasu mění i jeho emoční účinek (Bandler 1985). Na tento přístup navazují stránky o změně vnitřního hlasu a o vnitřním kritikovi. Některé směry NLP naopak zdůrazňují stavy, ve kterých vnitřní dialog utichá, a spojují je se soustředěním na vnější vjemy, jak popisuje stránka o uptime a downtime.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má vnitřní dialog tři roviny, které je užitečné sledovat odděleně. První je obsah, tedy co vnitřní hlas říká: „to nezvládneš“, „měl bys“, „oni si myslí, že…“. Druhá je forma, tedy jak to říká, jakým tónem, s jakou naléhavostí a čím hlasem. Třetí je původ, tedy komu hlas patří. U mnoha lidí není vnitřní kritik neutrální abstrakcí, ale nese tón nebo konkrétní formulace někoho, kdo nad nimi měl v minulosti moc, například rodiče, učitele, nadřízeného nebo partnera. Beck upozorňuje, že automatické myšlenky mají často podobu krátkých, ustálených frází, které se vracejí v podobných situacích (Beck 1976).

Pro pozorovatele epistemické manipulace je klíčová třetí rovina. Výroky, které člověk slyší opakovaně od autority, se mohou stát šablonou jeho vnitřní řeči, a pak působí i v nepřítomnosti mluvčího. Lifton popsal, jak uzavřené systémy dodávají členům ustálené fráze, které ukončují přemýšlení, a jak tyto fráze zužují nejen řeč, ale i myšlení člena (Lifton 1961). Hassan popisuje techniky zastavování myšlenek, kdy člen skupiny při objevení pochybnosti v duchu opakuje naučenou formuli, a pochybnost tak nemá prostor se rozvinout (Hassan 1988). Vnitřní dialog se tak může stát nástrojem vnější kontroly, který se tváří jako vlastní myšlení.

Detekční znaky🔗

Manipulativní práce s vnitřním dialogem se pozná podle toho, že někdo zvenčí rozhoduje, které vnitřní hlasy jsou „pravé“ a které „falešné“. Typickým znakem je přeznačování pochybností: vnitřní hlas, který zpochybňuje skupinu, vztah nebo autoritu, je prohlášen za hlas ega, zranění, démona nebo „staré programy“, zatímco hlas, který souhlasí, je vydáván za „skutečné já“. Dalším znakem je nácvik formulí, které se mají v duchu opakovat ve chvílích nejistoty, a hodnocení člověka podle toho, jak rychle pochybnost umlčí. Na straně zasaženého se objevuje vnitřní řeč, která doslova opakuje slova jiného člověka, včetně oslovení ve druhé osobě („ty jsi…“), silná úzkost při objevení pochybnosti a pocit, že vlastní myšlenky nejsou bezpečné. Herman popisuje, jak se u lidí v dlouhodobě kontrolujících vztazích hodnocení pachatele stává součástí obrazu sebe sama a přetrvává i po odchodu (Herman 1992). Kompendium tyto mechanismy rozebírá u rekurzivní spirály pochybnosti a u pěstování sebepochybnosti.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní práce s vnitřním dialogem je běžnou součástí psychoterapie. Kognitivní terapie učí klienta zachytit automatické myšlenky, porovnat je s fakty a formulovat přesnější alternativy (Beck 1976). Racionálně emoční terapie vede klienta k rozpoznání absolutních vnitřních požadavků a k jejich převedení na přání (Ellis 1962). Metakognitivní přístupy pracují s tím, jak člověk na vlastní myšlenky reaguje, místo aby se přel s jejich obsahem. V těchto přístupech zůstává rozhodnutí o tom, co je pravdivé, na klientovi a terapeut mu pomáhá k přesnějšímu úsudku, ne k převzetí svého. Techniky NLP, které pracují s tónem a formou vnitřního hlasu, mohou mít v tomto rámci rozumné místo jako způsob, jak oslabit emoční náboj kritického hlasu. Manipulativní užití je opačné: vnější autorita určuje, které vnitřní hlasy smějí zůstat, a pochybnost, která je přirozenou součástí úsudku, je označena za nemoc. Rozlišující otázky zní: kdo rozhoduje o pravdivosti vnitřního hlasu, vede práce k většímu, nebo menšímu prostoru pro vlastní úsudek a smí se pochybnost obrátit i proti tomu, kdo s ní pracuje.

Vztah k technikám kompendia🔗

Řada technik, které kompendium popisuje, dosahuje trvalého účinku právě tím, že se přenese do vnitřního dialogu zasaženého člověka. Pěstování sebepochybnosti funguje tak, že drobné a opakované poznámky o nespolehlivosti úsudku druhého se postupně stanou jeho vlastní otázkou, kterou si klade před každým rozhodnutím. Rekurzivní spirála pochybnosti jde dál: člověk začne pochybovat i o své pochybnosti, a vnitřní dialog se tak uzavře do smyčky, ze které nevede žádný závěr. Ve skupinách s vysokou kontrolou se k tomu přidává nácvik formulí, které mají pochybnost přerušit dřív, než se rozvine (Hassan 1988). Strukturálně je u všech těchto technik podstatné, že vnější hlas se přestane jevit jako vnější. Člověk pak nemá s kým nesouhlasit, protože kritika i umlčení přicházejí zevnitř, a proto je rozpoznání původu vnitřních vět prvním krokem k obnově vlastního úsudku.

Stav důkazů🔗

Vnitřní řeč a její souvislost s emocemi jsou v psychologii dobře doloženy a kognitivně behaviorální přístupy, které s nimi pracují, mají rozsáhlou empirickou oporu. Specifická tvrzení NLP jsou na tom hůř. Zařazení vnitřního dialogu do auditivně digitálního reprezentačního systému je součástí teorie reprezentačních systémů, pro jejíž klíčové předpovědi výzkum podporu nenašel (Sharpley 1987). Techniky změny tónu nebo umístění vnitřního hlasu nebyly v kontrolovaných studiích porovnány se zavedenými postupy, takže o jejich specifickém účinku nelze nic tvrdit. Witkowski hodnotí výzkumnou základnu NLP jako celkově nepodporující (Witkowski 2010) a kritický přehled pro oblast koučinku upozorňuje na nedostatek kvalitních studií (Passmore a Rowson 2019). Čtenář by měl odlišit dobře podložený obecný poznatek, že vnitřní řeč ovlivňuje prožívání, od nepodložených tvrzení o tom, že konkrétní techniky NLP ji mění spolehlivěji než jiné přístupy.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je chránit právo na vlastní pochybnost. Pochybnost o skupině, vztahu nebo autoritě není nemoc ani zrada, ale součást úsudku, a je užitečné ji promyslet s někým, kdo stojí mimo situaci, které se týká. Druhou obranou je všímat si původu vnitřních vět: čí slova připomínají, kdy je člověk slyšel poprvé a zda odpovídají jeho vlastní zkušenosti. Už samotné rozpoznání, že vnitřní kritik mluví cizím hlasem, oslabuje jeho autoritu. Třetí obranou je nedovolit nikomu, aby určoval, které vnitřní hlasy jsou pravé. V klinické práci s lidmi, kteří vycházejí z kontrolujících vztahů nebo skupin, se postupně buduje vnitřní řeč, která je laskavější a přesnější, a to bez nahrazení jedné autority druhou (Herman 1992). Kognitivní postupy práce s automatickými myšlenkami jsou k tomu vhodné, pokud terapeut nechává rozhodnutí o jejich pravdivosti na klientovi (Beck 1976). U lidí, kteří se naučili umlčovat pochybnosti naučenými formulemi, je součástí zotavení i to, že se jim pochybnost znovu stane bezpečnou (Hassan 1988).

Literatura🔗

• Bandler, R. (1985). Using Your Brain—for a Change. Moab: Real People Press.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Dilts, R., Grinder, J., Bandler, R., & DeLozier, J. (1980). Neuro-Linguistic Programming: Volume I. The Study of the Structure of Subjective Experience. Cupertino: Meta Publications.
• Ellis, A. (1962). Reason and Emotion in Psychotherapy. New York: Lyle Stuart.
• Hassan, S. (1988). Combatting Cult Mind Control. Rochester: Park Street Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Základní pojmy NLP – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Auditivní reprezentační systém – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Auditory representational system)
• Auditivně digitální systém – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Auditory digital system)
• Uptime a downtime – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Uptime and downtime)
• Auditivní submodality – příbuzné heslo (Submodality, Auditory submodalities)
• Auditivní swish – příbuzné heslo (Submodality, Auditory swish)
• Změna vnitřního hlasu – příbuzné heslo (Submodality, Changing the inner voice)
• Vzorec vnitřního kritika – příbuzné heslo (Submodality, Inner critic pattern)
• Abecední hra – příbuzné heslo (Strategie a modelování, Alphabet game)
• Stav nevědění – příbuzné heslo (Strategie a modelování, Know-nothing state)
• Smyčkové strategie – příbuzné heslo (Strategie a modelování, Looping strategies)

V kompendiu

• EA-2.5.3 Pěstování sebepochybnosti – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.5.8 Rekurzivní spirála pochybnosti – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-6.2.4 Metacognitive therapy protokol – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Modelování – předchozí heslo rodiny
• Uptime a downtime – další heslo rodiny