Limitující rozhodnutí🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-12.05
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Časová osa
Druh	vzorec
Anglicky	Limiting decisions
Jiné názvy	omezující rozhodnutí
Obecnější heslo	Terapie časové osy
Užití	převážně terapeutické
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Limitující rozhodnutí je v terapii časové osy označení pro domnělé dávné rozhodnutí, které člověk podle výkladu učinil v určité situaci, často v dětství a nevědomě, a které dnes omezuje jeho možnosti. Typické formulace jsou „rozhodl jsem se, že nejsem dost dobrý“, „rozhodla jsem se, že nikomu nesmím věřit“ nebo „rozhodl jsem se, že úspěch není pro mě“. Výklad tvrdí, že takové rozhodnutí lze najít na časové ose, vrátit se k okamžiku, kdy vzniklo, a z pozice před ním ho „zrušit“, čímž mají zmizet i jeho důsledky (James a Woodsmall 1988). Pojem je příbuzný obecnějšímu pojmu limitujícího přesvědčení a pojmu imprintu, tedy formativní zkušenosti, z níž přesvědčení podle NLP vzniká. Od obou se liší důrazem na akt rozhodnutí: omezení se nepopisuje jako něco, co se člověku stalo, ale jako něco, co si sám zvolil. Kompendium vzorec řadí mezi terapeutické se středním rizikem, protože tento důraz může přinést pocit kontroly, ale také přenést na člověka odpovědnost za to, co mu udělali jiní.

Původ a souvislosti🔗

Představa, že člověk si v dětství „rozhodl“ o sobě a o světě, se v psychoterapii objevuje v několika školách. Kognitivní terapie pracuje s hlubokými přesvědčeními o sobě, světě a budoucnosti, která vznikají v raných zkušenostech a ovlivňují pozdější výklad událostí (Beck 1976). Racionálně emoční terapie pracuje s iracionálními přesvědčeními, která člověk drží jako absolutní požadavky (Ellis 1962). NLP se tématu věnovalo v pracích o změně přesvědčení, v nichž Robert Dilts spojil přesvědčení s formativními zkušenostmi a s prací na časové ose (Dilts 1990). James a Woodsmall z toho vyvodili pojem limitujícího rozhodnutí jako samostatného cíle intervence a spojili ho s představou, že rozhodnutí se dá na časové ose najít a zrušit (James a Woodsmall 1988). Rozdíl oproti kognitivním přístupům je podstatný. Kognitivní terapie přesvědčení přezkoumává v přítomnosti, proti současným dokladům, a nepotřebuje k tomu přesně určit okamžik vzniku. Terapie časové osy hledá okamžik vzniku a jeho nalezení pokládá za klíč ke změně.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má vzorec tři prvky. Prvním je převedení obtíže na formulaci rozhodnutí: z „mám strach mluvit před lidmi“ se stává „někdy jsem se rozhodl, že nesmím být vidět“. Tento převod není neutrální. Přidává obtíži příčinu v minulosti, aktéra, který ji způsobil, a čas, kdy vznikla. Druhým prvkem je hledání okamžiku rozhodnutí na časové ose, který se pak propojuje s hledáním kořenové příčiny. Třetím prvkem je „zrušení“ rozhodnutí z pozice před jeho vznikem, po němž je člověk vyzván, aby ověřil, zda omezení stále cítí (James a Woodsmall 1988).

Pro pozorovatele je klíčový první prvek, protože vytváří příběh. Lidé mají silný sklon vysvětlovat své obtíže souvislými příběhy s jasnou příčinou, a příběh s jednou dávnou příčinou je přesvědčivější než skutečnost, v níž se na obtíži podílí mnoho faktorů. Gilovich popisuje, jak lidé hledají a nacházejí souvislosti i tam, kde jde o shodu okolností, a jak snadno přijímají vysvětlení, která dávají věcem smysl (Gilovich 1991). Formulace „rozhodl jsem se“ navíc nese presupozici, že člověk za své omezení odpovídá. Tato presupozice může působit osvobodivě, protože to, co si člověk zvolil, může také změnit. Může však také zastřít, že omezení vzniklo jako přiměřená reakce na skutečné ohrožení.

Rozhodnutí, nebo přizpůsobení🔗

Pro klinické čtení vzorce je užitečné rozlišovat tři různé věci, které jazyk „limitujícího rozhodnutí“ slévá do jedné. První je skutečná volba, kterou člověk kdysi vědomě udělal a kterou si pamatuje, například rozhodnutí přestat hrát na nástroj po neúspěšném vystoupení. Taková volba může být dnes přehodnocena a práce s ní je běžnou součástí poradenství. Druhou je přizpůsobení prostředí, které nebylo volbou v pravém smyslu: dítě, které se v nebezpečném domově naučilo mlčet, se nerozhodovalo, ale přežívalo. Popsat takové přizpůsobení jako rozhodnutí znamená přisoudit dítěti odpovědnost, kterou nemělo (Herman 1992). Třetí je zpětně vytvořený příběh, v němž se dnešní obtíž vysvětluje okamžikem, který se možná nikdy nestal. Pozorovatel by měl u každé formulace rozhodnutí rozlišit, o který z těchto tří případů jde, protože každý vyžaduje jiný přístup a jen první z nich odpovídá tomu, co slovo rozhodnutí běžně znamená.

Detekční znaky🔗

Vzorec lze poznat podle převodu obtíží do jazyka rozhodnutí: „kdy jste se rozhodl, že…“, „jaké rozhodnutí jste tehdy udělala“, „to bylo vaše rozhodnutí“. Rizikovým znakem je, když se takový převod uplatňuje na zkušenosti, v nichž byl člověk objektivně bezmocný, například na zkušenosti dítěte vystaveného násilí. Dítě, které se naučilo nikomu nevěřit, neudělalo chybné rozhodnutí; přizpůsobilo se prostředí. Dalším znakem je využití vzorce k odvrácení kritiky: pochybnost o skupině, vztahu nebo programu se vykládá jako dávné limitující rozhodnutí, které je třeba zrušit, místo aby se posoudila věcně. Třetím znakem je, že se „zrušení“ rozhodnutí podmiňuje setrváním v určitém vztahu nebo v placeném programu. Kompendium mechanismus nahrazování vlastního životního příběhu cizím výkladem popisuje u nahrazení vlastního narativu. V uzavřených skupinách se tento mechanismus objevuje jako přepis minulosti, v němž se život před vstupem jeví jako řada chybných voleb (Lifton 1961).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití je blízké kognitivním přístupům. Poradkyně, která se studenta ptá, kdy si začal myslet, že „na matematiku není“, a zda to dnes odpovídá tomu, co umí, zachází s přesvědčením jako s hypotézou, kterou lze přezkoumat (Beck 1976). Formulace rozhodnutí může v takovém rámci pomoci: člověk, který vidí, že své omezení kdysi přijal jako rozumnou reakci, ho může dnes vědomě přehodnotit. Podmínkou je, že se nepátrá po zapomenutých okamžicích, že se nepřenáší vina za to, co způsobili jiní, a že výsledek zůstává rozhodnutím člověka samotného. Manipulativní užití nastává, když se jazyk rozhodnutí používá k tomu, aby člověk převzal odpovědnost za zneužití, které zažil, nebo aby pochybnosti o skupině vykládal jako vlastní vadu. Kognitivní přístupy pojímají přezkoumávání přesvědčení jako dovednost, kterou si klient osvojuje, aby ji mohl uplatňovat sám, a ne jako přijetí výkladu terapeuta (Ellis 1962; Beck 1976).

Stav důkazů🔗

Pro existenci limitujících rozhodnutí jako samostatných a lokalizovatelných událostí v paměti neexistují empirické doklady. Pojem je teoretickou konstrukcí terapie časové osy. Pro účinnost postupu, který je má rušit, chybějí kontrolované studie, a souhrnné přehledy výzkumu NLP konstatují obecný nedostatek podpory pro tvrzení oboru (Witkowski 2010; Passmore a Rowson 2019). Výzkum hlubokých přesvědčení v kognitivní psychologii a terapii je naopak rozsáhlý, ale nepotřebuje předpoklad, že přesvědčení vzniklo v jediném okamžiku rozhodnutí, který lze najít. Hledání takového okamžiku v sugestivním stavu nese riziko konfabulace: člověk může s přesvědčením „najít“ okamžik, který se nestal, nebo se stal jinak (Loftus a Palmer 1974). Kirsch a Lynn ukazují, že prožitky v hypnóze a podobných stavech silně závisejí na očekáváních, která situace vytváří, což platí i pro „objevení“ dávného rozhodnutí (Kirsch a Lynn 1995).

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je rozlišovat mezi přesvědčením, které lze přezkoumat v přítomnosti, a příběhem o jeho vzniku, který nelze ověřit. Přesvědčení „nejsem dost dobrý“ lze testovat proti současným dokladům bez toho, aby se muselo určit, kdy a proč vzniklo. Druhou obranou je odmítnout převod bezmoci na volbu. Pokud někdo vykládá zkušenost, v níž jste byli vystaveni násilí nebo zanedbání, jako vaše rozhodnutí, je legitimní trvat na tom, že odpovědnost nesl ten, kdo ubližoval. Třetí obranou je posuzovat pochybnosti věcně. Pochybnost o programu, vztahu nebo skupině je informace o programu, vztahu nebo skupině, ne nutně o vašem dětství. Zotavení po manipulativním užití vzorce zahrnuje návrat k vlastnímu příběhu, v němž mají své místo vlastní volby i okolnosti, které člověk ovlivnit nemohl. Kompendium tento proces popisuje u autobiografické dekonstrukce a jejího překonávání. Herman zdůrazňuje, že obnovení vlastního vyprávění o minulosti je jádrem zotavení po zneužití (Herman 1992).

Literatura🔗

• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Dilts, R. (1990). Changing Belief Systems with NLP. Cupertino: Meta Publications.
• Ellis, A. (1962). Reason and Emotion in Psychotherapy. New York: Lyle Stuart.
• Gilovich, T. (1991). How We Know What Isn't So: The Fallibility of Human Reason in Everyday Life. New York: Free Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• James, T., & Woodsmall, W. (1988). Time Line Therapy and the Basis of Personality. Cupertino: Meta Publications.
• Kirsch, I., & Lynn, S. J. (1995). The altered state of hypnosis: Changes in the theoretical landscape. American Psychologist, 50(10), 846–858.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5), 585–589.
• Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Časová osa – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Terapie časové osy – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Prahový vzorec – příbuzné heslo (Submodality, Threshold pattern)
• Reimprinting – příbuzné heslo (Disociace, fobie a trauma, Re-imprinting)
• Terapie časové osy – příbuzné heslo (Časová osa, Time Line Therapy)
• Hledání kořenové příčiny – příbuzné heslo (Časová osa, Root cause)
• Limitující přesvědčení – příbuzné heslo (Přesvědčení, Limiting beliefs)
• Přesvědčení o příčině – příbuzné heslo (Přesvědčení, Beliefs about cause)
• Imprint – příbuzné heslo (Přesvědčení, Imprint)

V kompendiu

• EA-5.3.7 Self-narrative replacement – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-5.3.2 Autobiografická dekonstrukce – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Uvolnění negativních emocí na časové ose – předchozí heslo rodiny
• Vložení cíle do budoucnosti – další heslo rodiny