Reimprinting🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-11.03
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Disociace, fobie a trauma
Druh	vzorec
Anglicky	Re-imprinting
Jiné názvy	přepis otisku, práce s otiskem
Užití	převážně terapeutické
Riziko zneužití	vysoké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Reimprinting, česky přibližně „přepis otisku“, je intervence neurolingvistického programování, která pracuje s takzvaným otiskem, tedy se zážitkem z minulosti, o němž se předpokládá, že v člověku vytvořil omezující přesvědčení o sobě nebo o světě. Robert Dilts ji popsal jako postup změny přesvědčení, ve kterém se člověk v představě vrací k formativní situaci, prohlíží ji z pozic zúčastněných osob a vybavuje ji zdroji, které tehdy chyběly, aby z ní mohl vyvodit jiný závěr (Dilts 1990). Předpokladem je, že přesvědčení typu „nejsem nic“ nebo „nikomu se nedá věřit“ nevzniklo postupně, ale v určitém okamžiku, a že tento okamžik lze najít. Heslo popisuje stavbu intervence, předpoklady, ze kterých vychází, a její stav důkazů. Zvláštní pozornost věnuje tomu, co pro klinickou praxi i pro forenzní posuzování znamená intervence, která hledá zapomenuté formativní zážitky: otevírá prostor pro vznik vzpomínek, které se nestaly.

Původ a souvislosti🔗

Pojem otisku převzalo NLP z etologie, kde označuje rychlé a trvalé učení v citlivém období vývoje, a přeneslo ho na lidská přesvědčení. Dilts v osmdesátých letech propojil tento pojem s vlastním modelem úrovní, ve kterém se přesvědčení a identita nacházejí nad chováním a schopnostmi, a s Batesonovým rozlišením úrovní učení (Bateson 1972; Dilts 1990). Spolu s Timem Hallbomem a Suzi Smithovou pak reimprinting zařadil do souboru postupů, které měly pomáhat se zdravotními přesvědčeními a s obtížemi, jež autoři spojovali s nevědomými závěry z minulosti (Dilts, Hallbom a Smith 1990). Pojem otisku jako takový rozebírá heslo Imprint. Příbuzné jsou změna osobní historie, věková regrese a hledání kořenové příčiny v terapii časové osy.

Kontext vzniku je pro hodnocení podstatný. Osmdesátá léta byla obdobím, kdy se v části psychoterapie rozšířilo přesvědčení, že mnoho obtíží dospělých má původ v zapomenutých nebo vytěsněných zážitcích, které je třeba vybavit. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vedlo toto přesvědčení v řadě zemí ke sporům o „obnovené vzpomínky“, ve kterých se ukázalo, že sugestivní terapeutické postupy mohou vést k živým vzpomínkám na události, které se nestaly (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015). Reimprinting vznikl v témže myšlenkovém prostředí.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně se v intervenci rozlišují tři prvky: hledání, střídání perspektiv a obohacení. Hledání znamená, že se od současného pocitu nebo přesvědčení se v představě postupuje zpět v čase k situaci, která se vykládá jako jeho zdroj. NLP přitom pracuje s tělesným pocitem jako s vodítkem a s předpokladem, že „nevědomí“ ví, kam se vrátit (Dilts 1990). Při střídání perspektiv se formativní situace prohlíží nejen očima tehdejšího dítěte, ale i očima dalších zúčastněných osob, například rodičů, a z odstupu dospělého pozorovatele. Na tomto místě se uplatňuje předpoklad, že každé chování má pozitivní záměr, a zúčastněným se připisuje, že jednali z nedostatku zdrojů. Obohacení spočívá v tom, že se situace v představě znovu prožije s tím, co tehdy chybělo, a z ní se vyvodí nové přesvědčení (Dilts, Hallbom a Smith 1990).

Každý z těchto prvků nese vlastní riziko. Hledání předpokládá, že formativní zážitek existuje, a vybízí k tomu, aby byl nalezen, i když si ho člověk nepamatuje. Střídání perspektiv může u lidí, kteří zažili násilí, znamenat výzvu k pochopení pachatele dříve, než bylo uznáno, co se stalo. Obohacení pracuje s živou, emočně nabitou představou minulé události, tedy s podmínkami, za kterých se paměť nejsnáze přetváří (Loftus a Palmer 1974).

Detekční znaky🔗

Pro pozorovatele se reimprinting a příbuzné postupy poznají podle několika znaků. Praktik vychází z předpokladu, že obtíž má „kořen“ v konkrétním zážitku, často v dětství, a mluví o něm jako o jistotě, ne jako o hypotéze. Absence vzpomínky se vykládá jako známka vytěsnění, nikoli jako možnost, že žádný takový zážitek neexistuje. Během sezení se objevují vedoucí otázky, které obsahují obsah, například kdo byl přítomen nebo co dotyčný udělal, a odpovědi klienta se přijímají bez rozlišení mezi vybavením a představou. Po sezení si klient může přinést „novou“ vzpomínku, kterou dříve neměl, a praktik ji podává jako objev. Tyto znaky jsou stejné jako znaky, které výzkum paměti popisuje u sugestivního dotazování (Loftus a Palmer 1974).

U člověka, s nímž se takto pracovalo, se může objevit náhlá jistota o události, kterou předtím neznal, změna vztahu k rodině nebo k osobě, kterou „vzpomínka“ obviňuje, a zhoršení psychického stavu. Pro forenzní praxi je důležité, že vzpomínka vzniklá nebo přetvořená v takovém procesu nemusí mít hodnotu svědectví, protože nelze odlišit, co v ní pochází z události a co z procesu vybavování. Experiment Loftusové a Palmera ukázal, že už formulace otázky po události mění, co si svědek vybaví, a může vést i k vybavení podrobností, které se nestaly (Loftus a Palmer 1974). Kompendium zásady nesugestivního dotazování popisuje v hesle o forenzním rozhovoru.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Jako legitimní lze chápat tu část intervence, která pracuje s přesvědčením v přítomnosti a nevyžaduje rekonstrukci minulosti. Kognitivní terapie se zabývá hlubokými přesvědčeními o sobě, jejich vlivem na prožívání a jejich vztahem k životní historii, aniž by předpokládala, že vznikla v jediném okamžiku, který je nutné najít (Beck 1976). Terapeut může s klientem mluvit o tom, odkud podle klienta přesvědčení pochází, a nechat výklad na něm. Herman zdůrazňuje, že v práci se vzpomínkami na trauma nemá terapeut klientovi vnucovat vlastní výklad a že úkolem je svědčit klientovu zkušenosti, ne ji vytvářet (Herman 1992).

Problematické až škodlivé je užití, které hledá „kořen“ na objednávku. K tomu patří praktici bez klinického vzdělání, kteří slibují nalezení příčiny, sezení, ve kterých se kombinuje regrese, sugestivní otázky a silná emoční aktivace, a výklad, podle kterého klientův odpor proti nalezené „vzpomínce“ dokazuje její pravdivost. Manipulativní potenciál má také nucené přijetí perspektivy pachatele: pokud se z pozitivního záměru stane podmínka uzdravení, posiluje to zlehčování násilí, které kompendium popisuje u kontrolujících vztahů. Herman ukázala, že pachatel se opírá o zlehčování a popírání toho, co způsobil, a že okolí jeho výklad snadno přijímá (Herman 1992).

Stav důkazů🔗

Pro reimprinting nejsou k dispozici kontrolované studie, které by doložily jeho účinek na přesvědčení, psychické obtíže nebo zdraví. Dokladem v primární literatuře jsou kazuistiky a popisy seminářů (Dilts 1990; Dilts, Hallbom a Smith 1990). Obecné hodnocení výzkumu NLP konstatuje, že kontrolované studie tvrzení NLP většinou nepodporují a že řada postupů nebyla nikdy řádně testována (Witkowski 2010). Systematický přehled zdravotních výstupů nenašel pro NLP dostatečnou oporu (Sturt a kol. 2012). Mnohem pevněji je doložen druhý fakt: lidská paměť je rekonstruktivní a podoba otázky může změnit, co si člověk vybaví. Ve známém experimentu odhadovali účastníci rychlost aut na filmovém záznamu nehody vyšší, když otázka popsala srážku silnějším slovesem, a při pozdějším dotazu si část z nich vybavovala rozbité sklo, které na záznamu nebylo (Loftus a Palmer 1974). Kritická literatura o pseudovědě v klinické psychologii věnuje postupům zaměřeným na vybavování údajně vytěsněných vzpomínek zvláštní pozornost a upozorňuje, že mohou vést ke vzniku nepravých vzpomínek s vážnými důsledky pro klienta i jeho okolí (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015).

Obrana a zotavení🔗

Obranou pro klienta je trvat na rozlišení mezi tím, co si pamatuje, a tím, co se v sezení vytvořilo. Pokud praktik předem tvrdí, že obtíž musí mít skrytý kořen, nebo slibuje, že ho najde, je to důvod k opatrnosti. Užitečné je ptát se po kvalifikaci, po supervizi a po tom, jak praktik zachází s riziky sugesce. Nově vybavená vzpomínka by neměla být podkladem pro zásadní rozhodnutí, například pro přerušení vztahů nebo pro obvinění, dokud ji neposoudí odborník, který rozumí rekonstruktivní povaze paměti (Loftus a Palmer 1974).

Zotavení po zkušenosti se sugestivní prací s pamětí je klinicky náročné. Člověk může být v zajetí vzpomínky, kterou prožívá jako skutečnou, a zároveň ztratit oporu ve vztazích, které vzpomínka poškodila. Péče se proto zaměřuje na stabilizaci, na obnovu důvěry ve vlastní úsudek a na opatrné ověřování, které nezpochybňuje člověka, ale proces, ve kterém vzpomínka vznikla. Širší rámec rozebírá heslo Práce s traumatem a riziko nepravých vzpomínek. U lidí, kteří trauma skutečně zažili, platí opačné riziko, totiž zpochybnění jejich zkušenosti, a proto má být ověřování vedeno s respektem a bez předem daného závěru v kterémkoli směru (Herman 1992).

Literatura🔗

• Bateson, G. (1972). Steps to an Ecology of Mind. San Francisco: Chandler.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Dilts, R. (1990). Changing Belief Systems with NLP. Cupertino: Meta Publications.
• Dilts, R., Hallbom, T., & Smith, S. (1990). Beliefs: Pathways to Health and Well-Being. Portland: Metamorphous Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Lilienfeld, S. O., Lynn, S. J., & Lohr, J. M. (Eds.) (2015). Science and Pseudoscience in Clinical Psychology (2. vyd.). New York: Guilford Press.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5), 585–589.
• Sturt, J., Ali, S., Robertson, W., Metcalfe, D., Grove, A., Bourne, C., & Bridle, C. (2012). Neurolinguistic programming: A systematic review of the effects on health outcomes. British Journal of General Practice, 62(604), e757–e764.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Disociace, fobie a trauma – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Percepční pozice – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Perceptual positions (concept))
• Věková regrese – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Age regression)
• Změna osobní historie – příbuzné heslo (Disociace, fobie a trauma, Change personal history)
• Práce s traumatem a riziko nepravých vzpomínek – příbuzné heslo (Disociace, fobie a trauma, Trauma work and the risk of false memories)
• Limitující rozhodnutí – příbuzné heslo (Časová osa, Limiting decisions)
• Hledání kořenové příčiny – příbuzné heslo (Časová osa, Root cause)
• Procházení časové osy – příbuzné heslo (Časová osa, Timeline walk)
• Imprint – příbuzné heslo (Přesvědčení, Imprint)

V kompendiu

• EA-5.3.7 Self-narrative replacement – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Forenzní rozhovor – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-6.1.7 Trauma history protokol – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Dvojitá disociace – předchozí heslo rodiny
• Změna osobní historie – další heslo rodiny