Právo proti obchodování s lidmi

Kapitola z části o specializovaných oblastech práva se zabývá obchodováním s lidmi (trafficking in human beings) za účelem sexuálního vykořisťování, nucené práce, nucené trestné činnosti, žebrání nebo jiných forem vykořisťování. Epistemická kontrola je jeho jádrem: oběť často není fyzicky spoutána, ale udržována v omylu, strachu a závislosti. Bales (1999) označil tyto vztahy za „nové otroctví“, které se od historického liší tím, že nestojí na vlastnictví, ale na kontrole a násilí, a Hopper a Hidalgo (2006) ukázali, že psychologický nátlak bývá účinnějším poutem než fyzické omezení.

Kapitola je určena policii, státním zástupcům, inspektorům práce, sociálním pracovníkům, zdravotníkům, advokátům a neziskovým organizacím. Zimmerman a kol. (2006) dokumentovali u žen a dospívajících, které prošly obchodováním v Evropě, vysokou zátěž fyzickými i psychickými obtížemi, a systematický přehled Oram a kol. (2012) potvrdil souvislost obchodování s násilím, depresí, úzkostí a posttraumatickou stresovou poruchou. Identifikace a ochrana obětí je proto vždy i zdravotní, nejen bezpečnostní úlohou.

Právní a forenzní kontext

Mezinárodní definici obsahuje Palermský protokol z roku 2000 k Úmluvě OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu. Skládá se ze tří prvků: jednání (najímání, přeprava, předání, ukrývání nebo převzetí osob), prostředků (hrozba, násilí, únos, podvod, lest, zneužití moci nebo zranitelnosti, poskytnutí plateb) a účelu (vykořisťování). U dětí se prostředky nevyžadují a souhlas oběti je bez významu, byl-li použit kterýkoli z prostředků. Gallagher (2010) ve svém komentáři ukazuje, že právě „zneužití zranitelného postavení“ je prostředkem, který zachycuje nenásilné, epistemické formy kontroly – a zároveň prostředkem, jehož výklad se mezi státy nejvíce liší.

Evropskou úpravu tvoří směrnice 2011/36/EU o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí; ta v čl. 8 vyžaduje, aby oběti nebyly stíhány nebo trestány za trestné činy, k nimž byly donuceny. Úmluva Rady Evropy o opatřeních proti obchodování s lidmi z roku 2005 zavádí dobu na zotavenou a rozmyšlenou nejméně třiceti dnů (čl. 13) a ustanovení o nepotrestání (čl. 26). Evropský soud pro lidská práva ve věci Rantsev proti Kypru a Rusku z roku 2010 dovodil, že obchodování s lidmi spadá pod zákaz otroctví a nucené práce v čl. 4 Úmluvy a že státy mají pozitivní povinnost oběti chránit (Gallagher, 2010, rozebírá vývoj, který k tomuto pojetí vedl).

V České republice je obchodování s lidmi trestným činem podle § 168 trestního zákoníku, zákona č. 40/2009 Sb.; oběti jsou podle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, zvlášť zranitelnými oběťmi. Existuje specializovaný program podpory a ochrany obětí obchodování s lidmi a zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, počítá s pobytovým řešením pro oběti, které spolupracují s orgány. Pro srovnání: v USA je hlavním předpisem Trafficking Victims Protection Act z roku 2000, který rovněž výslovně zahrnuje psychologický nátlak mezi prostředky (Hopper a Hidalgo, 2006).

Specifika epistemického zneužívání

Podvod při náboru zahrnuje falešnou pracovní nabídku, falešný vztah (love bombing) nebo falešný příslib vzdělání. Dluhové otroctví znamená uměle vytvořený dluh za cestu, ubytování nebo doklady, který nelze splatit; oběť věří, že je povinna ho odpracovat. Bales (1999) popisuje dluh jako nejrozšířenější mechanismus současného otroctví, protože převádí donucení do jazyka závazku a spravedlnosti, který oběť sama přijme.

Kontrola informací spočívá v zadržení dokladů a telefonu, izolaci od jazyka a okolí a v tvrzení, že policie oběť zatkne nebo vyhostí. Zneužití zranitelnosti staví na chudobě, migračním statusu, závislosti, postižení nebo mládí. Hopper a Hidalgo (2006) nacházejí v kontrole obětí obchodování prvky, které Biderman popsal ve svém schématu nátlaku, původně určeném pro popis zacházení s válečnými zajatci – izolaci, monopolizaci vnímání, vyčerpání, výhrůžky, občasné úlevy a ponižování (Biderman, 1957); schéma je popisné, nikoli diagnostické.

Trauma bonding (traumatické pouto) vzniká střídáním krutosti a „péče“, kdy se obchodník stává jediným zdrojem jistoty; Dutton a Painter (1981) popsali tento typ vazby ve vztazích s přerušovaným zneužíváním a mocenskou nerovnováhou. Přepsání identity znamená, že oběť přijme roli, kterou jí obchodník přidělil, a sama sebe nevnímá jako oběť. Častou součástí kontroly je i vyhrožování rodině v zemi původu (Zimmerman, Hossain a Watts, 2011).

Proto oběti často neutíkají, i když fyzicky mohou, a nespolupracují s orgány – nikoli kvůli souhlasu, ale kvůli kontrole nad tím, co považují za možné. Herman (1992) popisuje u lidí v dlouhodobém zajetí zúžení vnímaných možností a ztrátu iniciativy, které přetrvávají i po skončení fyzického omezení. Tento rys je forenzně podstatný: absence pokusu o útěk není důkazem dobrovolnosti, jak zdůrazňuje i výkladová praxe k prostředku zneužití zranitelnosti (Gallagher, 2010).

Klíčové principy

Prvním principem je, že souhlas je bez významu, pokud byl použit některý z prostředků obchodování. Druhým je nepotrestání obětí za činy, k nimž byly donuceny – nelegální práci, pobyt nebo drobnou trestnou činnost – podle čl. 8 směrnice 2011/36/EU. Třetím principem je ochrana bez podmínky spolupráce: pomoc oběti nemá být podmíněna výpovědí. Gallagher (2010) popisuje, že podmiňování pomoci spoluprací bylo jednou z hlavních slabin raných národních úprav a že mezinárodní standardy se od něj postupně odklonily.

Čtvrtým principem je identifikace jako proces: oběť se za oběť často nepovažuje a identifikace vyžaduje čas, důvěru a opakovaný kontakt. Pátým principem je bezpečí rodiny v zemi původu jako součást posouzení rizika (Zimmerman, Hossain a Watts, 2011). Šestým, který vyplývá z epistemické povahy kontroly, je obnova informační autonomie: oběť potřebuje pravdivé informace o svých právech, o pobytu a o pomoci dřív, než se od ní očekává jakékoli rozhodnutí.

Postup v praxi

Postup začíná rozpoznáním indikátorů při kontrolách pracovišť, ve zdravotnictví, na hranicích a v sociálních službách. Následuje bezpečný rozhovor bez přítomnosti možného obchodníka, s profesionálním tlumočníkem a s vysvětlením, že oběť nebude trestána za to, k čemu byla donucena. Zimmerman a kol. (2006) doporučují, aby první kontakt sledoval především okamžité potřeby – bezpečí, ubytování, zdravotní péči a jídlo – protože vyčerpaný a vyděšený člověk nemůže smysluplně rozhodovat o spolupráci.

Dalším krokem je doba na rozmyšlenou a informace o programu podpory, tak aby rozhodnutí o spolupráci padlo bez tlaku; Úmluva Rady Evropy z roku 2005 k tomu stanoví minimální lhůtu. Zajištění důkazů se zaměřuje na finanční toky, komunikaci, doklady a výpovědi dalších obětí, aby důkazní řetěz nestál jen na výpovědi oběti (viz Důkazní řetěz a narativ). Gallagher (2010) upozorňuje, že trestní řízení postavená výhradně na výpovědi traumatizované oběti jsou zranitelná a pro oběť zatěžující.

Následuje pobytové řešení podle zákona č. 326/1999 Sb. (viz Právo cizinců) a dlouhodobá podpora – terapie, vzdělání, práce, návrat nebo integrace (viz protokol pro survivors). Oram a kol. (2012) připomínají, že psychické následky obchodování mohou přetrvávat dlouho po jeho skončení, a proto má podpora pokračovat i po uzavření trestního řízení.

Markery a diferenciální úvahy

Indikátory obchodování s lidmi zahrnují situaci, kdy osoba nemá u sebe doklady nebo neví, kde jsou; dluh vůči zaměstnavateli nebo „zprostředkovateli“, který stále roste; bydlení na pracovišti nebo zajišťované zaměstnavatelem s omezením pohybu; strach z policie a úřadů a nacvičené odpovědi; a to, že jiná osoba mluví za ni, drží její peníze a doprovází ji. K indikátorům patří i známky zanedbání, zranění a vyčerpání (Zimmerman a kol., 2006). Jednotlivý indikátor nic neprokazuje; rozhoduje jejich souběh.

Diferenciálně je třeba odlišit pracovní vykořisťování, které nedosahuje obchodování (nízká mzda, porušení pracovních podmínek), dobrovolnou sexuální práci a převaděčství, tedy pomoc s nelegálním přechodem hranice bez účelu vykořisťování. Gallagher (2010) zdůrazňuje, že hranice mezi těmito jevy jsou plynulé a že situace se může v čase měnit: převáděný migrant se může stát obětí obchodování, jakmile vznikne dluh a ztratí doklady.

Riziková místa

Nejzávažnějším rizikem je zacházení s obětí jako s pachatelem kvůli nelegálnímu pobytu, práci nebo trestné činnosti, které čl. 8 směrnice 2011/36/EU má právě vyloučit. Dalšími riziky jsou podmínění pomoci spoluprací, které oběť vystaví nebezpečí, rozhovor za přítomnosti obchodníka nebo s tlumočníkem z jeho okruhu a rychlé vyhoštění před identifikací. Hopper a Hidalgo (2006) upozorňují, že oběť pod psychologickým nátlakem často opakuje verzi obchodníka, a pokud se s ní jedná jako s nelegální migrantkou, tato verze se jí potvrzuje.

Riziko představuje i přehlédnutí domácích obětí, protože obchodování se týká i občanů vlastního státu, a retraumatizace opakovanými výslechy. Herman (1992) popisuje, že řízení, které oběť opakovaně konfrontuje s událostmi bez kontroly nad průběhem, může zopakovat zkušenost bezmoci; zákon č. 45/2013 Sb. proto ukládá orgánům chránit zvlášť zranitelné oběti před druhotnou újmou.

Modelová situace (anonymizovaná)

Při kontrole stavby inspekce práce zjistí, že několik dělníků bydlí v kontejneru na staveništi a nemá u sebe pasy. Jeden z nich uvádí, že „dluží“ zprostředkovateli za cestu a ubytování a že dluh se každý měsíc zvyšuje. Inspektoři kontaktují policii a neziskovou organizaci. Rozhovory probíhají jednotlivě, s nezávislým tlumočníkem. Dělníci dostanou informace o programu podpory a ubytování mimo staveniště. Dva se rozhodnou vypovídat. Finanční šetření doloží, že mzdy chodily na účet zprostředkovatele. Za práci bez povolení nejsou dělníci postihováni. Kompozit odpovídá mechanismu dluhového otroctví, jak jej popsal Bales (1999), i zásadě nepotrestání podle směrnice 2011/36/EU.

Obrana a zotavení

Pro dotčenou osobu je podstatné vědět, že nikdo nemá právo zadržovat její doklady, že dluh vůči zaměstnavateli nebo zprostředkovateli neznamená povinnost pracovat bez mzdy nebo bez svobody a že existuje pomoc, která není podmíněna výpovědí na policii. Zotavení začíná obnovou bezpečí a kontroly nad vlastním životem, kterou Herman (1992) popisuje jako první fázi léčby traumatu; teprve potom lze zpracovávat zkušenost a obnovovat vztahy.

Policie, inspekce práce a hraniční služba mají hledat indikátory, vést rozhovory odděleně a s nezávislým tlumočníkem a uplatňovat princip nepotrestání obětí. Zdravotníci, sociální pracovníci a neziskové organizace mají indikátory rozpoznávat, nabídnout bezpečný kontakt a spolupracovat se specializovanými programy. Zimmerman, Hossain a Watts (2011) navrhují chápat obchodování jako proces s několika fázemi – nábor, přepravu, vykořisťování, případné zadržení a integraci či návrat – a v každé z nich hledat příležitost k ochraně.

Limity a otevřené otázky

Identifikace obětí zůstává hlavní slabinou: mnoho obětí nikdy není rozpoznáno, protože se za oběti nepovažují a systém je hledá jen v typických odvětvích. Pojem „zneužití zranitelnosti“ je široký a jeho výklad v praxi se liší (Gallagher, 2010). Otevřenou otázkou je, jak zachytit čistě epistemické formy kontroly – kdy oběť není fyzicky omezena, ale je přesvědčena, že nemá jinou možnost –, a jak dokazovat obchodování bez výpovědi oběti; Hopper a Hidalgo (2006) v duchu názvu své studie o „neviditelných řetězech“ upozorňují, že praxe zaměřená na fyzické omezení psychologický nátlak snadno přehlédne.

Literatura

• Bales, K. (1999). Disposable People: New Slavery in the Global Economy. University of California Press.
• Biderman, A. D. (1957). Communist attempts to elicit false confessions from Air Force prisoners of war. Bulletin of the New York Academy of Medicine, 33(9).
• Dutton, D. G., & Painter, S. L. (1981). Traumatic bonding: The development of emotional attachments in battered women and other relationships of intermittent abuse. Victimology, 6.
• Gallagher, A. T. (2010). The International Law of Human Trafficking. Cambridge University Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Hopper, E., & Hidalgo, J. (2006). Invisible chains: Psychological coercion of human trafficking victims. Intercultural Human Rights Law Review, 1.
• Oram, S., Stöckl, H., Busza, J., Howard, L. M., & Zimmerman, C. (2012). Prevalence and risk of violence and the physical, mental, and sexual health problems associated with human trafficking: Systematic review. PLoS Medicine, 9(5).
• Zimmerman, C., Hossain, M., Yun, K., Roche, B., Morison, L., & Watts, C. (2006). Stolen Smiles: A Summary Report on the Physical and Psychological Health Consequences of Women and Adolescents Trafficked in Europe. London School of Hygiene & Tropical Medicine.
• Zimmerman, C., Hossain, M., & Watts, C. (2011). Human trafficking and health: A conceptual model to inform policy, intervention and research. Social Science & Medicine, 73(2).

Související

V této sekci

• Právo cizinců – pobytová závislost.
• Kriminální konspirace – organizovaná struktura.
• Podvod jako prvek EA – podvodný nábor.

Glosář

• Trauma bonding – vazba na obchodníka.
• Love bombing – falešný vztah při náboru.
• Coercive control – kontrola nad každodenním životem.

Protokoly a jurisdikce

• Protokol pro survivors obchodování s lidmi – dlouhodobá podpora.
• EU právo – EA rámec – evropská úprava.
• Mezinárodní trestní právo – EA – nadnárodní rozměr.