Mezinárodní trestní právo — EA

Jurisdikce: mezinárodní trestní soudy a tribunály, národní soudy v režimu univerzální jurisdikce · Oblast: právní rámce. Mezinárodní trestní právo nepracuje s pojmem epistemické manipulace. Přesto se jím zabývalo od Norimberku: když propaganda připravovala masové zločiny, když výslechy lámaly psychiku a když ozbrojené skupiny převychovávaly unesené děti (Cassese, 2008). Stránka ukazuje, které pojmy tyto jevy zachycují a kde jejich dosah končí.

1. Rozsah a povaha rámce

Mezinárodní trestní právo stanoví individuální trestní odpovědnost za nejzávažnější zločiny: genocidu, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a agresi. Jeho prameny jsou statuty Norimberského tribunálu z roku 1945, tribunálů OSN pro bývalou Jugoslávii z roku 1993 a pro Rwandu z roku 1994, smíšených soudů (například mimořádných senátů v Kambodži) a Římský statut Mezinárodního trestního soudu, přijatý v roce 1998 a účinný od roku 2002. Cassese (2008) zdůrazňuje, že obor vznikl jako reakce na zločiny, které stát páchal na vlastním obyvatelstvu a které vnitrostátní právo nepostihlo.

Stále důležitější je univerzální jurisdikce národních soudů: německý soud v Koblenci v roce 2022 odsoudil bývalého důstojníka syrské tajné služby za zločiny proti lidskosti spáchané ve vazebním zařízení. Schabas (2016) upozorňuje, že doplňkovost mezinárodního soudu vůči národním soudům činí z národních prokuratur hlavní místo, kde se mezinárodní zločiny skutečně stíhají.

Pro tuto knihu je obor podstatný ze dvou důvodů. Ukazuje nejzazší bod, kam vede systematická propaganda a dehumanizace, a vypracoval nejpřesnější kritéria, kdy se slovo stává trestným činem. Gordon (2017) tato kritéria souhrnně nazývá právem „řeči zvěrstev“ a ukazuje, že se vyvíjela roztříštěně, případ od případu.

2. Klíčové instituty a pojmy

Podle Římského statutu patří mezi jednání genocidy (čl. 6) i způsobení vážné duševní újmy příslušníkům chráněné skupiny a násilné převádění dětí do jiné skupiny. Zločiny proti lidskosti (čl. 7) předpokládají rozsáhlý nebo systematický útok proti civilnímu obyvatelstvu; mezi jednáními jsou mučení, pronásledování (úmyslné a závažné odnětí základních práv z důvodu příslušnosti ke skupině), násilné zmizení a „jiné nelidské činy“ způsobující velké utrpení nebo vážnou újmu na duševním či fyzickém zdraví. Mučení je definováno jako způsobení silné bolesti nebo utrpení, „ať tělesného, nebo duševního“ (Schabas, 2016).

Válečné zločiny (čl. 8) zahrnují mimo jiné ponižující a zahanbující zacházení a odvádění dětí mladších patnácti let do ozbrojených sil. Formy účasti (čl. 25) zahrnují nařízení, navádění a podněcování ke spáchání zločinu a samostatně přímé a veřejné podněcování ke genocidě, které je trestné i tehdy, když genocida nenásleduje. Gordon (2017) upozorňuje, že tato asymetrie – samostatné podněcování jen u genocidy – je jednou z hlavních mezer práva řeči zvěrstev.

Článek 31 upravuje vyloučení odpovědnosti, mimo jiné pro duševní nemoc a nátlak (duress). Otevírá tím otázku, zda pachatel, který byl sám obětí indoktrinace, odpovídá v plné míře. Arendt (1963) v reportáži z Eichmannova procesu formulovala opačné riziko: že se odpovědnost rozpustí v představě pachatele jako pouhého kolečka v systému, a trvala na tom, že úsudek jednotlivce zůstává posouditelný.

3. Jak rámec zachycuje EA

Norimberský tribunál odsoudil vydavatele antisemitského listu Der Stürmer Juliuse Streichera za zločiny proti lidskosti, protože jeho texty v době vyhlazování podněcovaly k vraždění; rozhlasového komentátora Hanse Fritzscheho naopak zprostil viny. Už tehdy se rýsovala hranice mezi obecnou propagandou a podněcováním, kterou Gordon (2017) považuje za dodnes nevyjasněnou.

Tribunál pro Rwandu v rozsudku Akayesu z roku 1998 poprvé odsoudil za genocidu a zároveň za přímé a veřejné podněcování. V takzvaném mediálním procesu (Nahimana a další; rozsudek 2003, odvolání 2007) posuzoval rozhlasovou stanici RTLM a list Kangura. Rozhodl, že podněcování posuzuje podle obsahu, kontextu, publika a úmyslu; nenávistné projevy, které podněcováním nebyly, mohou být součástí pronásledování (viz Prevence genocidy). Des Forges (1999) v rozsáhlé dokumentaci genocidy popsala, jak rozhlas a tisk připravovaly obyvatelstvo na násilí a jak se během něj rozhlas stal nástrojem koordinace.

Odvolací senát mechanismu pro tribunály OSN v roce 2018 odsoudil Vojislava Šešelje za navádění k pronásledování a deportaci, jehož se dopustil projevem na politickém shromáždění v roce 1992. Gordon (2017) tento typ rozhodnutí řadí k vývoji, v němž soudy postupně uznávají, že slovo politické autority může být samo formou účasti na zločinu.

Judikatura tribunálů uznala, že mučení nemusí zanechat tělesné stopy. Patří sem dlouhodobá izolace, hrozby blízkým, simulované popravy a vynucená přiznání – prvky, které tato kniha popisuje jako útok na schopnost oběti udržet si kontakt s realitou. Melzer (2020) ve zprávě o psychickém mučení shrnul, že takové metody cílí na základní psychické potřeby – bezpečí, sebeurčení, důstojnost a identitu, orientaci v prostředí, citovou rovnováhu a sociální vazby – a mohou dosáhnout intenzity mučení bez jakéhokoli fyzického násilí.

Ve věznici S-21 Rudých Khmerů se z vězňů mučením vymáhala smyšlená přiznání; mimořádné senáty v Kambodži odsoudily jejího velitele v roce 2010, odvolací senát v roce 2012 na doživotí (viz Rudí Khmerové a stalinské monstrprocesy). Chandler (1999) na základě archivu věznice ukázal, jak vyslýchající vytvářeli přiznání, jež měla potvrdit předem daný obraz spiknutí, což je mechanismus, který Lifton (1961) popsal u čínské reformy myšlení jako „kult přiznání“.

Mezinárodní trestní soud vydal první rozsudek ve věci Lubanga v roce 2012 za odvádění dětí do ozbrojených sil. Ve věci Ongwen v roce 2021 odsoudil bývalého velitele, kterého ozbrojená skupina sama unesla jako dítě. Soud odmítl obhajobu duševní nemocí a nátlakem, jeho minulost však zohlednil při ukládání trestu. Baines (2009) tento typ pachatele popsala jako „komplexního politického pachatele“, u něhož se role oběti a pachatele nedají oddělit; případ je klíčový pro otázku internalizovaného pachatele.

Co propadá, lze shrnout třemi body. Římský statut zná samostatné podněcování jen ke genocidě; podněcování k jiným zločinům je trestné až tehdy, když zločin skutečně následuje (Schabas, 2016). Mírové informační operace, záplava nepravd či státní dezinformace bez spojení s útokem na obyvatelstvo jsou mimo dosah oboru.

Převýchovné systémy ve státech, které nejsou stranami statutu, zůstávají bez soudu. Příkladem je internace Ujgurů, kterou úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva v roce 2022 označil za jednání, které může představovat mezinárodní zločiny, zejména zločiny proti lidskosti. Na takových případech je vidět, že dosah oboru určuje i ochota států podřídit se jurisdikci, nikoli jen povaha činu (Cassese, 2008).

4. Dokazování a forenzní praxe

Istanbulský protokol, příručka OSN k vyšetřování a dokumentaci mučení z roku 1999 revidovaná v roce 2022, je standardem zdravotnické a psychologické dokumentace, včetně psychických následků bez tělesných stop (OHCHR, 2022). Herman (1992) vysvětluje, proč je tento standard nutný: psychické následky zajetí se projevují fragmentací paměti a disociací, které laický posuzovatel snadno vyloží jako nevěrohodnost.

Pro digitální otevřené zdroje stanoví Berkeleyský protokol z roku 2020 zásady zajištění, ověření a chain of custody i ochrany vyšetřovatelů před sekundárním traumatem (srov. OSINT). Murad Code z roku 2022 je kodexem pro sběr informací od přeživších systematického sexuálního násilí s důrazem na souhlas a minimalizaci opakovaných rozhovorů; oba dokumenty navazují na zásadu Istanbulského protokolu, že dokumentace nesmí přeživší znovu poškodit (OHCHR, 2022).

U propagandy se rozebírá jazyk, kontext, publikum a časová souvislost s násilím; samotný obsah nestačí (Gordon, 2017). Znalecká psychologická a psychiatrická posouzení přeživších doplňují výpovědi (viz znalec EA a disociace ve forenzní praxi), přičemž Melzer (2020) zdůrazňuje, že absence fyzických stop není důkazem absence mučení.

5. Ochrana oběti a procesní práva

Římský statut dává obětem postavení, které tribunály 90. let neznaly: účast v řízení prostřednictvím právních zástupců (čl. 68 odst. 3), ochranná opatření pro svědky, odškodnění (čl. 75) a Svěřenecký fond pro oběti (čl. 79). Útvar pro oběti a svědky zajišťuje bezpečnost a psychologickou podporu. Schabas (2016) tento posun popisuje jako jednu z hlavních inovací statutu oproti dřívějším tribunálům.

Ovlivňování svědků je samostatným trestným činem proti výkonu spravedlnosti. Řízení v kenských věcech skončila bez rozsudku a senát upozornil na rozsáhlé zasahování do svědků (viz ovlivňování svědků a ochrana svědků v akutní situaci). Herman (1992) připomíná, že zastrašený svědek prožívá tutéž bezmoc jako oběť původního činu, a ochrana svědků je proto i otázkou duševního zdraví.

6. Mezery a kritika

Mezinárodní trestní soud čelí kritice selektivity: mnoho států statut neratifikovalo a soud byl kritizován za soustředění na Afriku (Schabas, 2016; srov. dekoloniální epistemologie). Mezi činem a rozsudkem navíc uplynou roky, paměť svědků slábne a oběti zůstávají v nejistotě.

Kognitivní válka a systematická dezinformace nejsou zločiny jako takové, a Gordon (2017) upozorňuje, že rozšiřování trestnosti řeči by mohlo ohrozit legitimní politický projev. Obvinění z „propagandy“ tak může samo sloužit k umlčení opozice (viz politická instrumentalizace EA).

7. Modelová situace

Anonymizovaný kompozitní příklad. Nevládní organizace dokumentuje výpovědi lidí propuštěných z převýchovného zařízení v zemi zasažené konfliktem. Přeživší popisují nucené sebekritiky, zákaz mateřského jazyka a hrozby rodinám. Tyto prvky odpovídají struktuře, kterou Lifton (1961) popsal u reformy myšlení: kontrola komunikace, vynucené přiznání a podmíněnost existence.

Tým postupuje podle Istanbulského protokolu: informovaný souhlas, jeden důkladný rozhovor místo opakovaných, psycholog k dispozici, oddělené uložení identifikačních údajů (OHCHR, 2022). Digitální materiály (fotografie, satelitní snímky, příspěvky) zajišťuje podle Berkeleyského protokolu. Výsledná dokumentace slouží budoucímu řízení i dnešní péči podle protokolu pro politické vězně, která podle Herman (1992) začíná obnovou bezpečí a uznáním toho, co se stalo.

8. Doporučení pro praxi

Dokumentovat je třeba podle mezinárodních protokolů od prvního kontaktu, protože pozdější náprava je obtížná (OHCHR, 2022). Propagandu, nenávistný projev, podněcování a navádění je nutné rozlišovat, protože mají různé právní důsledky (Gordon, 2017), a svědky je třeba chránit před zastrašováním a opakovaným výslechem.

U pachatelů, kteří byli sami indoktrinováni, se posuzuje individuálně – bez automatického vyvinění i bez démonizace (Baines, 2009). Spolupráce s národními prokuraturami, které uplatňují univerzální jurisdikci, je často nejrealističtější cestou k řízení (Schabas, 2016).

Literatura

• Arendt, H. (1963). Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil. Viking Press.
• Baines, E. K. (2009). Complex political perpetrators: Reflections on Dominic Ongwen. Journal of Modern African Studies, 47(2).
• Cassese, A. (2008). International Criminal Law (2. vyd.). Oxford University Press.
• Chandler, D. (1999). Voices from S-21: Terror and History in Pol Pot's Secret Prison. University of California Press.
• Des Forges, A. (1999). Leave None to Tell the Story: Genocide in Rwanda. Human Rights Watch.
• Gordon, G. S. (2017). Atrocity Speech Law: Foundation, Fragmentation, Fruition. Oxford University Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. W. W. Norton.
• Melzer, N. (2020). Report of the Special Rapporteur on torture and other cruel, inhuman or degrading treatment or punishment: Psychological torture. United Nations Human Rights Council.
• OHCHR (2022). Istanbul Protocol: Manual on the Effective Investigation and Documentation of Torture and Other Cruel, Inhuman or Degrading Treatment or Punishment (revidované vydání). United Nations.
• Schabas, W. A. (2016). The International Criminal Court: A Commentary on the Rome Statute (2. vyd.). Oxford University Press.

Související

Právní rámce

• Prevence genocidy — EA – podněcování a varovné signály.
• Lidská práva — EA standardy – odpovědnost státu vedle odpovědnosti jednotlivce.
• Mezinárodní právo – širší přehled mezinárodních nástrojů.

Historické případy

• Rudí Khmerové – vynucená přiznání a smíšený soud.
• Maoistická kulturní revoluce – veřejná sebekritika jako technika, kterou trestní právo nikdy neposoudilo.

Pojmy a teorie

• Arendt: banalita zla – úsudek a odpovědnost pachatelů.
• Politická a ideologická EA – totalitní systémy a propaganda.

Péče

• Bývalý politický vězeň v krizi – akutní péče o přeživší.