Azyl a EA

Kapitola z části o specializovaných oblastech práva se zabývá řízením o mezinárodní ochraně. Žadatelé často prošli zkušenostmi, které jsou epistemickým zneužíváním (EA) v nejzávažnější podobě: výslechy zaměřenými na zlomení vůle, nucenými přiznáními, převýchovnými tábory a propagandou, která přepisovala jejich minulost. Rozhodnutí přitom stojí převážně na jejich výpovědi. UNHCR (2013) ve studii o hodnocení věrohodnosti v azylových systémech EU ukazuje, že právě tento bod je nejčastějším zdrojem chybných rozhodnutí. Kapitola je určena rozhodovacím úředníkům, soudcům, advokátům, tlumočníkům, lékařům a psychologům pracujícím s žadateli.

Právní a forenzní kontext

Řízení o mezinárodní ochraně v České republice upravuje zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, v souladu s Úmluvou o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a s azylovým právem EU. Žadatel musí učinit pravděpodobným, že je pronásledován nebo mu hrozí vážná újma; protože listinné důkazy často chybějí, rozhoduje hodnocení věrohodnosti výpovědi. Příručka UNHCR k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků (UNHCR, 2019) připouští uplatnění pochybnosti ve prospěch žadatele (benefit of the doubt), pokud je jeho výpověď celkově soudržná a věrohodná, a obdobné pravidlo obsahuje kvalifikační směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU.

Pro dokumentaci mučení a jeho následků slouží Istanbulský protokol, příručka OSN pro účinné vyšetřování a dokumentaci mučení a jiného krutého, nelidského či ponižujícího zacházení (OHCHR, 2022), jejíž aktualizované vydání podrobněji upravuje i psychologické posouzení. Evropské azylové právo vyžaduje zohlednit zvláštní potřeby zranitelných žadatelů, včetně obětí mučení a závažného psychického násilí, a Úmluva OSN proti mučení z roku 1984 zakazuje vrácení osoby do země, kde jí hrozí mučení (zásada non-refoulement); obdobnou ochranu poskytuje čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech, jak shrnuje kapitola Mezinárodní právo (OHCHR, 2022).

Specifika epistemického zneužívání

Hodnocení věrohodnosti v azylovém řízení se opírá o kritéria detailnosti, soudržnosti, konzistence mezi výpověďmi a souladu s informacemi o zemi původu, která jsou u obětí EA systematicky oslabena. Herlihy, Scragg a Turner (2002) při opakovaných rozhovorech se žadateli zjistili, že rozpory jsou běžné, týkají se převážně periferních detailů a u osob s vysokou úrovní posttraumatických příznaků přibývají s odstupem mezi rozhovory. Fragmentovaná paměť a neschopnost datovat události jsou tedy očekávaným důsledkem traumatu, nikoli známkou smyšlenky.

Disociace a emoční otupění způsobují, že výpověď o mučení bez emocí působí na rozhodovatele nevěrohodně (viz Disociace ve forenzní praxi). Bögner, Herlihy a Brewin (2007) zjistili, že žadatelé, kteří zažili sexuální násilí, měli při úředních pohovorech větší obtíže o něm mluvit, a že obtíže se sdělením souvisely se studem a s příznaky posttraumatické stresové poruchy. Stud tak může vést k pozdnímu sdělení, které se pak nesprávně vykládá jako účelové.

Osoby z prostředí intenzivní ideologické převýchovy mohou mít nejistotu o vlastních vzpomínkách, protože jim byla opakovaně vnucována jiná verze. Lifton (1961) na rozhovorech s osobami, které prošly programy „převýchovy myšlení“, popsal kult doznání a „přepisování“ osobní historie jako ústřední prvky totalitního prostředí. Žadatel mohl v zemi původu podepsat přiznání nebo „sebekritiku“, která je pak použita proti němu, a Gudjonsson (2003) shrnuje doklady o tom, že doznání vynucená tlakem nemají vypovídací hodnotu o skutečných událostech.

Nedůvěra k úředníkům je další bariérou: pohovor připomíná výslechy v zemi původu a žadatel odpovídá vyhýbavě nebo tak, jak si myslí, že se od něj očekává. Cohen (2001) upozorňuje, že vynechávky, rozpory a chyby ve vybavování jsou u žadatelů o azyl běžné z důvodů, které s pravdivostí nesouvisejí, a že tlumočení navíc přináší ztrátu nuancí a kulturně odlišné způsoby vyprávění. Historické zkušenosti se stalinskými monstrprocesy nebo s ujgurskými převýchovnými zařízeními ukazují, jak systematicky lze přepisovat paměť a identitu.

Klíčové principy

Trauma je kontextem hodnocení, nikoli automatickým důkazem pravdivosti. UNHCR (2013) doporučuje posuzovat věrohodnost s ohledem na individuální okolnosti žadatele, včetně psychického stavu, a rozlišovat jádro výpovědi od periferie: nekonzistence v periferních detailech mají nízkou váhu (Herlihy, Scragg a Turner, 2002).

Pohovor probíhá v bezpečném prostředí, s možností volby pohlaví úředníka a tlumočníka, s přestávkami a s vysvětlením účelu; procedurální směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU vyžaduje u žadatelů se zvláštními potřebami odpovídající procesní záruky. Psychické a tělesné následky se odborně dokumentují podle Istanbulského protokolu (OHCHR, 2022) a celé hodnocení vyžaduje kulturní a jazykovou citlivost, protože způsob vyprávění se liší napříč kulturami (Cohen, 2001).

Procedurální rámec

Zranitelnost se identifikuje co nejdříve, screeningem následků mučení, traumatu a psychické kontroly. Pohovor se upraví: vede ho vyškolený úředník s profesionálním tlumočníkem, s přestávkami a nesugestivními otázkami (viz Forenzní rozhovor). Bögner, Herlihy a Brewin (2007) upozorňují, že prostředí pohovoru a vztah k tazateli ovlivňují, zda žadatel podstatné skutečnosti vůbec sdělí.

Odborné vyšetření zahrnuje lékařské a psychologické posouzení podle Istanbulského protokolu, včetně posouzení vlivu traumatu na výpověď (OHCHR, 2022). Hodnocení věrohodnosti pak bere znalecké nálezy v úvahu a rozlišuje, které nekonzistence lze vysvětlit traumatem nebo tlumočením. Informace o zemi původu zahrnují i informace o metodách výslechů a převýchovy, které mohou vysvětlit vzorce ve výpovědi, a odůvodnění rozhodnutí se výslovně vypořádává s vlivem traumatu na výpověď, jak to doporučuje UNHCR (2013).

Markery a diferenciální úvahy

Na vliv traumatu a EA ve výpovědi ukazuje stabilní jádro (co se stalo) při kolísání periferních detailů (kdy, kolik, kdo přesně), popis vzorců výslechů a ponižování, které odpovídají informacím o zemi původu, disociativní projevy při tématech blízkých jádru a obtíže s chronologií při zachování obsahové soudržnosti. Tento obraz odpovídá zjištěním, která o autobiografické paměti traumatizovaných osob shrnuje Brewin (2003).

Diferenciálně je nutné zvážit, zda nekonzistence nejsou výsledkem tlumočení, kulturních rozdílů ve vyprávění, vlivu převaděčů nebo komunit, které žadateli „radily“, co říct, a výjimečně vědomého zkreslení. Ani jedna z těchto možností nesmí být předpokládána bez opory; UNHCR (2013) varuje, že rozhodovatelé mají sklon vykládat nejasnosti v neprospěch žadatele, pokud nemají strukturovaný postup hodnocení.

Riziková místa

Nekonzistence použitá jako automatický důvod zamítnutí bez posouzení vlivu traumatu je nejčastější chybou (Herlihy, Scragg a Turner, 2002). Očekávání emocí vede k tomu, že výpověď bez pláče je považována za nevěrohodnou, a opakované pohovory s detailními otázkami na mučení hrozí retraumatizací; Herman (1992) zdůrazňuje, že nucené vybavování traumatu bez bezpečí a kontroly nad tempem osobu dál poškozuje.

Nucená přiznání použitá proti žadateli bez zkoumání okolností jejich vzniku přenášejí logiku pronásledovatele do azylového řízení (Lifton, 1961). Laický tlumočník z komunity může být spojen s pronásledovateli a automatizované nástroje v hodnocení žádostí bez individuálního posouzení oslabují právě to, co Cohen (2001) považuje za podmínku spravedlivého hodnocení: pozornost k okolnostem konkrétního vyprávění.

Modelová situace (anonymizovaná)

Anonymizovaný kompozit: žadatel uvádí, že byl v zemi původu několik měsíců zadržován v zařízení, kde musel denně opakovat ideologická prohlášení a podepisovat sebekritiky. Ve dvou pohovorech uvádí jiná data zadržení a při popisu podmínek mluví monotónně a odvrací pohled. Rozhodovací úřednice si vyžádá psychologické vyšetření podle Istanbulského protokolu, které popíše disociativní symptomatiku a obtíže s chronologií. Informace o zemi původu potvrzují existenci podobných zařízení. V rozhodnutí úřednice výslovně uvede, že rozdílná data se týkají periferie, zatímco popis podmínek je stabilní a v souladu s informacemi o zemi původu, což odpovídá postupu, který doporučuje UNHCR (2013).

Doporučení pro praxi

Žadatel má právo říct, že si něco nepamatuje nebo si není jistý, může požádat o tlumočníka a úředníka určitého pohlaví a o přestávku, a pokud byl k něčemu donucen (přiznání, prohlášení), je vhodné to uvést, protože okolnosti vzniku takového dokumentu mění jeho význam (Gudjonsson, 2003).

Rozhodovatelé a soudci hodnotí věrohodnost s ohledem na vliv traumatu a odborné nálezy, rozlišují jádro a periferii výpovědi a vypořádávají se s vlivem traumatu v odůvodnění (UNHCR, 2013). Advokáti, lékaři a psychologové dokumentují následky podle Istanbulského protokolu a vysvětlují rozhodovatelům, jak trauma a převýchova ovlivňují výpověď (OHCHR, 2022).

Limity a otevřené otázky

Hodnocení věrohodnosti zůstává nejistým základem pro rozhodnutí s životními důsledky. Odborné nálezy mohou vysvětlit nekonzistence, ale nemohou prokázat, že se popisované události staly (OHCHR, 2022). Otevřenou otázkou je, jak hodnotit výpovědi osob, jejichž identita a vzpomínky byly cíleně přepisovány, a zda a jak lze rozlišit vnucenou verzi od vlastní zkušenosti; Lifton (1961) ukazuje, že i po odchodu z prostředí převýchovy zůstávají její výklady dlouho přítomné v tom, jak člověk o své minulosti mluví.

Literatura

• Bögner, D., Herlihy, J., & Brewin, C. R. (2007). Impact of sexual violence on disclosure during Home Office interviews. British Journal of Psychiatry.
• Brewin, C. R. (2003). Posttraumatic Stress Disorder: Malady or Myth? Yale University Press.
• Cohen, J. (2001). Questions of credibility: Omissions, discrepancies and errors of recall in the testimony of asylum seekers. International Journal of Refugee Law.
• Gudjonsson, G. H. (2003). The Psychology of Interrogations and Confessions: A Handbook. Wiley.
• Herlihy, J., Scragg, P., & Turner, S. (2002). Discrepancies in autobiographical memories – implications for the assessment of asylum seekers: Repeated interviews study. BMJ.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. Norton.
• OHCHR (2022). Istanbul Protocol: Manual on the Effective Investigation and Documentation of Torture and Other Cruel, Inhuman or Degrading Treatment or Punishment (Professional Training Series No. 8, Rev. 2). United Nations.
• UNHCR (2013). Beyond Proof: Credibility Assessment in EU Asylum Systems. UNHCR.
• UNHCR (2019). Handbook on Procedures and Criteria for Determining Refugee Status and Guidelines on International Protection. UNHCR.

Související

V této sekci

• Posuzování věrohodnosti – obecný rámec hodnocení výpovědi.
• Právo cizinců – pobytová závislost.
• Mezinárodní právo – zákaz mučení a non-refoulement.
• Disociace ve forenzní praxi – emoční otupění ve výpovědi.

Historie

• Stalinské monstrprocesy – nucená přiznání.
• Ujgurská převýchovná zařízení – převýchova a přepis identity.

Protokoly a jurisdikce

• Uprchlík/migrant protokol – klinický přístup.
• Bývalý politický vězeň v EA-emergency – akutní péče.
• Lidská práva – EA standardy – mezinárodní standardy.