Právo osob se zdravotním postižením

Kapitola z části o specializovaných oblastech práva se zabývá epistemickým zneužíváním osob s tělesným, smyslovým, mentálním nebo duševním postižením. Tyto osoby jsou ohroženy dvojím způsobem: zneužívají je jednotlivci, kteří kontrolují jejich informace a rozhodování, a zároveň je oslabuje systém, který jejich výpovědím a rozhodnutím věří méně. Systematický přehled observačních studií ukázal, že dospělí s postižením, zejména s duševním onemocněním, čelí vyššímu riziku násilí než ostatní populace (Hughes a kol., 2012); Sobsey (1994) už dříve popsal, že závislost na péči a sociální izolace jsou hlavními podmínkami, za nichž zneužívání vzniká a zůstává skryto.

Kapitola je určena opatrovnickým soudům, opatrovníkům a podpůrcům, poskytovatelům sociálních služeb, advokátům, znalcům a organizacím osob se zdravotním postižením. Nevychází z představy, že postižení samo činí člověka nevěrohodným nebo nezpůsobilým; naopak sleduje, jak se taková představa stává nástrojem kontroly. Tento posun od medicínského k sociálnímu a lidskoprávnímu modelu postižení je jádrem současné úpravy (Quinn a Degener, 2002); sociální model a jeho meze přitom kriticky hodnotí Shakespeare (2006).

Právní a forenzní kontext

Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením z roku 2006, vyhlášená pro Českou republiku jako sdělení č. 10/2010 Sb. m. s., zaručuje v čl. 12 rovnost před zákonem a právní způsobilost na rovném základě s ostatními; smluvní státy mají zajistit přístup k podpoře při jejím uplatňování a účinné záruky proti zneužití. Čl. 13 požaduje přístup ke spravedlnosti včetně procesních úprav a čl. 16 ochranu před vykořisťováním, násilím a zneužíváním. Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením vykládá čl. 12 tak, že náhradní rozhodování má být nahrazeno podporovaným rozhodováním, které respektuje vůli a preference osoby (Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením, 2014; Arstein-Kerslake a Flynn, 2016).

Občanský zákoník, zákon č. 89/2012 Sb., upravuje podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat: předběžné prohlášení, nápomoc při rozhodování, zastoupení členem domácnosti a jako krajní prostředek omezení svéprávnosti. Podle § 55 může soud svéprávnost omezit jen tehdy, hrozila-li by člověku jinak závažná újma a nepostačí-li mírnější a méně omezující opatření; omezení má být přiměřené a časově omezené. Řízení o podpůrných opatřeních vedou soudy podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Tato úprava odpovídá posunu od paradigmatu ochrany k lidskoprávnímu paradigmatu, v němž je osoba s postižením nositelem práv, a ne objektem péče, jak jej popisují Quinn a Degener (2002).

Antidiskriminační zákon, zákon č. 198/2009 Sb., chrání před diskriminací z důvodu zdravotního postižení a pracuje s povinností přijmout přiměřená opatření. Oběti s postižením mohou mít podle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, postavení zvlášť zranitelné oběti, s nárokem na ohleduplné zacházení, doprovod důvěrníkem a ochranu před druhotnou újmou. Poskytování sociálních služeb a jejich kontrolu upravuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, včetně povinnosti poskytovatelů mít stížnostní postupy; to je pro osoby v pobytových zařízeních často jediný formální kanál, kterým lze zneužívání ohlásit (Sobsey, 1994).

Specifika epistemického zneužívání

Kontrola komunikace. Osoba závislá na asistenci při komunikaci – tlumočení do znakového jazyka, čtení, psaní, alternativní a augmentativní komunikace – je vystavena riziku, že asistent filtruje, co se dozví a co sdělí. Sobsey (1994) upozorňuje, že pachatelem bývá často osoba z okruhu péče, která má k oběti privilegovaný přístup; zprostředkovává-li zároveň komunikaci, prochází každá stížnost jejíma rukama. Epistemicky jde o úplné ovládnutí kanálu, jímž osoba získává a sdílí poznání; tím se blíží vzorci, který kniha popisuje jako epistemickou anihilaci.

Zpochybňování na základě diagnózy. Věta „ona si to vymýšlí, má přece…“ používá diagnózu jako univerzální vysvětlení každé stížnosti. Fricker (2007) tento jev označuje jako svědectví oslabené předsudkem o identitě mluvčího – testimoniální nespravedlnost; v obecnější podobě jde o epistemickou nespravedlnost, která osobě upírá postavení vědoucího subjektu. U osob s duševním onemocněním k tomu přistupuje kulturní spojení nemoci s nespolehlivostí, které kritizuje i Mad Studies (LeFrançois a kol., 2013).

Náhradní rozhodování a závislost na péči. Opatrovník nebo blízká osoba rozhoduje „v nejlepším zájmu“, aniž by zjišťovala vůli osoby; Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením (2014) právě toto pojetí odmítá jako neslučitelné s čl. 12. Osoba, která potřebuje pomoc s každodenními úkony, je navíc v silně asymetrickém vztahu a těžko si stěžuje na toho, kdo jí pomáhá (Sobsey, 1994). Pravidla institucí, která omezují kontakty, soukromí a přístup k informacím, mohou tuto asymetrii proměnit v trvalý stav.

Obrácená weaponizovaná neschopnost. Okolí osobě „nevěří“, že něco zvládne, a tím ji udržuje v závislosti; každý neúspěch, vyvolaný chybějící příležitostí, pak potvrzuje původní nedůvěru. Shakespeare (2006) řadí postoje a očekávání okolí mezi faktory, které vedle samotného poškození utvářejí zkušenost postižení. V kontextu zneužívání tato očekávání slouží pachateli jako alibi: osoba „by to stejně nezvládla“, a proto je správné rozhodovat za ni.

Klíčové principy

Prvním principem je presumpce způsobilosti: osoba je považována za schopnou rozhodovat, dokud se neprokáže opak, a i pak jen v rozsahu, v jakém je to pro konkrétní rozhodnutí nezbytné. Grisso a Appelbaum (1998) zdůrazňují, že schopnost rozhodovat je vázána na konkrétní úkol – porozumění, ocenění situace, uvažování a vyjádření volby – a nelze ji odvodit z diagnózy. Druhým principem je podpora místo nahrazení, v souladu s pojetím čl. 12 Úmluvy (Arstein-Kerslake a Flynn, 2016).

Třetím principem jsou vůle a preference osoby: rozhodující je, co chce, ne co si o jejím zájmu myslí ostatní. Čtvrtým je přístupnost řízení – komunikace v podobě, které osoba rozumí, a asistence nezávislá na podezřelém, jak požaduje čl. 13 Úmluvy (Quinn a Degener, 2002). Pátým principem je, že výpověď se nehodnotí podle diagnózy, ale podle obsahu a okolností; jinak by řízení samo opakovalo testimoniální nespravedlnost, kterou popisuje Fricker (2007).

Postup v praxi

Postup začíná zjištěním vůle osoby přímo, v přístupné formě a bez přítomnosti osob, které mohou být zdrojem vlivu. Nezbytnou součástí je komunikační podpora – nezávislý tlumočník, asistent nebo technologie, nikdy osoba, na kterou si dotčený stěžuje (Sobsey, 1994). Pro výslech oběti platí zásady forenzního rozhovoru: přizpůsobený způsob, odborník na komunikaci a úplný záznam; zákon č. 45/2013 Sb. k tomu poskytuje rámec zvlášť zranitelné oběti.

Schopnost rozhodovat se posuzuje pro konkrétní rozhodnutí, ne obecně, například podle kritérií, z nichž vychází Decision-Making Capacity Scale (Appelbaum, 2007). Soud nebo orgán pak volí nejméně omezující opatření – nápomoc, předběžné prohlášení, zastoupení členem domácnosti – a omezení svéprávnosti podle zákona č. 89/2012 Sb. jen jako krajní prostředek. Součástí ochrany je kontrola opatrovníka a podpůrce: vyúčtování, zprávy a přímý kontakt soudu s osobou, nikoli jen s jejím zástupcem.

V zařízeních sociálních služeb je třeba zajistit nezávislý kanál pro stížnosti a kontrolovat pravidla, která omezují kontakty, soukromí a pohyb. Zákon č. 108/2006 Sb. ukládá poskytovatelům stížnostní postupy; jejich hodnota však závisí na tom, zda stížnost neprochází přes personál, na nějž si osoba stěžuje. Hughes a kol. (2012) i Sobsey (1994) shodně uvádějí, že institucionální prostředí patří k místům, kde zneužívání osob s postižením zůstává nejčastěji neodhaleno.

Markery a diferenciální úvahy

Na zneužívání ukazuje především to, že osoba nemá možnost mluvit s nikým bez přítomnosti pečující osoby a informace o ní sdělují výhradně jiní jejím jménem. Dalšími znaky jsou finanční změny, které osoba nedokáže vysvětlit, omezení kontaktů s rodinou nebo přáteli bez zjevného důvodu a stížnosti odbyté odkazem na diagnózu (Sobsey, 1994). Jednotlivý znak nic neprokazuje; váhu má souběh znaků a jejich vývoj v čase.

Diferenciálně je třeba odlišit legitimní asistenci, kterou osoba chce a řídí, od kontroly, kterou si nevybrala; skutečně sníženou schopnost rozhodovat v konkrétní oblasti, jež vyžaduje podporu, od schopnosti potlačené závislostí; a obavy rodiny, které mohou vycházet z péče, ale i z vlastních zájmů. Grisso a Appelbaum (1998) připomínají, že nízký výkon při posouzení schopnosti může mít přechodné příčiny – stres, únavu, nevhodnou formu komunikace – a že hodnotit je třeba konkrétní jednání, ne obecný dojem.

Riziková místa

Nejzávažnějším rizikem je omezení svéprávnosti jako „ochrana“ bez zvážení mírnějších opatření, které osobu odstřihne od rozhodování právě ve chvíli, kdy by potřebovala posílit. Druhým je tlumočení nebo asistence osobou, na kterou si dotčený stěžuje, třetím opatrovník ve střetu zájmů – dědic nebo poskytovatel služby. Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením (2014) proto zdůrazňuje záruky proti nepřípustnému vlivu i u podporovaného rozhodování; podpůrce může ovlivňovat stejně jako opatrovník.

Dalšími rizikovými místy jsou nevěrohodnost na základě diagnózy a izolace v zařízení, kde stížnost prochází přes personál. Dotson (2011) popisuje, jak mluvčí, který opakovaně naráží na nedůvěru, začne své svědectví sám zkracovat a umlčovat; jeho mlčení je pak vykládáno jako důkaz, že se nic neděje, a ztráta epistemické sebedůvěry, kterou jako škodu testimoniální nespravedlnosti popisuje Fricker (2007), se prohlubuje. Na úrovni řízení se tento kruh přerušuje tím, že se hledají podpůrné důkazy, místo aby se výpověď odložila.

Modelová situace (anonymizovaná)

Muž s mentálním postižením žije s bratrem, který spravuje jeho invalidní důchod a podal návrh na omezení jeho svéprávnosti „pro jeho dobro“. Při jednání soud zjistí, že muž komunikuje jen přes bratra. Soud si vyžádá nezávislého opatrovníka pro řízení a odborníka na alternativní komunikaci. Muž s jeho pomocí popíše, že nemá přístup k penězům, nesmí chodit do chráněné dílny a bratr mu říká, že „by ho jinak zavřeli do ústavu“. Soud návrh na omezení svéprávnosti zamítne a schválí smlouvu o nápomoci při rozhodování s jinou osobou, kterou si muž vybere. Kompozit ilustruje principy, které popisují Quinn a Degener (2002): zjistit vůli přímo, oddělit komunikační kanál od podezřelého a zvolit nejmírnější opatření.

Obrana a zotavení

Pro dotčenou osobu platí, že má právo rozhodovat o svém životě a dostat k tomu podporu, kterou si vybere, a právo mluvit se soudem nebo úřadem bez přítomnosti osoby, která o ni pečuje. Zotavení po dlouhodobé kontrole znamená obnovit důvěru ve vlastní úsudek a rozšířit síť lidí, s nimiž lze rozhodnutí probírat; Herman (1992) popisuje obnovu vztahů a autonomie jako jádro zotavení z traumatu, a to platí i pro osoby s postižením, jimž byla autonomie upírána. Podporu poskytují i organizace osob se zdravotním postižením, které mohou být nezávislým kontaktem.

Soudy a opatrovníci mají zjišťovat vůli osoby přímo a v přístupné formě, volit nejméně omezující opatření a pravidelně je přezkoumávat, a kontrolovat opatrovníky i podpůrce podle zákona č. 89/2012 Sb. Poskytovatelé služeb a advokáti mají zajistit nezávislý kanál pro stížnosti a hodnotit výpovědi osob s postižením podle obsahu, ne podle diagnózy. Arstein-Kerslake a Flynn (2016) připomínají, že podporované rozhodování vyžaduje i trénink profesionálů, kteří s osobou jednají; bez něj se náhradní rozhodování vrací pod jiným jménem.

Limity a otevřené otázky

Napětí mezi ochranou a autonomií osob se zdravotním postižením nemá jednoduché řešení. Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením (2014) prosazuje úplný přechod od náhradního k podporovanému rozhodování; jeho úplné provedení v národních právních řádech je předmětem debaty a někteří autoři upozorňují na situace, kdy vůli osoby nelze zjistit ani s podporou (Arstein-Kerslake a Flynn, 2016). Otevřenou otázkou zůstává, jak odhalit zneužívání v situaci, kdy je jediným zdrojem informací o osobě ten, kdo ji zneužívá, a jak se vyhnout tomu, aby ochranná opatření sama nevytvářela novou závislost, jakou kritizuje Mad Studies perspektiva (LeFrançois a kol., 2013).

Literatura

• Appelbaum, P. S. (2007). Assessment of patients' competence to consent to treatment. New England Journal of Medicine, 357(18).
• Arstein-Kerslake, A., & Flynn, E. (2016). The General Comment on Article 12 of the Convention on the Rights of Persons with Disabilities: A roadmap for equality before the law. The International Journal of Human Rights, 20(4).
• Dotson, K. (2011). Tracking epistemic violence, tracking practices of silencing. Hypatia, 26(2).
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Grisso, T., & Appelbaum, P. S. (1998). Assessing Competence to Consent to Treatment: A Guide for Physicians and Other Health Professionals. Oxford University Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Hughes, K., Bellis, M. A., Jones, L., Wood, S., Bates, G., Eckley, L., McCoy, E., Mikton, C., Shakespeare, T., & Officer, A. (2012). Prevalence and risk of violence against adults with disabilities: A systematic review and meta-analysis of observational studies. The Lancet, 379(9826).
• LeFrançois, B. A., Menzies, R., & Reaume, G. (Eds.). (2013). Mad Matters: A Critical Reader in Canadian Mad Studies. Canadian Scholars' Press.
• Quinn, G., & Degener, T. (2002). Human Rights and Disability: The Current Use and Future Potential of United Nations Human Rights Instruments in the Context of Disability. United Nations.
• Shakespeare, T. (2006). Disability Rights and Wrongs. Routledge.
• Sobsey, D. (1994). Violence and Abuse in the Lives of People with Disabilities: The End of Silent Acceptance? Paul H. Brookes.
• Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením (2014). General Comment No. 1 (2014): Article 12 – Equal recognition before the law (CRPD/C/GC/1). Organizace spojených národů.

Související

V této sekci

• Doktrína nepřípustného vlivu – vliv na právní jednání.
• Ochrana seniorů před zneužíváním – příbuzná problematika.
• Posuzování věrohodnosti – hodnocení výpovědi bez předsudku.

Klinika a nástroje

• Práce s vulnerabilní populací – klinický přístup.
• Decision-Making Capacity Scale – posouzení schopnosti rozhodovat.

Glosář a kritika

• Epistemická nespravedlnost – nedůvěra na základě diagnózy.
• Testimoniální nespravedlnost – svědectví oslabené předsudkem.
• Epistemická agentnost – schopnost být původcem vlastního poznání a rozhodnutí.
• Mad Studies perspektiva – kritika patologizace.