Mezinárodní právo

Kapitola uzavírá část o specializovaných oblastech práva i celou sekci. Zabývá se mezinárodními normami, které chrání před epistemickým zneužíváním – ať už ze strany státu, nebo soukromých osob, za které stát odpovídá tím, že nezajistil ochranu. Je určena advokátům, lidskoprávním organizacím, státním zástupcům, soudcům a výzkumníkům. Nowak (2005) i Nowak a McArthur (2008) ve svých komentářích ukazují, že mezinárodní lidskoprávní smlouvy chrání nejen tělo, ale i duševní integritu, a že výklad této ochrany se během posledních desetiletí rozšiřuje.

Mezinárodní normy však nejsou primárním nástrojem ochrany jednotlivce; působí především tím, že zavazují státy a že vnitrostátní soudy podle nich vykládají domácí právo; Nowak (2005) zdůrazňuje, že těžiště provádění Paktu leží ve vnitrostátních právních řádech, nikoli v mezinárodních orgánech. Kapitola proto popisuje, které normy se epistemického zneužívání týkají, jak je lze využít v řízení a kde jsou jejich meze. Česko-anglickou terminologii k těmto institutům shrnuje kapitola Mezinárodní právní terminologie EA.

Právní a forenzní kontext

Zákaz mučení a nelidského zacházení zakotvuje Úmluva OSN proti mučení z roku 1984, vyhlášená jako vyhláška č. 143/1988 Sb., dále čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (ICCPR), vyhlášeného jako vyhláška č. 120/1976 Sb., a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP), vyhlášené jako sdělení č. 209/1992 Sb. Mučení podle čl. 1 Úmluvy proti mučení zahrnuje i způsobení závažné psychické bolesti nebo utrpení (Nowak a McArthur, 2008). Zvláštní zpravodaj OSN pro mučení věnoval psychickému mučení samostatnou zprávu a popsal metody, které útočí na základní psychické potřeby – bezpečí, sebeurčení, důstojnost a identitu (Melzer, 2020). Pro dokumentaci slouží Istanbulský protokol (OHCHR, 2022).

Svobodu myšlení, svědomí a projevu chrání čl. 18 a 19 ICCPR a čl. 9 a 10 EÚLP. Čl. 18 odst. 2 ICCPR výslovně stanoví, že nikdo nesmí být vystaven donucování, které by omezovalo jeho svobodu mít nebo přijmout náboženství nebo víru podle vlastní volby. Svoboda myšlení (forum internum) je chápána jako absolutní, tedy bez možnosti omezení (Nowak, 2005). Zvláštní zpravodaj OSN pro svobodu náboženství nebo přesvědčení ve zprávě z roku 2021 rozvedl její obsah a mezi její složky zařadil i ochranu před nepřípustným ovlivňováním myšlení (Shaheed, 2021).

Respekt k soukromému a rodinnému životu podle čl. 8 EÚLP je základem, z něhož Evropský soud pro lidská práva dovozuje i pozitivní povinnosti státu chránit osoby před násilím ze strany soukromých osob, včetně psychického násilí v rodině; ve věci Opuz proti Turecku z roku 2009 soud shledal porušení Úmluvy (tam podle čl. 2, 3 a 14) tím, že stát nechránil oběť opakovaného domácího násilí (Nowak a McArthur, 2008, popisují obdobnou doktrínu náležité péče v kontextu zákazu mučení). Ochranu žen a obětí domácího násilí rozvádí Istanbulská úmluva Rady Evropy z roku 2011, zejména čl. 33 (psychické násilí) a čl. 34 (pronásledování).

Práva dítěte a osob se zdravotním postižením chrání Úmluva o právech dítěte z roku 1989 (sdělení č. 104/1991 Sb.) a Úmluva o právech osob se zdravotním postižením z roku 2006 (sdělení č. 10/2010 Sb. m. s.). Mezinárodní trestní právo představuje Římský statut Mezinárodního trestního soudu z roku 1998, který mezi zločiny proti lidskosti řadí mimo jiné pronásledování a další nelidské činy způsobující velké utrpení nebo vážnou újmu na duševním zdraví, pokud jsou spáchány jako součást rozsáhlého nebo systematického útoku proti civilnímu obyvatelstvu (Cassese, 2008). Obchodování s lidmi upravuje Palermský protokol z roku 2000 (viz Právo proti obchodování s lidmi).

Specifika epistemického zneužívání

Mezinárodní právo vzniklo v reakci na státní zločiny 20. století, z nichž mnohé měly silnou epistemickou složku: monstrprocesy s vynucenými přiznáními, rozkladné operace tajných služeb zaměřené na psychiku a vztahy, převýchovné tábory a masová propaganda. Hannah Arendtová popsala, jak totalitní režimy útočí na samotnou schopnost lidí rozlišovat fakta od fikce (Arendt, 1951), a Lifton (1961) na čínských převýchovných programech ukázal, jak se kontrola prostředí, přiznání a jazyk spojují v systém, který přepisuje identitu.

Mezinárodní normy chrání před těmito praktikami jen částečně. Psychické mučení je uznáno, ale jeho hranice vůči „pouhému“ nátlaku je sporná: Evropský soud pro lidská práva ve věci Irsko proti Spojenému království z roku 1978 označil kombinaci pěti výslechových technik – mimo jiné odpírání spánku, zakrytí hlavy a nepřetržitý hluk – za nelidské a ponižující zacházení, nikoli za mučení. Nowak a McArthur (2008) upozorňují, že novější výklad klade větší důraz na účel a bezmoc oběti než na intenzitu bolesti, a Melzer (2020) argumentuje, že psychické metody mohou samy o sobě dosáhnout prahu mučení.

Svoboda myšlení je absolutní, ale její obsah – co znamená zásah do forum internum – zůstával dlouho málo rozpracovaný; Alegre (2022) i Shaheed (2021) tvrdí, že právě tato mezera je s rozvojem technologií ovlivňování stále závažnější. Soukromí pachatelé zakládají odpovědnost státu jen tehdy, když nesplnil povinnost chránit. Digitální a informační operace představují nové formy ovlivňování, na které tradiční normy reagují pomalu, a jejich regulace se střetává se svobodou projevu podle čl. 19 ICCPR (Nowak, 2005).

Klíčové principy

Prvním principem je vyčerpání vnitrostátních prostředků: mezinárodní orgány jsou zpravidla až poslední instancí a stížnost, která domácí prostředky nevyčerpala, je nepřípustná. Druhým jsou pozitivní povinnosti státu – vyšetřit, chránit a poskytnout účinný prostředek nápravy; Nowak a McArthur (2008) popisují, že povinnost účinně vyšetřit tvrzení o mučení je samostatnou povinností, jejíž porušení zakládá odpovědnost i tam, kde samo mučení prokázáno nebylo.

Třetím principem je dokumentace podle mezinárodních standardů – Istanbulského protokolu a záznamu okolností (OHCHR, 2022). Čtvrtým je nepřípustnost důkazů získaných mučením podle čl. 15 Úmluvy proti mučení, který je pro epistemické zneužívání zvlášť významný: přiznání vynucené rozložením vůle nesmí sloužit jako důkaz. Pátým principem je non-refoulement, tedy zákaz vrácení osoby tam, kde jí hrozí mučení nebo nelidské zacházení, podle čl. 3 Úmluvy proti mučení (Nowak a McArthur, 2008).

Postup v praxi

Postup začíná analýzou, zda jednání může zakládat porušení konkrétní mezinárodní normy a kdo je odpovědný – stát přímo, nebo pro nedostatek ochrany. Následuje využití vnitrostátních prostředků, včetně ústavní stížnosti, s výslovným odkazem na mezinárodní závazky, aby domácí soudy měly příležitost porušení napravit. Dokumentace zahrnuje lékařskou a psychologickou dokumentaci podle Istanbulského protokolu a zajištění důkazů o reakci státu; protokol výslovně počítá s dokumentací psychických následků, které nezanechávají fyzické stopy (OHCHR, 2022).

Mezinárodní mechanismy zahrnují individuální stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva a k výborům OSN, podle toho, které mechanismy daný stát přijal, a podnět zvláštním zpravodajům. Mezinárodní trestní cesta přichází v úvahu v případech systematických útoků proti civilnímu obyvatelstvu, kdy lze informace podat příslušným orgánům (Cassese, 2008). Celým postupem prochází ochrana stěžovatele před odvetou, zejména u stížností proti státu; mechanismy OSN i Rady Evropy umožňují v naléhavých případech předběžná opatření.

Markery a diferenciální úvahy

Na mezinárodněprávní rozměr ukazuje zapojení státních orgánů nebo jejich tolerance, systematičnost a rozsah (mnoho obětí, stejné metody), metody zaměřené na zlomení vůle, identity a vztahu k realitě a nečinnost státu tváří v tvář opakovaným oznámením. Melzer (2020) zdůrazňuje, že psychické mučení se pozná spíše z kombinace a kumulace metod v čase než z jednotlivého úkonu – stejně jako epistemické zneužívání, které kniha popisuje na úrovni jednotlivce.

Diferenciálně je třeba odlišit porušení vnitrostátního práva, které nedosahuje prahu mezinárodní normy; legitimní omezení práv, které je zákonné, sleduje legitimní cíl a je přiměřené; a politické spory, v nichž se pojmy jako „mučení“ nebo „propaganda“ používají rétoricky. Nowak (2005) připomíná, že většina práv podle ICCPR omezení připouští, a že absolutní povahu má jen úzký okruh práv, mezi něž patří zákaz mučení a vnitřní svoboda myšlení.

Riziková místa

Rizikem je nevyčerpání vnitrostátních prostředků, které činí stížnost nepřípustnou, a nedostatečná dokumentace, kdy psychické následky nejsou doloženy podle standardů (OHCHR, 2022). Dalším rizikem je inflace pojmů: označování každého nátlaku za mučení oslabuje ochranu skutečných obětí a usnadňuje státům odmítnout stížnost jako přehnanou. Nowak a McArthur (2008) proto zdůrazňují pečlivé rozlišení mezi mučením, krutým, nelidským a ponižujícím zacházením.

Zvláštními riziky jsou dlouhá doba řízení, protože mezinárodní orgány rozhodují roky, a odveta vůči stěžovatelům a jejich rodinám. Arendt (1951) popsala, jak totalitní moc izoluje jednotlivce a zbavuje ho možnosti spolehnout se na druhé; mezinárodní řízení, které stěžovatele nechá bez ochrany, může tuto izolaci paradoxně prohloubit.

Modelová situace (anonymizovaná)

Novinář z nečlenského státu Rady Evropy žádá v Česku o mezinárodní ochranu. Popisuje měsíce výslechů zaměřených na to, aby „uznal“, že jeho reportáže byly vymyšlené: střídání vyšetřovatelů, odpírání spánku, konfrontace s padělanými „důkazy“, sdělování nepravdivých informací o rodině. Lékařka a psycholožka zdokumentují následky podle Istanbulského protokolu. Advokátka v azylovém řízení argumentuje zákazem vrácení do země, kde mu hrozí mučení, a popisuje metody jako psychické mučení. Rozhodnutí se opírá o dokumentaci i o informace o zemi původu (viz Azyl a EA). Kompozit odpovídá kategoriím metod, které popisuje Melzer (2020).

Obrana a zotavení

Pro dotčenou osobu je podstatné, že dokumentace následků podle mezinárodních standardů může být klíčová a že o ni lze požádat; mezinárodní stížnost vyžaduje vyčerpání domácích prostředků, a proto je třeba se poradit včas. Zotavení po psychickém mučení a dlouhodobé státní perzekuci vyžaduje bezpečí, uznání a obnovu důvěry ve vlastní vnímání, které Herman (1992) popisuje jako jádro léčby traumatu z dlouhodobého zajetí.

Advokáti a lidskoprávní organizace mají odkazovat na mezinárodní závazky už ve vnitrostátních řízeních, dokumentovat psychické následky a metody podle Istanbulského protokolu a pracovat s pozitivními povinnostmi státu u zneužívání soukromými osobami. Soudy a státní orgány mají zohledňovat mezinárodní standardy při výkladu vnitrostátního práva a vyšetřovat oznámení psychického násilí účinně a bez průtahů, jak to vyžaduje judikatura k pozitivním povinnostem (Nowak a McArthur, 2008).

Limity a otevřené otázky

Mezinárodní právo zatím nemá normu, která by výslovně chránila „epistemickou integritu“ – schopnost člověka tvořit si vlastní obraz reality. Debata o obsahu svobody myšlení se v posledních letech oživuje i v souvislosti s neurotechnologiemi a algoritmickým ovlivňováním (Alegre, 2022; Shaheed, 2021). Otevřenou otázkou je, zda a jak by mezinárodní normy měly reagovat na informační operace, které cílí na celé populace, a jak přitom chránit svobodu projevu; jde o interpretační spor, nikoli o ustálený výklad, a kniha jej uvádí jako otevřený.

Literatura

• Alegre, S. (2022). Freedom to Think: The Long Struggle to Liberate Our Minds. Atlantic Books.
• Arendt, H. (1951). The Origins of Totalitarianism. Harcourt, Brace.
• Cassese, A. (2008). International Criminal Law (2nd ed.). Oxford University Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. Norton.
• Melzer, N. (2020). Report of the Special Rapporteur on torture and other cruel, inhuman or degrading treatment or punishment: Psychological torture (A/HRC/43/49). Rada OSN pro lidská práva.
• Nowak, M. (2005). U.N. Covenant on Civil and Political Rights: CCPR Commentary (2nd rev. ed.). N. P. Engel.
• Nowak, M., & McArthur, E. (2008). The United Nations Convention Against Torture: A Commentary. Oxford University Press.
• OHCHR (2022). Istanbul Protocol: Manual on the Effective Investigation and Documentation of Torture and Other Cruel, Inhuman or Degrading Treatment or Punishment (Professional Training Series No. 8/Rev. 2). Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva.
• Shaheed, A. (2021). Freedom of thought: Interim report of the Special Rapporteur on freedom of religion or belief (A/76/380). Valné shromáždění OSN.

Související

V této sekci

• Azyl a EA – mezinárodní ochrana a non-refoulement.
• Právo proti obchodování s lidmi – Palermský protokol.
• Právní úprava coercive control – Istanbulská úmluva.

Jurisdikce

• Lidská práva – EA standardy – lidskoprávní standardy.
• Mezinárodní trestní právo – EA – zločiny proti lidskosti.
• Prevence genocidy – EA – nejzávažnější kolektivní rozměr.

Historie a glosář

• Stalinské monstrprocesy – vynucená přiznání.
• Zersetzung – státní rozkladné operace.
• Propaganda – masová epistemická manipulace.