Potvrzení třetími osobami

Kapitola z části o standardech dokumentace se zabývá svědectvím lidí, kteří nejsou stranou sporu, ale mohou o vzorci epistemického zneužívání (EA) něco vědět: příbuzných, přátel, kolegů, sousedů, lékařů, učitelů a pracovníků sociálních služeb. Jejich výpovědi často rozhodují o tom, zda výpověď postižené osoby bude stát osamoceně, nebo zda ji podpoří nezávislé zdroje. Coady (1992) ukazuje, že svědectví druhých je základním a nenahraditelným zdrojem lidského poznání, a právní řízení tuto závislost jen zviditelňuje: soud o většině skutečností ví jen to, co mu někdo dosvědčí. Kapitola je určena vyšetřovatelům, advokátům, znalcům a podpůrným organizacím.

Právní a forenzní kontext

Svědci z okolí postižené osoby vypovídají v trestním řízení s povinností vypovídat pravdivě. Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, v § 100 přiznává právo odepřít výpověď mimo jiné osobám blízkým obviněnému, což v kauzách EA, kde pachatel bývá členem rodiny, výrazně zužuje okruh dostupných svědků. V civilním a rodinném řízení navrhují svědky strany a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ukládá svědkovi povinnost dostavit se a vypovídat.

Znalci mohou ve svém posouzení využít kolaterální informace, tedy rozhovory s blízkými osobami a dokumentaci třetích stran, pokud uvedou jejich zdroj a způsob získání (viz Collateral interview protokol). Melton a kol. (2007) považují informace třetích osob za standardní součást forenzně psychologického posouzení, protože samotná výpověď posuzovaného je vždy vystavena podezření ze zkreslení v obou směrech. Hodnota svědectví třetí osoby závisí na tom, co svědek sám vnímal, kdy a jak nezávisle na postižené osobě.

Svědectví o tom, co svědkovi postižená osoba řekla, má jinou povahu než svědectví o tom, co svědek sám viděl. Lackey (2008) rozlišuje mezi svědectvím jako přenosem cizího poznání a svědectvím jako samostatným zdrojem, a tento rozdíl se v řízení promítá do váhy: převyprávění dokládá nanejvýš to, že a kdy postižená osoba o věci mluvila, nikoli to, že se věc stala.

Specifika epistemického zneužívání

U EA je potvrzení třetími osobami obtížné, protože izolace je součástí mechanismu. Stark (2007) řadí odříznutí od podpůrných vztahů mezi základní složky donucující kontroly: lidé, kteří by mohli svědčit, byli z života postižené osoby vytlačeni (viz akcelerace izolace). Část okolí navíc převzala verzi pachatele a vnímá postiženou osobu jako problémovou, a ti, kdo zůstali, viděli jen fragmenty; nikdo neviděl celý vzorec.

Svědci se také bojí: rodina, kolegové nebo členové komunity mohou mít strach z následků. Herman (1992) popisuje, jak snadno se okolí přiklání na stranu pachatele, protože ten po přihlížejícím žádá jen nečinnost, zatímco postižená osoba žádá, aby nesl břemeno bolesti s ní. Latané a Darley (1970) ukázali obecněji, že nejednoznačnost situace a rozptýlení odpovědnosti snižují pravděpodobnost, že přihlížející zasáhne, a tytéž faktory snižují i ochotu svědčit.

I přátelé, kteří si všimli změn, mohou pochybovat o své interpretaci („třeba jsem to špatně pochopil“). Ullman (2010) ukazuje, že reakce okolí na sdělení o násilí ovlivňují zotavení postižené osoby: podpůrná reakce pomáhá, zpochybňující reakce prohlubuje škodu. Potvrzení třetí osobou má proto hodnotu i mimo řízení, protože je často prvním vnějším potvrzením, že zkušenost postižené osoby nebyla výmysl, a působí proti epistemické injustici, kterou Fricker (2007) popisuje jako systematické podceňování důvěryhodnosti mluvčího.

Klíčové principy

Vlastní vnímání má přednost před převyprávěním: co svědek sám viděl a slyšel, má vyšší váhu než to, co mu kdo řekl. Druhým principem je nezávislost. Gabbert, Memon a Allan (2003) experimentálně doložili jev paměťové konformity (memory conformity), kdy svědci, kteří o události spolu mluvili, začlenili do vlastní výpovědi detaily, které viděl jen ten druhý; Wright, Self a Justice (2000) dospěli k obdobnému závěru. Svědek proto nemá být předem seznámen s výpovědí postižené osoby ani s jejími formulacemi.

Třetím principem je konkrétnost: svědek popisuje pozorované chování, změny a výroky, nikoli hodnocení („byl manipulativní“). Čtvrtým je bezpečí svědka, protože svědci z okolí jsou častým cílem tlaku (viz Ovlivňování svědků). Pátým je vyváženost: hledají se i svědci, kteří mohou výpověď postižené osoby vyvrátit, protože řetěz, který obstál v testu alternativ, má vyšší hodnotu (Schum, 1994).

Procedurální rámec

Práce začíná mapou okolí: s postiženou osobou se sepíší lidé, kteří ji znali v různých obdobích, včetně těch, s nimiž ztratila kontakt. Pak se určí, kdo mohl vidět co, zda změny chování, interakce s pachatelem, konkrétní incidenty nebo dopad. Svědky oslovuje advokát nebo vyšetřovatel, nikoli postižená osoba sama, aby nevznikla námitka ovlivnění; tento požadavek odpovídá zjištěním o paměťové konformitě (Gabbert, Memon a Allan, 2003).

Rozhovor se svědkem vychází z otevřených otázek na vlastní pozorování, bez sdělování obsahu výpovědi postižené osoby, a zaznamenává se. Fisher a Geiselman (1992) doporučují začít volným vyprávěním a teprve pak přecházet k upřesňujícím otázkám, protože návodné otázky zvyšují pravděpodobnost, že svědek nabídne to, co tazatel očekává. Profesní svědci, tedy lékaři, učitelé a sociální pracovníci, přinášejí často záznamy z doby událostí (viz Klinická dokumentace).

Při hodnocení se odliší části svědectví, které jsou vlastním vnímáním, převzatou informací a hodnocením. Svědci se informují o svých právech a o možnostech ochrany; zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, upravuje práva obětí, svědci, kteří obětmi nejsou, se mohou opřít o nástroje ochrany svědků v trestním řádu.

Markery a diferenciální úvahy

Silné potvrzení popisuje konkrétní pozorování (například že postižená osoba musela během návštěvy opakovaně telefonovat a hlásit, kde je), časově sedí s ostatními důkazy, pochází od svědka, který neměl důvod postižené osobě nadržovat, a obsahuje i detaily, které pro ni nejsou výhodné. Schum (1994) zdůrazňuje, že potvrzení má hodnotu jen tehdy, když jsou zdroje skutečně nezávislé, a že shoda zdánlivě nezávislých svědků, kteří mají společný zdroj, je jen ozvěnou.

Slabé nebo problematické potvrzení je pouhým převyprávěním toho, co svědkovi řekla postižená osoba, obsahuje hodnotící tvrzení bez popisu, opakuje formulace shodné s její výpovědí nebo pochází od svědka s vlastním konfliktem s pachatelem. Diferenciálně je nutné zvážit, že i svědci, kteří vypovídají v neprospěch postižené osoby, mohou být upřímní: mohli vidět jen fasádu, kterou pachatel předváděl navenek, což Stark (2007) popisuje jako běžnou součást kontroly.

Riziková místa

Kontaminace nastává, když postižená osoba nebo podporovatel svědkům „vysvětlí“, co se dělo; koordinované svědectví vzniká, když více svědků vypovídá shodně, protože se domluvili. Obojí odpovídá mechanismům, které popsali Wright, Self a Justice (2000), a obojí protistrana snadno odhalí. Proto je cennější několik nezávislých a částečně odlišných výpovědí než jedna shodná série.

Dalšími riziky jsou odveta vůči svědkům (ztráta vztahů, diskreditace, tlak v práci), přecenění blízkých, protože rodiče a sourozenci postižené osoby mohou být loajální, ne nestranní, a přehlédnutí profesních svědků, jejichž záznamy jsou často nejnezávislejší. Smith a Freyd (2014) popisují selhání instituce, která na závažné jednání ve svém rámci nereaguje ochranou, jako institucionální zradu; v interpretaci této kapitoly takové selhání odrazuje i další svědky.

Modelová situace (anonymizovaná)

Anonymizovaný kompozit: žena tvrdí, že ji partner izoloval od přátel. Advokát osloví tři bývalé kolegyně, které ženu znaly před vztahem a v jeho průběhu, a bez seznámení s obsahem její výpovědi se jich zeptá, co si pamatují. Jedna popíše, že žena začala odmítat společné obědy a jednou řekla, že „musí být doma, než přijde“. Druhá si vzpomene, že partner čekal před budovou a telefonoval jí, když se zdržela. Třetí si nic zvláštního nepamatuje. Advokát předloží výpovědi všech tří; nezávislá a částečně odlišná svědectví působí věrohodněji než shodná, což odpovídá zjištěním o paměťové konformitě (Gabbert, Memon a Allan, 2003).

Doporučení pro praxi

Dotčená osoba přemýšlí, kdo ji znal v různých obdobích, včetně lidí, s nimiž dnes nemluví, a svědky sama neoslovuje s popisem toho, co se dělo; to nechá na advokátovi, aby jejich výpověď zůstala nezávislá (Wright, Self a Justice, 2000). Svědci z okolí popisují, co sami viděli a slyšeli, ne co si o tom myslí, a mají právo na ochranu, pokud jsou vystaveni tlaku.

Vyšetřovatelé a advokáti oslovují svědky nezávisle na postižené osobě a nesdělují jim obsah její výpovědi, vyhledávají profesní záznamy z doby událostí a hodnotí a uvádějí nezávislost každého svědka. Melton a kol. (2007) doporučují, aby znalec v posudku výslovně uvedl, které závěry opírá o informace třetích osob a jak ověřil jejich spolehlivost.

Limity a otevřené otázky

U dlouhodobé izolace mohou nezávislí svědci zcela chybět; absence potvrzení pak neznamená, že se zneužívání nestalo, a Fricker (2007) varuje, že požadavek potvrzení může u skupin s nízkou připisovanou důvěryhodností fungovat jako další bariéra. Otevřenou otázkou je hodnota svědectví z online komunit, kde postižená osoba svou zkušenost sdílela: mohou dokládat její stav v čase, ale nejsou nezávislým pozorováním. Diskutuje se také o tom, jak zacházet se svědky, kteří byli součástí skupiny nebo rodiny pachatele a mohou být zároveň oběťmi (Herman, 1992).

Literatura

• Coady, C. A. J. (1992). Testimony: A Philosophical Study. Oxford University Press.
• Fisher, R. P., & Geiselman, R. E. (1992). Memory-Enhancing Techniques for Investigative Interviewing: The Cognitive Interview. Charles C Thomas.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Gabbert, F., Memon, A., & Allan, K. (2003). Memory conformity: Can eyewitnesses influence each other's memories for an event? Applied Cognitive Psychology.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Lackey, J. (2008). Learning from Words: Testimony as a Source of Knowledge. Oxford University Press.
• Latané, B., & Darley, J. M. (1970). The Unresponsive Bystander: Why Doesn't He Help? Appleton-Century-Crofts.
• Melton, G. B., Petrila, J., Poythress, N. G., & Slobogin, C. (2007). Psychological Evaluations for the Courts (3. vyd.). Guilford Press.
• Schum, D. A. (1994). The Evidential Foundations of Probabilistic Reasoning. Wiley.
• Smith, C. P., & Freyd, J. J. (2014). Institutional betrayal. American Psychologist.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.
• Ullman, S. E. (2010). Talking About Sexual Assault: Society's Response to Survivors. American Psychological Association.
• Wright, D. B., Self, G., & Justice, C. (2000). Memory conformity: Exploring misinformation effects when presented by another person. British Journal of Psychology.

Související

V této sekci

• Důkazní řetěz a narativ – kam svědectví zapadají.
• Ovlivňování svědků – ochrana svědků z okolí.
• Forenzní rozhovor – nesugestivní postup i u svědků.
• Klinická dokumentace – profesní záznamy z doby událostí.

Klinika a techniky

• Collateral interview protokol – klinický rozhovor s blízkými.
• Collateral interview – technika a její meze.

Glosář a sebeobrana

• Sociální izolace – proč svědci chybějí.
• Epistemická injustice – podceňování důvěryhodnosti mluvčího.
• Triangulace zdrojů – ověřování z více nezávislých zdrojů.
• Relační kotvy – lidé, kteří drží kontinuitu zkušenosti.