Double bind (dvojná vazba)

Definice

Double bind (česky dvojná vazba) je komunikační vzorec, který formulovali Gregory Bateson a jeho spolupracovníci z Palo Alta. Jeho stavba má podle původní práce šest složek: dvě nebo více osob v citově důležitém vztahu; opakovanou, nikoli jednorázovou zkušenost; primární příkaz, obvykle slovní; sekundární příkaz na jiné logické úrovni, který je s prvním v rozporu a bývá neverbální; terciární příkaz, který zakazuje situaci opustit i rozpor komentovat; a konečně stav, kdy příjemce očekává dvojné vazby i tam, kde nejsou (Bateson a kol., 1956).

Rozhodující složkou je terciární příkaz. Lidé zvládají rozpory běžně tím, že je pojmenují; donucující sílu vytváří až zákaz pojmenování spolu se závislostí na vztahu, která brání odejít (Bateson a kol., 1956). Klasickým příkladem je výzva „buď spontánní!“, kterou lze splnit jen tím, že se nesplní (Watzlawick a kol., 1967).

Pořadí složek popisuje stavbu vzorce tak, aby jej pozorovatel poznal; není postupem.

Původ a kontext pojmu

Bateson se spolupracovníky formulovali pojem v rámci hypotézy o vzniku schizofrenie: dlouhodobé vystavení dvojným vazbám v rodinném systému mělo přispívat k rozvoji nemoci (Bateson a kol., 1956). Jako etiologické vysvětlení se hypotéza nepotvrdila – Olson shrnul, že výzkum neposkytl oporu pro příčinný vztah a že pojem je nutné přeformulovat jako popis komunikace, nikoli jako teorii vzniku psychózy (Olson, 1972). Kniha proto pracuje jen s touto komunikační četbou pojmu.

Komunikační linie se naopak udržela a rozvinula. Watzlawick, Beavinová a Jackson na ní vystavěli pragmatiku lidské komunikace a zavedli rozlišení obsahové a vztahové úrovně sdělení, na němž celý pojem stojí (Watzlawick a kol., 1967). Terapeutické využití rozpracovala milánská škola rodinné terapie, která na paradoxní uspořádání odpovídala promyšleným protiparadoxem (Selvini Palazzoli, 1978).

Rámec se rozšířil i na prostředí mimo rodinu. Lifton popsal v totalistických prostředích uspořádání, v němž je vyžadována upřímnost a zároveň trestán nesouhlas (Lifton, 1961); na to navázala poradenská literatura o uzavřených skupinách (Hassan, 1988). Argyris popsal obdobné uspořádání v organizacích jako obranné rutiny, které zakazují mluvit o tom, co všichni vidí (Argyris, 1990).

Jak se projevuje

Typickou podobou je rozpor mezi slovem a chováním u téhož člověka: rodič říká „mám tě rád“ a při objetí se odtahuje, a když to dítě zmíní, je obviněno, že si vymýšlí. Watzlawick se spolupracovníky popsali právě tuto kombinaci obsahové a vztahové úrovně jako zdroj neřešitelnosti (Watzlawick a kol., 1967).

Druhou podobou je organizační varianta: nadřízený vyzývá k odvážným návrhům a toho, kdo je předloží, vnímá jako hrozbu. Argyris doložil, že takové rutiny jsou samy chráněny nevyslovitelností – mluvit o nich se stává dalším porušením pravidla (Argyris, 1990).

Třetí podobou je skupinová varianta: člen je veřejně chválen za nezávislé myšlení a v praxi trestán za nesouhlas s vůdcem. Lifton tento rozpor zařadil mezi znaky totalistického prostředí (Lifton, 1961).

U zasaženého se objevuje ochromení, úzkost při jakékoli volbě, a paradoxně i úzkost ve chvíli, kdy dostane skutečnou volbu. Dlouhodobě se přidává stažení z komunikace a pokles snahy jednat, což odpovídá tomu, co Maier a Seligman popsali jako důsledek opakované zkušenosti nekontrolovatelnosti (Maier a Seligman, 1976).

Čtvrtým znakem je pochybnost o vlastním vnímání, protože rozpor nesmí být pojmenován. Abramson ukazuje, že tento účinek je jádrem gaslightingu: dotyčný přestává být z vlastního pohledu oprávněným mluvčím o tom, co se děje (Abramson, 2014).

Mechanismus, jak jej zdroje nesou

Vzorec působí na třech vrstvách současně: na propozičním obsahu, na metakomunikační vrstvě, jíž je tón, formát a chování, a na terciárním pravidle, které mluvení o pasti zakazuje (Bateson a kol., 1956). Watzlawick se spolupracovníky z toho vyvodili praktický důsledek: nelze nekomunikovat a každé sdělení nese zároveň výpověď o vztahu, takže rozpor mezi vrstvami je sdělitelný i bez jediného nepravdivého slova (Watzlawick a kol., 1967).

Z toho plyne i požadavek na detekci v záznamech komunikace. Rozbor, který se omezí na textový obsah, vzorec soustavně přehlédne, protože rozhodující část nese formát a sled jednání; že je proto nutné zkoumat všechny tři vrstvy zároveň, plyne přímo z původní formulace (Bateson a kol., 1956).

Pro dlouhodobý následek nabízí nejlepší oporu literatura o nekontrolovatelnosti: tam, kde žádná odpověď nevede k předvídatelnému výsledku, snižuje se snaha odpovídat vůbec (Maier a Seligman, 1976). Že právě tímto mechanismem přechází dvojná vazba v trvalou bezmoc, je interpretace knihy.

Odlišení

Od běžného rozporu nebo nejasného zadání se dvojná vazba liší přítomností terciárního zákazu a citové závislosti: nejasné zadání lze vyjasnit otázkou, zde je otázka sama porušením pravidla (Bateson a kol., 1956).

Od dilematu se liší logickou úrovní. Dilema je volba mezi dvěma špatnými možnostmi na téže úrovni a o volbě lze mluvit; v dvojné vazbě jsou příkazy na různých úrovních a mluvit o nich nelze (Watzlawick a kol., 1967).

Od gaslightingu se liší cílem: gaslighting útočí přímo na věrohodnost vnímání dotyčného (Abramson, 2014), kdežto dvojná vazba vytváří bezvýchodnou situaci; oba vzorce se často kombinují.

Od falešného dilematu se liší povahou: falešné dilema je argumentační zúžení možností, dvojná vazba je vztahová struktura udržovaná v čase (Bateson a kol., 1956).

Význam pro Kompendium, klinický a etický rámec

V knize je dvojná vazba vzorcem s vysokým výskytem v násilných vztazích, v uzavřených skupinách a v autoritářských pracovních prostředích. Pro posouzení prostředí je užitečná tím, že ukazuje na strukturu kontroly i tam, kde chybí jednotlivý zjevný útok – tedy na totéž, co Stark popisuje jako nátlakovou kontrolu postihující vzorec jednání, nikoli incidenty (Stark, 2007).

V klinické práci je východiskem, že u člověka po dlouhodobém vystavení vzorci převládá bezmoc, a nikoli nedostatek porozumění; intervence proto začíná obnovou zkušenosti, že jednání má předvídatelný následek (Maier a Seligman, 1976). V knize na to navazuje pojem epistemické agentnosti.

Eticky je podstatné, že pojem nelze vztahovat na každý rozpor v komunikaci. Právě přetažení pojmu bylo důvodem, pro nějž byla jeho etiologická verze odmítnuta (Olson, 1972); kniha jej proto užívá jen tam, kde lze ukázat i zákaz pojmenování. Vzorec dále vysvětluje epistemické trauma jako kumulativní poškození a oslabení testování reality.

Obrana a zotavení

Nejpřímější obranou je pojmenování pasti: už vyslovení „dostávám dvě protichůdná zadání“ porušuje terciární pravidlo a vrací zasaženému postavení mluvčího (Watzlawick a kol., 1967). Praktickou podobu má asertivní komunikace.

Druhou obranou je vystoupení z rámce – vyhledání člověka mimo vztah, který potvrdí, co se děje; odnětí tohoto vnějšího srovnání je v nátlakové kontrole rozhodující (Stark, 2007).

Pro terapeuta je užitečná práce s pragmatickou kompetencí, tedy se schopností rozlišit úrovně sdělení; milánská škola k tomu užívala terapeutický protiparadox, který klientovi odnímá nutnost volit mezi dvěma nemožnými odpověďmi (Selvini Palazzoli, 1978).

V organizaci jsou doloženým opatřením jasná pravidla a bezpečné kanály pro nesouhlas. Edmondsonová prokázala, že psychologické bezpečí v týmu předpovídá ochotu mluvit o chybách a nesouhlasu (Edmondson, 1999); rámec rozvádí psychologické bezpečí.

Meze a kritika

Hlavní výhradou je obtížná falzifikovatelnost. Vzorec se pozná až z opakování a z kontextu, takže téměř každý konflikt lze při dostatečné volnosti výkladu jako dvojnou vazbu popsat; právě tato pružnost vedla k odmítnutí etiologické verze (Olson, 1972).

Druhou výhradou je přenositelnost. Původní popis vznikl v rodinném kontextu (Bateson a kol., 1956) a jeho rozšíření na organizace je analogií, jejíž oporou jsou pozorování obranných rutin (Argyris, 1990), nikoli srovnávací studie obou prostředí.

Otevřenou otázkou zůstává, nakolik je dvojná vazba samostatným mechanismem, a nakolik popisným jménem pro součin nekontrolovatelnosti (Maier a Seligman, 1976) a zpochybňované věrohodnosti (Abramson, 2014).

Literatura

• Abramson, K. (2014). Turning up the lights on gaslighting. Philosophical Perspectives.
• Argyris, C. (1990). Overcoming Organizational Defenses. Allyn & Bacon.
• Bateson, G., Jackson, D. D., Haley, J., & Weakland, J. (1956). Toward a theory of schizophrenia. Behavioral Science.
• Edmondson, A. (1999). Psychological safety and learning behavior in work teams. Administrative Science Quarterly.
• Hassan, S. (1988). Combatting Cult Mind Control. Park Street Press.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. Norton.
• Maier, S. F., & Seligman, M. E. P. (1976). Learned helplessness: Theory and evidence. Journal of Experimental Psychology: General.
• Olson, D. H. (1972). Empirically unbinding the double bind: A review of research and conceptual reformulations. Family Process.
• Selvini Palazzoli, M., Boscolo, L., Cecchin, G., & Prata, G. (1978). Paradox and Counterparadox. Jason Aronson.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.
• Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication. Norton.

Související

Pojmy

• Gaslighting – příbuzný vzorec útočící na věrohodnost vnímání.
• Pragmatická kompetence – schopnost rozlišit úrovně sdělení.
• Epistemické trauma – kumulativní poškození z chronického vystavení.
• Identity destruction – koercivní kontext, v němž vzorec působí.
• Reality testing – funkce, kterou vzorec oslabuje.
• Coercive control – vztahový režim, v němž se vzorec objevuje.
• Epistemická agentnost – to, co je třeba obnovit.

Obrana

• Asertivní komunikace – jak past pojmenovat.
• Psychologické bezpečí – prevence v organizacích.