Odvolání na soucit🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-02.15
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy relevance
Druh	neformální klam
Anglicky	Appeal to pity
Jiné názvy	argumentum ad misericordiam
Obecnější heslo	Odvolání na emoce
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Odvolání na soucit je neformální klam relevance, v němž se závěr opírá o lítost, kterou vzbuzuje utrpení, bezmoc nebo nouze mluvčího či jiné osoby, místo o důvody, které by k závěru věcně vedly. Klasickým učebnicovým příkladem je obhajoba, která místo vyvrácení důkazů o vině líčí těžký osud obžalovaného, jako by z tohoto osudu plynulo, že čin nespáchal (Copi, Cohen a McMahon 2014). Klam je zvláštním případem širšího hesla odvolání na emoce a latinsky se nazývá argumentum ad misericordiam. V každodenní podobě se objevuje jako „po tom všem, co jsem pro tebe udělal, mi přece nemůžeš odporovat“ nebo jako žádost o lepší hodnocení, protože by špatné hodnocení člověku ublížilo. Soucit sám o sobě je morálně cenná reakce, a právě proto je klam účinný: odmítnout apel na soucit působí jako bezcitnost. Pro kompendium je heslo důležité tím, že se odvolání na soucit často stává nástrojem kontroly ve vztazích, kde jedna strana soustavně spojuje své utrpení s povinností druhé strany přijmout její výklad událostí.

Původ a souvislosti🔗

Problém apelu na soucit u soudu je starý. Platón v Obraně Sókratově líčí, jak Sókratés odmítá přivést před soud své děti a příbuzné, aby vzbudil lítost soudců, protože soudce má rozhodovat podle práva, a ne podle dojetí. Novověké logické příručky zařadily ad misericordiam do seznamu argumentů ad a historický rozbor ukazuje, jak se tyto seznamy rozrůstaly a jak mělce bývaly jednotlivé klamy vykládány (Hamblin 1970). Současná neformální logika upozorňuje, že apel na soucit není vždy klamný: v rozhodování o pomoci, péči nebo trestu je utrpení druhého relevantní okolností (Walton 2008). Pragma-dialektická teorie řadí zneužití soucitu mezi porušení pravidla svobody, protože druhá strana je vystavena tlaku, který jí ztěžuje svobodně předložit nebo zpochybnit stanovisko (van Eemeren a Grootendorst 1992). Kompendium tento mechanismus rozebírá u pěstování citového dluhu, kde se soucit a pocit závazku stávají trvalým nástrojem vlivu.

Struktura argumentu🔗

Struktura má obvykle tuto podobu: osoba O trpí nebo by trpěla, kdyby bylo přijato tvrzení T; utrpení O je skutečné a vzbuzuje soucit; proto T není pravdivé, nebo proto by se T nemělo přijmout. Rozbor podle modelu argumentu ukazuje, že mezi údajem o utrpení a závěrem chybí oprávnění, které by je spojovalo (Toulmin 1958). U otázek po faktech takové oprávnění neexistuje: utrpení obžalovaného nemění to, co se stalo. U otázek po jednání může existovat, protože utrpení může být důvodem k mírnějšímu postupu. Klam proto nejčastěji spočívá v záměně dvou otázek, totiž otázky „je to pravda?“ a otázky „jak s tím naložit?“. Druhou typickou podobou je přesun soucitu: lítost se vyvolá vůči osobě, která s tvrzením nesouvisí, například vůči rodině mluvčího, a z ní se vyvodí závěr o mluvčím samotném. Třetí podobou je zneužití vlastního utrpení k umlčení kritiky, kdy se každá námitka vykládá jako další rána, kterou kritik působí.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je, že se na věcnou otázku odpovídá popisem utrpení. Kdo se ptá, co se stalo, dostane odpověď o tom, jak těžké je to pro mluvčího. Druhým znakem je přenesení odpovědnosti: posluchač, který trvá na faktech, je označen za toho, kdo ubližuje. Třetím znakem je hromadění závazků, kdy mluvčí připomíná, co všechno pro posluchače obětoval, a tento dluh uplatňuje jako důvod, proč s ním nelze nesouhlasit. Výzkum sociálního vlivu popisuje pravidlo reciprocity, podle něhož lidé pociťují silnou povinnost oplatit to, co dostali, a ukazuje, jak se tento pocit využívá k vynucení souhlasu (Cialdini 2009). Čtvrtým znakem je načasování, kdy se utrpení zdůrazní právě ve chvíli, kdy hrozí odhalení nebo sankce. U pachatelů násilí popsala Judith Hermanová, že od svědků nepotřebují aktivní pomoc, ale jen jejich nečinnost a ochotu nevidět, a apel na soucit s pachatelem tuto nečinnost usnadňuje (Herman 1992). Příbuzný jev v rozhovoru kompendium popisuje u pseudoempatie.

Vztah k technikám kompendia🔗

V systémech dlouhodobé kontroly se odvolání na soucit neobjevuje jako jednotlivý argument, ale jako trvalá atmosféra. Kontrolující osoba se vykresluje jako ta, kdo nejvíce trpí, kdo je nepochopen a kdo nese největší břemeno. Druhá strana se tak učí potlačovat vlastní potřeby i vlastní vnímání, protože jejich vyslovení by „ublížilo“. Klinická literatura o traumatu popisuje, jak se pozornost člověka v dlouhodobě kontrolujícím vztahu soustředí na potřeby a nálady druhého na úkor vlastních (Herman 1992). Na pracovištích se podobný vzorec objevuje u vedoucích, kteří kritiku svého řízení vykládají jako osobní útok a odkazují na svou přepracovanost. V uzavřených skupinách se soucit váže na vůdce nebo na skupinu jako celek, která je údajně pronásledována, takže pochybnosti člena se stávají zradou na trpícím společenství. Ve forenzním a právním prostředí, kterému se věnuje sekce Forenzní a právní rozměr, je klíčové rozlišovat mezi relevantními polehčujícími okolnostmi a apelem, který má odvést pozornost od důkazů. Tento rozdíl je zásadní i pro svědky, kteří mohou být apelem na soucit odrazováni od výpovědi.

Odlišení od platné argumentace🔗

Soucit je relevantní tam, kde se rozhoduje o pomoci, péči, ohleduplnosti nebo výměře sankce. Žádost o odklad termínu kvůli nemoci, prosba o humanitární pomoc pro oběti katastrofy nebo upozornění soudu na polehčující okolnosti jsou legitimní, protože utrpení je přímo spojeno s rozhodovanou otázkou (Walton 2008). Platná argumentace proto odpovídá na otázku, pro kterou je soucit relevantní, a nepoužívá ho u otázky, pro kterou relevantní není. Praktická analýza argumentu tento rozdíl vyjadřuje podmínkou relevance: premisa musí přispívat k přijatelnosti právě toho závěru, o který jde (Govier 2010). Rétorický přístup připomíná, že hodnocení apelu závisí na publiku a situaci a že některé emoce, například lítost, jsou součástí morálního úsudku, a ne jeho poruchou (Tindale 2007). Klam se tedy nepozná podle síly soucitu, ale podle toho, zda soucit odpovídá otázce, kterou má pomoci rozhodnout. Užitečným testem je záměna osob. Kdyby stejné tvrzení předložil někdo, kdo netrpí, změnil by se jeho věcný obsah? Pokud ne, utrpení k pravdivosti tvrzení nic nepřidává a jeho zdůraznění slouží k jinému účelu. Pokud ano, například proto, že se rozhoduje právě o pomoci tomu, kdo trpí, je soucit součástí argumentu. Test nevede k tomu, aby se utrpení přehlíželo; vede k tomu, aby se mu dala váha tam, kam patří.

Stav poznání🔗

Empirický výzkum podporuje tezi, že soucit a pocit závazku ovlivňují úsudek a ochotu vyhovět. Výzkum sociálního vlivu dokládá sílu pravidla reciprocity a ukazuje, že i drobná laskavost nebo ústupek mohou vyvolat nepoměrně velký pocit povinnosti (Cialdini 2009). Model pravděpodobnosti propracování vysvětluje, že citový stav může působit jako periferní vodítko a při nízké motivaci nebo kapacitě posuzovat argumenty nahradit pečlivé hodnocení obsahu (Petty a Cacioppo 1986). V literatuře o dárcovství se obecně popisuje, že konkrétní, pojmenovaná oběť vzbuzuje více soucitu a ochoty pomoci než statistický údaj o tisících postižených; tento jev ukazuje, že intenzita soucitu neodpovídá rozsahu utrpení, a proto se nehodí jako měřítko pravdivosti. Teorie argumentačního uvažování dodává, že lidé posuzují argumenty druhých kritičtěji než své vlastní, ale v citově vypjatých situacích tuto kritičnost snadno odkládají (Mercier a Sperber 2011). Klinická literatura o traumatu ukazuje, jak apel na soucit s pachatelem přispívá k umlčení obětí (Herman 1992).

Obrana a odpověď🔗

Základní obranou je oddělit dvě otázky: co je pravda a jak s ní naložit. Je možné uznat utrpení druhého a zároveň trvat na tom, že nemění fakta. Soucit pak může ovlivnit podobu nápravy, způsob sdělení nebo výši sankce, ne však závěr o tom, co se stalo. Pragma-dialektika připomíná, že každá strana má právo předložit a zpochybnit stanovisko bez nátlaku, a apel, který z námitky dělá krutost, toto právo omezuje (van Eemeren a Grootendorst 1992). V terapeutické a poradenské práci pomáhá rozlišovat mezi empatickým porozuměním prožitku druhého a souhlasem s jeho výkladem událostí; empatie znamená porozumět vnitřnímu rámci druhého, ne převzít ho jako pravdu (Rogers 1951). U lidí, kteří byli dlouhodobě vystaveni citovému dluhu, je důležité obnovit vědomí, že vlastní potřeby a vlastní vnímání mají oprávnění i tehdy, když jejich vyslovení druhého zarmoutí. V institucích pomáhá jasné oddělení posuzování faktů od rozhodování o ohleduplném postupu.

Literatura🔗

• Cialdini, R. B. (2009). Influence: Science and Practice (5. vyd.). Boston: Pearson.
• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Govier, T. (2010). A Practical Study of Argument (7. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Mercier, H., & Sperber, D. (2011). Why do humans reason? Arguments for an argumentative theory. Behavioral and Brain Sciences, 34(2), 57–74.
• Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). Communication and Persuasion: Central and Peripheral Routes to Attitude Change. New York: Springer.
• Rogers, C. R. (1951). Client-Centered Therapy. Boston: Houghton Mifflin.
• Tindale, C. W. (2007). Fallacies and Argument Appraisal. Cambridge: Cambridge University Press.
• Toulmin, S. E. (1958). The Uses of Argument. Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy relevance – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Odvolání na emoce – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Odvolání na emoce – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to emotion)
• Lichotka – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to flattery)
• Odvolání na bohatství nebo chudobu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to wealth or poverty)
• Zavádějící živost – příbuzné heslo (Statistické a pravděpodobnostní klamy, Misleading vividness)
• Odvolání na anekdotu – příbuzné heslo (Klamy hodnot, přírody a vědy, Anecdotal fallacy)
• Pravidlo svobody – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Freedom rule)
• Předstíraná empatie – příbuzné heslo (NLP vzorce: Raport a kalibrace, Simulated empathy)

V kompendiu

• EA-2.2.7 Pěstování citového dluhu – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Forenzní a právní rozměr EA – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Odvolání na strach – předchozí heslo rodiny
• Odvolání na sílu – další heslo rodiny