EA-7.1.5 Arendtová: banalita zla

Pole	Hodnota
Kód EA	EA-7.1.5
Tradice	Politická filozofie
Autorka	Hannah Arendtová (1906–1975)
Hlavní teze	Velké zlo mohou páchat lidé, kteří nejsou démoničtí, ale bezmyšlenkovití: neschopnost myslet a soudit je podmínkou spoluúčasti.
Status v EA	Teoretická reflexe – rámec pro selhání úsudku a spoluúčast
Rodičovská kapitola	7. Teoretické a metakonceptuální reflexe

Vymezení

Pojem banalita zla zavedla Hannah Arendtová v knize Eichmann v Jeruzalémě (1963), která vznikla z jejích reportáží z procesu s Adolfem Eichmannem, organizátorem deportací Židů. Arendtová nečekaně nepopsala Eichmanna jako fanatika nebo sadistu, ale jako úředníka, který mluvil v klišé, nedokázal se vžít do druhých a své jednání vykládal jako plnění povinnosti. Zlo, které spáchal, bylo obludné; on sám podle ní působil „strašlivě normálně“. Banalita zla tedy neznamená, že zlo je banální, ale že může vycházet z banální neschopnosti myslet.

Pro Kompendium je pojem důležitý, protože posouvá pozornost od zlých úmyslů k selhání úsudku. Epistemická anihilace se neodehrává jen tam, kde někdo záměrně manipuluje, ale i tam, kde lidé přestanou myslet – převezmou jazyk, kategorie a pokyny bez posouzení. Kapitola knihy 7.18 Arendt: banalita zla a krize úsudku a 7.19 Myšlení jako etická aktivita tento rámec rozvíjejí podrobně.

Původ a kontext

Arendtová přišla k pojmu po dlouhé práci o totalitarismu. V Původu totalitarismu (1951) popsala, jak totalitní hnutí ničí schopnost rozlišovat fakta a fikci a jak izolace a osamělost připravují půdu pro ideologii, která vysvětluje všechno. Ideálním subjektem totalitní vlády je podle ní člověk, pro něhož přestal existovat rozdíl mezi skutečností a fikcí a mezi pravdou a lží. Po knize o Eichmannovi se vrátila k otázce myšlení v eseji „Myšlení a morální úvahy“ (1971) a v nedokončeném díle Život ducha (1978). Myšlení chápala jako vnitřní rozhovor se sebou samým – „dva v jednom“ –, který člověka zastaví a nedovolí mu udělat to, s čím by nemohl dál žít. Esej „Pravda a politika“ (1967) rozebírá křehkost faktické pravdy vůči politické moci.

Co rámec zviditelňuje

Rámec ukazuje tři mechanismy, které se v Kompendiu opakují. Prvním je jazyk klišé. Eichmann podle Arendtové mluvil v úředních frázích a jazykových pravidlech, která zakrývala skutečnost (eufemismy pro vraždění). Tentýž jev popsal Lifton (1961) jako loading the language a Klemperer (1947) jako jazyk Třetí říše (LTI): jazyk, který myslí za mluvčího. Druhým mechanismem je ztráta schopnosti vžít se do druhého, kterou Arendtová podle Kanta nazývala „rozšířeným způsobem myšlení“ – schopnost posoudit věc z hlediska ostatních. Třetím je rozptýlená odpovědnost: v byrokratickém systému každý vykonává jen svou část a nikdo se necítí odpovědný za celek.

Psychologický výzkum přinesl k těmto postřehům podpůrné i komplikující poznatky. Milgramovy pokusy (1963, 1974) ukázaly, že mnoho běžných lidí je ochotno na pokyn autority způsobit druhým (domnělou) bolest; Lifton (1986) popsal u nacistických lékařů mechanismus zdvojení, jímž si člověk vytvoří „druhé já“ pro vykonávání zla. Pro Kompendium to znamená, že spoluúčast na epistemické anihilaci (například v zachycených institucích) nevyžaduje přesvědčené pachatele, ale lidi, kteří přestali myslet a soudit.

Pohled zevnitř

Člověk, který se podílí na škodlivém systému bez myšlení, obvykle neprožívá vinu, ale normalitu: „dělám svou práci“, „tak to tady chodí“, „to není moje rozhodnutí“. Otázka po smyslu nebo důsledcích působí jako nepatřičná. Naopak ten, kdo začne myslet, prožívá izolaci a nebezpečí – zjišťuje, že kolem něj se nemyslí, a že myšlení samo je podvratné. V kazuistikách Kompendia se tento zlom objevuje u whistleblowerů a u lidí, kteří odcházejí ze skupin.

Detekční markery z hlediska rámce

Pozorovatel se může ptát, zda se v prostředí mluví v ustálených frázích, které nahrazují popis skutečnosti; zda je přípustné ptát se po důsledcích; zda lidé posuzují jednání z hlediska těch, jichž se týká; zda odpovědnost za výsledky někdo nese, nebo je rozptýlena; a zda se pokyny autority přijímají bez zdůvodnění. Prostředí, kde jsou odpovědi záporné, nemusí být zlé, ale je strukturálně připravené k tomu, aby v něm zlo mohlo proběhnout bez odporu.

Rizikové kontexty

Byrokratické systémy, armáda a bezpečnostní složky, velké organizace s fragmentovanou odpovědností, ideologická hnutí s vlastním jazykem, skupiny s vysokou mírou kontroly a online prostředí, kde se jazyk zkracuje na hesla a memy. Zvýšené riziko vzniká v krizích, kdy se volá po rychlém jednání bez úvahy, a tam, kde je osamělost a izolace lidí – podle Arendtové (1951) úrodná půda pro ideologii – každodenní zkušeností.

Odlišení a meze užití

Pojem banality zla vyvolal ostrou polemiku. Kritici namítali, že Arendtová Eichmanna podcenila; historička Bettina Stangnethová (2011) na základě dokumentů z jeho argentinského exilu ukázala, že byl ideologicky přesvědčeným nacistou a před soudem hrál roli bezvýznamného úředníka. Kompendium proto pojem nepoužívá jako popis Eichmanna, ale jako popis struktury, v níž může zlo probíhat i bez démonických úmyslů. Pojem také nesmí sloužit k omluvě: bezmyšlenkovitost není nevina. Arendtová sama trvala na tom, že Eichmann byl odpovědný a byl právem odsouzen.

Od radikálního relativismu a od existenciální bezmoci se rámec liší tím, že nepopisuje stav jednotlivce, ale vztah mezi myšlením a jednáním: popisuje, co se stane, když se úsudek odpojí od činu.

Klinický a právní rámec

Klinicky je rámec užitečný při práci s lidmi, kteří se podíleli na škodlivých systémech a teprve zpětně si uvědomují, co dělali; objevuje se morální poškození (moral injury), vina a stud. Pro terapeuty je zároveň připomínkou, že i odborná praxe může sklouznout k rutině bez úsudku; srov. iatrogenní poškození. Právně rámec souvisí s principem, že rozkaz nadřízeného nezbavuje odpovědnosti, jak jej formulovaly norimberské zásady po druhé světové válce.

Obrana a zotavení

Arendtová nabízí obranu jednoduchou a náročnou: myslet – zastavit se, ptát se, vést vnitřní rozhovor – a soudit z hlediska druhých. Prakticky to znamená pěstovat metakognitivní monitorování, hloubkové čtení místo hesel, v institucích sledovatelnost rozhodnutí a oznamovací mechanismy, které dávají myšlení místo. Snyder (2017) z Arendtové vychází ve svých lekcích proti tyranii; viz 7.53 Snyder. Zotavení společností po období, kdy se nemyslelo, vyžaduje veřejné vyrovnání s minulostí a obnovu jazyka, který popisuje skutečnost.

Případy, které rámec osvětluje

Stalinské monstrprocesy, Rudí Khmerové, Tuskegee (dlouholetá studie neléčeného syfilidu, na níž se podíleli lékaři a úředníci) a československá normalizace ukazují různé podoby spoluúčasti bez myšlení (interpretace knihy). Anonymizovaný kompozit reziduální totalitní trauma popisuje dlouhodobé následky.

Poznámka ke kódu

Kód EA-7.1.5 patří do řady teoretických reflexí v katalogu technik a není totožný s číslováním oddílů kapitoly 7, kde Arendtovou pojednávají oddíly 7.18 a 7.19.

Literatura

• Arendt, H. (1951). The Origins of Totalitarianism.
• Arendt, H. (1963). Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil.
• Arendt, H. (1967). Truth and Politics. The New Yorker.
• Arendt, H. (1971). Thinking and Moral Considerations. Social Research.
• Arendt, H. (1978). The Life of the Mind.
• Klemperer, V. (1947). LTI – Notizbuch eines Philologen.
• Milgram, S. (1974). Obedience to Authority.
• Lifton, R. J. (1986). The Nazi Doctors.
• Stangneth, B. (2011). Eichmann vor Jerusalem.
• Snyder, T. (2017). On Tyranny.

Související

Kapitoly a sesterské reflexe

• 7.18 Arendt: banalita zla a krize úsudku – podrobné pojednání.
• 7.19 Arendt: myšlení jako etická aktivita – pozdní dílo.
• EA-7.1.3 Adorno – instrumentální rozum.

Pojmy

• Glosář: banalita zla – definice.
• Glosář: zdvojení – Liftonův mechanismus.
• Glosář: loading the language – jazyk, který myslí za mluvčího.

Techniky, které rámec vysvětluje

• EA-2.4.4 Zachycení vedení – spoluúčast v institucích.