Falešný kompromis🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-03.12
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy předpokladu
Druh	neformální klam
Anglicky	Argument to moderation
Jiné názvy	argumentum ad temperantiam, klam střední cesty, klam zlatého středu
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Falešný kompromis, latinsky argumentum ad temperantiam, je klam předpokladu, v němž se závěr opírá o samotnou polohu stanoviska mezi jinými stanovisky: protože jedna strana tvrdí A a druhá B, má být pravdivé nebo správné něco mezi nimi. Skrytým předpokladem je, že výchozí stanoviska mají srovnatelnou oprávněnost a že pravda se nachází v prostoru, který vymezují. Ani jedno obecně neplatí. Jestliže jedna strana tvrdí, že dva a dva jsou čtyři, a druhá, že šest, není pět lepší odpovědí než čtyři. Klam se neobjevuje jen ve sporech o fakta, ale i v hodnocení morálních otázek, kde se střed mezi ochranou člověka a jeho poškozením vydává za rozumnou umírněnost. V pragmatickém pojetí klamu, které posuzuje argument podle toho, zda podporuje, nebo maří cíl dialogu, v němž zazní, jde o typický případ: tah sám může být v jednom dialogu rozumný a v jiném klamný (Walton 1995).

Původ a souvislosti🔗

Ideál středu má v evropském myšlení hluboké kořeny. Aristotelés v etice popisoval ctnost jako střed mezi dvěma krajnostmi, například statečnost mezi zbabělostí a zbrklostí. Jeho nauka se však týkala povahových dispozic a byla výslovně relativní k situaci: střed nebyl aritmetickým průměrem dvou názorů a u některých jednání, jako je vražda, Aristotelés střed výslovně odmítal. Falešný kompromis tuto nauku přenáší tam, kam nepatří, totiž na otázky, co je pravda. Moderní teorie argumentace nabízí přesnější nástroj. Walton rozlišuje typy dialogu podle jejich cíle: v kritické diskusi a ve zkoumání jde o to, zjistit, co je pravda nebo co je lépe podloženo, kdežto ve vyjednávání jde o rozdělení zájmů a zdrojů mezi strany, které se nemusí shodnout na faktech (Walton 1995). Kompromis je legitimním a často nejlepším výsledkem vyjednávání. Klamem se stává tehdy, když se postup vhodný pro vyjednávání nepozorovaně přenese do dialogu, jehož cílem je pravda. Pragma-dialektika vyjadřuje totéž pravidlem uzavření sporu: diskuse o stanovisku se uzavírá podle toho, zda bylo úspěšně obhájeno, nikoli rozdělením rozdílu mezi stranami (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Struktura argumentu🔗

Struktura má podobu: strana X zastává P1, strana Y zastává P2; stanovisko M leží mezi P1 a P2; tedy M je pravdivé, správné nebo rozumné. Mezi premisami a závěrem chybí jakýkoli údaj o tom, čím jsou P1 a P2 podloženy. Argument proto funguje jen díky předpokladu symetrie: obě krajní stanoviska se považují za stejně oprávněná, a tím se stávají rovnocennými kotvami pro výpočet středu. Kompendium jinde popisuje příbuzný jev jako falešnou ekvivalenci, tedy postavení nesrovnatelných věcí na roveň. Falešný kompromis je jejím častým důsledkem: kdo nejprve přijme, že dvě stanoviska jsou rovnocenná, snadno přijme i to, že pravda je mezi nimi. Z této struktury plyne zranitelnost, kterou je třeba znát. Protože střed se určuje podle krajních stanovisek, lze ho posunout tím, že se jedno z nich posune. Strana, která na počátku zaujme extrémní stanovisko, tím posouvá i střed, který bude posléze vypadat umírněně. Psychologie úsudku popisuje odpovídající mechanismus jako ukotvení: výchozí hodnota, i zjevně nahodilá, ovlivňuje odhady, které po ní následují, protože úprava od kotvy bývá nedostatečná (Tversky a Kahneman 1974). Falešný kompromis tak nebývá jen pasivní chybou. Může být i výsledkem cílené změny rámce, v němž se vyjednává, podobně jako v posouvání branek, kde se mění kritérium po vyslovení důkazu.

Detekční znaky🔗

Typickými znaky jsou formulace, které hodnotí stanovisko podle jeho polohy, a ne podle obsahu: „pravda bude někde uprostřed“, „obě strany přehánějí“, „rozumný člověk se drží středu“. Dalším znakem je absence otázky po důkazech: diskuse se zabývá tím, jak daleko jsou stanoviska od sebe, ale ne tím, čím jsou podložena. Třetím znakem je asymetrie počtu a kvality zastánců zamlčená za symetrií prezentace: jedno stanovisko podporuje téměř celý obor, druhé jednotlivci, a přesto dostávají stejný prostor a stejnou váhu. Čtvrtým znakem je nové krajní stanovisko, které se objeví těsně před hledáním kompromisu a jehož hlavní funkcí je posunout střed. Pátým znakem je označení toho, kdo odmítá střed, za radikála či nepřítele dialogu, ačkoli jen trvá na tom, že fakta nejsou předmětem smlouvání. V dlouhodobé expozici takové prezentaci může u člověka vzniknout stav, který kompendium popisuje jako internalizaci falešné vyváženosti: člověk ztrácí schopnost vážit důkazy a automaticky hledá střed. Pozorovatel by si měl všímat i toho, zda se v rozhovoru vůbec rozlišuje, jaký dialog právě probíhá; směšování hledání pravdy s vyjednáváním je podle pragmatické teorie klamu nejčastějším zdrojem tahů, které v jednom kontextu obstojí a v jiném klamou (Walton 2008).

Varianty🔗

Faktická varianta hledá střed mezi tvrzeními o tom, jak se věci mají: mezi naměřenou a odhadnutou hodnotou, mezi doloženou a nedoloženou příčinou, mezi odborným a laickým výkladem. Je nejsnáze rozpoznatelná, protože u faktu lze ukázat, že pravda na poloze stanovisek nezávisí. Rozbor tiskového zpravodajství o globálním oteplování ukázal, že novinářská norma vyváženosti, která dávala srovnatelný prostor vědeckému konsenzu i jeho odpůrcům, vedla ke zkreslenému obrazu stavu poznání (Boykoff a Boykoff 2004). Morální varianta hledá střed mezi hodnotovými stanovisky a je nebezpečnější, protože v etice skutečně existují otázky, kde je umírněnost moudrá. Klam nastává, když se střed hledá i tam, kde jedna strana navrhuje porušení základních práv druhých: polovina újmy není spravedlivým řešením sporu o to, zda újmu způsobit. Procedurální varianta se objevuje v rozhodovacích orgánech, které mechanicky průměrují odhady nebo hodnocení, aniž by zkoumaly, zda některý z nich nevychází z chybných údajů. Dynamická varianta vzniká v čase: opakovaným hledáním středu vůči stále vzdálenějším krajním stanoviskům se posouvá i to, co se považuje za umírněné, takže celá diskuse se pohne tam, kam ji táhne nejméně podložená strana, ačkoli v žádném jednotlivém kroku nikdo nepřijal krajní stanovisko.

Odlišení od platné argumentace🔗

Hledání středu je legitimní ve třech typech situací. První je vyjednávání o zdrojích a zájmech, kde neexistuje pravdivá odpověď, ale přijatelné rozdělení, například u rozpočtu, termínu nebo dělby práce (Walton 1995). Druhá je situace skutečné nejistoty, kdy obě stanoviska jsou podložená a důkazy nedovolují rozhodnout; tehdy může být rozumné jednat opatrně a mezi nimi, ale s vědomím, že jde o rozhodnutí v nejistotě, ne o zjištění pravdy. Třetí je případ, kdy střed vychází z věcné analýzy, například když se ukáže, že každá strana má pravdu v jiném rozsahu podmínek. Ve všech třech případech se poloha uprostřed zdůvodňuje něčím jiným než polohou samotnou. Rozhodující otázka zní: obstálo by navrhované řešení, i kdyby krajní stanoviska byla jinde? Pokud ano, jde o věcně zdůvodněný závěr. Pokud je jeho jediným důvodem to, že leží mezi, jde o falešný kompromis.

Stav poznání🔗

Nejlépe doloženým projevem klamu je novinářská norma vyváženosti. Boykoff a Boykoff analyzovali zpravodajství prestižního amerického tisku o globálním oteplování a ukázali, že snaha poskytnout oběma stranám vyrovnaný prostor vedla k zobrazení, které se odchylovalo od stavu vědeckého konsenzu, protože menšinovému stanovisku dávalo nepřiměřenou váhu (Boykoff a Boykoff 2004). Norma, která má chránit nestrannost, tak v otázkách s nerovným rozložením důkazů vytváří dojem sporu, který v odborné literatuře neexistuje. Experimentální výzkum navazuje otázkou obrany. Cook, Lewandowsky a Ecker ukázali, že když byli účastníci předem upozorněni na techniku falešné vyváženosti a vysvětleno jim bylo, jak působí, vliv zavádějícího sdělení se snížil (Cook, Lewandowsky a Ecker 2017). Z výzkumu ukotvení plyne, že posun krajní hodnoty ovlivňuje odhady i u lidí, kteří vědí, že kotva je nahodilá (Tversky a Kahneman 1974); kdo zná mechanismus, není tedy automaticky chráněn, ale může ho zahrnout do vědomého hodnocení. Přímý výzkum, který by měřil četnost falešného kompromisu v běžném rozhovoru, kompendium nezná, a proto žádný odhad neuvádí.

Obrana a odpověď🔗

Účinnou odpovědí je vrátit diskusi od polohy stanovisek k jejich důvodům. Lze se ptát, čím je každé krajní stanovisko podloženo, kdo ho zastává a s jakou odborností, a zda by navrhovaný střed obstál, kdyby jedno z krajních stanovisek zmizelo. Druhou odpovědí je pojmenovat typ dialogu: rozlišit, zda se právě vyjednává o zájmech, nebo zjišťuje, co je pravda (Walton 1995). V prvním případě je kompromis legitimní; ve druhém je namístě říct, že fakta se nesmlouvají, ale ověřují. Třetí obranou je sledovat historii rámce. Pokud se krajní stanovisko objevilo náhle a těsně před jednáním, je užitečné připomenout výchozí stav a zeptat se, proč se rozsah možností změnil. Čtvrtou obranou, užitečnou zejména v redakční, vzdělávací a institucionální praxi, je vážit prostor podle stavu důkazů a výslovně uvádět, jak je odborná shoda rozložena. Výzkum inokulace naznačuje, že takové vysvětlení techniky předem posiluje odolnost publika účinněji než pouhé vyvracení jednotlivých tvrzení (Cook, Lewandowsky a Ecker 2017). Kdo odmítá falešný kompromis, nemusí být nepřítelem dialogu; trvá jen na tom, aby dialog o faktech zůstal dialogem o faktech.

Literatura🔗

• Boykoff, M. T., & Boykoff, J. M. (2004). Balance as bias: Global warming and the US prestige press. Global Environmental Change, 14(2), 125–136.
• Cook, J., Lewandowsky, S., & Ecker, U. K. H. (2017). Neutralizing misinformation through inoculation: Exposing misleading argumentation techniques reduces their influence. PLoS ONE, 12(5), e0175799.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1974). Judgment under uncertainty: Heuristics and biases. Science, 185(4157), 1124–1131.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy předpokladu – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Falešné dilema – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, False dilemma)
• Falešná ekvivalence – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, False equivalence)
• Falešná vyváženost – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, False balance)
• Klam rovnováhy důkazů – příbuzné heslo (Klamy hodnot, přírody a vědy, Balance-of-evidence fallacy)

V kompendiu

• EA-2.5.5 Internalizace falešné vyváženosti (bothsidesism) – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.3.5 Zesilování pseudokontroverze – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.2.2 Falešná ekvivalence – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Zamlčení důkazů – předchozí heslo rodiny
• Nefalzifikovatelné tvrzení – další heslo rodiny