Po tom, tedy kvůli tomu🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-04.01
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Kauzální klamy
Druh	neformální klam
Anglicky	Post hoc ergo propter hoc
Jiné názvy	post hoc ergo propter hoc, klam post hoc
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Klam „po tom, tedy kvůli tomu“, latinsky post hoc ergo propter hoc, je usuzování, které z toho, že událost B nastala po události A, vyvozuje, že ji A způsobila. Časová posloupnost je přitom jediným nebo rozhodujícím důvodem závěru. Chyba nespočívá v tom, že by si pozorovatel všiml posloupnosti; příčina skutečně předchází následku a pořadí událostí je proto legitimní výchozí stopou. Chyba spočívá v tom, že se nutná podmínka příčinného vztahu vydává za postačující. Mezi dvěma událostmi, které po sobě následují, může být vztah příčinný, ale také náhodný souběh, společná příčina, přirozený průběh děje nebo návrat k obvyklému stavu. Kdo usuzuje post hoc, tyto možnosti nevylučuje, a často je ani nezvažuje. Psychologický výzkum úsudku ukazuje, že lidé spontánně čtou události jako příběhy s příčinami a že tato interpretace probíhá rychle a bez úsilí, zatímco zvažování alternativ vyžaduje pomalejší a náročnější uvažování (Kahneman 2011). Klam je proto zároveň běžnou chybou uvažování i nástrojem přesvědčování, který na této spontánní tendenci staví.

Původ a souvislosti🔗

Latinské označení patří k tradičnímu školskému výčtu klamů a v logických příručkách se objevuje spolu s blízkým klamem non causa pro causa, tedy vydáváním něčeho, co příčinou není, za příčinu. Systematický základ pro rozlišení posloupnosti a příčinnosti však položila až induktivní logika devatenáctého století. John Stuart Mill v ní formuloval metody experimentálního zkoumání, mezi nimi metodu shody a metodu rozdílu, které ukazují, co je potřeba k tomu, aby bylo možné o příčině vůbec mluvit: nestačí, že jev následuje po okolnosti, je třeba zjistit, že bez ní nenastává, zatímco ostatní okolnosti zůstávají stejné (Mill 1843). Metoda rozdílu je v podstatě logickou kostrou kontrolovaného experimentu a kontrolní skupiny. Učebnice logiky stejného období věnovaly klamům soustavnou pozornost jako součásti výuky správného usuzování (Whately 1826). Ve dvacátém století se klam stal oblíbeným tématem popularizace statistiky. Darrell Huff mu ve své knize o zavádějícím užívání čísel věnoval celou kapitolu a ukazoval, jak se z posloupnosti nebo souběhu v datech vyvozují příčinné závěry, které data nenesou (Huff 1954). Psychologie úsudku pak doplnila, proč je klam tak odolný: mysl, která hledá souvislosti, je ochotná přijmout příčinné vysvětlení i tam, kde by stačilo vysvětlení náhodou (Tversky a Kahneman 1974).

Struktura argumentu🔗

Argument má jednoduchou kostru. První premisa konstatuje, že nastala událost A. Druhá konstatuje, že po ní nastala událost B. Závěr zní, že A způsobila B. Mezi premisami a závěrem chybí krok, který by vyloučil jiná vysvětlení, a tento krok bývá nahrazen intuitivní přesvědčivostí blízkosti v čase. Čím kratší je odstup a čím nápadnější jsou obě události, tím silněji působí dojem souvislosti. Asociativní učení, které popsal Pavlov, je založeno právě na časovém spojení podnětů, a organismus se tak učí očekávat jeden podnět po druhém, aniž by mezi nimi musel být jiný než časový vztah (Pavlov 1927). Tato vlastnost učení je užitečná v prostředí, kde se pravidelnosti opakují, ale vede k omylu tam, kde se dvě události setkají jednou nebo náhodou.

V komunikaci se struktura často skrývá v jazyce. Spojky a slovesa jako „po“, „od té doby“, „jakmile“ nebo „a hned“ naznačují příčinnost, aniž by ji tvrdily. Neurolingvistické programování tuto vlastnost jazyka popisuje u vzorců, které propojují popis přítomné zkušenosti s žádaným stavem tak, že spojení působí jako příčina (Bandler a Grinder 1975b); podrobněji o tom pojednává heslo spojky a implikovaná příčinnost. Zvláštní podobou klamu je klam regrese, v němž zásah následuje po extrémním stavu a zlepšení, které by přišlo i samo, se připíše zásahu.

Detekční znaky🔗

Klam lze rozpoznat podle několika opakujících se rysů. Prvním je, že argument neobsahuje žádné srovnání: nemluví se o tom, co se stalo v případech, kdy A nenastalo, ani o tom, jak často nastává B samo od sebe. Druhým je jediný případ nebo několik vybraných případů, které se podávají jako svědectví. Osobní zkušenost typu „vzal jsem to a druhý den mi bylo lépe“ má velkou přesvědčivost, protože je živá, konkrétní a vlastní, a Gilovich ukazuje, že právě takové informace lidé přeceňují vůči souhrnným údajům (Gilovich 1991). Třetím rysem je selektivní paměť na případy, které souvislost potvrzují. Kdo věří, že úplněk zvyšuje počet příjmů na pohotovosti, si zapamatuje rušné noci za úplňku a klidné noci zapomene; sklon vyhledávat a zapamatovávat si potvrzující případy je jedním z nejlépe doložených jevů psychologie úsudku (Nickerson 1998). Čtvrtým rysem je odmítnutí alternativ jako zbytečných: „prostě to fungovalo“. Pátým je opatření, které se z posloupnosti rovnou vyvozuje, například doporučení výrobku, změna léčby nebo obvinění osoby. V klinickém prostředí se klam projevuje tím, že zlepšení po zahájení léčby se bez dalšího připíše léčbě, i když u řady potíží je kolísavý nebo samovolně odeznívající průběh pravidlem.

Odlišení od platné argumentace🔗

Časová posloupnost je oprávněnou součástí příčinného úsudku, pokud není jeho jediným pilířem. Platný úsudek doplňuje posloupnost o další stopy: opakovatelnost souvislosti, vymizení následku po odstranění domnělé příčiny, jeho návrat při opětovném působení, přiměřený mechanismus a srovnání se situací, kdy příčina chybí. To jsou přesně podmínky, které Mill formuloval jako metody vylučování (Mill 1843). Bayesovské pojetí neformálních argumentů, které Hahn a Oaksford rozpracovali pro několik klasických klamů, vede k obecnému poučení, že síla argumentu nezávisí jen na jeho formě, ale na tom, jak pravděpodobná jsou data za různých hypotéz (Hahn a Oaksford 2007). V této perspektivě posloupnost něco váží: pokud by při absenci příčinného vztahu byla posloupnost nepravděpodobná, je to doklad. Pokud by ale stejně snadno nastala i bez něj, například proto, že potíže samy odeznívají, váží velmi málo. Lékař, který po opakovaném podání léku pozoruje opakovanou reakci a její vymizení po vysazení, tedy neusuzuje post hoc, ale uplatňuje posloupnost jako jednu z řady stop. Klamem se úsudek stává teprve tehdy, když posloupnost nahrazuje celý zbytek argumentu.

Stav poznání🔗

O sklonu přisuzovat příčinnost na základě posloupnosti a souběhu existuje rozsáhlá literatura. Tversky a Kahneman popsali, že lidé při úsudcích za nejistoty přehlížejí statistické vlastnosti dat, včetně návratu extrémních hodnot k průměru, a místo nich vytvářejí příčinná vysvětlení (Tversky a Kahneman 1974). V navazující práci ukázali, že i odborníci očekávají, že malé vzorky budou věrně odrážet celek, a odchylky si vysvětlují příčinně, místo aby je přičetli náhodnému kolísání (Tversky a Kahneman 1971). Gilovich shrnul výzkum, podle něhož lidé vidí řád a souvislost i v náhodných datech a tyto dojmy podpírají přesvědčení, která obstojí i proti protidůkazům (Gilovich 1991). V oblasti klinické psychologie je post hoc usuzování opakovaně uváděno jako jeden ze zdrojů víry v neověřené postupy, protože zlepšení po intervenci se snadno připíše intervenci a ne přirozenému průběhu nebo očekávání; přehledová literatura o pseudovědě v klinické psychologii proto zdůrazňuje kontrolované srovnání místo svědectví a anekdot (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015). Shoda panuje v tom, že jde o normální rys lidského usuzování, ne o výjimečné selhání. Méně jasné je, nakolik lze sklon dlouhodobě oslabit výukou; výzkum inokulace naznačuje, že výslovné pojmenování techniky zvyšuje schopnost ji rozpoznat (Roozenbeek a kol. 2022).

Vztah k technikám kompendia🔗

V kontextu, kterým se kompendium zabývá, se klam objevuje ve dvou podobách. První je obchodní a terapeutická: metoda, výrobek nebo praktik se legitimizuje řadou svědectví o zlepšení, které po užití následovalo. Druhá je vztahová: událost, která následovala po jednání určité osoby, se jí připíše jako vina. Partner, který po každé hádce onemocní, může druhému sdělovat, že nemoc způsobil on, a vytvářet tak kauzální mapu, v níž jeden nese odpovědnost za tělesné stavy druhého. Meta-model NLP tento typ výroku zachycuje jako vzorec příčina a následek, tedy tvrzení, že jednání jednoho člověka nutně působí stav druhého (Bandler a Grinder 1975). Heuristiky, na které takové výroky spoléhají, podrobněji popisuje stránka Tversky a Kahneman: heuristiky.

Obrana a odpověď🔗

Základní odpovědí je otázka po srovnání: co se stalo v případech, kdy domnělá příčina chyběla, a jak často nastává následek sám? Tato otázka nepopírá, že souvislost může existovat; jen připomíná, že posloupnost ji neprokazuje. Druhou odpovědí je otázka po alternativách: mohlo se zlepšení dostavit samo, mohlo jít o náhodu, mohla obě události způsobit třetí okolnost? Třetí odpovědí je požadavek na opakovatelnost: objevuje se souvislost znovu, když se okolnost opakuje, a mizí, když se odstraní? Tyto otázky odpovídají logice metody rozdílu (Mill 1843). U osobních svědectví je vhodné uznat zkušenost člověka a zároveň oddělit to, co prožil, od výkladu, proč se to stalo; prožitek zlepšení je skutečný, i když jeho příčina zůstává otevřená (Gilovich 1991). V institucionálním rozhodování, v medicíně i v právu je obranou postup, který rozhodnutí o příčině odkládá, dokud nejsou k dispozici data ze srovnání. Vlastnímu sklonu k post hoc úsudku se lze bránit tím, že si člověk předem zapíše, co by jeho domněnku vyvrátilo, a pak sleduje i případy, které se nehodí (Nickerson 1998). Ve vztahových situacích, kde se posloupnost používá k připsání viny, pomáhá vrátit se k časové ose a k vnějším záznamům a trvat na tom, že to, co následovalo po mém jednání, ještě není jeho důsledkem (Kahneman 2011).

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Gilovich, T. (1991). How We Know What Isn't So: The Fallibility of Human Reason in Everyday Life. New York: Free Press.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Huff, D. (1954). How to Lie with Statistics. New York: W. W. Norton.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Lilienfeld, S. O., Lynn, S. J., & Lohr, J. M. (Eds.) (2015). Science and Pseudoscience in Clinical Psychology (2. vyd.). New York: Guilford Press.
• Mill, J. S. (1843). A System of Logic, Ratiocinative and Inductive. London: John W. Parker.
• Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology, 2(2), 175–220.
• Pavlov, I. P. (1927). Conditioned Reflexes: An Investigation of the Physiological Activity of the Cerebral Cortex. London: Oxford University Press.
• Roozenbeek, J., van der Linden, S., Goldberg, B., Rathje, S., & Lewandowsky, S. (2022). Psychological inoculation improves resilience against misinformation on social media. Science Advances, 8(34), eabo6254.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1971). Belief in the law of small numbers. Psychological Bulletin, 76(2), 105–110.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1974). Judgment under uncertainty: Heuristics and biases. Science, 185(4157), 1124–1131.
• Whately, R. (1826). Elements of Logic. London: J. Mawman.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Kauzální klamy – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Klam regrese – zvláštní případ tohoto hesla

Příbuzná hesla

• Potvrzení důsledku – příbuzné heslo (Formální klamy, Affirming the consequent)
• Záměna korelace a kauzality – příbuzné heslo (Kauzální klamy, Cum hoc ergo propter hoc)
• Obrácená kauzalita – příbuzné heslo (Kauzální klamy, Reverse causation)
• Klam regrese – příbuzné heslo (Kauzální klamy, Regression fallacy)
• Magické myšlení – příbuzné heslo (Kauzální klamy, Magical thinking)
• Odvolání na anekdotu – příbuzné heslo (Klamy hodnot, přírody a vědy, Anecdotal fallacy)
• Klam placeba – příbuzné heslo (Klamy hodnot, přírody a vědy, Placebo fallacy)
• Pravidlo argumentačního schématu – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Argument-scheme rule)
• Příčina a následek – příbuzné heslo (NLP vzorce: Meta-model, Cause and effect)
• Spojky a implikovaná příčinnost – příbuzné heslo (NLP vzorce: Milton-model, Conjunctions and implied causatives)

V kompendiu

• EA-7.3.2 Tversky a Kahneman: Heuristiky – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Kognitivní biasy – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 6.3 Terapeutické přístupy — přehled – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Záměna korelace a kauzality – další heslo rodiny