Ekvivokace🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-06.01
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy jazyka a dvojznačnosti
Druh	neformální klam
Anglicky	Equivocation
Jiné názvy	záměna významů, klam dvojznačného termínu
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Ekvivokace je klam, v němž se jeden výraz v průběhu argumentu užívá ve dvou nebo více významech, ale argument s ním zachází, jako by šlo o význam jediný. Každá premisa může být v „svém“ významu pravdivá, a přesto závěr neplyne, protože premisy ve skutečnosti nemluví o téže věci. Klasické učebnice logiky ji uvádějí na prvním místě mezi klamy dvojznačnosti, spolu s amfibolií, klamem důrazu, skládáním a dělením (Copi, Cohen a McMahon 2014). Na rozdíl od formálních klamů tu chyba není ve tvaru úsudku: kdyby byl výraz nahrazen dvěma různými slovy, tvar by zůstal platný a nepravdivost jedné z premis by se ukázala okamžitě. Ekvivokace tedy působí právě tím, že jazyk dovoluje dvě různé myšlenky vyslovit stejným zvukem. Pro kompendium je důležitá dvojí podoba jevu. Často jde o bezděčnou chybu člověka, který si posunu významu nevšiml. Jindy jde o vědomou taktiku, která spoléhá na to, že posluchač si posun nevšimne také (Walton 1995).

Původ a souvislosti🔗

Rozbor klamů založených na stejnozvučnosti slov sahá k Aristotelovi, který ve spisu o sofistických vyvráceních oddělil klamy závislé na jazyce od klamů, které na jazyce nezávisejí, a homonymii postavil do čela první skupiny. Hamblin ukázal, jak se tento aristotelský seznam přes středověké a novověké učebnice proměnil v takzvaný standardní výklad klamů, a kriticky upozornil, že učebnice často uvádějí jen umělé příklady, na kterých by nikdo skutečně neusuzoval (Hamblin 1970). V devatenáctém století zařadil Mill dvojznačnost termínů mezi klamy zmatení, tedy chyby, které nevznikají ze špatného pozorování ani ze špatného zobecnění, ale z nejasného pojetí toho, o čem se mluví (Mill 1843). Moderní teorie argumentace přesunula pozornost z izolované věty na dialog. Pragma-dialektika řadí dvojznačnost k porušení pravidla užívání jazyka, podle něhož strany kritické diskuse nesmějí používat formulace, které jsou nedostatečně jasné nebo matoucí, a mají formulace druhé strany vykládat co nejpřesněji (van Eemeren a Grootendorst 1992). Walton zdůrazňuje, že dvojznačnost je v přirozeném jazyce všudypřítomná a sama o sobě klamem není; klamem se stává teprve tehdy, když v konkrétním rozhovoru vytváří zdání, že závěr byl doložen (Walton 2008). Příbuzný jev v sylogistice je klam čtyř termínů, v němž se dvojznačný střední termín rozpadne na dva různé pojmy.

Struktura argumentu🔗

Strukturu lze popsat jako dvojici premis spojených společným výrazem, který v každé z nich nese jiný význam. První premisa je přijatelná ve významu A, druhá ve významu B a závěr spojuje obě premisy, jako by výraz znamenal totéž. Pokud se výraz v obou premisách sjednotí na význam A, ukáže se, že druhá premisa je nepravdivá nebo sporná. Pokud se sjednotí na význam B, ztratí přijatelnost první premisa. Argument tak žije jen v neurčitém prostoru mezi oběma čteními (Copi, Cohen a McMahon 2014). Posun bývá nejsnazší u slov, která mají odborný i běžný význam: „negativní“ v laboratorní zprávě neznamená „špatný“, „signifikantní“ ve statistice neznamená „důležitý“, „normální“ může znamenat statisticky obvyklý i zdravý či žádoucí a „teorie“ označuje ve vědě propracovaný vysvětlující rámec, kdežto v hovoru pouhou domněnku. Z dialogického pohledu je zřejmé, že v delším rozhovoru se význam může posouvat postupně, takže žádný jednotlivý krok nepůsobí jako změna tématu, a přesto je závěr o něčem jiném než výchozí teze; proto teorie, která klam posuzuje podle jeho role v dialogu, vidí víc než rozbor izolovaného sylogismu (Walton 2008). Zvláštním případem je rozdvojení významu mezi obranou a útokem: mluvčí hájí skromnou verzi tvrzení, ale prosazuje odvážnou verzi, což kniha popisuje jako motte-and-bailey.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je klíčový výraz, který se opakuje ve více premisách a nese na sobě celou váhu závěru. Druhým znakem je přechod mezi registry: argument začne v odborném jazyce a skončí v hodnotícím, nebo naopak. Třetím znakem je odpor mluvčího k definici. Když se ho posluchač zeptá, co přesně výraz znamená, odpoví obecně nebo prohlásí, že „to přece každý ví“. Čtvrtým znakem je pocit, že závěr je překvapivě silný vzhledem k tomu, jak obyčejné byly premisy. Damer řadí ekvivokaci mezi klamy jazykového zmatení, které porušují kritérium přijatelnosti premis (Damer 2009). Prakticky z toho plyne otázka, zda by premisa zůstala přijatelná, kdyby se v ní klíčový termín vykládal stejně jako v závěru. V mluvené řeči se posun někdy opírá o stejnozvučná nebo podobně znějící slova, což je jazykový mechanismus, který kniha jinde popisuje jako fonologickou dvojznačnost. U písemných textů, například posudků, smluv nebo stanovisek, pomáhá vyhledat všechny výskyty klíčového slova a u každého zvlášť určit, jaký význam v dané větě nese.

Odlišení od platné argumentace🔗

Ne každé užití víceznačného slova je klam. Přirozený jazyk se bez polysémie neobejde a většina víceznačností se v kontextu vyjasní bez námahy (Walton 2008). Platný argument může pracovat s víceznačným slovem, pokud mu v celém úsudku drží jeden význam, nebo pokud mluvčí změnu významu výslovně ohlásí, například slovy „v užším smyslu“ a „v širším smyslu“. Legitimní je také slovní hříčka, metafora nebo vtip, který na dvojznačnosti stojí otevřeně a nevydává ji za doklad. Pragma-dialektika zde nabízí užitečné kritérium: rozhodující není víceznačnost slova, ale to, zda formulace v dané diskusi brání tomu, aby strany věděly, o jakém stanovisku se vlastně spor vede (van Eemeren a Grootendorst 1992). Odlišit je třeba i oprávněnou kritiku nejasného pojmu. Kdo upozorní, že soupeř užívá slovo „manipulace“ jednou pro jakýkoli vliv a jindy pro vliv skrytý a proti zájmu druhého, sám ekvivokaci nepáchá, ale odhaluje ji.

Stav poznání🔗

Empirický výzkum se ekvivokaci jako samostatnému klamu věnuje méně než pravděpodobnostním chybám, ale z obecnějších poznatků o usuzování lze vyvodit, proč je účinná. Intuitivní zpracování jazyka podle Kahnemana pracuje rychle, spokojí se s první dostupnou interpretací a plynulý, srozumitelný text vyvolává pocit pravdivosti, aniž by se ověřovalo, zda se význam slov nezměnil (Kahneman 2011). Výzkum individuálních rozdílů v uvažování ukazuje, že schopnost odpoutat se od obsahu a posoudit strukturu argumentu se mezi lidmi liší a souvisí s ochotou zapojit pomalejší, analytické zpracování (Stanovich a West 2000). Bayesovský přístup k neformálním klamům připomíná, že argumenty stejného tvaru mohou mít různou sílu podle obsahu, a varuje tak před mechanickým nálepkováním (Hahn a Oaksford 2007). U ekvivokace z toho plyne, že klamem není dvojznačné slovo, ale argument, jehož přesvědčivost by po vyjasnění významu zmizela. Teorie argumentace navíc zdůrazňuje, že lidé posuzují argumenty druhých kritičtěji než vlastní, takže otevřená diskuse dává ekvivokaci větší šanci na odhalení než osamělé přemýšlení (Mercier a Sperber 2011).

Obrana a odpověď🔗

Nejúčinnější odpovědí je klidné rozdělení významů. Posluchač může pojmenovat oba významy, přiřadit je k jednotlivým premisám a ukázat, že v žádném jednotném čtení nejsou obě premisy zároveň přijatelné (Copi, Cohen a McMahon 2014). V odborném prostředí, například při recenzi studie nebo při projednávání znaleckého posudku, je užitečné požádat o pracovní definici klíčového termínu a dál s ní konzistentně zacházet, což odpovídá pravidlu užívání jazyka v kritické diskusi (van Eemeren a Grootendorst 1992). Pokud mluvčí odmítá výraz definovat, je to samo o sobě informace o tom, že argument stojí na jeho neurčitosti. Ve sporu s člověkem, který posun významu používá opakovaně, pomáhá zapisovat si, co bylo tvrzeno a v jakém smyslu, a vracet rozhovor k původní tezi, aby se závěr nevztahoval k něčemu jinému než k tomu, o čem se diskuse vedla. U vlastních textů je obranou kontrola, zda každý odborný termín má v celém dokumentu jeden význam a zda se hodnotící závěry neopírají o slova, která v datech znamenala něco technického (Damer 2009). Rozpoznání ekvivokace nemusí vést k obvinění z nepoctivosti. Často stačí, aby obě strany zjistily, že mluvily o dvou různých věcech, a teprve pak lze vést skutečný spor.

Literatura🔗

• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Mercier, H., & Sperber, D. (2011). Why do humans reason? Arguments for an argumentative theory. Behavioral and Brain Sciences, 34(2), 57–74.
• Mill, J. S. (1843). A System of Logic, Ratiocinative and Inductive. London: John W. Parker.
• Stanovich, K. E., & West, R. F. (2000). Individual differences in reasoning: Implications for the rationality debate? Behavioral and Brain Sciences, 23(5), 645–665.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy jazyka a dvojznačnosti – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Čtyři termíny – příbuzné heslo (Formální klamy, Four terms)
• Klam maskovaného muže – příbuzné heslo (Formální klamy, Masked-man fallacy)
• Amfibolie – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Amphiboly)
• Klam důrazu – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Fallacy of accent)
• Reifikace – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Reification)
• Etymologický klam – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Etymological fallacy)
• Přesvědčovací definice – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Persuasive definition)
• Definiční klam – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Definist fallacy)
• Zneužití vágnosti – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Vagueness (misuse of a vague expression))
• Rozlišení bez rozdílu – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Distinction without a difference)
• Motte-and-bailey – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Motte-and-bailey)
• Pravidlo užívání jazyka – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Usage rule)
• Fonologická dvojznačnost – příbuzné heslo (NLP vzorce: Milton-model, Phonological ambiguity)

V kompendiu

• EA-4.3.3 Semantic stability disruption – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.1.3 Terminologická mystifikace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Amfibolie – další heslo rodiny