Fonologická dvojznačnost🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-04.11
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Milton-model
Druh	vzorec
Anglicky	Phonological ambiguity
Jiné názvy	zvuková dvojznačnost, homofonní dvojznačnost
Obecnější heslo	Milton-model
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Fonologická dvojznačnost je v Milton-modelu označení pro výpověď, v níž slovo nebo spojení zní stejně jako jiné slovo s odlišným významem, takže posluchač v mluvené řeči slyší dva možné výklady najednou. V češtině ji umožňují především homofony, tedy dvojice jako „být“ a „bít“ nebo „mít“ a „mýt“, a také slova, která se kvůli spodobě znělosti na konci slova vyslovují shodně, například „led“ a „let“ či „plod“ a „plot“. Bandler a Grinder zařadili fonologickou dvojznačnost mezi jazykové jevy, které podle nich nacházeli v hypnotickém jazyce Miltona Ericksona, a postavili ji vedle dalších druhů dvojznačnosti, syntaktické, rozsahové a interpunkční (Bandler a Grinder 1975b). Model tvrdí, že posluchač zpracuje oba významy, i když si vědomě všimne jen jednoho, a že druhý význam může působit jako nenápadná sugesce. Pro kompendium je fonologická dvojznačnost zajímavá hlavně tím, že dovoluje vnést do rozhovoru obsah, za který mluvčí nemusí převzít odpovědnost: vyslovil přece „jen“ první význam. Jde tedy o vzorec popiratelnosti, a teprve v druhé řadě o vzorec sugesce.

Původ a souvislosti🔗

Milton-model vznikl v polovině sedmdesátých let jako pokus popsat jazyk, kterým Erickson navozoval trans a podával sugesce. Bandler a Grinder ho pojali jako protějšek meta-modelu: kde meta-model vede k upřesňování ochuzeného jazyka, Milton-model popisuje jazyk úmyslně neurčitý, který nechává posluchači prostor dosadit vlastní obsah (Bandler a Grinder 1975b). Dvojznačnosti v něm mají zvláštní místo, protože podle autorů nutí posluchače hledat význam aktivně a tím zaměstnávají jeho pozornost. Tuto stavbu přebírají i pozdější výcvikové texty NLP, které hypnotické jazykové vzorce vykládají v seminární podobě (Grinder a Bandler 1981). Erickson a Rossi ve vlastních pracích popisovali nepřímé formy sugesce, v nichž sdělení působí na několika rovinách významu současně a nemusí mít podobu přímého pokynu (Erickson a Rossi 1979). Fonologická dvojznačnost je nejjednodušší případ takové mnohovrstevnatosti, protože se odehrává na úrovni zvuku, ještě před skladbou věty.

Teoreticky se Milton-model opírá o transformační gramatiku, z níž Bandler a Grinder převzali rozlišení povrchové a hloubkové struktury: jedné povrchové podobě věty může odpovídat více hloubkových reprezentací, a právě to je jazykovědný popis dvojznačnosti (Chomsky 1965). Pragmatika k tomu přidává podstatný doplněk. Grice formuloval zásadu spolupráce a k ní konverzační maximy, mezi nimiž je i požadavek vyhýbat se nejasnosti a dvojznačnosti (Grice 1975). Posluchač běžně předpokládá, že mluvčí tuto zásadu dodržuje, a proto druhý význam homofonu nepovažuje za záměr, ale za náhodu. Úmyslná fonologická dvojznačnost tak parazituje na důvěře, kterou běžná konverzace vyžaduje.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má vzorec tři prvky. Prvním je slovo nebo spojení, které má v mluvené podobě dva lexikální výklady. Druhým je kontext věty, který na povrchu podporuje jeden z nich, takže výpověď zní gramaticky a smysluplně. Třetím je vztah druhého, „nevysloveného“ významu k tématu, které chce mluvčí v rozhovoru otevřít, například ke vzestupu, k setrvání nebo k poslušnosti. Model k tomu dodává, že slovo nesoucí druhý význam bývá v řeči odlišeno změnou hlasu, pauzou nebo zdůrazněním, a tím se fonologická dvojznačnost propojuje s analogovým značením a s vloženými příkazy (Bandler a Grinder 1975b). Psaný text většinu českých homofonů rozliší pravopisem, a proto je vzorec vázán hlavně na mluvenou řeč, na nahrávky a na živá vystoupení.

Psycholingvistika obecně počítá s tím, že při poslechu dvojznačného slova se na krátkou chvíli zpřístupní více významů a kontext pak jeden z nich vybere. Z toho ovšem neplyne, že by nevybraný význam působil jako pokyn nebo že by měnil postoje posluchače. To je teprve tvrzení Milton-modelu, nikoli zjištění, z něhož by model vycházel. Petty a Cacioppo ukázali, že vliv okrajových podnětů na postoje roste tam, kde posluchač nemá motivaci nebo kapacitu sdělení pečlivě zpracovat, a klesá, když o obsahu přemýšlí (Petty a Cacioppo 1986). Pokud má fonologická dvojznačnost nějaký účinek, je rozumné čekat, že bude okrajový, závislý na nepozornosti a snadno zrušitelný tím, že se dvojznačnost vysloví nahlas.

Detekční znaky🔗

Pozorovatel vzorec pozná nejsnáze podle slova, které „sedí příliš dobře“ ke dvěma tématům zároveň: ke zjevnému obsahu věty a k tématu, které mluvčí v rozhovoru opakovaně sleduje. Dalším znakem je hromadění takových míst v krátkém úseku, zejména když se dvojznačná slova vážou ke slovníku skupiny nebo prodejní nabídky. Důležitá je i prozódie: změna tónu, ztišení nebo krátká pauza právě na dvojznačném slově, kterou kompendium jinde popisuje jako součást prozodické dominance. Silným znakem je reakce mluvčího na dotaz. Kdo dvojznačnost použil úmyslně, druhý význam zpravidla popře a dotaz označí za přecitlivělost nebo za projev „odporu“, a tím přenese odpovědnost na posluchače. Vzorec se také málokdy vyskytuje sám; bývá zasazen do řeči plné dalších vzorců Milton-modelu, jako jsou neurčitá slovesa, nominalizace a spojování vět bez logické vazby (Grinder a Bandler 1981).

Na straně posluchače se vzorec projevuje spíše neurčitým dojmem než jasnou informací: pocitem, že „bylo řečeno ještě něco“, dojmem hloubky nebo tajemnosti výpovědi, případně neklidem, který člověk neumí zdůvodnit. Užitečnou pomůckou je doslovný přepis. Jakmile se mluvená řeč převede do psané podoby, většina úmyslných homofonů vystoupí na povrch a jejich funkce se dá posoudit střízlivě. V prostředí, kde se jazyk skupiny záměrně obtěžkává dvojznačnými a citově nabitými výrazy, je fonologická hra jen jednou z podob toho, co Lifton nazval zatížením jazyka (Lifton 1961).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Fonologická dvojznačnost je běžnou součástí humoru, poezie, reklamních sloganů i dětských slovních her, a ve většině těchto užití nic neskrývá: vtip funguje právě proto, že si posluchač druhého významu všimne. V terapii se hravost a humor objevují jako způsob, jak uvolnit napětí nebo nabídnout jiný pohled, a Ericksonova práce bývá popisována jako neobvykle vynalézavá právě v tom, jak využívala nečekané obraty a kontext rozhovoru (Haley 1973). Legitimní užití má společné to, že dvojznačnost je pro posluchače přístupná, že ji může odhalit a zasmát se jí, a že nevede k rozhodnutí, které by bylo v jeho neprospěch.

Manipulativní užití se liší třemi rysy. Druhý význam slouží cíli mluvčího, ne posluchače. Je skrytý, tedy podaný tak, aby si ho posluchač vědomě nevšiml. A je popiratelný: při dotazu se mluvčí stáhne k prvnímu významu. V uzavřených skupinách, v agresivním prodeji nebo ve vztazích s nerovnou mocí tak vzniká komunikace, v níž se dá naznačovat, a přitom nic neříct. Pro posouzení je proto podstatné nejen to, zda dvojznačnost vznikla náhodou, ale i to, jak se mluvčí chová, když je na ni upozorněn. Tosey a Mathison upozorňují, že jazykové vzorce NLP se v praxi oddělují od terapeutického rámce, ve kterém byly popsány, a šíří se jako obecné „nástroje vlivu“ (Tosey a Mathison 2009).

Stav důkazů🔗

Fonologická dvojznačnost je dobře popsaný jazykový jev, ale tvrzení, že funguje jako skrytá sugesce, empiricky podložené není. Přehledy výzkumu NLP ze sedmdesátých a osmdesátých let se soustředily hlavně na reprezentační systémy a jejich využití v terapii a podporu pro klíčová tvrzení NLP nenašly; autoři zároveň upozorňovali, že část teorie je formulována tak, že se obtížně testuje (Sharpley 1987; Heap 1988). Witkowski ve svém rozboru databáze výzkumů NLP dospěl k závěru, že naprostá většina kontrolovaných studií tvrzení NLP nepodporuje (Witkowski 2010). Studie, která by fonologickou dvojznačnost izolovala jako samostatnou proměnnou a prokázala její vliv na chování posluchače, v těchto přehledech uváděna není.

K posouzení přispívá i širší výzkum hypnózy. Spor o to, zda hypnóza představuje zvláštní změněný stav, vedl k výkladům, které zdůrazňují roli očekávání, motivace a kontextu situace (Kirsch a Lynn 1995). Z této perspektivy, a jde o interpretaci, nikoli o přímé zjištění, je pravděpodobnější, že případný účinek slovní hry je zprostředkován tím, co posluchač od situace čeká a jak vnímá autoritu mluvčího, než tím, že by nevědomě zpracoval nevyslovený význam homofonu. Pro čtenáře kompendia z toho plyne rozlišení: fonologickou dvojznačnost je užitečné umět poznat, protože ukazuje záměr a styl komunikace, ale není důvod jí přisuzovat zvláštní moc.

Obrana a zotavení🔗

Nejúčinnější obranou je zviditelnění. Dvojznačnost ztrácí svou funkci ve chvíli, kdy ji posluchač vysloví nahlas a zeptá se, který význam mluvčí myslel. Pomáhá také přepis, nahrávka nebo zpětné převyprávění rozhovoru vlastními slovy, protože psaná a parafrázovaná podoba odstraní zvukovou shodu. Výzkum odolnosti vůči přesvědčování ukazuje, že předchozí seznámení s argumenty nebo technikami, kterým bude člověk vystaven, zvyšuje jeho odolnost podobně jako očkování (McGuire 1964). Novější práce o takzvaném předběžném vyvracení tento princip rozšiřují na rozpoznávání manipulativních technik obecně, nejen konkrétních tvrzení (van der Linden 2023). Kdo ví, že se slovní hra dá použít k vnesení obsahu, snáz si jí všimne a snáz ji odmítne.

U lidí, kteří delší dobu žili v prostředí, kde se jazykem takto pracovalo, se obrana mění v zotavení. Typickým následkem je nedůvěra k vlastnímu porozumění řeči, sklon hledat ve výpovědích skryté významy a nejistota, co bylo opravdu řečeno. Pomáhá návrat k jednoduchému, doslovnému jazyku, oddělování toho, co bylo slyšet, od toho, co si člověk domyslel, a obnovení vztahů, v nichž se mluví přímo. Herman zdůrazňuje, že obnova důvěry ve vlastní vnímání probíhá v bezpečném vztahu, v němž má člověk znovu právo na svůj výklad událostí (Herman 1992). Odborník, který s takovým klientem pracuje, by se proto sám měl vyhnout hypnotickému a mnohoznačnému jazyku a mluvit tak, aby každá věta znamenala to, co říká.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Chomsky, N. (1965). Aspects of the Theory of Syntax. Cambridge, MA: MIT Press.
• Erickson, M. H., & Rossi, E. L. (1979). Hypnotherapy: An Exploratory Casebook. New York: Irvington.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Grinder, J., & Bandler, R. (1981). Trance-formations: Neuro-Linguistic Programming and the Structure of Hypnosis. Moab: Real People Press.
• Haley, J. (1973). Uncommon Therapy: The Psychiatric Techniques of Milton H. Erickson, M.D. New York: W. W. Norton.
• Heap, M. (1988). Neurolinguistic programming: An interim verdict. In M. Heap (Ed.), Hypnosis: Current Clinical, Experimental and Forensic Practices (pp. 268–280). London: Croom Helm.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kirsch, I., & Lynn, S. J. (1995). The altered state of hypnosis: Changes in the theoretical landscape. American Psychologist, 50(10), 846–858.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• McGuire, W. J. (1964). Inducing resistance to persuasion: Some contemporary approaches. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (Vol. 1, pp. 191–229). New York: Academic Press.
• Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). Communication and Persuasion: Central and Peripheral Routes to Attitude Change. New York: Springer.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Tosey, P., & Mathison, J. (2009). Neuro-Linguistic Programming: A Critical Appreciation for Managers and Developers. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.
• van der Linden, S. (2023). Foolproof: Why Misinformation Infects Our Minds and How to Build Immunity. London: 4th Estate.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Milton-model – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Milton-model – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Ekvivokace – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Klamy jazyka a dvojznačnosti, Equivocation)
• Vložené příkazy – příbuzné heslo (Milton-model, Embedded commands)
• Analogové značení – příbuzné heslo (Milton-model, Analogue marking)
• Syntaktická dvojznačnost – příbuzné heslo (Milton-model, Syntactic ambiguity)
• Rozsahová dvojznačnost – příbuzné heslo (Milton-model, Scope ambiguity)
• Interpunkční dvojznačnost – příbuzné heslo (Milton-model, Punctuation ambiguity)
• Konfuzní technika – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Confusion technique)

V kompendiu

• EA-1.4.1 Prosodická dominance – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-5.1.4 Sémantická imploze – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Porušení selekčních omezení v Milton-modelu – předchozí heslo rodiny
• Syntaktická dvojznačnost – další heslo rodiny