Zneužití vágnosti🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-06.14
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy jazyka a dvojznačnosti
Druh	neformální klam
Anglicky	Vagueness (misuse of a vague expression)
Jiné názvy	zneužití vágního výrazu, vágní obecnosti, klam neurčitosti
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Zneužití vágnosti je klam, při němž argument stojí na výrazu s neostrými hranicemi a z této neostrosti těží. Vágní výraz, například „bohatý“, „brzy“, „kvalita života“ nebo „rozumná míra“, nemá dva či více oddělených významů; má jeden význam, k němuž patří jasné případy, jasné protipříklady a široké pásmo hraničních případů, o nichž výraz sám nerozhoduje (Copi, Cohen a McMahon 2014). Učebnice popisují klam ve dvou směrech. V prvním mluvčí opírá stanovisko o vágní výraz tak, aby se tvrzení nedalo vyvrátit a aby si posluchač dosadil obsah, který mluvčí nemusí hájit. Ve druhém někdo přiřadí výrazu, který druhá strana užila neurčitě, přesnou hranici a z jejího překročení vyvodí závěr, který z původního výroku neplyne (Damer 2009). Klamem tedy není vágnost sama, bez níž se běžná řeč neobejde, ale její užití tam, kde rozhovor nebo rozhodnutí potřebuje přesnost, a to tak, že neurčitost nese váhu, kterou by měl nést doklad (Tindale 2007).

Od příbuzných hesel ho odlišuje druh neurčitosti. Ekvivokace pracuje se slovem, které má dva rozlišitelné významy, a argument mezi nimi nepozorovaně přeskočí; u vágnosti žádný druhý význam není, je jen neurčená hranice jediného významu (Copi, Cohen a McMahon 2014). Vyhýbavá slova jsou jiný mechanismus: obraty jako „může přispět“ nebo „řada odborníků“ oslabují doslovný obsah věty, ale nechávají silný dojem, kdežto zneužití vágnosti ponechává tvrzení zdánlivě silné a odebírá mu měřítko, podle něhož by se dalo posoudit (Damer 2009). Oba jevy se v praxi často potkávají, ale otázka, kterou odhalují, je jiná: u vyhýbavého slova „kdo přesně a o kolik“, u vágnosti „podle čeho se to pozná“.

Původ a souvislosti🔗

Jeremy Bentham zařadil mezi klamy zmatení „vágní obecnosti“: v politické obraně se místo konkrétní instituce nebo konkrétního opatření mluví o obecném pojmu, jako je vláda, řád nebo ústava, takže kritika určitého zneužití se dá vydávat za útok na celek, který nikdo nezpochybňuje (Bentham 1824). Benthamův zájem byl praktický: vágní obecnost podle něj brání tomu, aby se jednotlivé vady posuzovaly jednotlivě, a tím chrání to, co by konkrétní rozbor neobstál. Tento politický rozměr klamu zůstává aktuální, protože obecná hodnotová slova se snadno přenášejí z jednoho tématu na druhé a jejich obsah se mění podle potřeby mluvčího (Bentham 1824).

Moderní teorie argumentace pojímá vágnost jako problém jazyka, který se stává klamem až v určitém dialogickém kontextu. Pragmaticko-dialektický přístup ji počítá mezi formy nejasnosti, které porušují pravidlo užívání jazyka: strany kritické diskuse nesmějí užívat formulace nedostatečně jasné nebo matoucí a nesmějí záměrně vykládat formulace druhé strany jinak, než byly míněny (van Eemeren a Grootendorst 1992). Tím pokrývá oba směry klamu, vágní tvrzení i nepřiměřeně přesný výklad cizího výroku; souvislosti rozvádí heslo pravidlo užívání jazyka. Pragmatická teorie klamu dodává, že tentýž jazykový prostředek může být v jednom typu dialogu oprávněný a v jiném zneužitý, podle toho, zda brání cíli rozhovoru (Walton 1995).

Z jazykovědné strany vysvětluje účinnost vágnosti Griceova maxima způsobu, která od spolupracujícího mluvčího žádá, aby se vyhýbal nejasnosti, a maxima kvantity, podle níž má říct tolik, kolik je pro účel rozhovoru třeba (Grice 1975). Posluchač, který předpokládá spolupráci, si neurčitý výraz doplní tím nejpravděpodobnějším nebo nejpříznivějším obsahem, a mluvčí pak může tvrdit, že tento obsah nikdy neřekl. V repertoáru neurolingvistického programování odpovídá záměrné využití neurčitosti vzorci úmyslné vágnosti, který z neurčitých formulací dělá prostředek sugesce (Bandler a Grinder 1975b).

Struktura argumentu🔗

V prvním směru má argument tuto podobu: mluvčí tvrdí, že X má vlastnost V, kde V je vágní predikát; tvrzení se pak užívá jako důvod pro rozhodnutí, které by vyžadovalo, aby V mělo určitý ověřitelný obsah. Protože hranice V není stanovena, žádné pozorování tvrzení nevyvrátí: každý doklad proti se dá odbýt tím, že jde o hraniční případ, a každý doklad pro se započítá (Popper 1959). Tvrzení o zlepšení „kvality života“, o „přiměřeném“ zásahu nebo o „dlouhodobé udržitelnosti“ tak nese závěr, ale samo neriskuje žádný omyl. Popper upozornil, že čím je výrok přesnější, tím více možných pozorování zakazuje a tím je lépe testovatelný; vágnost jde opačným směrem (Popper 1959).

Ve druhém směru je struktura obrácená. Mluvčí A užije výraz neurčitě, například slíbí „brzký“ termín nebo „rozumnou“ cenu. Mluvčí B výrazu dodatečně přiřadí přesnou hranici, kterou A nestanovil, zjistí, že ji A překročil, a vyvodí, že A slib porušil nebo tvrzení nepravdivé (Damer 2009). Klam tu spočívá v tom, že B argumentuje proti výroku, který A nevyslovil, a je tak blízko slaměnému panákovi; pragmatická dialektika to počítá k porušení téhož pravidla užívání jazyka, protože jde o výklad formulace druhé strany, který neodpovídá tomu, co bylo rozumně míněno (van Eemeren a Grootendorst 1992).

Oba směry spojuje skrytá premisa: že vágní výraz má pro účel sporu dostatečně určitý obsah. V prvním směru se tato premisa nevyslovuje, aby ji nebylo nutné hájit; ve druhém se jí podsouvá obsah, který druhá strana nepřijala. Rozbor argumentu proto začíná otázkou, jaký obsah by výraz musel mít, aby závěr plynul, a zda se na tomto obsahu strany shodly (Tindale 2007).

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je hodnotové nebo měřítkové slovo bez kritéria v místě, na němž závisí závěr: „výrazné zlepšení“, „přijatelné riziko“, „rozumná lhůta“, „dostatečná podpora“. Druhým znakem je, že mluvčí na žádost o kritérium neodpoví, ale výraz zopakuje nebo nahradí jiným stejně neurčitým (Damer 2009). Kniha tento vzorec popisuje jako odpor k upřesnění, který vágnost udržuje tím, že upřesnění nikdy nepřijde. Třetím znakem je asymetrie: tvrzení je formulováno tak, že ho potvrdí cokoli, ale nic ho nevyvrátí, což je typický příznak výroku s nulovým empirickým obsahem (Popper 1959).

Ve druhém směru jsou znaky jiné. Výraz, který byl v původním výroku zjevně volný, se v kritice náhle objevuje s číselnou hranicí; kritik neuvádí, odkud hranice pochází, a argumentace se točí kolem jejího překročení místo kolem toho, co bylo míněno (Damer 2009). Obecným znakem obou směrů je posun pojmu v čase: slovo se v jedné fázi sporu užívá široce a v jiné úzce podle toho, co se právě hodí. Kniha tento jev v pokročilé podobě popisuje jako sémantickou erozi, při níž klíčový pojem ztrácí rozlišovací obsah (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Odlišení od platné argumentace🔗

Vágnost sama o sobě klamem není. Většina výrazů přirozeného jazyka má neostré hranice a v mnoha situacích je neurčitost přesně to, co mluvčí potřebuje: kdo řekne, že se zastaví „odpoledne“, nesděluje méně, než situace žádá (Grice 1975). Učebnice proto zdůrazňují, že rozhoduje, jakou přesnost vyžaduje kontext, a že stejný výraz může být v přátelském rozhovoru v pořádku a ve smlouvě, posudku nebo veřejném slibu nedostatečný (Tindale 2007). Copi, Cohen a McMahon v této souvislosti popisují zpřesňující definice, které vágní výraz pro určitý účel ohraničí a tím umožní rozhodovat hraniční případy (Copi, Cohen a McMahon 2014).

Legitimní zacházení s vágním výrazem se pozná podle toho, že nejistota je přiznaná a zpřesnění je výslovné. Zpráva, která oznámí, co pro své účely počítá jako zlepšení, a uvede výsledek v číslech, vágní pojem neužívá k vyhnutí se kontrole, ale k jejímu umožnění. Podobně je oprávněné upozornit na hraniční případ, pokud se tím netvrdí, že kvůli němu žádné rozlišení neexistuje: z toho, že mezi dnem a nocí je soumrak, neplyne, že den a noc splývají (Copi, Cohen a McMahon 2014). Krok od neostré hranice k popření rozdílu je samostatná chyba, kterou logika zná od antiky jako paradox hromady; zneužití vágnosti ji může doprovázet, ale nesplývá s ní.

Stav poznání🔗

Zneužití vágnosti je v literatuře popsáno hlavně koncepčně, v učebnicích kritického myšlení a v teorii argumentace (Damer 2009; Tindale 2007). Přímé experimentální studie, které by měřily, jak často se klam vyskytuje nebo jak silně ovlivňuje přesvědčení, kniha nezná a přesné míry výskytu literatura, z níž heslo vychází, neuvádí. Bayesovský přístup ke klamům upozorňuje, že síla neformálního argumentu závisí na jeho obsahu a kontextu, a ne jen na formě, což podporuje názor, že o klamu nelze rozhodnout podle samotné přítomnosti vágního slova (Hahn a Oaksford 2007).

Příbuzné mechanismy zkoumal výzkum sdělování rizik. Gigerenzer ukázal, že výroky o pravděpodobnosti bez uvedené referenční třídy, například předpověď určité šance na déšť, různí lidé chápou různě, a doporučuje formáty, které referenční třídu výslovně uvádějí (Gigerenzer 2002). Model pravděpodobnosti elaborace popisuje, že při nízké motivaci nebo kapacitě lidé hodnotí sdělení podle periferních vodítek, nikoli podle kvality argumentů; vágní, ale sebejistě podané tvrzení se tak může jevit silnější, než je (Petty a Cacioppo 1986). Výzkum inokulace zjistil, že vysvětlení zavádějící argumentační techniky předem snižuje její vliv; zda totéž platí specificky pro vágní výrazy, nebylo samostatně testováno (Cook, Lewandowsky a Ecker 2017).

Obrana a odpověď🔗

Základní odpovědí na první směr je otázka po kritériu: podle čeho by se poznalo, že tvrzení neplatí. Pokud mluvčí kritérium uvede, rozhovor se vrací k ověřitelným údajům; pokud ho uvést nedokáže, je zřejmé, že tvrzení neneslo obsah, na který se závěr odvolával (Popper 1959). Užitečné je navrhnout pracovní zpřesnění a nabídnout ho k diskusi, protože tím se neurčitost nemění v obvinění, ale ve společný úkol, jak to pragmatická dialektika předpokládá u pravidla užívání jazyka (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Na druhý směr je odpovědí připomenout, co výraz v původním výroku znamenal a zda strany nějakou hranici přijaly. Pokud nepřijaly, je namístě posoudit výrok podle toho, co mohl rozumný posluchač očekávat, a ne podle hranice, kterou kritik zvolil dodatečně (Damer 2009). V situacích, kde na přesnosti záleží, například ve smlouvách, posudcích nebo pravidlech organizace, je nejlepší obranou předem domluvené vymezení klíčových výrazů; zpřesňující definice tu není byrokratickým zatížením, ale ochranou obou stran před pozdějším přetahováním o význam (Copi, Cohen a McMahon 2014).

Při čtení textů pomáhá hledat místa, kde závěr závisí na slově bez měřítka, a ptát se, jak by se text změnil, kdyby slovo dostalo konkrétní hodnotu. Kniha v obecné rovině popisuje, jak se z neurčitosti může stát past, v níž každá hranice je posunutelná (past epistemické vágnosti); rozpoznání tohoto vzorce včas usnadňuje vrátit rozhovor k věci (Bentham 1824; Tindale 2007).

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Bentham, J. (1824). The Book of Fallacies. London: John and H. L. Hunt.
• Cook, J., Lewandowsky, S., & Ecker, U. K. H. (2017). Neutralizing misinformation through inoculation: Exposing misleading argumentation techniques reduces their influence. PLoS ONE, 12(5), e0175799.
• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Gigerenzer, G. (2002). Calculated Risks: How to Know When Numbers Deceive You. New York: Simon & Schuster.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). Communication and Persuasion: Central and Peripheral Routes to Attitude Change. New York: Springer.
• Popper, K. R. (1959). The Logic of Scientific Discovery. London: Hutchinson.
• Tindale, C. W. (2007). Fallacies and Argument Appraisal. Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy jazyka a dvojznačnosti – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Nefalzifikovatelné tvrzení – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Unfalsifiability)
• Ekvivokace – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Equivocation)
• Vyhýbavá slova – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Weasel words)
• Rozlišení bez rozdílu – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Distinction without a difference)
• Pravidlo užívání jazyka – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Usage rule)
• Úmyslná vágnost – příbuzné heslo (NLP vzorce: Milton-model, Artful vagueness)

V kompendiu

• Detekční signatura: Odpor k upřesnění – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Detekční signatura: Sémantická eroze – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-5.4.24 Past epistemické vágnosti – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Definiční klam – předchozí heslo rodiny
• Rozlišení bez rozdílu – další heslo rodiny