Amfibolie🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-06.02
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy jazyka a dvojznačnosti
Druh	neformální klam
Anglicky	Amphiboly
Jiné názvy	syntaktická dvojznačnost, skladební dvojznačnost
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Amfibolie je klam, jehož zdrojem není víceznačnost jednotlivého slova, ale víceznačnost skladby věty. Slova mají každé svůj jasný význam, avšak jejich vzájemný vztah, tedy co je podmětem, co předmětem, k čemu se vztahuje přívlastek nebo jak daleko sahá zápor, lze vyložit dvojím způsobem. Argument pak vychází z jednoho čtení, když je třeba přijmout premisu, a z druhého, když se vyvozuje závěr (Copi, Cohen a McMahon 2014). Od ekvivokace se amfibolie liší tím, že posun neprobíhá v jednom výrazu, ale ve stavbě celé věty; obě formy se však často kombinují a teorie argumentace je posuzuje společně jako vady jasnosti formulace (van Eemeren a Grootendorst 1992). Amfibolie může vzniknout nedbalostí pisatele, úsporností telegrafického stylu, chybějící interpunkcí nebo záměrem, který spoléhá na to, že si adresát vybere čtení, jež mu mluvčí podsouvá. V právu, medicíně a vyšetřování je obzvlášť důležitá, protože tam se z jedné věty odvozují závazky, dávkování léků nebo skutková zjištění.

Původ a souvislosti🔗

Aristotelés uvedl amfibolii hned za homonymií mezi klamy závislými na jazyce a starověká tradice ji spojovala s věštbami, jejichž výrok se potvrdil při jakémkoli výsledku; známý je příběh, který vypráví Hérodotos o lýdském králi Kroisovi a delfské věštbě o zániku velké říše. Hamblin připomíná, že učebnicová tradice amfibolii udržovala hlavně kvůli úplnosti aristotelského seznamu a že skutečné argumenty, které by na ní stály, se v učebnicích vyskytovaly zřídka (Hamblin 1970). Teprve jazykověda dvacátého století nabídla přesnější popis mechanismu. Generativní gramatika rozlišila povrchovou podobu věty od struktury, která určuje její význam, a vysvětlila tak, proč jeden řetězec slov může odpovídat dvěma různým větám (Chomsky 1965). Na tuto myšlenku navázal i meta-model NLP, který z rozdílu hloubkové a povrchové struktury odvodil své jazykové kategorie (Bandler a Grinder 1975). Pragmatika pak ukázala, že většinu syntaktických víceznačností posluchač řeší bez vědomé námahy podle kontextu a podle předpokladu, že mluvčí spolupracuje a vyjadřuje se jasně (Grice 1975).

Struktura argumentu🔗

Jádro amfibolie tvoří věta V, která připouští dvě čtení, V1 a V2. Argument nejprve předloží větu V v situaci, kdy ji posluchač přirozeně chápe jako V1, a získá jeho souhlas. Ve chvíli vyvozování závěru se mlčky opře o čtení V2, z něhož plyne něco, s čím by posluchač při prvním čtení nesouhlasil (Copi, Cohen a McMahon 2014). Čeština má pro tuto strukturu několik typických zdrojů. Volný slovosled spolu s tvary, které mají v prvním a čtvrtém pádě stejnou podobu, umožňuje věty, v nichž není jasné, kdo je činitelem a kdo předmětem děje, například u středních rodů typu „dítě“ a „štěně“. Shoda tvarů různých pádů dovoluje, aby v právním textu jedno slovo označovalo jednou původce škody a jindy toho, komu škoda vznikla. Rozsah záporu ve větách typu „všichni nedostali“ může znamenat „nikdo“ i „ne každý“, což kniha popisuje jako rozsahovou dvojznačnost, a s ní úzce souvisí formální záměna kvantifikátorů. Konečně chybějící čárka nebo nejasně připojená vedlejší věta může změnit, ke které části souvětí se podmínka vztahuje (Chomsky 1965).

Detekční znaky🔗

Amfibolii prozrazuje nejprve to, že spor se vede o tutéž větu, kterou obě strany citují doslova, ale každá ji vykládá jinak. Druhým znakem je, že mluvčí ve chvíli, kdy je třeba závěr obhájit, odkazuje na „přesné znění“ a odmítá kontext, účel nebo předchozí jednání stran. Třetím znakem jsou formulace, které působí nedbale právě v místě, na kterém závisí výsledek: chybějící čárka, nejasný odkaz zájmena, přívlastek, který se může vázat ke dvěma podstatným jménům. Ve výpovědích a záznamech výslechů je varovným znakem otázka, která obsahuje dvojznačnou stavbu a odpověď „ano“ se pak vykládá ve smyslu, který vyslýchaný neměl na mysli; proto zásady nesugestivního rozhovoru doporučují krátké otázky s jednou jasnou skladbou, jak kniha rozebírá u forenzního rozhovoru. Výzkum vlivu formulace otázek na výpověď ukázal, že i drobná změna jazyka otázky mění odpověď svědka, což činí jasnost skladby otázkou spolehlivosti důkazu (Loftus a Palmer 1974).

Odlišení od platné argumentace🔗

Platná argumentace se s víceznačnou větou může setkat, ale zachází s ní otevřeně. Pokud mluvčí obě čtení pojmenuje, zdůvodní, proč je jedno z nich v daném kontextu pravděpodobnější, a závěr vyvodí jen z něj, nejde o klam, ale o výklad. Právní interpretace tak běžně postupuje: zjišťuje, jaký výklad odpovídá účelu ustanovení, systematice textu a vůli stran, a teprve pak z něj vyvozuje důsledky. Gricovo pravidlo způsobu, podle něhož se mluvčí má vyhnout nejasnosti a dvojznačnosti, je normou spolupráce, nikoli tvrzením, že každá dvojznačnost je podvod (Grice 1975). Vědomá dvojznačnost v umění, v humoru nebo v diplomacii, kde obě strany vědí, že formulace je záměrně otevřená, také není klamem, pokud se z ní později nevyvozuje závazek, který jedna strana nepřijala. Rozhodující je tedy otázka, zda závěr stojí na jednom ohlášeném čtení, nebo na tichém přechodu mezi dvěma čteními (Walton 2008).

Amfibolie v institucionálních textech🔗

Zvláštní pozornost si zaslouží texty, podle nichž jednají jiní lidé než jejich autoři: ordinace léků, propouštěcí zprávy, usnesení soudu, interní směrnice nebo pokyny k bezpečnosti. V nich amfibolie obvykle nevzniká záměrně, ale její důsledky jsou stejné jako u záměrného klamu, protože čtenář nemá příležitost se zeptat. Pokyn, v němž není jasné, zda se podmínka „při bolesti“ vztahuje k celé dávce, nebo jen k její druhé části, vede dva pečující ke dvěma různým jednáním, a každý z nich může v dobré víře tvrdit, že postupoval podle textu. Ve sporech, které z takových situací vznikají, se pak amfibolie mění v argument: strana, které jedno čtení vyhovuje, ho prohlásí za jediné možné a druhou stranu obviní z neznalosti jazyka. Pragmatika připomíná, že porozumění vždy závisí na kontextu, ve kterém byla výpověď pronesena, a že psaný text tento kontext ztrácí (Levinson 1983). Odpovědí proto není hledání „správné gramatiky“, ale rekonstrukce situace, v níž text vznikl, a otázka, co mohl rozumný adresát v té situaci pochopit.

Stav poznání🔗

Psycholingvistický výzkum ukázal, že lidé syntaktické víceznačnosti při čtení většinou nezaznamenávají, protože zpracování jazyka si rychle zvolí jedno čtení a druhé potlačí. Pro argumentaci to znamená, že amfibolie je nebezpečná méně tím, že by posluchače mátla, a více tím, že si posluchač vůbec neuvědomí existenci druhého čtení, které mu později někdo předloží. Kahneman popisuje obecný sklon intuitivního zpracování pracovat jen s tím, co je právě na očích, a nehledat alternativy, které se samy nenabízejí (Kahneman 2011). Výzkum paměti očitých svědků doložil, že formulace otázky může změnit nejen odpověď, ale i pozdější vzpomínku na událost (Loftus a Palmer 1974). Hamblinova kritika standardního výkladu klamů platí i zde: učebnicové příklady amfibolie bývají umělé a zkreslují představu o tom, jak se klam v reálných sporech projevuje (Hamblin 1970). Z praxe lze usuzovat, že v čisté podobě se amfibolie nejčastěji uplatní při výkladu psaných textů, kde se nelze doptat autora, kdežto v živém rozhovoru ji obvykle rozptýlí otázka. Dialogické pojetí klamů tento rozdíl vysvětluje: klam se posuzuje podle toho, zda v dané výměně brání porozumění a kontrole tvrzení (Walton 2008).

Obrana a odpověď🔗

Základní odpovědí je obě čtení vyslovit. Kdo věcně ukáže, že věta připouští dva výklady, a každý z nich přeformuluje jednoznačně, odebere amfibolii její sílu, protože nyní se lze přít o to, který výklad platí, a ne o to, co věta „zjevně“ říká (Copi, Cohen a McMahon 2014). U smluv, předpisů, lékařských doporučení a protokolů je prevencí jednoznačná formulace hned při psaní: krátké věty, výslovné uvedení činitele děje, opakování podstatného jména místo zájmena a kontrola rozsahu záporu. U výpovědí a záznamů je obranou doslovný záznam otázky i odpovědi, aby bylo zpětně možné posoudit, na jakou skladbu svědek odpovídal (Loftus a Palmer 1974). Ve sporu o výklad textu pomáhá vrátit diskusi ke kontextu a účelu, protože ten zpravidla rozhodne, které čtení dává smysl, a k pravidlu kritické diskuse, podle něhož mají strany vykládat formulace druhé strany co nejpřesněji a nikoli co nejvýhodněji pro sebe (van Eemeren a Grootendorst 1992). Kdo se s amfibolií setkává opakovaně u téhož protějšku, má důvod žádat písemné a jednoznačné potvrzení dohod.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Chomsky, N. (1965). Aspects of the Theory of Syntax. Cambridge, MA: MIT Press.
• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5), 585–589.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy jazyka a dvojznačnosti – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Záměna kvantifikátorů – příbuzné heslo (Formální klamy, Quantifier shift)
• Ekvivokace – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Equivocation)
• Klam důrazu – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Fallacy of accent)
• Pravidlo užívání jazyka – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Usage rule)
• Syntaktická dvojznačnost – příbuzné heslo (NLP vzorce: Milton-model, Syntactic ambiguity)
• Rozsahová dvojznačnost – příbuzné heslo (NLP vzorce: Milton-model, Scope ambiguity)
• Interpunkční dvojznačnost – příbuzné heslo (NLP vzorce: Milton-model, Punctuation ambiguity)

V kompendiu

• Forenzní rozhovor – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 2.5 Filosofický rámec: epistemologie, fenomenologie, hermeneutika – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Ekvivokace – předchozí heslo rodiny
• Klam důrazu – další heslo rodiny