Klam dělení🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-06.05
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy jazyka a dvojznačnosti
Druh	neformální klam
Anglicky	Fallacy of division
Jiné názvy	klam rozdělení, z celku na části
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	vysoké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Klam dělení je argument, který z toho, že celek nebo skupina má určitou vlastnost, vyvozuje, že tuto vlastnost má i každá jeho část nebo každý jeho člen. Úsudek je chybný tam, kde vlastnost patří celku jako souboru, ale nikoli jednotlivým prvkům: orchestr může hrát dlouhou symfonii, ale žádný hudebník ji nehraje sám, nemocnice může mít vynikající výsledky, a přesto mít průměrné oddělení. Učebnice uvádějí dělení jako zrcadlový protějšek klamu skládání a oba řadí mezi klamy dvojznačnosti, protože vycházejí ze záměny kolektivního a distributivního užití výrazu (Copi, Cohen a McMahon 2014). Kolektivní užití mluví o skupině jako celku, distributivní o každém jejím členu zvlášť; věta „lékaři této nemocnice provedli loni tisíce operací“ je pravdivá kolektivně, ale ne distributivně. Pro kompendium má dělení zvláštní váhu, protože jeho nejzávažnější podobou je přenášení vlastností skupiny na jednotlivce, které stojí za stereotypy, kolektivní vinou a předsudky. Proto je u tohoto hesla riziko zneužití hodnoceno jako vysoké.

Původ a souvislosti🔗

Aristotelés uvedl rozdělování spolu se spojováním mezi klamy závislými na jazyce a měl na mysli hlavně to, že stejný řetěz slov lze v řeči členit různě. Hamblin ukazuje, že dnešní pojetí dělení jako přenosu vlastnosti z celku na části je pozdější interpretací, která se ustálila v novověkých učebnicích (Hamblin 1970). Bentham ve své kritice politických argumentů upozorňoval na řeč, která vlastnosti instituce, například její vznešenost nebo dávnou zásluhovost, přenáší na jednotlivé lidi, kteří ji právě spravují, a chrání je tak před kritikou (Bentham 1824). Ve dvacátém století se dělení objevilo v nové, kvantitativní podobě. Robinson ukázal, že korelace zjištěná mezi souhrnnými údaji za územní celky nemusí odpovídat vztahu mezi týmiž znaky u jednotlivců, a že tedy z údajů o skupinách nelze bez dalšího usuzovat na jednotlivce; tento omyl se od té doby nazývá ekologickým klamem (Robinson 1950). Z hlediska pravidel kritické diskuse je podstatné, že taková formulace zakrývá, o kom přesně se tvrzení vede, a brání tak jeho kontrole; pravidlo užívání jazyka přitom od stran žádá formulace jasné a jednoznačné (van Eemeren a Grootendorst 1992).

Struktura argumentu🔗

Struktura má podobu: celek C má vlastnost V; část P je částí C; tedy P má vlastnost V. Chybějící premisou je, že vlastnost V se z celku přenáší na části. U některých vlastností to platí: je-li celá zásilka zmrazená, je zmrazená i každá její část. U vlastností, které celku náležejí díky uspořádání, množství nebo souhře, to neplatí: velký tým nemá velké členy, drahá stavba nemusí mít drahé cihly. Nejzrádnější jsou statistické vlastnosti skupin, jako je průměr, podíl nebo míra výskytu. Vyšší průměrná hodnota ve skupině neříká, jakou hodnotu má konkrétní člen, protože rozložení uvnitř skupiny se zpravidla s rozložením jiné skupiny překrývá (Robinson 1950). Formálně se dělení blíží chybě v kvantifikaci, kdy se z tvrzení o souboru tiše přechází k tvrzení o „každém“ prvku; v jazykových vzorcích kniha popisuje podobný přechod u univerzálního kvantifikátoru. Ve vztahu k morálce a právu se struktura projevuje přenášením odpovědnosti: rozhodnutí instituce nebo skupiny se připíše každému jejímu členu bez ohledu na jeho skutečný podíl, což je mechanismus blízký klamu viny asociací (Copi, Cohen a McMahon 2014).

Varianty🔗

Dělení se v praxi objevuje v několika podobách, které je užitečné rozlišovat, protože vyžadují odlišnou odpověď. Fyzikální varianta přenáší vlastnost předmětu na jeho součásti a bývá spíše neškodnou chybou, kterou opraví věcná znalost. Institucionální varianta přenáší pověst nebo výsledky organizace na její jednotlivá pracoviště či zaměstnance; může vést ke špatné volbě lékaře nebo advokáta, ale i k nespravedlivé kritice člověka, který na selhání instituce neměl podíl. Statistická varianta přenáší průměr nebo míru výskytu skupiny na jednotlivce a je zdrojem nejzávažnějších omylů v medicíně, pojišťovnictví i v trestním řízení. Morální varianta přenáší vinu nebo zásluhu skupiny na každého jejího člena a je jádrem kolektivní viny. Konečně rétorická varianta využívá dělení obráceně, jako štít: kdo kritizuje konkrétního představitele, je obviněn, že útočí na celou instituci nebo celý obor, a vlastnosti celku, například jeho důstojnost, se tak přenášejí na jednotlivce, aby ho chránily (Bentham 1824). Všechny varianty sdílejí stejnou strukturu, ale liší se tím, co je v sázce, a tedy i tím, s jakou rozhodností je třeba je pojmenovat.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je přechod od podmětu v množném čísle nebo od hromadného jména („skupina“, „instituce“, „národ“, „obor“) k jednomu konkrétnímu člověku nebo prvku. Druhým znakem je vlastnost, která je statistická nebo hodnotící: průměr, četnost, pověst, úspěšnost. Třetím znakem je absence přímých údajů o jednotlivci: argument nepředkládá nic o konkrétní osobě a všechno, co o ní tvrdí, vyvozuje z příslušnosti. Čtvrtým znakem je dvojí metr, kdy se příslušnost ke skupině uplatní k tíži jednotlivce, ale nikoli k jeho prospěchu, nebo naopak. V klinickém a forenzním prostředí je varovným znakem formulace typu „pacienti s touto diagnózou bývají“, po níž následuje závěr o konkrétním pacientovi, aniž by se ověřilo, zda se ho popsaná tendence týká. Taková úvaha zaměňuje základní míru ve skupině za vlastnost jednotlivce. Výzkum úsudků podle typičnosti ukazuje, že lidé snadno připisují jednotlivci vlastnosti stereotypu skupiny a přehlížejí, jak málo o něm tato příslušnost vypovídá (Tversky a Kahneman 1974). Kniha tyto mechanismy rozebírá podrobněji mezi kognitivními biasy.

Odlišení od platné argumentace🔗

Usuzovat z vlastnosti skupiny na jednotlivce je někdy oprávněné, ale jen v omezené podobě. Platí-li vlastnost pro každého člena z definice, například „všichni členové komory mají oprávnění vykonávat profesi“, je přenos platný, protože jde o vlastnost distributivní. Statistická informace o skupině může také rozumně ovlivnit pravděpodobnostní odhad o jednotlivci, pokud se zachází jako s výchozí pravděpodobností, kterou mohou konkrétní údaje o člověku změnit; takové užití není dělením, ale správným zacházením se základní mírou (Tversky a Kahneman 1974). Klamem se stává, když se pravděpodobnost promění v jistotu, když se přehlížejí konkrétní údaje, které jí odporují, nebo když se vlastnost celku, která vůbec není distributivní, přisoudí části. Platné je také přisoudit odpovědnost jednotlivým členům, pokud se doloží jejich vlastní podíl na rozhodnutí; to už však není úsudek z celku, ale z doložení o části. Pro právo z toho plyne zásada individuální odpovědnosti, která kolektivní vinu jako argument vylučuje.

Stav poznání🔗

Kvantitativní podoba dělení je dobře prozkoumána. Robinsonova analýza ekologických korelací ukázala, že vztahy mezi agregovanými údaji mohou být silnější, slabší i opačné než vztahy u jednotlivců, a stala se základním varováním v sociálních vědách i v epidemiologii (Robinson 1950). Psychologie úsudku doložila, že lidé posuzují pravděpodobnost podle podobnosti s typickým příslušníkem kategorie a zanedbávají informace o základních mírách i o variabilitě uvnitř skupiny (Tversky a Kahneman 1974). Kahneman shrnuje, že intuitivní zpracování pracuje s prototypy a průměry, nikoli s rozloženími, a že stereotyp proto působí jako zkratka, která vypadá jako znalost (Kahneman 2011). Bayesovský přístup k argumentaci připomíná, že úsudek z příslušnosti nemusí být iracionální, pokud se drží v mezích pravděpodobnosti a je otevřený novým údajům; chybou je až jeho přeměna v kategorický závěr (Hahn a Oaksford 2007). Shrnuto: výzkum podporuje rozlišení mezi pravděpodobnostní informací o skupině, která je legitimní, a přisuzováním vlastností celku jednotlivci, které je klamem.

Obrana a odpověď🔗

Odpovědí je nejprve zeptat se, zda je přenášená vlastnost distributivní, tedy zda patří každému prvku, nebo jen souboru (Copi, Cohen a McMahon 2014). Pokud jde o statistickou vlastnost skupiny, je namístě požadovat údaje o jednotlivci samém a připomenout, že průměr ani podíl neurčují hodnotu konkrétního prvku (Robinson 1950). V klinické praxi je obranou rozlišit epidemiologickou informaci, která slouží jako výchozí odhad, od posouzení konkrétního pacienta, které vychází z jeho vyšetření a anamnézy. V právních a etických sporech je obranou zásada individuální odpovědnosti: odpovědnost se přičítá podle doloženého jednání, nikoli podle příslušnosti, a argument, který tuto zásadu obchází, je třeba pojmenovat. Ve veřejné debatě, kde se dělení uplatňuje při vytváření obrazu nepřítele, pomáhá navracet rozhovor ke konkrétním lidem a konkrétním činům a ukazovat rozmanitost uvnitř skupiny, o níž se hovoří jako o celku. Kniha popisuje, jak politická propaganda tuto zkratku využívá, v kapitole o politické a ideologické epistemické anihilaci.

Literatura🔗

• Bentham, J. (1824). The Book of Fallacies. London: John and H. L. Hunt.
• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Robinson, W. S. (1950). Ecological correlations and the behavior of individuals. American Sociological Review, 15(3), 351–357.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1974). Judgment under uncertainty: Heuristics and biases. Science, 185(4157), 1124–1131.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy jazyka a dvojznačnosti – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Vina asociací – příbuzné heslo (Klamy relevance, Guilt by association)
• Příliš široké zobecnění – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Sweeping generalisation)
• Ekologický klam – příbuzné heslo (Statistické a pravděpodobnostní klamy, Ecological fallacy)
• Klam skládání – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Fallacy of composition)
• Pravidlo platnosti – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Validity rule)
• Univerzální kvantifikátor – příbuzné heslo (NLP vzorce: Meta-model, Universal quantifier)

V kompendiu

• Kognitivní biasy – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.8 Politická a ideologická EA — totalitní systémy, propaganda, populismus – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Klam skládání – předchozí heslo rodiny
• Reifikace – další heslo rodiny