Rozlišení bez rozdílu🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-06.15
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy jazyka a dvojznačnosti
Druh	neformální klam
Anglicky	Distinction without a difference
Jiné názvy	zdánlivé rozlišení, falešné rozlišení, slovní rozlišení
Užití	převážně záměrná taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Rozlišení bez rozdílu je klam, při němž mluvčí hájí jednání nebo stanovisko tím, že ho pojmenuje jinak než to, s čím je kritizováno, a tvrdí, že jde o něco podstatně odlišného, ačkoli se obě věci liší jen pojmenováním, a ne obsahem, důsledky nebo důvody (Damer 2009). Typické podoby zní „nelhal jsem, jen jsem neřekl celou pravdu“, „to není cenzura, to je moderace“ nebo „nepropouštíme, jen neprodlužujeme smlouvy“. Takové věty mohou mít pravdivou slovní část: dva výrazy opravdu nejsou synonyma. Klam je v tom, že rozdíl, který výrazy naznačují, se pro posuzovanou otázku nijak neprojeví, a přesto má zbavit mluvčího výtky (Damer 2009).

Jeremy Bentham popsal příbuzný jev jako „zdánlivá rozlišení“, jimiž se v politické debatě vyhlašuje rozdíl mezi přijatelnou a nepřijatelnou podobou téže věci, aniž by se uvedlo, podle čeho je odlišit; jako příklad uvádí rozlišení mezi svobodou tisku a jeho zvůlí, které umožní napadat jakoukoli kritiku jako zvůli, protože hranice zůstává neurčená (Bentham 1824). Benthamova verze tak ukazuje druhou tvář klamu: rozlišení bez rozdílu může sloužit nejen k obhajobě vlastního jednání, ale i k odmítnutí cizího.

Od hesla zneužití vágnosti se liší tím, že výrazy nemusí být neurčité: problémem není chybějící hranice jednoho pojmu, ale tvrzená hranice mezi dvěma pojmy, která v dané věci nic nerozlišuje. Od eufemismu se liší tím, že eufemismus jen jemněji pojmenuje, kdežto rozlišení bez rozdílu z nového jména vyvozuje, že výtka neplatí (Copi, Cohen a McMahon 2014).

Původ a souvislosti🔗

Logická tradice zná opačný problém již dlouho: spory, které vypadají jako věcné, ale jsou jen slovní, protože strany užívají týž výraz v různých významech a ve skutečnosti se na faktech shodují. Copi, Cohen a McMahon rozlišují zjevně skutečné spory, spory pouze slovní a spory, které se jeví jako slovní, ale jsou skutečné (Copi, Cohen a McMahon 2014). Rozlišení bez rozdílu je zrcadlový obraz pouze slovního sporu: tam se tvrdí nesouhlas, kde je shoda, tady se tvrdí rozdíl, kde je totožnost. V obou případech se rozbor musí dostat od slov k tomu, co se slovy myslí.

Damer řadí rozlišení bez rozdílu mezi klamy jazykového zmatení, vedle ekvivokace, dvojznačnosti a zneužití vágního výrazu, a jeho učebnice ho vymezuje jako pokus obhájit jednání nebo stanovisko jako odlišné od jiného pomocí pečlivého jazykového rozlišení, ačkoli se obhajované jednání od kritizovaného věcně neliší (Damer 2009). Pragmaticko- dialektická teorie by tentýž tah popsala jako porušení pravidla užívání jazyka, protože formulace stanoviska zamlžuje, k čemu se mluvčí zavazuje, a zároveň jako únik od povinnosti obhájit stanovisko, které bylo fakticky předloženo (van Eemeren a Grootendorst 2004).

V širším rámci knihy je rozlišení bez rozdílu jedním z jazykových nástrojů, jimiž se nepříznivý doklad přejmenuje tak, aby přestal být nepříznivý; tento obecnější vzorec kniha popisuje jako strategickou reinterpretaci. Teorie kognitivní disonance nabízí pro sklon k takovému přejmenování psychologické vysvětlení: kdo jedná v rozporu se svým přesvědčením, snižuje nepříjemné napětí mimo jiné tím, že mění popis svého jednání nebo přidává poznatky, které s přesvědčením souhlasí (Festinger 1957).

Struktura argumentu🔗

Argument má obvykle tři kroky, i když se vysloví jen poslední. Výchozí výtka zní: jednání J je typu T, a T je špatné. Mluvčí odpoví, že J není typu T, ale typu T′, a T′ špatné není. Z toho vyvodí, že výtka neplatí (Damer 2009). Klam vzniká, když T′ je s T v rozhodujících vlastnostech totožné: když J má tytéž důsledky, porušuje tytéž povinnosti nebo poškozuje tytéž lidi, pak změna jména nemění nic na tom, proč bylo T kritizováno. Skrytá premisa, že každá jazyková odlišnost je i odlišností morální nebo věcnou, je nepravdivá (Copi, Cohen a McMahon 2014).

Test spočívá v otázce, která vlastnost T zakládala výtku, a zda ji T′ postrádá. Pokud se lež kritizuje proto, že u druhého vyvolává nepravdivé přesvědčení, a „neřekl jsem celou pravdu“ vyvolává stejné nepravdivé přesvědčení stejným záměrem, pak rozlišení pro výtku nic neznamená. Pokud se naopak T′ liší právě ve vlastnosti, na které výtka stojí, je rozlišení oprávněné a argument platný (Damer 2009).

Benthamova podoba má strukturu poněkud jinou: rozlišení se vyhlásí, ale kritérium se neuvede, takže každý konkrétní případ lze podle potřeby zařadit na zakázanou nebo povolenou stranu (Bentham 1824). Tady se rozlišení bez rozdílu potkává se zneužitím vágnosti, protože bez kritéria je hranice mezi oběma pojmy stejně neurčitá jako hranice vágního slova.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je formule „to není X, to je Y“ v odpovědi na kritiku, kde Y je méně zatížený výraz pro tutéž věc. Druhým znakem je, že mluvčí rozdíl mezi X a Y nepopíše: neuvede, v čem by se lišily důsledky, motivace nebo dotčená práva, a spokojí se s tím, že slova jsou jiná (Damer 2009). Třetím znakem je, že rozlišení vzniká až ve chvíli kritiky a dříve se v řeči mluvčího neobjevovalo; nové jméno pak slouží výhradně obraně (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Čtvrtým znakem je jednostrannost: rozlišení se uplatňuje jen na vlastní jednání, kdežto totéž jednání druhé strany se pojmenuje původním, zatíženým slovem. Tím se rozlišení bez rozdílu přibližuje zvláštní výjimce, v níž si mluvčí vyhrazuje měřítko, které neuplatňuje na ostatní (Damer 2009). Pátým znakem, typickým pro institucionální řeč, je odborně znějící nový výraz, jehož jediným rozdílem oproti starému je menší srozumitelnost; kniha podobné užití terminologie popisuje jako terminologickou mystifikaci (Bentham 1824).

Odlišení od platné argumentace🔗

Rozlišování je základním nástrojem myšlení a většina rozlišení, která se v diskusi objeví, je oprávněná. Právo odlišuje vraždu od zabití, medicína léčbu od experimentu, etika lež od omylu; tyto rozdíly mají konkrétní obsah a různé důsledky. Rozlišení je platné, když mluvčí dokáže ukázat, ve které vlastnosti se obě věci liší a proč je tato vlastnost pro posuzovanou otázku podstatná (Copi, Cohen a McMahon 2014). Kritika rozlišení je naopak sama chybná, pokud rozdíl odbývá jako „pouhá slova“, ačkoli mluvčí rozdíl doložil.

Je také třeba oddělit otázku, zda je rozdíl skutečný, od otázky, zda je pro danou výtku podstatný. Rozdíl mezi výpovědí a neprodloužením smlouvy je právně skutečný a má důsledky například pro odstupné; pro otázku, zda podnik snižuje počet zaměstnanců, je ale bez významu. Klam tedy často nespočívá v tom, že by rozdíl neexistoval vůbec, ale v tom, že se rozdíl relevantní pro jednu otázku vydává za odpověď na jinou (Walton 1995).

Stav poznání🔗

Rozlišení bez rozdílu je popsáno v učebnicích neformální logiky a v historické nauce o klamech (Damer 2009; Bentham 1824). Přímé empirické studie o tom, jak často se klam vyskytuje nebo jak dobře ho lidé rozpoznávají, kniha nezná a přesné údaje literatura, z níž heslo vychází, neuvádí. Relevantní je ale výzkum, který ukazuje, že na pojmenování záleží i tam, kde se věc nemění. Pokusy s rámováním rozhodnutí zjistily, že lidé volí jinak podle toho, zda jsou tytéž výsledky popsány jako zachráněné, nebo jako ztracené životy; popis, nikoli obsah, změnil preference (Tversky a Kahneman 1981). Rozlišení bez rozdílu využívá právě tuto citlivost: nové jméno nemění věc, ale může změnit úsudek o ní.

Výzkum motivovaného uvažování popisuje, že lidé, kteří chtějí dospět k určitému závěru, hledají a konstruují zdůvodnění, která jim umožní ten závěr udržet a přitom si zachovat dojem objektivity (Kunda 1990). Nové pojmenování vlastního jednání je jedním z nejlevnějších takových zdůvodnění. Argumentační teorie uvažování přidává, že uvažování slouží z velké části k ospravedlnění vlastních stanovisek před druhými, a vysvětluje tak, proč se zdánlivá rozlišení objevují hlavně v reakci na kritiku (Mercier a Sperber 2011). Jak silně konkrétní rozlišení bez rozdílu působí na posluchače, samostatně měřeno nebylo.

Obrana a odpověď🔗

Účinnou odpovědí je zeptat se, v čem přesně se obě věci liší a proč je ten rozdíl podstatný pro to, co bylo vytýkáno. Otázka nepředpokládá, že rozdíl neexistuje; dává mluvčímu příležitost ho doložit (Damer 2009). Pokud mluvčí rozdíl popíše a ten skutečně mění posouzení, je správné rozlišení přijmout. Pokud ho popsat nedokáže nebo pokud popsaný rozdíl s výtkou nesouvisí, je možné rozlišení uznat jako slovní a vrátit se k vlastnosti, na níž výtka stála (Copi, Cohen a McMahon 2014).

Pro Benthamovu podobu, kdy se rozlišení vyhlásí bez kritéria, je odpovědí žádost o kritérium a jeho uplatnění na konkrétní případ: podle čeho je tento článek zvůlí, a ne svobodou tisku, a platí totéž měřítko pro texty, s nimiž mluvčí souhlasí (Bentham 1824). Žádost o jednotné měřítko odhaluje jednostrannost rozlišení, aniž by bylo nutné posuzovat motivy mluvčího.

Při čtení institucionálních textů pomáhá přepsat nový výraz do běžného popisu: kdo co udělal a s jakým následkem. Pokud se po přepsání výtka vrací v nezměněné podobě, rozlišení nic nerozlišovalo. Kniha obecně doporučuje rozbor, který odděluje popis od hodnocení a hodnocení posuzuje podle obsahu, ne podle zvoleného slova; v politické řeči, kde se rozlišení bez rozdílu vyskytuje často, to rozvádí kapitola politická epistemická anihilace (van Eemeren a Grootendorst 2004; Tversky a Kahneman 1981).

Literatura🔗

• Bentham, J. (1824). The Book of Fallacies. London: John and H. L. Hunt.
• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Festinger, L. (1957). A Theory of Cognitive Dissonance. Stanford: Stanford University Press.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Mercier, H., & Sperber, D. (2011). Why do humans reason? Arguments for an argumentative theory. Behavioral and Brain Sciences, 34(2), 57–74.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1981). The framing of decisions and the psychology of choice. Science, 211(4481), 453–458.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy jazyka a dvojznačnosti – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Zvláštní výjimka – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Special pleading)
• Ekvivokace – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Equivocation)
• Přesvědčovací definice – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Persuasive definition)
• Eufemismus a dysfemismus – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Euphemism and dysphemism)
• Zneužití vágnosti – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Vagueness (misuse of a vague expression))
• Pravidlo užívání jazyka – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Usage rule)

V kompendiu

• EA-1.3.2 Strategická reinterpretace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.1.3 Terminologická mystifikace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.8 Politická a ideologická EA — totalitní systémy, propaganda, populismus – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Zneužití vágnosti – předchozí heslo rodiny