Reifikace🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-06.06
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy jazyka a dvojznačnosti
Druh	neformální klam
Anglicky	Reification
Jiné názvy	hypostaze, zvěcnění, klam nemístné konkrétnosti
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Reifikace, někdy nazývaná hypostaze nebo zvěcnění, je klam, v němž se s abstraktním pojmem, souhrnným označením nebo teoretickým konstruktem zachází, jako by šlo o konkrétní věc, a často i o jednající bytost s vlastní vůlí. Z výroku „trh chce nižší mzdy“, „společnost vás odsoudila“ nebo „věda už rozhodla“ se pak vyvozují závěry, které by platily jen o osobě: že trh lze uražit, že společnosti je třeba se podřídit, že věda nemá pochybnosti. Chyba spočívá v tom, že vlastnosti, které patří lidem nebo věcem, se přisoudí pojmu, který jen shrnuje mnoho jednotlivých rozhodnutí, pozorování nebo měření. Reifikace se často pojí s ekvivokací, protože abstraktní slovo v jedné premise označuje souhrn a v jiné bytost. Klam nemusí být záměrný; je zabudován do běžné řeči, která abstrakce přirozeně líčí jako věci a osoby (Lakoff a Johnson 1980). Zneužitím se stává, když zakrývá, kdo konkrétně jedná a nese odpovědnost, nebo když z měřítka dělá podstatu, kterou člověk „má“.

Původ a souvislosti🔗

Kritika zvěcňování má dlouhou filozofickou tradici. Alfred North Whitehead v roce 1925 pojmenoval „klam nemístné konkrétnosti“, tedy zaměňování abstrakce za konkrétní skutečnost, a marxistická tradice užívala pojem zvěcnění pro proces, v němž se lidské vztahy jeví jako vztahy mezi věcmi. Obecná sémantika postavila do středu rozlišení mezi slovem a tím, co označuje: kdo zaměňuje úrovně abstrakce, zachází s mapou jako s územím a usuzuje chybně (Korzybski 1933). Kniha tuto myšlenku rozebírá v hesle mapa není území. Bentham ve své kritice politických argumentů varoval před řečí, v níž abstraktní jména institucí zakrývají konkrétní lidi, kteří jejich jménem jednají, a jejich zájmy (Bentham 1824). Kognitivní lingvistika ukázala, že takzvané ontologické metafory, v nichž se zkušenost chápe jako předmět nebo látka, a personifikace, v níž se abstrakci připisují lidské rysy, jsou základní složkou běžného myšlení, nikoli jen ozdobou řeči (Lakoff a Johnson 1980). Ve vědách o člověku se diskuse o reifikaci vedla zejména kolem měření inteligence: Stephen Jay Gould kritizoval, že statistický faktor odvozený z korelací testů se vykládá jako věc v hlavě. V jazykovém meta-modelu NLP má reifikace obdobu v nominalizaci, kde se proces mění v podstatné jméno (Bandler a Grinder 1975).

Struktura argumentu🔗

Struktura má tři kroky. Nejprve se abstraktní pojem A, který shrnuje mnoho jevů, uvede jako podmět věty s časovaným slovesem jednání, chtění nebo poznání. Potom se mu tím přisoudí vlastnost, která náleží jen konkrétním bytostem nebo věcem: vůle, zájem, vědomí, lokalizace, nezměnitelnost. Nakonec se z této vlastnosti vyvodí závěr, který by platil jen o bytosti nebo věci: že A je třeba poslechnout, že A nelze zpochybnit, že A „sídlí“ někde v člověku, nebo že A nese vinu, kterou tak nenese nikdo konkrétní (Lakoff a Johnson 1980). Druhou typickou podobou je zvěcnění měřítka: číslo nebo skóre, které je výsledkem konkrétního postupu měření, se začne vykládat jako vlastnost, kterou člověk má nezávisle na měření, a z jeho změny se usuzuje na změnu podstaty. Třetí podobou je zvěcnění diagnózy: z popisné kategorie, která shrnuje soubor příznaků, se stane příčina, která příznaky „způsobuje“, takže výrok „je neklidný, protože má poruchu“ se tváří jako vysvětlení, ačkoli jen opakuje popis; v řeči obecné sémantiky jde o záměnu úrovní abstrakce (Korzybski 1933). Ve všech podobách se skrývá otázka, kdo nebo co skutečně jedná a jakým mechanismem.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je abstraktní podstatné jméno v roli podmětu u sloves vůle, citu nebo rozhodování: „systém chce“, „ekonomika potřebuje“, „rodina rozhodla“, „historie nám ukládá“. Druhým znakem je mizení konkrétních aktérů: věta, která by šla přeformulovat s lidmi jako podmětem, je formulována tak, že žádní lidé v ní nevystupují, a otázka odpovědnosti tak nemá adresáta. Třetím znakem je nárok na nezpochybnitelnost, který se opírá o povahu abstrakce: kdo mluví jménem „vědy“ nebo „lidu“, staví svůj názor mimo diskusi. Čtvrtým znakem je kruhové vysvětlení, v němž pojem, který jev pojmenovává, je současně uváděn jako jeho příčina. V klinickém prostředí je to například výklad, podle něhož pacient selhává, protože má „slabou vůli“, kde slabá vůle není nic jiného než shrnutí selhání. Kniha podobné mechanismy rozebírá u terminologické mystifikace, kde nejasné abstraktní pojmy vytvářejí zdání odborného vysvětlení. Kahneman upozorňuje, že intuitivní myšlení snadno přijímá příběhy s jednajícími postavami a dává jim přednost před popisem statistických procesů (Kahneman 2011).

Odlišení od platné argumentace🔗

Řeč o abstrakcích jako o věcech nebo bytostech je běžná a často užitečná, pokud ji obě strany chápou jako zkratku. Kahneman výslovně uvádí, že jeho dva systémy myšlení jsou „postavy“ příběhu, užitečné fikce pro popis typů procesů, a nikoli části mozku nebo skutečné bytosti (Kahneman 2011). Takové užití metafory je legitimní, protože její meze jsou ohlášeny a z metafory se nevyvozuje nic, co by platilo jen o bytosti. Podobně v terapii může být užitečné mluvit o problému jako o něčem vnějším, s čím se dá zápasit, pokud klient i terapeut vědí, že jde o pracovní obraz. Legitimní je také užití teoretických konstruktů ve vědě, pokud jsou definovány postupem měření a jejich status hypotézy zůstává otevřený (Lakoff a Johnson 1980). Klam nastává teprve tehdy, když se z obrazu vyvozuje závěr o skutečnosti, když metafora vytlačí otázku po konkrétních aktérech, nebo když se konstrukt začne užívat k vysvětlení téhož, z čeho byl odvozen.

Stav poznání🔗

Výzkum kognitivní lingvistiky přinesl rozsáhlé doklady, že konceptuální metafory strukturují běžné uvažování a že abstraktní oblasti, jako je čas, emoce nebo společnost, se myslí prostřednictvím oblastí konkrétnějších; metafory přitom některé stránky zvýrazňují a jiné skrývají (Lakoff a Johnson 1980). Z toho plyne, že reifikace není výjimečná chyba, ale trvalá možnost, kterou řeč nabízí. Psychologie úsudku doložila, že lidé dávají přednost kauzálním vysvětlením s jednajícími činiteli a že intuitivní zpracování si statistické souvislosti snadno přeloží do příběhu o úmyslech (Kahneman 2011). Gilovich popisuje, jak lidé v náhodných datech vidí řád, který v nich není (Gilovich 1991). Současně je třeba připustit, že řeč o institucích a kolektivech není vždy reifikací: kolektivní jednání má svá pravidla a za určitých podmínek lze instituci připisovat rozhodnutí, například usnesení přijaté podle stanov. Posouzení konkrétního výroku tedy vyžaduje otázku, zda by po přeložení do řeči o jednotlivých aktérech a postupech zůstal pravdivý a zda by z něj stále plynul týž závěr. Bayesovský přístup k neformálním klamům k tomu dodává obecné varování, že o síle argumentu nerozhoduje jeho jazyková podoba, ale obsah a kontext (Hahn a Oaksford 2007).

Obrana a odpověď🔗

Základní odpovědí je překlad. Výrok, v němž jedná abstrakce, lze přeformulovat tak, aby v něm vystupovali konkrétní lidé, pravidla a mechanismy: místo „trh nechce vyšší mzdy“ lze říci, kdo mzdy stanovuje, podle jakých pravidel a jaké jsou alternativy. Pokud po překladu závěr neobstojí, byl postaven na zvěcnění (Korzybski 1933). U měření a diagnóz je obranou otázka po postupu: jak byla hodnota získána, co přesně měří, jak se mění s metodou a zda popisná kategorie něco vysvětluje, nebo jen pojmenovává. U výroků, které mluví jménem „vědy“, „lidu“ nebo „společnosti“, pomáhá ptát se, kdo konkrétně, na základě čeho a s jakou mírou shody (Lakoff a Johnson 1980). V klinické práci je prevencí jazyk, který zachovává odstup mezi člověkem a jeho diagnózou, tedy formulace „člověk, u něhož byla zjištěna porucha“ namísto ztotožnění člověka s kategorií. Obrana proti reifikaci neznamená vzdát se abstrakcí a metafor; znamená udržet vědomí, že jde o nástroje popisu, a vracet se k otázce, kdo jedná a kdo za jednání odpovídá (Kahneman 2011).

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Bentham, J. (1824). The Book of Fallacies. London: John and H. L. Hunt.
• Gilovich, T. (1991). How We Know What Isn't So: The Fallibility of Human Reason in Everyday Life. New York: Free Press.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Korzybski, A. (1933). Science and Sanity: An Introduction to Non-Aristotelian Systems and General Semantics. Lancaster: International Non-Aristotelian Library.
• Lakoff, G., & Johnson, M. (1980). Metaphors We Live By. Chicago: University of Chicago Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy jazyka a dvojznačnosti – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Magické myšlení – příbuzné heslo (Kauzální klamy, Magical thinking)
• McNamarův klam – příbuzné heslo (Statistické a pravděpodobnostní klamy, McNamara fallacy)
• Ekvivokace – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Equivocation)
• Mapa není území – příbuzné heslo (NLP vzorce: Předpoklady NLP, The map is not the territory)
• Nominalizace – příbuzné heslo (NLP vzorce: Meta-model, Nominalisation)
• Nominalizace v Milton-modelu – příbuzné heslo (NLP vzorce: Milton-model, Nominalisations (Milton Model))

V kompendiu

• 7.5 Kognitivní vědy a EA — duální systém, predikční zpracování, embodied cognition – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 2.5 Filosofický rámec: epistemologie, fenomenologie, hermeneutika – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.1.3 Terminologická mystifikace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Klam dělení – předchozí heslo rodiny
• Etymologický klam – další heslo rodiny