Epoché

Definice

Epoché (řecky ἐποχή, „zdržení se“, „pozastavení“) je termín, který Edmund Husserl převzal od antických skeptiků pro základní metodický krok fenomenologie: pozastavení přirozeného postoje, tedy metodické uzávorkování naivních předpokladů o existenci a povaze světa, aby se pozornost mohla upřít na to, jak se jevy podávají vědomí (Husserl, 1913). Husserl jej formuloval v Ideách I a dále rozvíjel v Karteziánských meditacích a v Krizi evropských věd (Husserl, 1950).

Epoché není skepticismus: Husserl netvrdí, že svět neexistuje, nýbrž že po dobu zkoumání se otázka existence dává do závorky, aby se struktura prožitku – jeho intencionalita, časový tok a způsob, jímž konstituuje předměty – mohla ukázat bez naturalistických předpokladů (Husserl, 1913). Na epoché navazují eidetická redukce, která postupuje od jednotlivých prožitků k jejich podstatným strukturám, a transcendentální redukce, jež obrací pozornost k transcendentální subjektivitě; společně tvoří fenomenologickou metodu, ukázněný návrat „k věcem samým“ (Zahavi, 2003).

Původ a kontext pojmu

Slovo pochází z antického skepticismu: u pyrrhónských skeptiků, jak je podává Sextos Empeirikos, znamená epoché zdržení se soudu tam, kde mají protichůdné důvody stejnou váhu, a vede k duševnímu klidu (ataraxia) (Sextos Empeirikos, cca 200). Tuto linii vykládá heslo pyrrhonismus. Husserl slovo přebírá, ale mění jeho funkci: nejde mu o klid, nýbrž o metodu, která má odhalit, jak se svět ukazuje (Husserl, 1913).

Pojem patří k jádru fenomenologie a úzce souvisí s pojmem Lebenswelt, tedy se světem samozřejmostí, jehož zapomenutí Husserl v Krizi učinil tématem (Husserl, 1954). V Kompendiu jej vykládá kapitola Fenomenologie; vrstvu, kterou epoché teprve zpřístupňuje, popisuje heslo pasivní syntéza (Zahavi, 2003).

Pozdější fenomenologové redukci upravují i zpochybňují. Maurice Merleau-Ponty tvrdil, že nejdůležitějším poučením z redukce je nemožnost redukce úplné, protože jsme se světem spojeni tělesně a nelze se z tohoto spojení zcela vykročit (Merleau-Ponty, 1945). Eugen Fink upozornil na paradox, že o uzávorkování se mluví jazykem přirozeného postoje, který má být uzávorkován (Fink, 1933). Jádro gesta – ukázněné pozastavení zděděných výkladových rámců – však zůstává v tradici základní (Gallagher a Zahavi, 2008).

Jak se uplatňuje v odborné praxi

Epoché se jako metodický krok používá i mimo filozofii. Deskriptivní fenomenologická metoda v psychologii z ní dělá výslovné pravidlo rozhovoru i analýzy: popsat, co se v prožitku ukazuje, a odložit teoretické vysvětlení, dokud není popis hotov (Giorgi, 2009). Vedené introspektivní rozhovory na témž principu stavějí: tážící se nepodsouvá výklad a přidržuje mluvčího u popisu, protože výklad bývá dostupnější než prožitek sám (Petitmengin, 2006).

Ve fenomenologické psychopatologii má tento krok dlouhou tradici. Jaspers rozlišil popis prožitku od jeho kauzálního vysvětlení a učinil z toho metodický požadavek psychiatrie (Jaspers, 1913); novější práce na něm staví popis narušené samozřejmosti sebeprožívání u schizofrenního spektra (Sass a Parnas, 2003). Praktickou podobu redukce jako cvičení popsali Depraz, Varela a Vermersch jako trojí gesto – pozastavení, přesměrování pozornosti a vnímavé přijetí toho, co se ukáže (Depraz et al., 2003).

Mechanismus a užití v knize

Interpretace knihy: Kompendium chápe epoché jako cíl útoku i jako obranu. Jako cíl – některé popsané vzorce míří právě na schopnost jakéhokoli reflexivního uzávorkování, tedy na stav, kdy člověk nemá opěrný bod, z něhož by ustoupil a podíval se; zvrácené použití samotné redukce rozebírá karta EA-5.2.17 Perverze husserlovské redukce, kde se uzávorkování světa obrací k odtržení člověka od jeho skutečných vztahů. Toto je výklad knihy, nikoli tvrzení fenomenologické literatury (Husserl, 1913).

Obranná síla epoché podle tohoto výkladu spočívá v tom, že je výslovná, metodická a řízená pravidly: vkládá mezi prožitek a jeho výklad mezeru, v níž se výklad sám může stát předmětem zkoumání (Depraz et al., 2003). Odpovídající dovednost, totiž oddělit co zpráva tvrdí od toho, jak se podává, je právě tím, co deskriptivní metoda cvičí (Giorgi, 2009).

Odlišení

Od skepticismu se epoché liší předmětem i účelem: nepopírá existenci světa ani možnost poznání a pozastavuje soud jen pro účely zkoumání, zatímco pyrrhónské zdržení se soudu míří k duševnímu klidu (Sextos Empeirikos, cca 200). Od disociace a depersonalizace se liší tím, že odstup v epoché je dobrovolný, vratný a slouží lepšímu kontaktu s prožitkem, kdežto depersonalizační odstup je nedobrovolný a prožívá se jako odcizení od sebe (Simeon a Abugel, 2006).

Od spiritual bypassing se odlišuje směrem, kterým vede: „nesoudit“ může sloužit k vyhnutí se bolestným skutečnostem, zatímco fenomenologický popis žádá přesnější vyjádření toho, co bolí (Giorgi, 2009). Od mindfulness se liší rodokmenem a cílem: obě praxe pracují s pozorováním bez hodnocení, avšak mindfulness vychází z buddhistické kontemplace a míří k odstupu od obsahu myšlenek, epoché z filozofické metody a míří k popisu struktury prožitku (Kabat-Zinn, 1990).

Klinický a etický rámec

Klinicky se obdoba epoché používá jako popisné cvičení: oddělit „co se stalo“ od „co si o tom myslím“ a popsat prožitek dřív, než je zhodnocen (Giorgi, 2009). U lidí s výraznou disociací se taková cvičení zavádějí opatrně a až po stabilizaci, protože soustředění na vnitřní prožitek může být zahlcující (Simeon a Abugel, 2006). V Kompendiu tuto rovinu shrnuje oddíl Klinické aplikace a jako protiváhu k metakognitivní destrukci ji popisuje tentýž oddíl (Sass a Parnas, 2003).

Eticky je podstatné nevydávat filozofickou metodu za léčbu. Epoché je metodický postoj poznávajícího, ne terapeutický zásah, a její klinické obdoby mají vlastní indikace i meze (Jaspers, 1913). Interpretace knihy: kniha ji proto uvádí jako oporu rozpoznávání a jako obranný postoj, ne jako intervenci s doloženým léčebným účinkem (Depraz et al., 2003).

Obrana a zotavení

Klinická obdoba se učí v malých krocích: popisné cvičení prožitku bez hodnocení v rovině těla, emocí a myšlenek, oddělené zapisování události a jejího výkladu a návrat pozornosti k přítomnému vnímání pomocí uzemňovacích technik (Depraz et al., 2003). Na ně navazují metakognitivní monitoring a somatické uvědomění, jejichž smysl odpovídá požadavku popisu před výkladem (Giorgi, 2009).

Ztráta této schopnosti se pozná opačně: každý prožitek je okamžitě překryt výkladem dodaným zvenčí a člověk nemá kam ustoupit, aby se podíval; stav odcizení od vlastního poznání popisuje heslo epistemická alienace (Sass a Parnas, 2003).

Meze a kritika pojmu

Zda je úplná redukce vůbec provedutelná, je v samotné tradici sporné: Merleau-Pontyho námitka o nemožnosti úplné redukce i Finkův paradox jazyka přirozeného postoje zůstávají nevyřešené (Merleau-Ponty, 1945). Z vnějšku tradice se přidává námitka proti spolehlivosti introspekce: popis vlastního prožitku není přímým čtením z mysli a chybuje systematicky (Schwitzgebel, 2008).

Naturalisticky orientovaní kritikové proto navrhují pracovat s verbálními zprávami jako s daty, která je třeba vysvětlit, nikoli jako s privilegovaným přístupem ke vědomí (Dennett, 1991). Metody, které na epoché staví, na to odpovídají pečlivým vedením rozhovoru a požadavkem opakovatelnosti popisu (Petitmengin, 2006). Pro Kompendium z toho plyne umírněný závěr: epoché je cvičitelný postoj a nástroj popisu, ne zdroj nezpochybnitelných tvrzení o skutečnosti (Gallagher a Zahavi, 2008).

Literatura

• Dennett, D. C. (1991). Consciousness Explained. Little, Brown.
• Depraz, N., Varela, F. J., & Vermersch, P. (2003). On Becoming Aware: A Pragmatics of Experiencing. John Benjamins.
• Fink, E. (1933). Die phänomenologische Philosophie Edmund Husserls in der gegenwärtigen Kritik. Kant-Studien.
• Gallagher, S., & Zahavi, D. (2008). The Phenomenological Mind. Routledge.
• Giorgi, A. (2009). The Descriptive Phenomenological Method in Psychology. Duquesne University Press.
• Husserl, E. (1913). Ideen zu einer reinen Phänomenologie und phänomenologischen Philosophie I.
• Husserl, E. (1950). Cartesianische Meditationen und Pariser Vorträge (Husserliana I).
• Husserl, E. (1954). Die Krisis der europäischen Wissenschaften und die transzendentale Phänomenologie (Husserliana VI).
• Jaspers, K. (1913). Allgemeine Psychopathologie. Springer.
• Kabat-Zinn, J. (1990). Full Catastrophe Living. Delacorte.
• Merleau-Ponty, M. (1945). Phénoménologie de la perception. Gallimard.
• Petitmengin, C. (2006). Describing one's subjective experience in the second person. Phenomenology and the Cognitive Sciences.
• Sass, L. A., & Parnas, J. (2003). Schizophrenia, consciousness, and the self. Schizophrenia Bulletin.
• Schwitzgebel, E. (2008). The unreliability of naive introspection. Philosophical Review.
• Sextos Empeirikos (cca 200). Pyrrhóneion hypotypóseis (Základy pyrrhonismu).
• Simeon, D., & Abugel, J. (2006). Feeling Unreal: Depersonalization Disorder and the Loss of the Self. Oxford University Press.
• Zahavi, D. (2003). Husserl's Phenomenology. Stanford University Press.
• Zahavi, D. (2019). Phenomenology: The Basics. Routledge.

Související

Pojmy

• Fenomenologie – tradice, k jejímuž jádru epoché patří.
• Pyrrhonismus – antický původ slova.
• Pasivní syntéza – vrstva, kterou redukce zpřístupňuje.
• Lebenswelt – svět samozřejmostí uzávorkovaný v epoché.
• Epistemická anihilace – jev, proti němuž epoché chrání.
• Metakognitivní destrukce – poškození reflexivní schopnosti.
• Epistemická alienace – odcizení od vlastního poznání.
• Predictive Processing – rámec kognitivní vědy.
• Différance – Derridův postfenomenologický krok.

Kniha a platforma

• EA-5.2.17 Perverze husserlovské redukce – zneužitá podoba.
• Teoretické reflexe – teoretické základy.
• Klinické aplikace – klinická obdoba popisu.

Strukturní vazby

• Bridge: epoche – most: jak se tento pojem projevuje v kapitolách knihy