Přeskočit na obsah

Rámec výsledku

Rámec, který přesouvá rozhovor od otázky „co je špatně a proč“ k otázce „co chcete místo toho“: kde dává směr a kde slouží k umlčení stížnosti a k vyhnutí se odpovědnosti.

Riziko: moderate

Rámec výsledku🔗

PoleHodnota
IdentifikátorNLP-08.07
KatalogNLP vzorce
RodinaReframing a rámce
Druhvzorec
AnglickyOutcome frame
Jiné názvyrámec cíle, výsledkový rámec
Obecnější hesloRámec
Užitíterapeutické i vlivové
Riziko zneužitístřední
Vazba na Vaknin 2008odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textutext čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Rámec výsledku je konverzační vzorec, který přesouvá pozornost od problému k žádoucímu stavu. Místo otázek „co je špatně?“, „proč se to stalo?“ a „kdo za to může?“ klade otázky „co chcete místo toho?“, „jak poznáte, že jste toho dosáhl?“ a „co k tomu potřebujete?“. Literatura NLP staví rámec výsledku proti takzvanému rámci problému nebo rámci viny a považuje ho za jeden ze základních nástrojů, jimiž lze rozhovor obrátit od rozboru potíží k plánování (O'Connor a Seymour 1990). Rámec úzce souvisí s modelem dobře formulovaného výsledku, který popisuje, jaké vlastnosti má cíl mít, aby se k němu dalo směřovat. Pro kompendium je vzorec významný tím, že stejná otázka po cíli, která v poradenství pomáhá člověku najít směr, může v instituci nebo ve skupině posloužit k tomu, aby se nikdo nemusel zabývat tím, co se stalo a kdo za to odpovídá.

Původ a souvislosti🔗

Teoretickým předchůdcem rámce je pojetí chování jako činnosti řízené cílem. Miller, Galanter a Pribram navrhli model, podle něhož jednání probíhá ve smyčkách porovnávání současného stavu s cílovým a pokračuje, dokud rozdíl nezmizí (Miller, Galanter a Pribram 1960); NLP tento model převzalo a stavělo na něm svůj popis strategií (Dilts a kol. 1980). Ze strategické terapie pochází skepse vůči otázce „proč“: Watzlawick a spolupracovníci tvrdili, že pochopení původu problému není pro změnu nutné a že pozornost k tomu, co lidé dělají teď a jak se jejich pokusy o řešení podílejí na udržování obtíže, bývá užitečnější (Watzlawick, Weakland a Fisch 1974). Podobný důraz na budoucnost a na to, co má být jinak, později rozvinula terapie zaměřená na řešení, která se vyvíjela souběžně s NLP. V motivačních rozhovorech hraje obdobnou roli práce s výroky o změně, tedy s tím, co klient chce, proč a jak by toho mohl dosáhnout (Miller a Rollnick 2013). NLP z těchto zdrojů vytvořilo jednoduchý rámec, který se rozšířil do koučinku a manažerského vzdělávání a stal se součástí slovníku firemní kultury („nemluvte o problémech, mluvte o řešeních“).

Struktura vzorce🔗

Struktura rámce má dvě části. První je reakce na výrok o problému nebo stížnost, která problém ani neodmítá, ani nerozebírá. Druhá je otázka nebo výzva, která obrací pozornost k žádoucímu stavu a k cestě k němu. Mechanismus, který NLP rámci připisuje, spočívá v tom, že rozbor problému vede k zabřednutí do příčin a viny, kdežto otázka po výsledku aktivuje plánování a pocit vlivu (O'Connor a Seymour 1990). Pro analýzu je podstatné, co rámec z rozhovoru odstraní. Otázka „co chcete místo toho?“ je užitečná tam, kde problém je už pojmenován a jeho příčiny jsou buď známé, nebo pro řešení nepodstatné. Je však škodlivá tam, kde pojmenování příčiny a odpovědnosti je samo cílem: při oznámení pochybení, při stížnosti na ubližování nebo při vyšetřování. V takových situacích rámec výsledku nemění jen směr rozhovoru, ale i jeho předmět: z otázky „co se stalo?“ se stává otázka „co uděláš ty?“ a odpovědnost se nenápadně přesouvá na toho, kdo na problém upozornil. Tato operace má blízko k tematické diverzi, protože téma rozhovoru se změní, aniž by kdokoli výslovně odmítl o původním tématu mluvit.

Detekční znaky🔗

Manipulativní užití rámce se pozná podle několika rysů. Na stížnost nebo oznámení se odpovídá okamžitou otázkou po cíli, často s výslovným odmítnutím rozboru („nechci slyšet, kdo za to může“). Otázka po příčinách se označuje za negativitu, lpění na minulosti nebo nedostatek proaktivity. Ten, kdo na problém upozornil, odchází s úkolem, kdežto ten, kdo problém způsobil, s žádným. V organizacích se vzorec objevuje jako kulturní pravidlo, které zakazuje „přinášet problémy bez řešení“, a tím odrazuje od oznamování; ve skupinách osobního rozvoje jako požadavek nemluvit o tom, co člověku vadí, protože „energie jde tam, kam jde pozornost“. Lifton upozorňoval, že uzavřené systémy si vytvářejí ustálené fráze, které ukončují myšlení dřív, než může dospět ke kritice; heslo „mysli na řešení, ne na problém“ může v takovém prostředí plnit právě tuto funkci (Lifton 1961). U člověka, kterému je rámec opakovaně vnucován, se objevuje pocit, že jeho zkušenost nemá místo, a sklon mlčet o tom, co ho trápí. Dalším znakem je, že rámec se uplatňuje nesouměrně: vedoucí nebo lektor smí mluvit o problémech druhých, ale problémy, které způsobil on, se mají řešit „dopředu“.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití rámce výsledku je běžné v poradenství, koučinku i terapii. Kariérní poradce, který nejprve vyslechne, co klientku na práci trápí, a pak se zeptá, jak by vypadal den, se kterým by byla spokojená, doplňuje rozbor problému o směr. Rámec je tu přidaný, ne nahrazující; problém zůstává pojmenován a klientka může k němu kdykoli vrátit. Kognitivní terapie podobně spojuje rozbor problémových myšlenek s formulací konkrétních cílů léčby (Beck 1976). Legitimní užití má tři znaky: přichází až po vyslechnutí, nebrání návratu k problému a nepoužívá se tam, kde je cílem zjistit, co se stalo a kdo odpovídá. Manipulativní užití nastupuje místo vyslechnutí, staví rozbor problému do role chyby a slouží k ochraně toho, kdo by jinak musel odpovídat. Zvlášť citlivá je oblast traumatu. Herman popisuje zotavení jako proces, v němž po obnovení bezpečí přichází fáze vzpomínání a truchlení a teprve potom znovunapojení na život a budoucnost (Herman 1992). Předčasné „podívejme se dopředu“ může tuto posloupnost narušit a dát člověku najevo, že jeho příběh není vítán. Kompendium proto u stadií zotavení zdůrazňuje, že orientace na budoucnost má přicházet ve správném čase.

Stav důkazů🔗

Rámec výsledku jako samostatná technika NLP nebyl kontrolovaně zkoumán a kritické přehledy NLP pro jeho specifický přínos nenacházejí doklady (Witkowski 2010; Passmore a Rowson 2019). Obecná myšlenka, že jasně formulovaný cíl usnadňuje jednání, má přitom oporu v psychologii motivace a v teorii jednání řízeného cílem (Miller, Galanter a Pribram 1960); výzkum stanovování cílů mimo NLP ukazuje, že konkrétní a náročné cíle obvykle vedou k lepšímu výkonu než cíle neurčité. Přístupy zaměřené na budoucnost a řešení jsou v psychoterapii rozšířené a mají vlastní výzkumnou literaturu, kterou však nelze přenášet na NLP. Zároveň chybí výzkum rizik, která tento text popisuje, tedy toho, jak rámec výsledku v organizacích ovlivňuje ochotu lidí oznamovat pochybení. Lze proto říci, že užitečnost rámce v poradenství je věrohodná, ale nedoložená specificky pro NLP, a že jeho škodlivé užití je dobře rozpoznatelné z klinické a organizační zkušenosti, nikoli z experimentů.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je oddělit dvě otázky, které rámec slévá: co se stalo a kdo za to odpovídá, a co má být dál. Obě jsou legitimní a odpověď na druhou nenahrazuje odpověď na první. Kdo oznamuje problém a dostane otázku po cíli, může na ni odpovědět a zároveň trvat na tom, aby bylo zaznamenáno, co oznámil. V institucích pomáhá oznámení podat písemně a v případě potřeby předat orgánu, který je na vedení nezávislý. Užitečnou kontrolní otázkou je, zda se rámec uplatňuje souměrně: smí se mluvit o problémech, které způsobili ti, kdo mají moc? Ve skupinách osobního rozvoje je varovným signálem, když zákaz „negativity“ znemožňuje mluvit o škodách, které skupina působí; Singerová a Lalichová popisují podobná pravidla jako součást prostředí, které omezuje kritické myšlení členů (Singer a Lalich 1995). Při zotavení je důležité dát prostor vyprávění o tom, co se stalo, dřív než přijde otázka po budoucnosti (Herman 1992). Odborník, který rámec výsledku používá, ověří jeho poctivost tím, že se nejprve ptá, zda klient chce mluvit o tom, co se stalo, a teprve potom o tom, co chce dál.

Literatura🔗

  • Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
  • Dilts, R., Grinder, J., Bandler, R., & DeLozier, J. (1980). Neuro-Linguistic Programming: Volume I. The Study of the Structure of Subjective Experience. Cupertino: Meta Publications.
  • Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
  • Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
  • Miller, G. A., Galanter, E., & Pribram, K. H. (1960). Plans and the Structure of Behavior. New York: Holt, Rinehart and Winston.
  • Miller, W. R., & Rollnick, S. (2013). Motivational Interviewing: Helping People Change (3. vyd.). New York: Guilford Press.
  • O'Connor, J., & Seymour, J. (1990). Introducing Neuro-Linguistic Programming: Psychological Skills for Understanding and Influencing People. London: Thorsons.
  • Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
  • Singer, M. T., & Lalich, J. (1995). Cults in Our Midst. San Francisco: Jossey-Bass.
  • Watzlawick, P., Weakland, J. H., & Fisch, R. (1974). Change: Principles of Problem Formation and Problem Resolution. New York: W. W. Norton.
  • Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

Příbuzná hesla

V kompendiu

V katalogu

Každé heslo katalogu je hvězda, rodiny jsou souhvězdí. Zvýrazněné jsou heslo NLP-08.07 a jeho obecnější, užší a příbuzná hesla; klepnutím na hvězdu otevřete jiné heslo.

Okolí stránky

Otevřít v Mapě knihy →