Práce s traumatem a riziko nepravých vzpomínek🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-11.10
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Disociace, fobie a trauma
Druh	pojem
Anglicky	Trauma work and the risk of false memories
Jiné názvy	nepravé vzpomínky, sugerované vzpomínky, false memory
Užití	výkladový pojem
Riziko zneužití	vysoké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Heslo pojmenovává problém, který prochází celou rodinou disociace a traumatu i řadou dalších technik neurolingvistického programování: práci s minulými zážitky v podmínkách, za kterých se paměť snadno přetváří. Nepravou vzpomínkou se zde rozumí vybavení události, které člověk prožívá jako vzpomínku, ale které neodpovídá tomu, co se stalo, ať už jde o změněné podrobnosti, nebo o celou událost, která se nestala. Lidská paměť není záznam, který se při vybavení přehrává, ale rekonstrukce, do níž vstupují pozdější informace, očekávání a podoba otázek (Loftus a Palmer 1974). Techniky, které hledají „kořenovou příčinu“, vracejí člověka do dětství, vnášejí do vzpomínek nové zdroje či obsah a vykládají nynější obtíže jako stopy zapomenutých zážitků, proto nesou riziko, že vzpomínku nevybaví, ale vytvoří. Heslo toto riziko popisuje, staví ho do kontrastu s léčbou traumatu, která má výzkumnou oporu, a připomíná druhou stranu problému: obava z nepravých vzpomínek nesmí vést k automatickému zpochybňování lidí, kteří trauma skutečně zažili.

Původ a souvislosti🔗

Otázka nepravých vzpomínek se stala veřejným tématem v osmdesátých a devadesátých letech, kdy se v části psychoterapie rozšířily postupy zaměřené na vybavování údajně vytěsněných zážitků zneužívání. Řada klientů si v jejich průběhu „vybavila“ události, o kterých předtím nevěděla, a některé z těchto vzpomínek se později ukázaly jako nepravdivé. Spor, který následoval, změnil pohled klinické psychologie na práci s pamětí a vedl k důrazu na nesugestivní postupy (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015). Experimentální základ položil výzkum dezinformačního efektu. Ve známé studii stačila změna jediného slovesa v otázce, aby účastníci odhadovali rychlost aut na záznamu nehody jinak, a při pozdějším dotazu si část z nich vybavila rozbité sklo, které na záznamu nebylo (Loftus a Palmer 1974).

NLP vzniklo a rozvíjelo se v témže období a řada jeho technik pracuje s minulostí právě způsobem, který výzkum paměti označuje za rizikový. Patří sem věková regrese převzatá z ericksonovské hypnózy, reimprinting, který hledá formativní zážitek, z něhož má pocházet přesvědčení (Dilts 1990), změna osobní historie a terapie časové osy s hledáním takzvané kořenové příčiny, tedy první události, v níž se obtíž údajně objevila (James a Woodsmall 1988). Společné jim je, že vycházejí z předpokladu, že obtíž má konkrétní původ v minulosti, a že tento původ lze najít.

Struktura vzorce🔗

Z výzkumu paměti a z historie sporu o obnovené vzpomínky lze vyvodit soubor podmínek, které riziko nepravých vzpomínek zvyšují. Jde o autoritu, která předem ví, co se mělo stát, nebo alespoň to, že „něco“ se stát muselo. O výklad nespecifických příznaků, jako je úzkost, nespavost nebo potíže ve vztazích, jako stop konkrétní události. O výklad chybějící vzpomínky jako důkazu vytěsnění. O opakované vybavování v uvolněném nebo hypnotickém stavu a s živými představami. O vedoucí otázky, které obsahují informaci, kterou má vzpomínka potvrdit. A o sociální odměnu za „objev“, například pochvalu terapeuta nebo přijetí skupinou. Kritická literatura upozorňuje, že hypnóza a podobné postupy zvyšují jistotu, s jakou člověk o vybavených podrobnostech mluví, aniž by zvyšovaly jejich přesnost (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015), a výzkum hypnózy ukazuje, jak silně prožitek ovlivňuje očekávání a kontext (Kirsch a Lynn 1995).

Ověřená léčba traumatu pracuje se strukturálně odlišným materiálem. Expoziční postupy, které vyrostly z tradice systematické desenzitizace (Wolpe 1958), i desenzitizace pomocí očních pohybů (Shapiro 1989) pracují se vzpomínkami, které klient má a přináší, a jejich cílem je zmírnit utrpení, které tyto vzpomínky působí, nikoli objevit nové. Herman popisuje práci se vzpomínkami jako součást druhého stadia zotavení, které předpokládá bezpečí, a varuje před tím, aby terapeut klientovi vnucoval vlastní výklad jeho minulosti (Herman 1992). Rozdíl mezi zpracováním známé vzpomínky a hledáním neznámé je tedy klíčovým rozlišovacím znakem.

Detekční znaky🔗

Pro klienta, odborníka i vyšetřovatele existuje několik znaků, podle kterých lze rozpoznat práci s pamětí, která vytváří riziko nepravých vzpomínek. Praktik používá seznamy příznaků, podle nichž „lidé s takovými obtížemi obvykle zažili“ určitý druh traumatu. Absence vzpomínky se považuje za potvrzení, nikoli za možnost, že událost neproběhla. V sezeních se pracuje s regresí, s „návratem“ na časové ose, s výkladem snů nebo tělesných pocitů jako vzpomínek. Nové vzpomínky přibývají s počtem sezení a stávají se podrobnějšími. Klient je povzbuzován, aby na základě nových vzpomínek konfrontoval rodinu nebo přerušil vztahy. A praktik nerozlišuje mezi tím, co si klient pamatoval před terapií, a tím, co se objevilo během ní. Všechny tyto znaky mají společné to, že otázka nebo výklad předchází vzpomínce a dodává jí obsah, tedy přesně ten mechanismus, který experimentální výzkum dezinformace popsal u formulace otázek (Loftus a Palmer 1974).

Na straně klienta se riziko projevuje tím, že se jeho životní příběh v průběhu práce zásadně mění, že nové vzpomínky jsou provázeny silnou jistotou, ale chybí jim nezávislé potvrzení, a že se jeho stav po „objevech“ spíše zhoršuje, než zlepšuje. Pro forenzní posuzování je podstatné, že výpověď opřená o vzpomínky, které vznikly v takovém procesu, nemusí mít důkazní hodnotu, protože nelze odlišit, co v ní pochází z události a co z procesu vybavování. Experimentální výzkum ukázal, že informace podaná po události může vést k vybavení podrobností, které se nestaly (Loftus a Palmer 1974). Zásady nesugestivního dotazování kompendium popisuje v hesle o forenzním rozhovoru a jazykové mechanismy sugestivních otázek v hesle Presupozice ve výslechu a svědectví.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní práce s traumatem má několik znaků. Začíná vyšetřením a stabilizací, ne vybavováním. Pracuje se vzpomínkami, které klient přináší, a nepředpokládá existenci vzpomínek, které nemá. Terapeut zachovává k obsahu minulosti otevřený a neutrální postoj: nepotvrzuje ani nevyvrací domněnky a nechává výklad na klientovi. Klient je informován o tom, že paměť je rekonstruktivní a že jistota vzpomínky není zárukou její přesnosti. Tyto zásady odpovídají tomu, co klinická literatura doporučuje po zkušenostech ze sporu o obnovené vzpomínky (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015), a kompendium je rozvádí v hesle o protokolu traumatické anamnézy.

Škodlivé užití nemusí být úmyslné. Praktik, který věří, že obtíž má skrytý kořen, a hledá ho s dobrým úmyslem, může vytvořit nepravou vzpomínku stejně účinně jako někdo, kdo ji vytvářet chce. Úmyslná manipulace se objevuje v uzavřených skupinách, kde „vzpomínky“ na zlé zacházení rodiny slouží k odtržení člena od jeho blízkých a k jeho připoutání ke skupině, a v kontrolujících vztazích, kde se vzpomínky druhého systematicky přepisují. Druhým směrem zneužití je popírání: pachatel nebo instituce se může dovolávat výzkumu nepravých vzpomínek, aby zpochybnil výpověď oběti, která trauma skutečně zažila. Herman popisuje, jak pachatelé a jejich okolí usilují o mlčení a zapomnění a jak se oběti setkávají s nedůvěrou (Herman 1992). Obě podoby zneužití poškozují epistemickou situaci člověka, jehož paměť je předmětem sporu.

Stav důkazů🔗

Rekonstruktivní povaha paměti a vliv formulace otázek na vybavování patří k nejlépe doloženým poznatkům kognitivní psychologie (Loftus a Palmer 1974). Kritická literatura o pseudovědě v klinické psychologii shrnuje, že sugestivní postupy, zejména hypnóza, vedená představivost a opakované vedoucí otázky, mohou vést ke vzniku živých a jistých vzpomínek na události, které se nestaly, a že jistota vzpomínky není spolehlivým ukazatelem její pravdivosti (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015). Pro techniky NLP, které s minulostí pracují, nejsou k dispozici kontrolované studie, které by doložily jejich účinek, natož jejich bezpečnost z hlediska paměti; obecné přehledy výzkumu NLP konstatují, že kontrolované studie tvrzení NLP většinou nepodporují (Witkowski 2010; Sturt a kol. 2012). Pro postupy léčby traumatu, které pracují se známými vzpomínkami, existuje naproti tomu rozsáhlý výzkum, i když se v něm vedou spory o jednotlivé složky, například o roli očních pohybů (Shapiro 1989; Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015). Výzkum zároveň nevylučuje, že si člověk může skutečný zážitek vybavit až po letech. Proto není správné ani každou opožděnou vzpomínku přijímat, ani každou odmítat; rozhoduje proces, ve kterém vznikla, a nezávislé doklady.

Obrana a zotavení🔗

Pro klienta je nejlepší obranou znalost podmínek, za kterých se paměť přetváří. Kdo vstupuje do terapie, může se zeptat, jak terapeut pracuje se vzpomínkami, zda používá regresi nebo hypnózu a jak by postupoval, kdyby si klient na něco nevzpomínal. Opatrnost je na místě u každého praktika, který předem ví, co se stalo, a u každé techniky, která slibuje „najít“ příčinu. Nové vzpomínky by neměly být podkladem pro zásadní rozhodnutí, dokud je neposoudí odborník, který rozumí rekonstruktivní povaze paměti (Loftus a Palmer 1974).

Pro odborníka a vyšetřovatele platí zásada neutrality: nepřidávat obsah, ptát se otevřeně, oddělovat to, co si člověk pamatoval dříve, od toho, co se objevilo později, a dokumentovat okolnosti, za kterých se vzpomínka objevila. Zotavení po zkušenosti se sugestivní terapií je náročné, protože člověk může současně ztratit důvěru ve vlastní paměť i ve vztahy, které „vzpomínka“ poškodila. Péče se zaměřuje na stabilizaci, na obnovu důvěry ve vlastní úsudek a na opatrné ověřování, které nezpochybňuje člověka, ale proces. U lidí, kteří trauma skutečně zažili, je naopak základem uznání a bezpečný vztah, v němž mohou svou zkušenost vyprávět bez obav z nedůvěry (Herman 1992). Rozvaha mezi posttraumatickými, disociativními a jinými obtížemi je popsána v kapitole o diferenciální diagnostice.

Literatura🔗

• Dilts, R. (1990). Changing Belief Systems with NLP. Cupertino: Meta Publications.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• James, T., & Woodsmall, W. (1988). Time Line Therapy and the Basis of Personality. Cupertino: Meta Publications.
• Kirsch, I., & Lynn, S. J. (1995). The altered state of hypnosis: Changes in the theoretical landscape. American Psychologist, 50(10), 846–858.
• Lilienfeld, S. O., Lynn, S. J., & Lohr, J. M. (Eds.) (2015). Science and Pseudoscience in Clinical Psychology (2. vyd.). New York: Guilford Press.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5), 585–589.
• Shapiro, F. (1989). Efficacy of the eye movement desensitization procedure in the treatment of traumatic memories. Journal of Traumatic Stress, 2(2), 199–223.
• Sturt, J., Ali, S., Robertson, W., Metcalfe, D., Grove, A., Bourne, C., & Bridle, C. (2012). Neurolinguistic programming: A systematic review of the effects on health outcomes. British Journal of General Practice, 62(604), e757–e764.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.
• Wolpe, J. (1958). Psychotherapy by Reciprocal Inhibition. Stanford: Stanford University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Disociace, fobie a trauma – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Disociace – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Dissociation)
• Časová osa – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Timeline (concept))
• Věková regrese – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Age regression)
• Presupozice ve výslechu a svědectví – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Presuppositions in questioning and testimony)
• Dodatečné rámcování – příbuzné heslo (Reframing a rámce, Post-framing)
• Nechtěné kotvy a spouštěče – příbuzné heslo (Kotvení, Unintended anchors and triggers)
• Rychlá léčba fobie – příbuzné heslo (Disociace, fobie a trauma, Fast phobia cure (V-K dissociation))
• Reimprinting – příbuzné heslo (Disociace, fobie a trauma, Re-imprinting)
• Změna osobní historie – příbuzné heslo (Disociace, fobie a trauma, Change personal history)
• Technika přetáčení – příbuzné heslo (Disociace, fobie a trauma, Rewind technique)
• Terapie časové osy – příbuzné heslo (Časová osa, Time Line Therapy)
• Uvolnění negativních emocí na časové ose – příbuzné heslo (Časová osa, Releasing negative emotions on the timeline)
• Hledání kořenové příčiny – příbuzné heslo (Časová osa, Root cause)
• Strategie reality – příbuzné heslo (Strategie a modelování, Reality strategy)
• Imprint – příbuzné heslo (Přesvědčení, Imprint)

V kompendiu

• Forenzní rozhovor – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 6.2 Diferenciální diagnostika EA vs. PTSD/cPTSD/disociativní poruchy – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-6.1.7 Trauma history protokol – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.2 Vztah k epistemickému traumatu — empirická literatura – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Vzorec sebepojetí – předchozí heslo rodiny
• Technika přetáčení – další heslo rodiny