Nechtěné kotvy a spouštěče🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-09.17
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Kotvení
Druh	vzorec
Anglicky	Unintended anchors and triggers
Jiné názvy	spontánní kotvy, spouštěče
Obecnější heslo	Kotvení
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Nechtěnými kotvami se v NLP označují asociace mezi podnětem a stavem, které nikdo záměrně nevytvořil a které člověku škodí nebo ho omezují. Typickými příklady jsou úzkost při zvuku zubní vrtačky, napětí při vstupu do budovy, kde člověk zažil ponížení, smutek při určité písni nebo stažení žaludku při hlase, který připomíná dřívějšího nadřízeného. NLP tvrdí, že kotvy vznikají v běžném životě neustále, bez vědomí člověka, a že mnoho nežádoucích reakcí je výsledkem takto náhodně nastavených spojení (O'Connor a Seymour 1990). Z toho odvozuje, že je lze stejnými prostředky změnit, například postupem, který nazývá kolaps kotev. Pro kompendium je pojem důležitý ze dvou důvodů. Pomáhá vysvětlit, proč lidé reagují na zdánlivě neutrální podněty silnými emocemi. A současně skrývá riziko: pokud se pod slovo „kotva“ zahrnou i reakce na traumatické události, hrozí, že závažný klinický stav bude zjednodušen na technickou závadu, kterou lze odstranit za hodinu. Rozlišení mezi běžnou asociací a traumatickým spouštěčem je proto hlavním tématem této stránky.

Původ a souvislosti🔗

Poznatek, že neutrální podnět může po spojení se silným zážitkem vyvolávat emoční reakci, pochází z výzkumu podmiňování (Pavlov 1927). Behaviorální terapie z něj vyvodila model naučené úzkosti a fobií, v němž se strach spojuje s podněty přítomnými při ohrožení a přetrvává, protože se člověk podnětům vyhýbá a nemá příležitost zjistit, že už nejsou nebezpečné. Na tomto modelu stavěla systematická desenzitizace, která oslabovala úzkost postupným vystavováním podnětům ve stavu uvolnění (Wolpe 1958). NLP převzalo obecný princip, přejmenovalo podmíněný podnět na kotvu a tvrdilo, že reakce lze měnit rychleji, než předpokládala behaviorální terapie (Bandler a Grinder 1979). Klinická traumatologie mezitím popsala, jak se u lidí po traumatu objevují vtíravé vzpomínky, noční můry a silné tělesné reakce, které spouštějí připomínky události: místa, zvuky, vůně, roční období nebo slova. Herman popsala tyto projevy jako součást traumatického syndromu, v němž se střídají vtíravé prožitky, zvýšená dráždivost a útlum, a zdůraznila, že u dlouhodobého a opakovaného traumatu vzniká složitější obraz, který přesahuje jednotlivé spouštěče (Herman 1992). Kompendium tento obraz popisuje v hesle komplexní trauma.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má nechtěná kotva tři prvky: podnět, který byl přítomen při silném zážitku, reakci, kterou podnět později vyvolává, a nepřítomnost vědomého spojení, takže člověk často neví, proč reaguje. U běžných asociací je reakce mírná, rychle odezní a člověk ji snadno pochopí, když si spojení uvědomí. Vůně, která připomíná dětství, nebo píseň spojená s rozchodem jsou takovými případy. U traumatických spouštěčů je struktura odlišná v několika ohledech. Reakce bývá intenzivní a tělesná, může zahrnovat bušení srdce, ztuhnutí, pocit nereálnosti nebo prožitek, jako by se událost děla znovu. Často se šíří na další podněty, které jsou původnímu jen podobné, a vede k vyhýbání, které postupně zužuje život. Spojení nejde jen o asociaci podnětu a emoce, ale o nezpracovanou vzpomínku, která je uložena jinak než běžné zážitky (Herman 1992). Tento rozdíl je pro hodnocení podstatný. Model kotvy popisuje první případ přijatelně, druhý však podstatně zjednodušuje. Pozorovatel, který slyší, že reakce na traumatickou událost je „jen kotva“, by měl zbystřit, protože toto zjednodušení může vést k nevhodné péči.

Detekční znaky🔗

Při posuzování nechtěné kotvy lze rozlišit znaky, které ukazují na běžnou asociaci, a znaky, které ukazují na klinicky závažnou reakci. Běžná asociace je mírná, krátká, člověk ji zná a nijak ho neomezuje. Na klinicky závažnou reakci ukazuje intenzita, která neodpovídá podnětu, tělesné projevy paniky nebo ztuhnutí, prožitky znovuprožívání, noční můry, vyhýbání se místům, lidem nebo tématům, zvýšená ostražitost a změny nálady a sebepojetí. Pokud se reakce objevily po události ohrožující život, tělesnou integritu nebo bezpečí, nebo po dlouhodobém pobytu ve vztahu s kontrolou a násilím, je namístě klinické posouzení. Kompendium odkazuje k screeningovým nástrojům traumatického stresu a k diferenciální diagnostice. Zvláštní pozornost zaslouží situace, kdy podnět, který vyvolává strach, je spojen s osobou, která je stále v životě člověka přítomna. Takové „kotvy“ nejsou nechtěné v pravém smyslu slova; mohou být součástí vzorce kontroly, který popisuje stránka o kotvení v kontrolujících vztazích. Herman upozorňuje, že dokud trvá ohrožení, není možné reakce zpracovat a prvním úkolem je bezpečí (Herman 1992).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Pojem nechtěné kotvy má legitimní užití jako psychoedukační obraz. Člověku, který nerozumí svým reakcím, může pomoci vysvětlení, že mozek spojuje podněty se zážitky a že silná reakce na zdánlivě neutrální podnět má svou logiku. Takové vysvětlení snižuje stud a pocit, že je s člověkem „něco špatně“. Podobnou funkci plní psychoedukace v kognitivně behaviorální terapii (Beck 1976). Problematické užití nastává ve dvou podobách. První je nepřiměřený slib: praktik bez klinického vzdělání nabízí odstranění traumatické reakce v jednom sezení, bez posouzení, bez zpracování události a bez ohledu na to, zda ohrožení trvá. Druhá je odvádění od péče: člověk je odrazován od vyhledání odborníka nebo od mluvení o události s tím, že „stačí přepsat kotvu“. Literatura o pseudovědeckých postupech v klinické psychologii upozorňuje, že slib rychlého vyléčení závažných stavů bez důkazů může vést ke zpoždění účinné léčby (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015). Zvláštním případem zneužití je situace, kdy někdo cíleně využívá znalost spouštěčů druhého člověka, aby v něm vyvolal strach nebo poddajnost.

Na takové zneužití je třeba pamatovat i v profesních vztazích. Terapeut, kouč nebo duchovní průvodce, který se dozví o spouštěčích svého klienta, získává citlivou znalost, kterou lze použít k ochraně i k ovládání. Etické rámce pomáhajících profesí proto zdůrazňují důvěrnost, souhlas a zákaz využívání zranitelnosti klienta. V manipulativních skupinách se naopak objevuje praxe, kdy se osobní slabiny a bolestné vzpomínky členů sbírají při zpovědích nebo „sdílení“ a později se připomínají ve chvílích, kdy člověk pochybuje nebo chce odejít (Singer a Lalich 1995). Tento jev nemá s náhodně vzniklou kotvou nic společného a je třeba ho posuzovat jako součást kontroly.

Stav důkazů🔗

Obecný princip, že neutrální podnět může po spojení se silným zážitkem vyvolávat emoční reakci, je dobře doložen (Pavlov 1927; Wolpe 1958). Podložené jsou i poznatky klinické traumatologie o roli připomínek traumatu (Herman 1992). Naproti tomu specifická tvrzení NLP o rychlém odstranění nechtěných kotev postupy, jako je kolaps kotev nebo rychlá léčba fobie, nemají oporu v kvalitním kontrolovaném výzkumu. Systematický přehled účinků NLP na zdravotní výsledky konstatoval, že dostupné studie jsou malé a metodologicky slabé a nepodporují užívání NLP ve zdravotnictví (Sturt a kol. 2012). Delfská studie odborníků na klinickou psychologii zařadila NLP pro léčbu psychických poruch mezi pravděpodobně zdiskreditované postupy (Norcross, Koocher a Garofalo 2006). Pro léčbu posttraumatických obtíží existují přístupy s lepší empirickou oporou, zejména terapie zaměřené na trauma, které vycházejí z kognitivně behaviorální tradice. Kdo zvažuje pomoc při traumatických reakcích, má proto dobrý důvod dát přednost postupům, které byly v kontrolovaných studiích testovány.

Obrana a zotavení🔗

U běžných nechtěných asociací často stačí jejich pochopení a postupné vystavování podnětu v bezpečném kontextu; reakce pak zpravidla sama slábne. Tento obecný jev popsal už Pavlov jako vyhasínání podmíněné reakce, když se podnět opakuje bez původní zkušenosti (Pavlov 1927). U traumatických spouštěčů je cesta jiná a delší. Prvním krokem k bezpečí je zjistit, zda ohrožení skončilo; pokud trvá, například ve vztahu s násilím, má přednost ochrana, ne práce s reakcemi. Dále je namístě posouzení klinicky kvalifikovaným odborníkem, který dokáže odlišit posttraumatickou stresovou poruchu, komplexní trauma, úzkostné poruchy a další stavy a doporučit léčbu s doloženou účinností. Herman popsala zotavení z traumatu jako proces, v němž se nejprve obnovuje bezpečí, pak se událost zpracovává a truchlí se nad ztrátami a nakonec se člověk znovu propojuje s druhými a se svým životem (Herman 1992). Kompendium tento rámec rozvádí u rámce van der Kolka, který zdůrazňuje roli těla v traumatické paměti. Kdo slyší nabídku rychlého „přepsání kotvy“, by se měl zeptat na kvalifikaci praktika, na doklady účinnosti a na to, co se stane, pokud se reakce vrátí.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1979). Frogs into Princes: Neuro Linguistic Programming. Moab: Real People Press.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Lilienfeld, S. O., Lynn, S. J., & Lohr, J. M. (Eds.) (2015). Science and Pseudoscience in Clinical Psychology (2. vyd.). New York: Guilford Press.
• Norcross, J. C., Koocher, G. P., & Garofalo, A. (2006). Discredited psychological treatments and tests: A Delphi poll. Professional Psychology: Research and Practice, 37(5), 515–522.
• O'Connor, J., & Seymour, J. (1990). Introducing Neuro-Linguistic Programming: Psychological Skills for Understanding and Influencing People. London: Thorsons.
• Pavlov, I. P. (1927). Conditioned Reflexes: An Investigation of the Physiological Activity of the Cerebral Cortex. London: Oxford University Press.
• Singer, M. T., & Lalich, J. (1995). Cults in Our Midst. San Francisco: Jossey-Bass.
• Sturt, J., Ali, S., Robertson, W., Metcalfe, D., Grove, A., Bourne, C., & Bridle, C. (2012). Neurolinguistic programming: A systematic review of the effects on health outcomes. British Journal of General Practice, 62(604), e757–e764.
• Wolpe, J. (1958). Psychotherapy by Reciprocal Inhibition. Stanford: Stanford University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Kotvení – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Kotvení – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Kotva – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Anchor (concept))
• Kotvení – příbuzné heslo (Kotvení, Anchoring)
• Kolaps kotev – příbuzné heslo (Kotvení, Collapsing anchors)
• Auditivní a tonální kotvy – příbuzné heslo (Kotvení, Auditory and tonal anchors)
• Kotvení v kontrolujících vztazích – příbuzné heslo (Kotvení, Anchoring in controlling relationships)
• Skryté kotvení – příbuzné heslo (Kotvení, Covert anchoring)
• Rychlá léčba fobie – příbuzné heslo (Disociace, fobie a trauma, Fast phobia cure (V-K dissociation))
• Práce s traumatem a riziko nepravých vzpomínek – příbuzné heslo (Disociace, fobie a trauma, Trauma work and the risk of false memories)

V kompendiu

• Komplexní trauma (complex trauma) – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 6.2 Diferenciální diagnostika EA vs. PTSD/cPTSD/disociativní poruchy – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-8.1.8 Screening traumatického stresu (PCL-5, IES-R, ITQ) – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-8.2.9 Rámec van der Kolka: tělo a trauma – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Kotvy v reklamě a značkách – předchozí heslo rodiny
• Kotvení v kontrolujících vztazích – další heslo rodiny