Vzorec odpuštění🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-11.07
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Disociace, fobie a trauma
Druh	vzorec
Anglicky	Forgiveness pattern
Jiné názvy	práce s odpuštěním, uvolnění křivdy
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	vysoké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Vzorcem odpuštění se v neurolingvistickém programování označuje skupina intervencí, které mají člověku pomoci uvolnit se od dlouhodobého hněvu, zášti nebo bolesti vůči někomu, kdo mu ublížil. Společným jádrem těchto intervencí je změna perspektivy: člověk se v představě dívá na situaci očima druhé osoby nebo z odstupu nezaujatého pozorovatele a hledá, jaký záměr druhého vedl k jeho jednání. NLP tu spojuje dva své předpoklady, totiž že každé chování má z pohledu toho, kdo jedná, pozitivní záměr (Bandler a Grinder 1982), a že pohled z několika percepčních pozic rozšiřuje porozumění situaci (Grinder a DeLozier 1987). Vzorec nemá jednoho jasně doloženého autora a ve výcvicích koluje v několika variantách. Heslo popisuje jeho strukturu a tvrzení a věnuje se hlavně tomu, co znamená pro lidi, kteří zažili násilí nebo dlouhodobé zneužívání. Pro ně je rozdíl mezi nabídkou a požadavkem odpustit rozdílem mezi pomocí a další újmou.

Původ a souvislosti🔗

Prvky, ze kterých se vzorec skládá, pocházejí z různých období vývoje NLP. Předpoklad pozitivního záměru byl rozpracován v souvislosti s reframingem, v němž se nežádoucí chování odděluje od záměru, kterému slouží (Bandler a Grinder 1982); rozebírá ho heslo Každé chování má pozitivní záměr. Percepční pozice popsali John Grinder a Judith DeLozier jako rozlišení vlastní perspektivy, perspektivy druhého a perspektivy pozorovatele (Grinder a DeLozier 1987); rozebírají je hesla Percepční pozice a Druhá pozice. Vzorec odpuštění tyto prvky propojuje a přidává k nim představu, že odpuštění je především vnitřní změna toho, kdo odpouští, nezávislá na tom, zda druhá strana uznala svou vinu.

Mimo NLP má odpuštění vlastní psychologickou literaturu, v níž se odpuštění obvykle chápe jako dobrovolný proces, který neznamená omluvu činu, zapomenutí ani obnovení vztahu. Klinická literatura o traumatu k odpuštění přistupuje opatrně. Herman upozorňuje, že představa odpuštění může být, podobně jako představa odplaty, pokusem uniknout bezmoci a bolesti truchlení, a že zotavení nezávisí na tom, zda člověk pachateli odpustí (Herman 1992). Tento rozdíl mezi odpuštěním jako možností a odpuštěním jako podmínkou je pro hodnocení vzorce rozhodující.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má vzorec tři opěrné body: odstup, přijetí perspektivy druhého a oddělení člověka od jeho činu. Odstup znamená, že se člověk na bolestnou situaci dívá zvenčí, aby ji mohl popsat bez zahlcení. Při přijetí perspektivy druhého v představě „vstupuje“ do pozice toho, kdo mu ublížil, a zkoumá, co tato osoba podle něj chtěla, cítila nebo potřebovala. Oddělení člověka od činu spočívá v tom, že se chování hodnotí jako škodlivé, ale osoba se popisuje jako někdo, kdo jednal z omezených možností. Výsledkem má být uvolnění hněvu a pocit vnitřní svobody (Bandler a Grinder 1982; Grinder a DeLozier 1987). Tyto opěrné body se v praxi neprobírají v pevném pořadí a různé varianty kladou důraz na různé z nich.

Z hlediska psychologie traumatu má struktura dvě citlivá místa. Přijetí perspektivy pachatele předpokládá, že člověk je v bezpečí a že jeho vlastní zkušenost už byla uznána; bez toho může vést k tomu, že oběť převezme výklad pachatele, včetně jeho omluv a racionalizací. Předpoklad pozitivního záměru zase může u násilí sloužit k zlehčení: pokud „to tak nemyslel“, zdá se méně oprávněné se bránit nebo odejít. Stark popisuje, jak v kontrolujících vztazích pachatel přenáší odpovědnost na oběť a jak okolí tento výklad často přebírá (Stark 2007).

Detekční znaky🔗

V rozhovoru se vzorec odpuštění pozná podle výzev k přijetí perspektivy druhého („podívej se na to jeho očima“), podle důrazu na jeho dobrý záměr („on to tak nemyslel“, „dělal to, co uměl“) a podle tvrzení, že odpuštění je podmínkou vnitřního klidu. Varovné znaky se týkají hlavně načasování a tlaku. Odpuštění se vyžaduje dřív, než bylo uznáno, co se stalo. Odpuštění se spojuje s obnovením kontaktu nebo s návratem do vztahu. Neochota odpustit se vykládá jako vada charakteru, „neschopnost pustit minulost“ nebo překážka uzdravení. A konečně, výzvu k odpuštění vznáší osoba, která má zájem na tom, aby věc zůstala uzavřena: rodina, skupina, instituce nebo sám pachatel. Hassan popisuje, jak skupiny s kontrolou mysli využívají vinu a strach k tomu, aby člen přestal vnímat zneužívání jako zneužívání a obrátil kritiku proti sobě (Hassan 1988).

U člověka, na kterého je takový tlak vyvíjen, se objevuje vina za vlastní hněv, pochybnosti o tom, zda bylo ublížení skutečně vážné, a sklon vracet se do vztahu, ve kterém mu hrozí další újma. Herman popisuje sebeobviňování a pochybnosti o závažnosti vlastní zkušenosti jako časté následky zneužívání, zvlášť když okolí stojí na straně pachatele (Herman 1992). V náboženských a duchovních skupinách se požadavek odpuštění může stát nástrojem, který umlčuje oběti zneužívání uvnitř skupiny. Kompendium tyto mechanismy popisuje mimo jiné v případové studii o zotavení po dvanácti letech v kultu a v hesle o komplexním traumatu.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití je dobrovolné, načasované a podřízené bezpečí. Terapeut může s klientem mluvit o odpuštění, pokud o to klient sám stojí, a může mu pomoci rozlišit, co pro něj odpuštění znamená: zda jde o uvolnění vlastního hněvu, o přijetí toho, že se minulost nezmění, nebo o něco jiného. Odpuštění v tomto smyslu nevyžaduje kontakt s pachatelem ani omluvu činu. Klientocentrovaný přístup zdůrazňuje, že směr práce určuje klient a že terapeut přijímá jeho prožitky, včetně hněvu, bez hodnocení (Rogers 1951). Legitimní je i výslovné sdělení, že zotavení je možné bez odpuštění.

Manipulativní užití dělá z odpuštění povinnost. V kontrolujících vztazích slouží k tomu, aby oběť přestala mluvit o násilí, aby se vrátila a aby převzala odpovědnost za rozpad vztahu. V uzavřených skupinách umožňuje udržet zneužívání uvnitř, protože kdo neodpustí, „rozbíjí jednotu“. Lifton popsal, jak uzavřené systémy zacházejí s pocity členů jako s materiálem, který má být podřízen doktríně (Lifton 1961). Vzorec odpuštění, použitý bez ohledu na bezpečí a na uznání křivdy, může být jedním z prostředků takového podřízení.

Stav důkazů🔗

Pro vzorec odpuštění v podobě, v jaké ho šíří výcviky NLP, nejsou k dispozici kontrolované studie, které by doložily jeho účinek. Obecné hodnocení výzkumu NLP konstatuje, že kontrolované studie tvrzení NLP většinou nepodporují (Witkowski 2010). Kritické hodnocení NLP z hlediska manažerské a rozvojové praxe upozorňuje, že síla předpokladů NLP je spíše rétorická a že jejich užití je třeba posuzovat podle kontextu (Tosey a Mathison 2009). Přehled výzkumu NLP v koučinku konstatuje nedostatek kvalitních studií (Passmore a Rowson 2019). Psychologie odpuštění mimo NLP má vlastní výzkum dobrovolných intervencí, jejichž výsledky nelze automaticky přenášet na postupy NLP. Klinická literatura o traumatu přitom varuje, že tlak na odpuštění může zotavení spíše brzdit, a staví na první místo bezpečí, uznání a truchlení (Herman 1992).

Obrana a zotavení🔗

Obranou proti zneužití je jasné rozlišení tří věcí, které se v požadavku odpuštění často slévají: odpuštění jako vnitřního postoje, uznání toho, co se stalo, a obnovení vztahu. Herman upozorňuje, že skutečné odpuštění předpokládá, že pachatel ublížení uzná a usiluje o nápravu (Herman 1992). Lze se rozhodnout pro jedno bez druhého a nikdo nemá právo vyžadovat kterékoli z nich. Kdo je pod tlakem, aby odpustil, se může ptát, kdo tlak vyvíjí a co by odpuštěním získal, zda bylo ublížení uznáno a zda by odpuštění znamenalo návrat do nebezpečí. Hněv nad křivdou je přiměřená reakce a není překážkou zotavení.

Zotavení u lidí, kteří byli k odpuštění tlačeni, začíná obnovou bezpečí a uznáním křivdy. Herman popisuje zotavení po traumatu jako proces, v němž po zajištění bezpečí následuje vyprávění a oplakání toho, co se stalo, a teprve potom znovunavázání vztahů; odpuštění v tomto procesu není povinnou součástí (Herman 1992). Kompendium tento rámec rozvádí v hesle o stadiích zotavení podle Judith Hermanové. Příbuzné téma truchlení rozebírá heslo Vzorec zpracování zármutku. Odborník by měl klientovi výslovně potvrdit, že rozhodnutí o odpuštění patří jen jemu a že jeho zotavení se neměří tím, zda pachateli odpustil.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1982). Reframing: Neuro-Linguistic Programming and the Transformation of Meaning. Moab: Real People Press.
• Grinder, J., & DeLozier, J. (1987). Turtles All the Way Down: Prerequisites to Personal Genius. Scotts Valley: Grinder & Associates.
• Hassan, S. (1988). Combatting Cult Mind Control. Rochester: Park Street Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
• Rogers, C. R. (1951). Client-Centered Therapy. Boston: Houghton Mifflin.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.
• Tosey, P., & Mathison, J. (2009). Neuro-Linguistic Programming: A Critical Appreciation for Managers and Developers. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Disociace, fobie a trauma – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Každé chování má pozitivní záměr – příbuzné heslo (Předpoklady NLP, Every behaviour has a positive intention)
• Percepční pozice – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Perceptual positions (concept))
• Vzorec zpracování zármutku – příbuzné heslo (Disociace, fobie a trauma, Resolving grief pattern)
• Reakce na kritiku – příbuzné heslo (Disociace, fobie a trauma, Responding to criticism)
• Uvolnění negativních emocí na časové ose – příbuzné heslo (Časová osa, Releasing negative emotions on the timeline)
• Druhá pozice – příbuzné heslo (Logické úrovně a percepční pozice, Second position)

V kompendiu

• EA-8.2.10 Stadia zotavení podle Judith Hermanové – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Komplexní trauma (complex trauma) – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Případ 06: Zotavení po dvanácti letech v kultu – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Vzorec zpracování zármutku – předchozí heslo rodiny
• Reakce na kritiku – další heslo rodiny