Strategie reality🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-14.07
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Strategie a modelování
Druh	vzorec
Anglicky	Reality strategy
Jiné názvy	strategie skutečnosti, test reality
Obecnější heslo	Strategie
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	vysoké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Strategie reality je v neurolingvistickém programování označení pro vnitřní postup, kterým člověk rozlišuje skutečně prožité události od událostí představovaných, vysněných nebo zamýšlených. Podle NLP se vzpomínka na skutečnou událost a představa smyšlené události liší vlastnostmi vnitřní reprezentace, které obor nazývá submodality: jasem, ostrostí, umístěním v zorném poli, tím, zda člověk událost vidí vlastníma očima, nebo zvenčí, a přítomností zvuků a tělesných pocitů. Člověk podle tohoto výkladu provádí rychlý test, který vzpomínku porovná s typickým vzorem „skutečného“, a podle výsledku ji přijme, nebo odmítne (Dilts a DeLozier 2000). Ve stavbě strategie jde o test v kognitivním modelu TOTE, jehož splnění vede k výstupu v podobě jistoty, že se věc stala (Miller, Galanter a Pribram 1960). Katalog vzorec řadí mezi vzorce s dvojím užitím a vysokým rizikem zneužití. Pojem se dotýká samotného základu epistemické samostatnosti, tedy schopnosti spolehnout se na vlastní paměť, a v kontrolujících vztazích se jím může zdůvodňovat popírání zkušenosti druhého.

Původ a souvislosti🔗

Pojem vznikl v rámci strategické práce NLP, která popisovala vnitřní zpracování jako sled smyslových reprezentací s testy a operacemi (Dilts a kol. 1980). Strategie reality se v literatuře oboru objevuje ve dvou podobách. První je výkladová: popisuje, jak lidé obvykle rozlišují vzpomínku od představy, a slouží k vysvětlení, proč někteří lidé zaměňují obavy za skutečnost nebo proč jiní pochybují o tom, co prožili. Druhá je jazyková: Dilts ji zařadil mezi vzorce Sleight of Mouth jako otázku, kterou lze přesvědčení zpochybnit tím, že se mluvčí ptá, jak člověk ví, že jeho přesvědčení odpovídá skutečnosti (Dilts 1999). Katalog tuto jazykovou podobu popisuje samostatně v hesle strategie reality v Sleight of Mouth. Na pojem navazuje předpoklad, že mapa není území: pokud je i vzpomínka jen mapou, lze se ptát, podle čeho jí člověk věří. Tato otázka je filozoficky legitimní. Výzkum paměti mimo NLP přitom ukázal, že vzpomínky nejsou záznamem, ale rekonstrukcí, kterou ovlivňuje i to, jak se na událost někdo ptá; už změna jednoho slova v otázce změnila odhad rychlosti aut i to, zda si svědci „vybavili“ rozbité sklo, které na místě nebylo (Loftus a Palmer 1974).

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má strategie reality podle NLP podobu testu se třemi složkami. První složkou je vybavená reprezentace, tedy vzpomínka nebo představa. Druhou je vnitřní měřítko, podle něhož člověk pozná „skutečné“, typicky určitá kombinace jasu, detailu, smyslového bohatství a úhlu pohledu. Třetí je výstup v podobě pocitu jistoty nebo nejistoty, tedy ukončení smyčky ve smyslu modelu TOTE (Miller, Galanter a Pribram 1960). Pro pozorovatele je podstatné, že takový test je vnitřní a neověřuje nic mimo samotnou reprezentaci. Rozhoduje se podle toho, jak vzpomínka vypadá, ne podle toho, zda existují stopy události. Právě v tom spočívá zranitelnost. Pokud se vlastnosti představy změní, ať opakovaným vyprávěním, sugestivními otázkami, nebo cíleným výkladem, může se změnit i pocit jistoty, a to oběma směry.

Vlivové zneužití využívá obou směrů. V prvním se pravá vzpomínka znejistí: mluvčí tvrdí, že rozmazanost nebo vnější pohled dokazuje, že se událost nestala, a vzpomínku označí za výplod fantazie. Ve druhém se představa posílí: opakované a detailní popisování domnělé události jí dodá smyslovou bohatost, kterou vnitřní test přijme za známku skutečnosti. Že už formulace otázky může do vzpomínky vnést podrobnost, která se nestala, ukázal pokus, v němž svědci po otázce s důraznějším slovesem častěji uváděli rozbité sklo, které na místě nebylo (Loftus a Palmer 1974). Oba směry nevyžadují zvláštní techniku; stačí autorita, opakování a izolace od vnějších stop. Kompendium první směr popisuje jako gaslighting, druhý souvisí s rizikem nepravých vzpomínek v terapii, které katalog rozebírá v hesle práce s traumatem a riziko nepravých vzpomínek.

Detekční znaky🔗

Zneužití strategie reality se pozná podle toho, že se o pravdivosti vzpomínky rozhoduje podle jejích vnitřních vlastností a autoritou mluvčího, ne podle vnějších stop. Typickými obraty jsou výroky, že vzpomínka je „rozmazaná, takže není skutečná“, že ji člověk „vidí zvenku, a skutečné věci se pamatují zevnitř“, nebo že si ji „vyprávěl tak dlouho, až jí věří“. Takové výroky se obvykle týkají vzpomínek, které jsou pro mluvčího nepohodlné, například na jeho chování, a ne vzpomínek obecně. Opačným znakem je, když terapeut, kouč nebo vedoucí skupiny opakovaně a podrobně popisuje událost, kterou si člověk nepamatuje, a vysvětluje, že jasnost, která se postupně dostavuje, je známkou „vynořující se pravdy“. U člověka, na kterého je tlak dlouhodobě vyvíjen, se objevuje nejistota ve vlastní paměti, potřeba ptát se druhého, co se „opravdu“ stalo, a pocit, že nemá právo na vlastní popis událostí. Herman popsala, jak systematické popírání zkušenosti oběti narušuje její schopnost věřit vlastnímu vnímání (Herman 1992). Kompendium tyto důsledky dále rozebírá u pěstování sebepochybnosti.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití je reflexivní a vždy se opírá o vnější ověření. Člověk, který si není jistý, zda fakturu odeslal, nebo to měl jen v plánu, se podívá do odeslané pošty; terapeut, který pracuje s klientem trpícím vtíravými obavami, mu může pomoci rozlišit obavu od události a ověřovat ji ve skutečnosti. V kognitivní terapii je rozlišení mezi událostí a jejím výkladem běžnou součástí práce, přičemž se nezpochybňuje, že se událost stala (Beck 1976). V obou případech se rozlišení dělá spolu s člověkem a výsledek patří jemu. Manipulativní užití je asymetrické a slouží tomu, aby o realitě rozhodoval mluvčí. V partnerských a rodinných vztazích se projevuje jako popírání vzpomínek, které mluvčího usvědčují. V uzavřených skupinách jako výklad, že zkušenosti člena, které nesouhlasí s doktrínou, jsou výplodem jeho „nečisté“ mysli; Lifton tento rys popsal jako nadřazení doktríny nad osobní zkušenost (Lifton 1961). V terapii, která hledá skryté vzpomínky, se riziko obrací: vnitřní jistota se vyrábí tam, kde chybí vnější doklady.

Stav důkazů🔗

Obecná teze, že lidé rozlišují vzpomínky od představ podle jejich vlastností a že se v tom mohou mýlit, je v psychologii paměti přijímána a výzkum rekonstrukční povahy paměti je rozsáhlý (Loftus a Palmer 1974). Ze stejného výzkumu však plyne závěr, který je s vlivovým užitím strategie reality v rozporu: jasnost, živost a pocit jistoty nejsou spolehlivým ukazatelem toho, zda se událost stala. Specifická tvrzení NLP, tedy že každý člověk má stálou a zjistitelnou strategii reality v podobě submodalit a že její popis umožňuje spolehlivě oddělit skutečné od představovaného, kontrolovanými studiemi doložena nejsou. Souhrnná hodnocení oboru dospěla k závěru, že kontrolované studie tvrzení NLP většinou nepodporují (Witkowski 2010), a systematický přehled zdravotních účinků nenašel dostatek kvalitních dat pro závěr o účinnosti jeho intervencí (Sturt a kol. 2012). Pro práci s traumatem z toho plyne zvláštní opatrnost: postupy, které mění vlastnosti vzpomínek, nemají doložený účinek, ale mají teoreticky odůvodněné riziko, že ovlivní i pocit jejich pravdivosti.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je vědět, že jasnost vzpomínky o její pravdivosti nerozhoduje, a to v obou směrech. Rozmazaná vzpomínka může být pravdivá a živá představa může být nepravdivá. O tom, co se stalo, rozhodují vnější stopy: zprávy, zápisky, fotografie, svědci, časová osa událostí. Druhou obranou je vést si vlastní záznam. Kdo si krátce poznamená, co se stalo a co bylo řečeno, odděleně od toho, co si o tom myslí, má oporu, kterou selektivní zpochybňování nerozloží. Třetí obranou je hledat vnější ověřovatele, tedy lidi mimo vztah nebo skupinu, kteří mohou potvrdit, že vnímání je v běžném rozsahu. U lidí, jejichž vzpomínky byly dlouhodobě popírány, se zotavení podle Hermanové odehrává v bezpečném vztahu, v němž mají znovu právo na vlastní popis událostí, a postupuje od stabilizace přes zpracování k opětovnému spojení s ostatními (Herman 1992). V klinické praxi se proto u takových lidí nepracuje s dalším „přepisováním“ vzpomínek, ale s obnovou kontinuity paměti a s validací zkušenosti. Kompendium nástroje pro posouzení důvěry ve vlastní poznání popisuje u hodnocení epistemické důvěry. Odborníci, kteří s pojmem pracují, by se měli vyvarovat jakéhokoli postupu, který by měnil pocit pravdivosti vzpomínek bez vnějšího ověření.

Literatura🔗

• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Dilts, R. (1999). Sleight of Mouth: The Magic of Conversational Belief Change. Capitola: Meta Publications.
• Dilts, R., & DeLozier, J. (2000). Encyclopedia of Systemic Neuro-Linguistic Programming and NLP New Coding. Scotts Valley: NLP University Press.
• Dilts, R., Grinder, J., Bandler, R., & DeLozier, J. (1980). Neuro-Linguistic Programming: Volume I. The Study of the Structure of Subjective Experience. Cupertino: Meta Publications.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5), 585–589.
• Miller, G. A., Galanter, E., & Pribram, K. H. (1960). Plans and the Structure of Behavior. New York: Holt, Rinehart and Winston.
• Sturt, J., Ali, S., Robertson, W., Metcalfe, D., Grove, A., Bourne, C., & Bridle, C. (2012). Neurolinguistic programming: A systematic review of the effects on health outcomes. British Journal of General Practice, 62(604), e757–e764.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Strategie a modelování – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Strategie – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Mapa není území – příbuzné heslo (Předpoklady NLP, The map is not the territory)
• Submodality – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Submodalities (concept))
• Strategie reality – příbuzné heslo (Sleight of Mouth, Reality strategy)
• Práce s traumatem a riziko nepravých vzpomínek – příbuzné heslo (Disociace, fobie a trauma, Trauma work and the risk of false memories)
• Strategie přesvědčení o pravdivosti – příbuzné heslo (Strategie a modelování, Convincer strategy)

V kompendiu

• Detekční signatura: Gaslighting vzorec – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-5.3.8 Mnemonická rekonfigurace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.5.3 Pěstování sebepochybnosti – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-6.1.10 Epistemická trust assessment – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Strategie učení – předchozí heslo rodiny
• Strategie lásky – další heslo rodiny