Analogie🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-07.09
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Sleight of Mouth
Druh	vzorec
Anglicky	Analogy
Jiné názvy	metafora v Sleight of Mouth, analogie nebo metafora
Obecnější heslo	Sleight of Mouth
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Analogie je v souboru vzorců Sleight of Mouth jazykový tah, při němž mluvčí na vyslovené přesvědčení neodpovídá přímo, ale nabídne vztah z jiné oblasti, který má stejnou nebo podobnou stavbu a vede k jinému závěru. Přesvědčení se tak neposuzuje samo o sobě, ale přes zrcadlo, které mu mluvčí nastaví. Robert Dilts řadí analogii mezi čtrnáct vzorců, kterými lze přesvědčení podle jeho výkladu konverzačně zpochybnit nebo naopak posílit, a výslovně ji spojuje s metaforou: přirovnání má přimět posluchače, aby původní zobecnění uviděl v jiném světle (Dilts 1999). Strukturálně se analogie opírá o to, že lidé chápou abstraktní vztahy prostřednictvím konkrétnějších zkušeností, což kognitivní lingvistika popisuje jako běžný a nevědomý rys myšlení (Lakoff a Johnson 1980). Pro kompendium je vzorec důležitý proto, že přirovnání působí jako vysvětlení, i když nic nedokazuje: přenáší přesvědčivost jedné situace na druhou, aniž by se ověřovalo, zda si obě situace odpovídají v podstatných rysech.

Původ a souvislosti🔗

Dilts uvádí, že soubor vzorců Sleight of Mouth vznikl na počátku osmdesátých let z jeho pozorování, jak Richard Bandler v rozhovorech a na seminářích reaguje na přesvědčení účastníků, a že jeho záměrem bylo tyto reakce popsat jako opakovatelné jazykové struktury (Dilts 1999). Analogie v tomto souboru navazuje na starší práci s metaforou v NLP. David Gordon popsal terapeutickou metaforu jako příběh, jehož postavy a vztahy odpovídají struktuře klientova problému, takže klient může přenést řešení z příběhu do vlastní situace (Gordon 1978). Ta linie vychází z Ericksonových vyučovacích příběhů, které sbírka Sidneyho Rosena uvádí jako typický prostředek jeho nepřímé práce s pacienty (Rosen 1982). Rozdíl mezi terapeutickou metaforou a analogií Sleight of Mouth je v měřítku a cíli. Terapeutická metafora je rozvinutý příběh pro práci s problémem, kdežto analogie Sleight of Mouth je krátké přirovnání vložené do rozhovoru jako odpověď na konkrétní tvrzení. V katalogu proto souvisí s izomorfní metaforou, ale není s ní totožná. Mimo NLP má uvažování v analogiích dlouhou tradici v rétorice a logice, kde se rozlišuje analogie jako heuristika, která pomáhá najít hypotézu, a analogie jako argument, jehož síla závisí na tom, jak podstatné jsou sdílené rysy a jak závažné jsou rozdíly.

Struktura vzorce🔗

Analogie má v rozhovoru tři části. První je výchozí přesvědčení, obvykle zobecnění o příčině nebo o významu, které Dilts pokládá za základní stavební kámen přesvědčení vůbec (Dilts 1999). Druhou je zdrojová situace, kterou mluvčí zvolí tak, aby v ní měl vztah mezi prvky zřejmý a přijatelný závěr. Třetí je mlčky provedený přenos: závěr ze zdrojové situace se vydává za platný i pro situaci výchozí. Přesvědčivost vzorce stojí na tom, že posluchač zdrojovou situaci zná, má k ní jasný postoj a nemusí o ní přemýšlet. Lakoff a Johnson ukazují, že metaforické přenosy vždy některé stránky zkušenosti zvýrazní a jiné skryjí (Lakoff a Johnson 1980). U analogie Sleight of Mouth se skrývá právě to, v čem se obě situace liší.

Z hlediska kognitivní psychologie lze analogii popsat jako nabídku snazší otázky místo obtížnější. Kahneman popisuje sklon odpovídat na snadnější otázku, když je obtížná otázka na dosah jen s námahou, a nevšimnout si přitom záměny (Kahneman 2011). Místo otázky, zda je konkrétní rozhodnutí rozumné, posluchač odpovídá na otázku, zda je rozumný postoj ve zdrojové situaci. Model pravděpodobnosti elaborace navíc předpovídá, že při nízké motivaci nebo kapacitě přemýšlet rozhodují o přesvědčení spíš periferní vodítka než kvalita argumentů (Petty a Cacioppo 1986). Živá analogie může v takové chvíli fungovat jako vodítko, ne jako argument. Vzorec je symetrický co do směru: analogie může přesvědčení oslabit, pokud zdrojová situace vede k opačnému závěru, ale může ho i posílit, pokud mluvčí volí zdroj, který závěr potvrzuje.

Detekční znaky🔗

Pozorovatel pozná analogii podle obratů srovnání, které přicházejí na místě, kde by se očekávala věcná odpověď. Námitka nebo pochybnost zazní a odpovědí není údaj, důvod ani otázka, ale přirovnání k jiné oblasti, často dobře známé a citově jednoznačné. Zdrojová situace bývá zvolena tak, že postoj posluchače k ní je předem jasný, a tím je předem jasný i závěr, který se z ní má přenést. Typickým znakem manipulativního užití je, že se podobnost obou situací netvrdí výslovně a nedokládá; předpokládá se. Druhým znakem je, že rozdíly mezi situacemi, zejména rozdíly v rizicích, v moci a v ověřitelnosti, v přirovnání chybějí. Třetím znakem je řetězení: po odmítnutí jedné analogie přichází další, takže se rozhovor posouvá od věci k hledání co nejpřiléhavějšího obrazu. Kompendium popisuje příbuzný mechanismus jako falešnou ekvivalenci, tedy předvádění nerovnocenných věcí jako rovnocenných na základě povrchní podobnosti. Na straně posluchače se manipulativní analogie projevuje pocitem, že námitka byla „vyvrácena“, aniž by člověk dokázal říct čím, a obtížností vrátit se k původní otázce, protože by to vypadalo jako nepochopení přirovnání. Pocit vyvrácení bez zřetelného důvodu odpovídá tomu, že záměna obtížné otázky za snazší obvykle probíhá bez vědomí toho, kdo ji provádí (Kahneman 2011).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní analogie rozšiřuje pohled a nechává posouzení přiléhavosti na adresátovi. V psychoterapii se přirovnání a příběhy používají k tomu, aby klient uviděl svou situaci z odstupu a zvážil možnosti, které z vlastní perspektivy nevidí, a jejich hodnota stojí na tom, že klient může přirovnání odmítnout (Gordon 1978). Ve výuce a ve vědecké komunikaci analogie pomáhají pochopit neznámé přes známé, s výhradou, že jde o model a že se musí uvést, kde přestává platit. Kognitivní terapie podobně pracuje s tím, jak klient posuzuje stejnou situaci u druhých a u sebe, ale cílem je otevřít ověřování vlastních výkladů, ne je nahradit přirovnáním (Beck 1976). Manipulativní analogie se od legitimní liší třemi rysy. Za prvé, nahrazuje důkaz: místo údajů o věci samé nabízí obraz jiné věci. Za druhé, je jednosměrná: mluvčí volí zdroj, aby vedl k předem určenému závěru, a jiné možné zdroje, které by vedly opačně, nezmiňuje. Za třetí, dopadá na rozhodnutí, které má pro adresáta vážné důsledky, a zároveň se uplatňuje v situaci, kde má mluvčí na výsledku zájem. Takové užití patří do skupiny jevů, které kompendium řadí ke strategické reinterpretaci, protože mění význam námitky, aniž by se jí věnovalo.

Stav důkazů🔗

O vzorcích Sleight of Mouth, a tedy ani o analogii jako jejich součásti, neexistují podle dostupných přehledů kontrolované studie, které by testovaly jejich účinek na změnu přesvědčení. Kritické přehledy výzkumu NLP se soustředí převážně na tvrzení o reprezentačních systémech a jejich využití a konstatují, že tato tvrzení nenacházejí empirickou podporu (Sharpley 1987; Witkowski 2010). Přehled pro oblast koučinku uzavírá, že doklady o účinnosti technik NLP obecně jsou slabé a metodologicky nedostatečné (Passmore a Rowson 2019). Dilts popisuje vzorce jako výsledek modelování a dokládá je příklady z praxe, ne experimenty (Dilts 1999). Mimo NLP je však dobře doloženo, že způsob, jakým je problém zarámován, ovlivňuje rozhodování (Tversky a Kahneman 1981), a teorie metafory ukazuje, že přirovnání strukturují chápání pojmů (Lakoff a Johnson 1980). Z toho plyne opatrný závěr: mechanismus, o který se analogie opírá, je obecně dobře popsán, ale tvrzení NLP, že konkrétní forma analogie spolehlivě mění přesvědčení, není ověřeno. Čtenář by měl analogii chápat jako běžný rétorický prostředek, který NLP pojmenovalo a zařadilo do souboru, ne jako specifickou techniku s prokázaným účinkem.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je oddělit přirovnání od tvrzení. Užitečnou otázkou je, v čem se obě situace podobají a v čem se liší, a zejména zda se liší právě v tom, na čem závěr stojí. Když člověk vysloví nahlas, co se z analogie má plynout, přirovnání ztrácí část své síly, protože přenos přestává být mlčky provedený. Druhou obranou je vrátit se k původní otázce a trvat na údajích o věci samé: přirovnání může být zajímavé, ale nenahrazuje odpověď. Třetí obranou je hledat protianalogii, tedy zdrojovou situaci se stejnou stavbou, která vede k opačnému závěru; tím se ukáže, že závěr neplyne ze struktury, ale z výběru zdroje. Výzkum očkování proti přesvědčování ukazuje, že předchozí seznámení s oslabenou podobou argumentu a s jeho vyvrácením zvyšuje odolnost vůči pozdějšímu přesvědčování (McGuire 1964), a novější práce o dezinformacích rozšiřuje tento přístup na obecné rozpoznávání manipulativních technik (van der Linden 2023). Pro lidi, kteří udělali závažné rozhodnutí pod vlivem přesvědčivého přirovnání, je důležité rozpoznat, že nešlo o selhání jejich inteligence, ale o běžný mechanismus, který působí na každého, zejména pod časovým tlakem. Zotavení zahrnuje zpětnou rekonstrukci rozhodnutí: jaké údaje byly tehdy k dispozici, co přirovnání nahradilo a jak lze příště podobnou situaci zpomalit.

Literatura🔗

• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Dilts, R. (1999). Sleight of Mouth: The Magic of Conversational Belief Change. Capitola: Meta Publications.
• Gordon, D. (1978). Therapeutic Metaphors: Helping Others through the Looking Glass. Cupertino: Meta Publications.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Lakoff, G., & Johnson, M. (1980). Metaphors We Live By. Chicago: University of Chicago Press.
• McGuire, W. J. (1964). Inducing resistance to persuasion: Some contemporary approaches. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (Vol. 1, pp. 191–229). New York: Academic Press.
• Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
• Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). Communication and Persuasion: Central and Peripheral Routes to Attitude Change. New York: Springer.
• Rosen, S. (Ed.) (1982). My Voice Will Go with You: The Teaching Tales of Milton H. Erickson. New York: W. W. Norton.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1981). The framing of decisions and the psychology of choice. Science, 211(4481), 453–458.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.
• van der Linden, S. (2023). Foolproof: Why Misinformation Infects Our Minds and How to Build Immunity. London: 4th Estate.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Sleight of Mouth – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Sleight of Mouth – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Falešná analogie – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Klamy předpokladu, False analogy)
• Redefinice – příbuzné heslo (Sleight of Mouth, Redefine)
• Protipříklad – příbuzné heslo (Sleight of Mouth, Counter-example)
• Významový reframing – příbuzné heslo (Reframing a rámce, Content (meaning) reframing)
• Laterální chunking – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Lateral chunking)
• Terapeutická metafora – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Therapeutic metaphor)
• Izomorfní metafora – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Isomorphic metaphor)

V kompendiu

• EA-1.2.2 Falešná ekvivalence – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.3.2 Strategická reinterpretace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Protipříklad – předchozí heslo rodiny
• Jiný výsledek – další heslo rodiny