Izomorfní metafora🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-20.12
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Jazykové vzorce
Druh	vzorec
Anglicky	Isomorphic metaphor
Jiné názvy	izomorfismus metafory, strukturně shodný příběh
Obecnější heslo	Terapeutická metafora
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Izomorfní metafora je příběh nebo obraz, jehož vnitřní struktura odpovídá struktuře situace, o které se ve skutečnosti mluví. Každému podstatnému prvku posluchačova problému, tedy osobám, jejich vztahům, překážkám a dosavadním pokusům o řešení, odpovídá prvek příběhu, a průběh příběhu sleduje průběh problému. Pojem izomorfie, převzatý z matematiky, kde označuje zobrazení zachovávající strukturu, zavedl do NLP David Gordon jako hlavní podmínku účinné terapeutické metafory (Gordon 1978). Izomorfní metafora je tedy užší pojem: označuje ne jakýkoli příběh, ale příběh konstruovaný tak, aby se v něm posluchač mohl poznat, aniž by byl jmenován. Pro obrannou analýzu je podstatné, že strukturní shoda umožňuje přenést závěr z příběhu na skutečnou situaci, aniž by tento přenos kdokoli vyslovil nebo obhájil.

Původ a souvislosti🔗

Gordon vycházel z pozorování Ericksonovy práce, v níž příběhy o zdánlivě nesouvisejících tématech, například o pěstování rostlin nebo o učení se chůzi, odpovídaly tomu, s čím pacient přišel (Gordon 1978). Sbírka Ericksonových učebních příběhů ukazuje stejný princip na mnoha příkladech, i když jejich výběr a komentáře jsou dílem editora, ne systematickým modelem (Rosen 1982). Hlubší kořen má myšlenka v díle Gregoryho Batesona, který se zabýval tím, jak lidé rozpoznávají vzorce napříč různými oblastmi a jak komunikace pracuje s rámci, jež určují, zda se sdělení míní doslova, nebo obrazně (Bateson 1972). Bateson a spolupracovníci navíc v práci o dvojné vazbě upozornili, že nejasné rozlišení mezi doslovným a metaforickým sdělením může být zdrojem zmatení, zvláště když posluchač nesmí rámec sdělení pojmenovat (Bateson a kol. 1956). Kognitivní lingvistika popsala metaforu jako zobrazení mezi dvěma pojmovými oblastmi, při kterém se struktura zdrojové oblasti přenáší na cílovou (Lakoff a Johnson 1980). Tato teorie dává Gordonovu pojmu izomorfie obecnější rámec: každá metafora nějakou strukturu přenáší, izomorfní metafora je jen záměrně a úplně namapovaná.

Struktura vzorce🔗

Strukturu izomorfní metafory lze popsat jako tabulku shod. Na jedné straně stojí skutečná situace: kdo v ní vystupuje, jaké jsou jejich vztahy, co posluchač zkoušel a proč to nepomohlo. Na druhé straně stojí příběh se stejným počtem a uspořádáním prvků. Gordon kladl důraz na to, aby shoda byla strukturní, nikoli povrchová: postavy nemusí mít stejné povolání ani pohlaví, ale musí stát ve stejných vztazích (Gordon 1978). V ericksonovské tradici se navíc obvykle předpokládá, že posluchač má souvislost příběhu se svou situací rozpoznat spíše intuitivně než výslovně; tento předpoklad je součástí výkladu praktiků, ne ověřeným zjištěním. Rozuzlení příběhu pak obsahuje nový prvek, který v posluchačově situaci zatím chybí: jiný způsob jednání, jiný pohled nebo zdroj, s nímž postava problém vyřeší.

Z hlediska mechanismu je izomorfní metafora analogickým argumentem bez přiznaných premis. V otevřené analogii se tvrdí, že dvě situace jsou podobné, a proto pro ně platí stejný závěr; posluchač může podobnost zpochybnit. Ve skryté analogii se podobnost nevyslovuje a závěr se nevyvozuje nahlas, takže zpochybnit není co. Tento rozdíl je jádrem obou podob užití. Stejnou logiku popisuje ve své nepřímé podobě i vzorec analogie ze Sleight of Mouth, kde se analogie používá k přerámování přesvědčení (Dilts 1999). Pragmatika vysvětluje, proč posluchač na skrytou analogii vůbec reaguje: předpokládá, že vypravěč mluví relevantně, a sám si dovozuje, proč mu právě tento příběh vypráví (Grice 1975).

Detekční znaky🔗

Izomorfní metaforu prozrazuje především nápadná přesnost shody. Když posluchač po vyslechnutí příběhu zjistí, že počet postav, jejich vztahy i pořadí událostí odpovídá jeho vlastní situaci, jde téměř jistě o záměr, ne o náhodu. Druhým znakem je volba okamžiku: příběh zazní právě ve chvíli, kdy posluchač zvažuje rozhodnutí, vyjádřil pochybnost nebo položil otázku. Třetím znakem je hodnotové zabarvení rozuzlení. Postava, která odpovídá posluchači, dojde k dobrému konci jen tehdy, když udělá to, co by si vypravěč přál, a postavy odpovídající lidem, kteří vypravěči konkurují, jsou vylíčeny nepříznivě. Čtvrtým znakem je odmítnutí výkladu: na otázku, zda se příběh týká posluchače, vypravěč odpoví vyhýbavě nebo s úsměvem, který naznačuje, že posluchač „to pochopil sám“. U posluchače se manipulativní izomorfní metafora projevuje zvláštním druhem nejistoty: cítí tlak k určitému rozhodnutí, ale nedokáže říct, kdo ho k němu vybídl, protože nikdo nic nepožadoval. Watzlawick a spolupracovníci rozlišili obsahovou a vztahovou rovinu sdělení (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). Izomorfní metafora přenáší požadavek na vztahové rovině a obsahová rovina zůstává nevinná.

Od izomorfní metafory je třeba odlišit běžné přirovnání, které lidé v rozhovoru používají spontánně a bez záměru. Kdo řekne, že se cítí „jako v kleci“, vyjadřuje svou zkušenost a nikomu nic nepodsouvá. Rozhodující není samotná podobnost, ale tři otázky: kdo obraz zvolil, komu slouží závěr, který z něj plyne, a zda je možné o paralele otevřeně mluvit. Pozorovatel, například klinik nebo vyšetřovatel posuzující zprávu o dlouhodobém vztahu, se může ptát i na opakování. Jediný příběh s nápadnou paralelou může být nešikovný pokus o radu. Řada příběhů, které se vracejí ke stejnému poučení a vždy zaznívají po projevu nesouhlasu, ukazuje na vzorec. Lakoff a Johnson upozorňují, že ustálená metafora postupně přestává být vnímána jako metafora a začne se jevit jako prostý popis skutečnosti (Lakoff a Johnson 1980); totéž se může stát s podobenstvím, které se v rodině nebo skupině vypráví dost často.

Legitimní a manipulativní užití🔗

V terapii a supervizi může izomorfní metafora pomoci tam, kde přímé pojmenování vyvolává stud nebo obranu. Klient, který by odmítl slyšet, že se ve vztahu vyčerpává, může snáze uvažovat o postavě, která nese příliš mnoho zavazadel. Legitimní užití však vyžaduje, aby souvislost mohla být kdykoli pojmenována a aby klient mohl paralelu odmítnout nebo opravit. Supervizor, který řekne „napadá mě tento obraz, sedí vám?“, převádí skrytou analogii na otevřenou a dává posluchači slovo. Ericksonovy příběhy byly vyprávěny v kontextu, kde pacient přišel pro pomoc a terapeut za své intervence nesl profesní odpovědnost (Haley 1973). Manipulativní užití naopak využívá izomorfii k tomu, aby závěr zůstal nevyslovený. V blízkých vztazích se objevuje jako vyprávění o „známých“, jejichž osud přesně odpovídá tomu, co by posluchače čekalo, kdyby odešel. V uzavřených skupinách se jako podobenství předává výklad, kterým vůdce odpovídá na kritiku, aniž by kritiku musel připustit. Kompendium rozebírá podobně skryté převzetí cizího výkladu u narativní rekonstrukce, kde se obnovuje právo člověka vyprávět svůj příběh vlastními slovy.

Stav důkazů🔗

Pro tvrzení, že izomorfní metafory jsou účinnější než jiné formy intervence nebo že působí mimo vědomé zpracování, neexistují kontrolované studie. Gordonova kniha i navazující literatura NLP opírá svá tvrzení o klinickou zkušenost a o ilustrativní příklady (Gordon 1978). Přehledy výzkumu NLP opakovaně konstatují, že obor nevytvořil soubor studií, který by jeho specifická tvrzení podpořil, a že dostupné kontrolované studie výsledky převážně nepotvrzují (Witkowski 2010; Passmore a Rowson 2019). Solidně doložené je naproti tomu obecné tvrzení, že metafory ovlivňují chápání situace: kognitivní lingvistika ukazuje, jak metaforické zobrazení zvýrazňuje některé rysy cílové oblasti a jiné skrývá (Lakoff a Johnson 1980). Pro čtenáře kompendia z toho plyne opatrnost dvojího druhu. Neměl by věřit slibům o zvláštní „hypnotické“ síle izomorfních příběhů, ale neměl by ani podceňovat, že dobře zvolená analogie dokáže přenést hodnocení, které by v přímé podobě neobstálo.

Obrana a zotavení🔗

Nejúčinnější obranou je zviditelnit izomorfii. Posluchač si může v duchu nebo nahlas sestavit tabulku shod: kdo v příběhu odpovídá komu a co by z příběhu plynulo pro skutečnou situaci. Jakmile je analogie vyslovena, lze ji posoudit jako každý jiný argument: jsou situace opravdu podobné v tom, na čem závěr stojí? Druhou obranou je zeptat se vypravěče přímo, zda o posluchači mluví, a v případě kladné odpovědi požádat o přímé sdělení. Třetí obranou je vymyslet alternativní konec příběhu. Když stejná výchozí situace může vést k jinému rozuzlení, ztrácí vyprávěný konec zdání nevyhnutelnosti, které mu struktura propůjčila. Pro lidi, kteří byli dlouhodobě vystaveni podobenstvím a příběhům s trestajícím koncem, je cenné rozpoznat, že jejich obavy často nepocházejí ze skutečných zkušeností, ale z vyprávění, které jim někdo vložil do paměti jako varování. Herman popisuje, jak se při zotavení z traumatu člověk znovu stává autorem vlastního příběhu a jak k tomu potřebuje bezpečný vztah, v němž jeho výklad není podřízen výkladu někoho jiného (Herman 1992). Totéž platí pro zotavení z prostředí, kde se výklad předával příběhy, jejichž smysl směl znát jen vypravěč.

Literatura🔗

• Bateson, G. (1972). Steps to an Ecology of Mind. San Francisco: Chandler.
• Bateson, G., Jackson, D. D., Haley, J., & Weakland, J. (1956). Toward a theory of schizophrenia. Behavioral Science, 1(4), 251–264.
• Dilts, R. (1999). Sleight of Mouth: The Magic of Conversational Belief Change. Capitola: Meta Publications.
• Gordon, D. (1978). Therapeutic Metaphors: Helping Others through the Looking Glass. Cupertino: Meta Publications.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Haley, J. (1973). Uncommon Therapy: The Psychiatric Techniques of Milton H. Erickson, M.D. New York: W. W. Norton.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Lakoff, G., & Johnson, M. (1980). Metaphors We Live By. Chicago: University of Chicago Press.
• Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
• Rosen, S. (Ed.) (1982). My Voice Will Go with You: The Teaching Tales of Milton H. Erickson. New York: W. W. Norton.
• Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication. New York: W. W. Norton.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Jazykové vzorce – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Terapeutická metafora – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Falešná analogie – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Klamy předpokladu, False analogy)
• Utilizace – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Utilisation)
• Vnořené smyčky – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Nested loops)
• Vrstvení realit – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Stacking realities)
• Analogie – příbuzné heslo (Sleight of Mouth, Analogy)
• Laterální chunking – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Lateral chunking)
• Terapeutická metafora – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Therapeutic metaphor)

V kompendiu

• EA-6.3.6 Narativní rekonstrukce – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.5 Kognitivní vědy a EA — duální systém, predikční zpracování, embodied cognition – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Terapeutická metafora – předchozí heslo rodiny
• Záměna „ale“ za „a“ – další heslo rodiny