Příčina a následek🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-03.12
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Meta-model
Druh	vzorec
Anglicky	Cause and effect
Jiné názvy	příčina–následek, ty mě nutíš
Obecnější heslo	Meta-model
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Příčina a následek je v meta-modelu kategorie výroků, ve kterých mluvčí tvrdí, že jednání nebo chování jedné osoby nutně vyvolává vnitřní stav nebo jednání osoby jiné. Typické podoby jsou „naštvala jsi mě“, „kvůli tobě jsem smutný“, „ty mě nutíš křičet“ nebo „jeho tón mě úplně paralyzuje“. Bandler a Grinder ji spolu se čtením myšlenek a ztraceným performativem zařadili mezi sémantické nesprávnosti: věta je gramaticky správná, ale v modelu světa, který vyjadřuje, chybí volba toho, kdo reaguje. Odpovědnost za vlastní prožívání se v ní přesouvá na vnější podnět (Bandler a Grinder 1975). Kategorie neříká, že by lidé na sebe nepůsobili; říká, že mezi podnětem a reakcí leží zpracování, které povrchová věta vynechává. Pro kompendium je důležitá ve dvou směrech: jako znak vlastní bezmoci vůči druhým a jako jazykový prostředek, kterým jeden člověk činí druhého odpovědným za své jednání, včetně jednání násilného.

Původ a souvislosti🔗

Bandler a Grinder kategorii popsali v rámci, který odvozovali z práce terapeutů, jako byla Virginia Satirová; u kauzálních výroků zdůrazňovali, že mluvčí v nich vystupuje jako ten, kdo na vlastní reakci nemá vliv, a že právě tato představa omezuje jeho volby (Bandler a Grinder 1975). Satirová popisovala komunikační postoj obviňovatele, který odpovědnost za napětí ve vztahu soustavně přisuzuje druhým (Satir 1972). Ještě dříve formuloval Ellis v racionálně emoční terapii myšlenku, že emoční důsledky nevyvolává událost sama, ale přesvědčení, kterým ji člověk hodnotí; toto rozlišení je obsahově velmi blízké tomu, co meta-model u kategorie příčiny a následku zpochybňuje (Ellis 1962). Pozdější učebnice NLP kategorii řadí mezi zkreslení a spojují ji s otázkou, jak přesně podnět vede k reakci (O'Connor a Seymour 1990). Dilts pak v práci o přesvědčeních ukázal, že řada pevných přesvědčení má právě strukturu tvrzeného kauzálního spojení a že tato struktura je místem, kde se přesvědčení dají zpochybnit (Dilts 1999). Gramaticky volnější podoba téhož jevu, spojování vět slovy „a“, „protože“ nebo „zatímco“, se v Milton-modelu používá k navození dojmu souvislosti; tomu se věnuje stránka o spojkách a implikované příčinnosti.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má výrok tři části: podnět, kterým je obvykle chování jiné osoby, reakci, kterou je vnitřní stav nebo jednání mluvčího, a spojku, která mezi nimi tvrdí nutnost („způsobuje“, „nutí“, „kvůli“, „dovede mě k“). Chybějící prvek je zprostředkování: jak přesně podnět vede k reakci, za jakých podmínek, a zda je reakce jediná možná (Bandler a Grinder 1975). Pozorovatel by měl rozlišovat dvě podoby. V první je mluvčí příjemcem příčiny: „ty mě zraňuješ“. Ta vyjadřuje prožitek bezmoci a sama o sobě nemusí být manipulativní; často je bolestným popisem skutečného ublížení. Ve druhé je mluvčí původcem jednání, ale příčinu umisťuje do druhého: „ty mě nutíš to dělat“. Tato podoba přesouvá odpovědnost za vlastní čin na adresáta a v kontextu násilí je jedním z jeho nejtypičtějších jazykových doprovodů.

Druhá strukturální osa je časová. Kauzální tvrzení se mohou vztahovat k minulosti („kvůli tobě jsem přišel o práci“), k přítomnosti („teď mě rozčiluješ“) i k budoucnosti („když odejdeš, zničíš mě“). Budoucí podoba je zvlášť silná, protože činí adresáta odpovědným za něco, co se ještě nestalo, a jeho rozhodnutí tak zatěžuje předem. V nejvyhrocenější podobě se objevuje jako výhrůžka sebepoškozením, za které má nést vinu ten, kdo odchází. Třetí osou je opakování a rozsah: jediný výrok je běžnou součástí hádky, kdežto soustavné připisování vlastních stavů a činů druhému zapadá do donucující kontroly, v níž jedna strana ovládá a vykládá každodenní život druhé (Stark 2007); kompendium tento vzorec rozebírá u kauzální inverze.

Detekční znaky🔗

Jazykovými znaky jsou slovesa působení spojená s vnitřním stavem („rozčiluješ mě“, „deprimuje mě“), obraty s „kvůli“ a „za to můžeš“, podmínkové věty s neodvratným následkem („když to uděláš, budu muset…“) a pasivní konstrukce, v nichž mluvčí jako jednající mizí („vyletělo mi to“, „tak to dopadlo“). V interakci je hlavním znakem asymetrie odpovědnosti: jedna strana soustavně popisuje své reakce jako vyvolané druhým, kdežto reakce druhého jako jeho vlastní volbu a vinu. Stark popsal kontrolující vztahy jako soustavu, v níž pachatel ovládá a vykládá každodenní život oběti; obviňování oběti z vlastních reakcí pachatele do takové soustavy přirozeně zapadá a pomáhá ji udržet (Stark 2007). Herman upozorňuje, že přejímání viny za čin pachatele patří k obvyklým následkům dlouhodobého traumatu (Herman 1992).

U člověka, na kterého je vzorec uplatňován, se objevuje hypervigilance vůči náladám druhého, předběžné omlouvání a přizpůsobování se, aby „nevyprovokoval“ reakci, a přesvědčení, že bezpečí vztahu závisí na jeho dokonalém chování (Herman 1992). Takové projevy jsou pro klinika i vyšetřovatele důležitým signálem, protože často předcházejí tomu, než člověk dokáže situaci sám pojmenovat jako násilí.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití má dvě podoby. První je popis skutečné příčinné souvislosti, která je pro pochopení situace nezbytná: kdo popisuje, že se po napadení bojí vycházet, mluví o reálném následku cizího činu, a bylo by škodlivé vykládat jeho výrok jako jazykovou chybu. Meta-model zde snadno vede k omylu, pokud se kategorie uplatní mechanicky: zpochybnit oběti, že ji pachatel „opravdu zranil“, je samo o sobě formou újmy. Druhá legitimní podoba je terapeutická práce s kauzálními přesvědčeními, která klientovi berou volbu, například „když se na mě někdo zamračí, musím se rozbrečet“. Kognitivní a racionálně emoční přístupy s takovým přesvědčením pracují jako s hypotézou o vztahu mezi událostí, hodnocením a reakcí (Ellis 1962; Beck 1976). Cílem je rozšíření volby, ne přenesení viny na klienta.

Manipulativní užití přesouvá odpovědnost za vlastní jednání mluvčího na druhého, zejména v kontrolujících vztazích, v uzavřených skupinách a v pracovních hierarchiích („musel jsem tě ponížit před ostatními, protože jsi mi nedal jinou možnost“). Opačná manipulativní podoba se objevuje v prostředí osobního rozvoje: tvrzení, že „nikdo vás nemůže zranit bez vašeho svolení“, se použije k odmítnutí oprávněné stížnosti na skutečné ublížení. V obou případech se kauzální rámec nastavuje tak, aby odpovědnost nesl ten, kdo má ve vztahu menší moc. Tosey a Mathison upozorňují, že důraz NLP na odpovědnost za vlastní reakce lze číst emancipačně i represivně a že rozhoduje kontext užití (Tosey a Mathison 2009).

Stav důkazů🔗

Myšlenka, že emoční reakce zprostředkuje hodnocení události, má solidní oporu v kognitivní psychologii a v klinickém výzkumu kognitivně behaviorální terapie (Beck 1976). Zároveň je známo, že lidé mají silný sklon vidět příčinné souvislosti tam, kde jde o pouhou časovou souslednost, a vytvářet o nich souvislé příběhy (Kahneman 2011). Výzkum Langerové a spolupracovníků ukázal, že už samotná přítomnost zdůvodnění se slovem „protože“ zvyšuje ochotu vyhovět drobné žádosti, i když zdůvodnění nic nového nesděluje (Langer, Blank a Chanowitz 1978). Tyto poznatky ukazují, proč kauzální jazyk působí, nejsou však důkazem pro specifické intervence NLP. Kontrolovaný výzkum účinku otázek meta-modelu na kauzální přesvědčení v přehledech výzkumu NLP chybí a obor jako celek nemá dostatečnou empirickou oporu (Sharpley 1987; Witkowski 2010).

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je oddělit spouštěč od volby. Cizí chování může být podnětem, ale jednání člověka, a zvlášť jednání násilné, zůstává jeho odpovědností. Na větu „ty mě nutíš“ lze odpovědět klidným pojmenováním: jednání patří tomu, kdo ho koná. Druhou obranou je sledovat asymetrii: pokud jsou ve vztahu reakce jedné strany vždy způsobeny druhou a reakce druhé strany jsou vždy její vinou, nejde o nedorozumění, ale o vzorec, který stojí za konzultaci s odborníkem nebo s poradnou pro oběti násilí. Třetí obranou je chránit oprávněnou stížnost před opačnou manipulací: skutečné ublížení je skutečné a jeho pojmenování není „neschopností převzít odpovědnost“. V klinické práci s lidmi, kteří dlouhodobě přejímali vinu za cizí činy, se pracuje s rekonstrukcí odpovědnosti, tedy s postupným rozlišováním, co bylo jejich jednáním a co jednáním druhého, a s obnovou důvěry, že vlastní bezpečí nezávisí na dokonalém přizpůsobení (Herman 1992). U páru, ve kterém se kauzální obviňování objevuje bez známek kontroly a násilí, může pomoci společná práce na popisu vlastních reakcí v první osobě; kde jsou známky kontroly nebo násilí, má přednost bezpečí a samostatná podpora ohrožené osoby, nikoli společná práce páru.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Dilts, R. (1999). Sleight of Mouth: The Magic of Conversational Belief Change. Capitola: Meta Publications.
• Ellis, A. (1962). Reason and Emotion in Psychotherapy. New York: Lyle Stuart.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Langer, E. J., Blank, A., & Chanowitz, B. (1978). The mindlessness of ostensibly thoughtful action: The role of „placebic“ information in interpersonal interaction. Journal of Personality and Social Psychology, 36(6), 635–642.
• O'Connor, J., & Seymour, J. (1990). Introducing Neuro-Linguistic Programming: Psychological Skills for Understanding and Influencing People. London: Thorsons.
• Satir, V. (1972). Peoplemaking. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.
• Tosey, P., & Mathison, J. (2009). Neuro-Linguistic Programming: A Critical Appreciation for Managers and Developers. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Meta-model – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Meta-model – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Potvrzení důsledku – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Formální klamy, Affirming the consequent)
• Po tom, tedy kvůli tomu – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Kauzální klamy, Post hoc ergo propter hoc)
• Obrácená kauzalita – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Kauzální klamy, Reverse causation)
• Zkreslování – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Distortion)
• Čtení myšlenek – příbuzné heslo (Meta-model, Mind reading)
• Komplexní ekvivalence – příbuzné heslo (Meta-model, Complex equivalence)
• Spojky a implikovaná příčinnost – příbuzné heslo (Milton-model, Conjunctions and implied causatives)
• Sleight of Mouth – příbuzné heslo (Sleight of Mouth, Sleight of Mouth)
• Struktura přesvědčení v Sleight of Mouth – příbuzné heslo (Sleight of Mouth, Belief structure in Sleight of Mouth)
• Důsledek – příbuzné heslo (Sleight of Mouth, Consequence)
• Přesvědčení o příčině – příbuzné heslo (Přesvědčení, Beliefs about cause)
• Slovo „protože“ – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Because)

V kompendiu

• EA-5.1.12 Kauzální inverze – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-8.2.5 Starkův rámec coercive control – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-6.4.6 Domácí násilí (DV) protokol – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Čtení myšlenek – předchozí heslo rodiny
• Komplexní ekvivalence – další heslo rodiny