Výzkum preferovaného reprezentačního systému🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-22.02
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Kritické hodnocení NLP
Druh	pojem
Anglicky	Research on the preferred representational system
Jiné názvy	výzkum PRS, výzkum shody predikátů
Obecnější heslo	Stav důkazů o NLP
Užití	výkladový pojem
Riziko zneužití	nízké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Výzkumem preferovaného reprezentačního systému se rozumí soubor psychologických studií, které v sedmdesátých a osmdesátých letech testovaly jedno z nejkonkrétnějších tvrzení raného NLP. Tvrzení má dvě části. Podle první části lidé zpracovávají zkušenost převážně v jednom ze smyslových systémů, vizuálním, auditivním nebo kinestetickém, a tento preferovaný reprezentační systém lze poznat z volby smyslově laděných slov, takzvaných predikátů, a z pohybů očí. Podle druhé části komunikátor, který svá slova sladí s preferovaným systémem druhého, dosáhne lepšího porozumění, důvěry a vlivu (Bandler a Grinder 1979). Obě části jsou formulovány tak, že je lze experimentálně ověřit, a proto se staly hlavním terčem raného výzkumu NLP. Pojem v katalogu označuje tento výzkum a jeho závěry, nikoli samotný koncept, který popisuje rodina základních pojmů.

Původ a souvislosti🔗

Koncept reprezentačních systémů se objevuje už v prvních textech NLP, kde Bandler a Grinder popisují, že lidé ve svých výpovědích odkazují na různé smyslové modality a že terapeut, který tyto rozdíly zachytí, může klientovi lépe porozumět (Grinder a Bandler 1976). V populárním výkladu z konce sedmdesátých let se z této myšlenky stala praktická doporučení: poslouchat predikáty, sledovat pohyby očí a mluvit „jazykem“ druhého (Bandler a Grinder 1979). Pozdější učebnice tento rámec převzaly jako jeden ze základních nástrojů pro budování raportu (O'Connor a Seymour 1990).

Pro poradenskou psychologii byla myšlenka přitažlivá, protože slibovala jednoduchý a naučitelný způsob, jak zlepšit vztah mezi poradcem a klientem. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let proto vznikla řada disertací a časopiseckých studií, které se pokusily tvrzení ověřit. Některé zkoumaly, zda lze preferovaný systém spolehlivě určit, jiné, zda se různé způsoby jeho určení shodují, a další, zda sladění predikátů zlepšuje hodnocení poradce klientem. Tento výzkum souhrnně zhodnotil Sharpley ve dvou přehledových článcích (Sharpley 1984; Sharpley 1987) a nezávisle na něm Heap (Heap 1988).

Struktura vzorce🔗

Logiku výzkumu je užitečné rozložit na tři otázky, protože každá testuje jinou část tvrzení. První otázka zní, zda vůbec existuje stabilní preferovaný systém. Kdyby existoval, měl by se u téhož člověka projevovat konzistentně v čase a v různých situacích. Druhá otázka zní, zda se preferovaný systém dá spolehlivě určit, tedy zda se shodují různé způsoby jeho zjištění: analýza predikátů, pozorování pohybů očí a sebehodnocení. Třetí otázka zní, zda sladění predikátů přináší slibovaný efekt, tedy zda se klient cítí lépe pochopen, poradci více důvěřuje nebo dosahuje lepších výsledků. Teprve kladná odpověď na všechny tři otázky by tvrzení NLP potvrdila. Sharpley ve svém prvním přehledu dospěl k závěru, že výzkum neposkytl oporu pro žádnou z těchto částí: způsoby určování preferovaného systému se mezi sebou neshodovaly a sladění predikátů nevedlo konzistentně k lepšímu hodnocení poradce (Sharpley 1984). Ve druhém přehledu shrnul další studie se stejným výsledkem a zabýval se námitkou, že výzkumníci NLP testovali nesprávně. Upozornil, že pokud se tvrzení NLP nedají otestovat způsobem, který jeho zastánci přijmou, pak jde o teorii netestovatelnou, a ta nemůže nárokovat vědecký status (Sharpley 1987). Tato úvaha přesahuje samotný preferovaný systém a otevírá obecnější otázku falzifikovatelnosti tvrzení.

Detekční znaky🔗

V praxi se výsledky tohoto výzkumu dají využít k rozpoznání několika typických nadsazení. Prvním je přiřazování typu: „jste vizuální typ“, „kinestetici se tak rozhodují“, „pro auditivní lidi je důležitý tón“. Typologie se podává jako hotové poznání o člověku, ačkoli výzkum nenašel ani stabilitu typu, ani spolehlivý způsob jeho určení. Druhým nadsazením je slib účinku: že sladění slov s typem druhého „otevře dveře“ k jeho nevědomí nebo zvýší pravděpodobnost souhlasu. Tento slib výzkum shody predikátů nepodpořil (Sharpley 1984). Třetím znakem je spojení typologie s komerčním produktem, například s kurzy, výukovými materiály nebo prodejními skripty „pro každý typ“. Příbuzná představa o učebních stylech, podle níž se člověk lépe učí v „svém“ smyslovém kanálu, je ve školství rozšířená a výzkum ji rovněž zpochybňuje; s NLP sdílí jednoduchost a lichotivost, které ji činí přitažlivou. Čtvrtým znakem je imunizace: pokud predikáty neodpovídají přidělenému typu, vysvětlí se to tím, že člověk „kompenzuje“ nebo že „vedoucí systém“ je jiný než preferovaný, takže typologii nelze vyvrátit.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní jádro konceptu je skromné a nezávisí na NLP. Lidé skutečně užívají smyslově laděný jazyk a pozorný posluchač, který zachytí metaforu nebo obrat klienta a vrátí ho v podobných slovech, mu dává najevo, že naslouchá. Tuto dovednost popisují i přístupy zaměřené na klienta, které zdůrazňují přesné porozumění a jeho sdělení (Rogers 1951). Pozorování jazyka jako podnětu k rozhovoru, nikoli jako diagnózy, je tedy legitimní. Legitimní je i výuka, která koncept představí jako historický příklad tvrzení, jež bylo testováno a nepotvrdilo se.

Manipulativní užití se opírá o představu, že znalost typu dává mluvčímu skrytou páku. V prodejních a náborových kontextech se typologie používá k vytvoření dojmu výjimečného porozumění („vidím, jak fungujete“) a k nasměrování rozhodnutí. Dojem porozumění se tak stává nástrojem, jak oslabit kritickou pozornost druhého. Výzkum vlivu ukazuje, že pocit podobnosti a sympatie zvyšuje ochotu vyhovět, aniž by k tomu bylo zapotřebí cokoli z NLP (Cialdini 2009). Pokud tedy někdo vnímá zvýšený vliv „sladěného“ mluvčího, jde spíše o obecné mechanismy sympatie než o specifický účinek preferovaného systému. Stránka shoda predikátů popisuje, jak tento postup v rozhovoru vypadá a jak se rozpoznává.

Stav důkazů🔗

Výzkum preferovaného reprezentačního systému patří k nejlépe zdokumentovaným oblastem hodnocení NLP. Oba Sharpleyho přehledy dospěly k závěru, že studie tvrzení nepodporují (Sharpley 1984; Sharpley 1987). Heap ve své přehledové kapitole konstatoval, že tvrzení o preferovaném systému byla zkoumána dostatečně a že výsledky jsou negativní (Heap 1988). Komise Národní rady pro výzkum USA neshledala pro předpoklady NLP vědeckou oporu (Druckman a Swets 1988). Pozdější rozbor výzkumné databáze NLP potvrdil, že tvrzení o reprezentačních systémech patří k těm, pro něž výzkum oporu nenašel (Witkowski 2010). Kritický přehled pro koučink pak shrnuje, že výzkum tuto část NLP nepotvrdil (Passmore a Rowson 2019).

Je třeba dodat, co výzkum neukazuje. Neukazuje, že by lidé neužívali smyslově laděný jazyk, ani že by se nelišili ve způsobu, jak o zkušenosti mluví. Ukazuje, že tyto rozdíly netvoří stabilní typy, které by šlo spolehlivě určit z predikátů nebo z očí, a že přizpůsobení se jim nepřináší specifický prospěch. Zastánci NLP namítali, že výzkumníci model zjednodušili. I autoři, kteří k NLP přistupují vstřícně, však uznávají, že obor nevybudoval vlastní výzkumnou základnu, která by jeho tvrzení podpořila (Tosey a Mathison 2009).

Obrana a zotavení🔗

Obranou proti typologii je odmítnout přidělenou nálepku jako základ rozhodnutí. Pokud mluvčí tvrdí, že „ví, jak fungujete“, je vhodné se zeptat, z čeho to vyvozuje, a připomenout si, že výzkum žádný spolehlivý způsob takového poznání nenašel. Pomáhá také vědomí, že pocit porozumění a sympatie je obecný mechanismus vlivu: kdo si ho všimne, může si položit otázku, zda by učinil stejné rozhodnutí, kdyby mluvčí byl méně sympatický (Cialdini 2009). Taková otázka odděluje obsah nabídky od atmosféry rozhovoru.

Pro učitele, poradce a terapeuty, kteří se s konceptem setkali ve výcviku, je užitečné zachovat jeho zdravé jádro, tedy pozornost k jazyku klienta, kterou bez typologie rozvíjí například reflektivní naslouchání v motivačních rozhovorech (Miller a Rollnick 2013), a opustit typologii a sliby účinku. Klient, který byl dlouhodobě veden k tomu, že je „určitý typ“ a že se proto musí učit nebo rozhodovat určitým způsobem, může potřebovat znovu objevit vlastní rozmanitost. Kompendium na stránce o empirické výzkumné bázi popisuje obecné principy, jak posuzovat studie, na něž se podobné typologie odvolávají. Souvislost s pohyby očí, které měly sloužit jako druhý ukazatel typu, rozebírá stránka výzkum očních přístupových signálů.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1979). Frogs into Princes: Neuro Linguistic Programming. Moab: Real People Press.
• Cialdini, R. B. (2009). Influence: Science and Practice (5. vyd.). Boston: Pearson.
• Druckman, D., & Swets, J. A. (Eds.) (1988). Enhancing Human Performance: Issues, Theories, and Techniques. Washington, DC: National Academy Press.
• Grinder, J., & Bandler, R. (1976). The Structure of Magic II: A Book about Communication and Change. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Heap, M. (1988). Neurolinguistic programming: An interim verdict. In M. Heap (Ed.), Hypnosis: Current Clinical, Experimental and Forensic Practices (pp. 268–280). London: Croom Helm.
• Miller, W. R., & Rollnick, S. (2013). Motivational Interviewing: Helping People Change (3. vyd.). New York: Guilford Press.
• O'Connor, J., & Seymour, J. (1990). Introducing Neuro-Linguistic Programming: Psychological Skills for Understanding and Influencing People. London: Thorsons.
• Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
• Rogers, C. R. (1951). Client-Centered Therapy. Boston: Houghton Mifflin.
• Sharpley, C. F. (1984). Predicate matching in NLP: A review of research on the preferred representational system. Journal of Counseling Psychology, 31(2), 238–248.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Tosey, P., & Mathison, J. (2009). Neuro-Linguistic Programming: A Critical Appreciation for Managers and Developers. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Kritické hodnocení NLP – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Stav důkazů o NLP – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Reprezentační systémy – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Representational systems)
• Preferovaný reprezentační systém – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Preferred representational system)
• Predikáty – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Predicates)
• Strategie učení – příbuzné heslo (Strategie a modelování, Learning strategy)
• Shoda predikátů – příbuzné heslo (Raport a kalibrace, Predicate matching)
• Výzkum očních přístupových signálů – příbuzné heslo (Kritické hodnocení NLP, Research on eye accessing cues)
• Databáze výzkumu NLP – příbuzné heslo (Kritické hodnocení NLP, NLP research database)
• Hodnocení Národní rady pro výzkum USA – příbuzné heslo (Kritické hodnocení NLP, US National Research Council appraisal)

V kompendiu

• EA-8.3.4 Empirická výzkumná báze – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-7.2.3 Popper: Falsifikace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Stav důkazů o NLP – předchozí heslo rodiny
• Výzkum očních přístupových signálů – další heslo rodiny