Shoda predikátů🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-18.04
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Raport a kalibrace
Druh	vzorec
Anglicky	Predicate matching
Jiné názvy	sladění smyslových predikátů, predicate tracking
Obecnější heslo	Pacing a leading
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	nízké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Shoda predikátů je vzorec neurolingvistického programování, při němž mluvčí přizpůsobuje svou řeč smyslovým slovům, která používá druhý člověk. Predikáty se v NLP rozumějí slovesa, přídavná jména a příslovce, jež podle oboru prozrazují, který smyslový kanál člověk při myšlení právě používá: zrakové výrazy jako „vidím“, „jasné“, „z tohoto úhlu“, sluchové jako „slyším“, „zní to dobře“, „ladí to“, a pocitové jako „cítím“, „uchopit“, „těžké“ (Bandler a Grinder 1979). Kdo mluví převážně zrakovými výrazy, má podle NLP preferovat vizuální reprezentační systém, a kdo s ním chce navázat raport, má odpovídat také zrakovými výrazy. Vzorec je tak verbální obdobou zrcadlení a součástí širšího schématu provázení a vedení. Pro kompendium má heslo zvláštní význam: shoda predikátů je jedním z mála tvrzení NLP, která byla soustavně testována, a výsledky jsou proto dobrým měřítkem, jak s tvrzeními oboru zacházet.

Původ a souvislosti🔗

Model reprezentačních systémů představili Grinder a Bandler v druhém dílu své knihy o struktuře magie, kde tvrdili, že lidé organizují zkušenost ve smyslových kanálech a že jazyk, kterým o ní mluví, tyto kanály odráží (Grinder a Bandler 1976). V seminářích z konce sedmdesátých let z toho odvodili praktický závěr, že terapeut, který odpovídá klientovi v jeho smyslovém systému, dosáhne rychleji porozumění, a naopak nesoulad predikátů vysvětlovali jako běžnou příčinu nedorozumění mezi partnery, rodiči a dětmi nebo terapeutem a klientem (Bandler a Grinder 1979). Pojem predikátů a model preferovaného systému popisuje katalog v heslech predikáty a preferovaný reprezentační systém.

Myšlenka, že slovník řečníka něco prozrazuje o jeho myšlení, má starší filozofické a lingvistické souvislosti. Kognitivní lingvistika ukázala, že běžný jazyk je prostoupen metaforami, které čerpají z tělesné a smyslové zkušenosti, například chápat znamená „vidět“ a rozumět myšlence znamená ji „uchopit“ (Lakoff a Johnson 1980). Z této perspektivy smyslová slova v řeči nemusí prozrazovat preferovaný kanál jednotlivce, ale spíše obecné konvence jazyka, které sdílejí všichni mluvčí. Tento rozdíl je pro hodnocení vzorce podstatný a v NLP se zpravidla nereflektuje. V učebnicích pro manažery a prodejce se shoda predikátů stala jednou z nejrozšířenějších „technik“ oboru (O'Connor a Seymour 1990).

Struktura vzorce🔗

Vzorec má dvě části. První je diagnóza: mluvčí naslouchá smyslovým slovům druhého a z nich usuzuje, který smyslový kanál druhý preferuje, nebo alespoň právě používá. Druhá je přizpůsobení: mluvčí volí slova téhož smyslového kanálu, popřípadě přebírá doslova obraty druhého. Pokročilejší podoba má v pozdějších fázích rozhovoru přejít k „překladu“, kdy mluvčí převádí sdělení z jednoho smyslového kanálu do jiného, například když prostředníkuje mezi dvěma lidmi, z nichž jeden prý „vidí“ a druhý „cítí“ (Bandler a Grinder 1979). Celek je verbální podobou provázení, po němž má následovat vedení, a v tomto smyslu ho katalog řadí pod obecnější vzorec pacing a leading.

Pro pozorovatele je užitečné rozlišit dvě věci, které se pod názvem vzorce mísí. Přejímání slov druhého, aby se ověřilo porozumění, je běžná a dobře doložená součást aktivního naslouchání (Rogers 1951; Miller a Rollnick 2013); nevyžaduje žádnou teorii smyslových systémů. Typologie lidí podle predikátů je naproti tomu specifické tvrzení NLP, podle kterého lze z několika slov rozpoznat „vizuální typ“ nebo „kinestetický typ“ a na tomto základě s člověkem jednat. Právě tato typologie je nositelem manipulativního rizika. Umožňuje mluvčímu vystupovat jako ten, kdo druhého prohlédl, a nálepka typu snadno nahradí skutečné naslouchání.

Detekční znaky🔗

Vzorec se pozná podle toho, že mluvčí neobvykle často opakuje smyslová slova, která předtím použil druhý, a podle nápadné jednotvárnosti jeho slovníku: všechno se najednou „ukazuje“, „vidí“ a „rýsuje“, nebo naopak „cítí“, „uchopuje“ a „sedí“. Silnějším znakem je výslovné zařazení do typu: „Vy jste vizuální typ“, „jste kinestetik, potřebujete si to osahat“. Takový výrok má podobu diagnózy, ale stojí na několika slovech a na teorii, která nebyla potvrzena (Sharpley 1984). Ve vlivovém kontextu se k typologii zpravidla připojuje tvrzení, že nabídka je „šitá na míru“ smyslovému typu druhého, což má posílit dojem, že je pro něj vhodná.

Ve firemním prostředí se vzorec objevuje ve školeních prodeje a v hodnocení zaměstnanců, kde se smyslový typ uvádí jako vlastnost osobnosti. Tam, kde se typologie stává podkladem pro rozhodování o lidech, například o tom, jak s někým jednat nebo kam ho zařadit, je důležité připomenout, že výzkum ji nepodpořil (Sharpley 1984). Ve vztazích se vzorec někdy objevuje v podobě, kdy jeden partner vysvětluje nedorozumění „nekompatibilitou smyslových systémů“, a tím přesouvá konflikt z obsahu na domnělou vlastnost druhého.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití je přejímání slov druhého s cílem porozumět mu. Když klient řekne, že mu situace „nesedí“, a terapeut se zeptá, co přesně mu nesedí, používá jeho výraz, aby se nepřesunul do vlastního rámce. Takové užití odpovídá pojetí empatického naslouchání, v němž terapeut zrcadlí prožívání klienta jeho vlastními slovy (Rogers 1951), a motivačním rozhovorům, kde se reflexe klientových výroků považuje za jádro rozhovoru (Miller a Rollnick 2013). Kompendium tyto přístupy shrnuje v přehledu terapeutických přístupů. Legitimní užití nepotřebuje typologii a nezakládá na ní žádné závěry.

Manipulativní užití spojuje přizpůsobení slovníku s typologií a s nabídkou. Mluvčí se staví do role toho, kdo druhého „čte“, a zároveň podává nabídku jako přizpůsobenou jeho typu. Riziko vzorce je nízké, pokud jde o samotný jazykový vliv, protože výzkum nenašel, že by shoda predikátů výrazně zvyšovala důvěru (Sharpley 1984). Vyšší je riziko epistemické: typologie dává mluvčímu zdánlivou autoritu nad tím, jak druhý myslí, a selhání vzorce lze vždy vysvětlit tím, že byl typ „špatně určen“ (Sharpley 1987). Kompendium tento mechanismus popisuje obecně jako imunizaci proti falsifikaci.

Stav důkazů🔗

Shoda predikátů patří k nejlépe testovaným předpokladům NLP, a výsledky jsou nepříznivé. Sharpley shrnul studie, které zkoumaly, zda lze preferovaný smyslový systém spolehlivě určit, a zda shoda predikátů zlepšuje vnímanou důvěru a porozumění v poradenském rozhovoru; většina studií předpoklady nepodpořila (Sharpley 1984). Na námitky zastánců NLP, že výzkum nebyl proveden správně, odpověděl, že pokud tvrzení oboru nelze testovat žádným dostupným způsobem, stává se problémem jejich netestovatelnost (Sharpley 1987). Heap ve svém hodnocení dospěl ke stejnému závěru, že pro model preferovaného systému a z něj odvozenou shodu predikátů chybí empirická podpora (Heap 1988). Pozdější přehledy výzkumu NLP tento závěr nezměnily (Witkowski 2010; Passmore a Rowson 2019). Katalog výzkum podrobněji popisuje v hesle výzkum preferovaného reprezentačního systému. Platí přitom rozlišení: nepotvrzena je typologie a tvrzený zvláštní účinek shody predikátů, nikoli obecná užitečnost toho, když člověk naslouchá a ověřuje porozumění slovy druhého.

Obrana a zotavení🔗

Obrana proti vzorci je jednoduchá, protože jeho manipulativní část stojí na nedoložené typologii. Když někdo prohlásí, že je člověk „vizuální typ“, a vyvozuje z toho, jak s ním jednat nebo co mu vyhovuje, je legitimní se zeptat, z čeho to usuzuje, a připomenout, že výzkum takovou typologii nepotvrdil (Sharpley 1984). Druhou obranou je posuzovat nabídku podle obsahu: podmínky, čísla, rizika a alternativy zůstávají stejné bez ohledu na to, zda jsou podány „v obrazech“ nebo „v pocitech“. Třetí obranou, užitečnou ve vztazích i v pracovních týmech, je odmítnout vysvětlování konfliktů domnělou smyslovou nekompatibilitou a vrátit se k tomu, o čem se skutečně nesouhlasí.

Zotavení v pravém smyslu vzorec většinou nevyžaduje, protože jeho přímé účinky jsou malé. Výjimkou jsou situace, kdy se typologie stala součástí identity člověka, například ve skupinách, které NLP používají jako životní filozofii, nebo v pracovním prostředí, kde se podle ní rozhodovalo o lidech. Tam je užitečné vysvětlit, jaký je stav výzkumu, a pomoci člověku oddělit skutečné rysy vlastního myšlení od nálepky, kterou převzal (Tosey a Mathison 2009).

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1979). Frogs into Princes: Neuro Linguistic Programming. Moab: Real People Press.
• Grinder, J., & Bandler, R. (1976). The Structure of Magic II: A Book about Communication and Change. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Heap, M. (1988). Neurolinguistic programming: An interim verdict. In M. Heap (Ed.), Hypnosis: Current Clinical, Experimental and Forensic Practices (pp. 268–280). London: Croom Helm.
• Lakoff, G., & Johnson, M. (1980). Metaphors We Live By. Chicago: University of Chicago Press.
• Miller, W. R., & Rollnick, S. (2013). Motivational Interviewing: Helping People Change (3. vyd.). New York: Guilford Press.
• O'Connor, J., & Seymour, J. (1990). Introducing Neuro-Linguistic Programming: Psychological Skills for Understanding and Influencing People. London: Thorsons.
• Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
• Rogers, C. R. (1951). Client-Centered Therapy. Boston: Houghton Mifflin.
• Sharpley, C. F. (1984). Predicate matching in NLP: A review of research on the preferred representational system. Journal of Counseling Psychology, 31(2), 238–248.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Tosey, P., & Mathison, J. (2009). Neuro-Linguistic Programming: A Critical Appreciation for Managers and Developers. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Raport a kalibrace – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Pacing a leading – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Reprezentační systémy – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Representational systems)
• Preferovaný reprezentační systém – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Preferred representational system)
• Predikáty – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Predicates)
• Metaprogramy v marketingu – příbuzné heslo (Metaprogramy, Meta-programs in marketing)
• Sladění hlasu a tempa – příbuzné heslo (Raport a kalibrace, Voice and tempo matching)
• Zpětné shrnutí – příbuzné heslo (Raport a kalibrace, Backtracking)
• Výzkum preferovaného reprezentačního systému – příbuzné heslo (Kritické hodnocení NLP, Research on the preferred representational system)

V kompendiu

• EA-1.3.1 Imunizace proti falsifikaci – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 6.3 Terapeutické přístupy — přehled – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Pacing a leading – předchozí heslo rodiny
• Sladění dechu – další heslo rodiny