Vedoucí systém🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-02.07
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Základní pojmy NLP
Druh	pojem
Anglicky	Lead system
Jiné názvy	přístupový systém, lead system
Obecnější heslo	Reprezentační systémy
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Vedoucí systém je v modelu NLP smyslový systém, který člověk podle tohoto modelu používá k vyhledání informace v paměti nebo k jejímu vytvoření, ještě než si ji uvědomí. Liší se od reprezentačního systému, ve kterém se informace dostává do vědomí a o kterém pak člověk mluví, a od referenčního systému, kterým si ověřuje, zda je výsledek správný (O'Connor a Seymour 1990). Typický příklad z literatury NLP: člověk se na otázku podívá vzhůru, jako by si vybavoval obraz, a pak odpoví „mám z toho dobrý pocit“. Model to vykládá tak, že vedoucím systémem byl zrak, ale do vědomí se informace dostala jako pocit. Vedoucí systém se podle NLP pozná především z očních přístupových signálů, kdežto reprezentační systém z predikátů. Pojem má v modelu důležitou roli: vysvětluje, proč se pohyby očí a slova člověka často „neshodují“, a je výchozím bodem popisu strategií, tedy sekvencí vnitřních kroků. Pro kompendium je zajímavý především proto, že ukazuje, jak se teorie chrání proti vyvrácení přidáváním dalších rozlišení.

Původ a souvislosti🔗

Rozlišení vedoucího a reprezentačního systému vzniklo v době, kdy Bandler a Grinder ve svých seminářích předváděli, jak lze z pohybů očí a z predikátů číst, v jakém smyslovém kódu člověk myslí (Bandler a Grinder 1979). Praktici rychle narazili na to, že oba druhy znaků se často rozcházejí: člověk se dívá jedním směrem a mluví slovy jiného systému. Model na to odpověděl rozlišením funkcí: jeden systém informaci vyhledává, jiný ji nese do vědomí, třetí ji ověřuje. V systematické podobě se tato logika rozvinula v notaci strategií, kde se vnitřní zpracování popisuje jako sled kroků v různých smyslových systémech s vnějšími a vnitřními, vybavenými a konstruovanými variantami (Dilts a kol. 1980). Strategie vycházejí z modelu TOTE, podle kterého je chování řízeno smyčkami testu, operace a dalšího testu (Miller, Galanter a Pribram 1960). Vedoucí systém se v tomto rámci stal prvním krokem strategie, tedy smyslovým kanálem, kterým celá sekvence začíná. Pozdější učebnice NLP pak tento trojí rozlišovací systém podávají jako ustálenou součást výcviku (O'Connor a Seymour 1990).

Struktura vzorce🔗

Strukturálně jde o rozdělení vnitřního zpracování do tří funkcí. Vedoucí systém informaci hledá a podle modelu se projevuje mimovolním pohybem očí v prvních okamžicích po otázce. Reprezentační systém informaci nese do vědomí a projevuje se smyslovými slovy, kterými člověk popisuje, co si vybavil. Referenční systém slouží k ověření: člověk si například obraz vybaví, popíše ho slovy a pak „cítí“, zda je správný. Z této struktury vyplývá, že jakákoli kombinace pozorovaných znaků je v souladu s modelem. Pokud se oči a slova shodují, potvrzuje to systém. Pokud se neshodují, jde o rozdíl mezi vedoucím a reprezentačním systémem. Pokud se objeví třetí znak, jde o referenční systém. Model tak dokáže vysvětlit každé pozorování, ale žádné pozorování ho nemůže vyvrátit. Popperovsky řečeno jde o teorii, která si koupila odolnost vůči datům za cenu ztráty empirického obsahu. Kritici NLP právě tento rys uváděli jako hlavní metodologický problém: model reprezentačních systémů je formulován tak, že ho negativní výsledky studií nezasáhnou, protože se vždy dá říct, že studie měřila „nesprávný“ systém (Sharpley 1987). Pro defenzivní čtení je tato vlastnost důležitější než samotný obsah pojmu. Stojí za povšimnutí i to, kdo o výkladu rozhoduje. Pozorované znaky jsou nejednoznačné a jejich přiřazení k jednotlivým funkcím provádí praktik, nikoli člověk, o jehož myšlení jde. Čím více rozlišení model nabízí, tím větší je prostor pro to, aby si praktik vybral výklad, který odpovídá jeho očekávání.

Detekční znaky🔗

V rozhovoru se pojem vedoucího systému projevuje hlavně sebejistým čtením druhého. Mluvčí sleduje pohyby očí a oznamuje, „jak druhý myslí“, například že „vede obrazem“ nebo „vede pocitem“, a z toho vyvozuje, jak s ním jednat. Když druhý jeho výklad zpochybní, mluvčí odpoví dalším rozlišením: „vědomě to tak nevnímáte, protože to probíhá pod vědomím“. Takové odpovědi převádějí sporné tvrzení do oblasti, ke které druhý údajně nemá přístup, a činí ho tím nenapadnutelným. V prodejní praxi se objevuje tvrzení, že znalost vedoucího systému umožňuje „trefit se“ do způsobu, jakým se druhý rozhoduje, a nabídku podle toho upravit. V terapeutickém nebo koučovacím prostředí se neúspěch intervence vysvětluje chybně určeným vedoucím systémem, takže se metoda nikdy nevystaví testu. Gilovich popsal, jak lidé snadno vidí potvrzení svých očekávání v nejednoznačných datech a jak si zapamatují zásahy a zapomenou na omyly (Gilovich 1991). Praktik, který věří, že čte vedoucí systém, má tedy dobré psychologické důvody být o své dovednosti přesvědčen, i když ji žádný test nepotvrdil.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití pojmu je skromné a introspektivní. Člověk si může všimnout, že když si vybavuje telefonní číslo, nejdřív si představí, jak bylo napsané, a teprve potom ho „slyší“; takový popis vlastního vybavování je užitečný při učení a nikoho nezavazuje. Výzkum paměti a představivosti se podobnými otázkami zabývá vlastními metodami, aniž by potřeboval pojmy NLP. Také v terapii může být užitečné zeptat se klienta, co se mu vybaví jako první, když myslí na obávanou situaci, a nechat ho, aby sám popsal pořadí obrazů, zvuků a pocitů. Manipulativní užití se od legitimního liší tím, kdo určuje odpověď. Mluvčí si nárokuje vhled do toho, jak druhý vnitřně zpracovává informace, a tento nárok používá jako argument autority: ví o druhém víc, než druhý ví sám o sobě. Takový nárok je strukturálně podobný tomu, co kompendium popisuje u technik iluzorní komplexity: složitý systém pojmů vytváří dojem hlubokého porozumění a odrazuje od otázky, zda je za ním nějaký doklad. Roderique-Davies přirovnal NLP ke kargokultu, který napodobuje vnější podobu vědy bez její podstaty (Roderique-Davies 2009).

Stav důkazů🔗

Pro existenci vedoucího systému ve smyslu NLP neexistuje přímý empirický doklad. Studie ze sedmdesátých a osmdesátých let zkoumaly širší tvrzení o reprezentačních systémech, tedy zda lze preferovaný systém spolehlivě určit z pohybů očí nebo predikátů a zda se tyto znaky shodují; výsledky byly převážně negativní nebo nekonzistentní (Sharpley 1984). Heap shrnul, že tvrzení o vztahu mezi pohyby očí a smyslovým zpracováním nebyla doložena (Heap 1988). Rozlišení vedoucího a reprezentačního systému bylo do modelu přidáno právě v situaci, kdy se znaky v praxi rozcházely, a kritici upozornili, že tím teorie ztratila testovatelnost (Sharpley 1987). Pozdější experimenty, které testovaly populární tvrzení o vztahu směru pohledu ke lži, podporu rovněž nepřinesly (Wiseman a kol. 2012). Souhrnná revize zařazuje tato tvrzení mezi ta, pro která výzkum nenašel oporu (Witkowski 2010). Shrnuto: pojem vedoucího systému je teoretický konstrukt, který vysvětluje rozpory jiného nepotvrzeného modelu, a sám nemá nezávislou empirickou podporu.

Obrana a zotavení🔗

Proti užití pojmu jako argumentu autority pomáhá několik otázek. Na jakém pozorování mluvčí svůj výklad zakládá, a jak by poznal, že se mýlí? Pokud odpověď zní, že omyl je vyloučen, protože vše probíhá „pod vědomím“, jde o tvrzení, které nelze ověřit, a tedy ani přijmout jako doklad. Druhou obranou je trvat na vlastním popisu: kdo ví, jak si vybavuje informace, nemusí přijímat cizí výklad, a kdo to neví, nemusí přijímat cizí jistotu. Třetí obranou je posuzovat nabídku nebo radu podle jejích vlastních parametrů, nikoli podle toho, jak dobře „sedí“ na údajný způsob myšlení. Kompendium se k nevyvratitelným tvrzením a k tomu, jak je rozpoznat, vrací v kritických perspektivách. I autoři, kteří k NLP přistupují vstřícně kriticky, chápou jeho pojmy spíše jako pracovní heuristiky než jako ověřené poznatky (Tosey a Mathison 2009); v odborném prostředí je proto vhodné, aby se pojmy jako vedoucí systém používaly nanejvýš jako otázky, které klient může odmítnout, a nikoli jako diagnózy. Lidé, kterým byl dlouho vykládán jejich vlastní vnitřní svět, potřebují v zotavení především znovu získat právo na vlastní introspekci a na to, že jejich popis vlastního prožitku má váhu.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1979). Frogs into Princes: Neuro Linguistic Programming. Moab: Real People Press.
• Dilts, R., Grinder, J., Bandler, R., & DeLozier, J. (1980). Neuro-Linguistic Programming: Volume I. The Study of the Structure of Subjective Experience. Cupertino: Meta Publications.
• Gilovich, T. (1991). How We Know What Isn't So: The Fallibility of Human Reason in Everyday Life. New York: Free Press.
• Heap, M. (1988). Neurolinguistic programming: An interim verdict. In M. Heap (Ed.), Hypnosis: Current Clinical, Experimental and Forensic Practices (pp. 268–280). London: Croom Helm.
• Miller, G. A., Galanter, E., & Pribram, K. H. (1960). Plans and the Structure of Behavior. New York: Holt, Rinehart and Winston.
• O'Connor, J., & Seymour, J. (1990). Introducing Neuro-Linguistic Programming: Psychological Skills for Understanding and Influencing People. London: Thorsons.
• Roderique-Davies, G. (2009). Neuro-linguistic programming: Cargo cult psychology? Journal of Applied Research in Higher Education, 1(2), 58–63.
• Sharpley, C. F. (1984). Predicate matching in NLP: A review of research on the preferred representational system. Journal of Counseling Psychology, 31(2), 238–248.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Tosey, P., & Mathison, J. (2009). Neuro-Linguistic Programming: A Critical Appreciation for Managers and Developers. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
• Wiseman, R., Watt, C., ten Brinke, L., Porter, S., Couper, S.-L., & Rankin, C. (2012). The eyes don't have it: Lie detection and neuro-linguistic programming. PLoS ONE, 7(7), e40259.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Základní pojmy NLP – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Reprezentační systémy – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Preferovaný reprezentační systém – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Preferred representational system)
• Oční přístupové signály – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Eye accessing cues)
• Synestezie v NLP – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Synaesthesia (NLP sense))
• Strategie – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Strategy (concept))
• Elicitace strategie – příbuzné heslo (Strategie a modelování, Strategy elicitation)
• Výzkum očních přístupových signálů – příbuzné heslo (Kritické hodnocení NLP, Research on eye accessing cues)

V kompendiu

• Kritické perspektivy – meze rámce epistemické anihilace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.2.3 Iluzorní komplexita – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Auditivně digitální systém – předchozí heslo rodiny
• Preferovaný reprezentační systém – další heslo rodiny