Časové posuny v jazyce🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-20.20
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Jazykové vzorce
Druh	vzorec
Anglicky	Verb tense shifts
Jiné názvy	posuny slovesného času, přesun do minulého času
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Časové posuny v jazyce označují v NLP záměrnou změnu slovesného času nebo časových výrazů ve chvíli, kdy se mluví o problému, o cíli nebo o změně. O potíži, kterou člověk popisuje v přítomném čase („mám strach z výšek“), se odpovídá v čase minulém („ten strach, který jste měl“); o žádoucím stavu se mluví, jako by už nastal („až se ohlédnete za tím, jak jste to zvládl“). Podle tréninkové literatury tím mluvčí nabízí posluchači jiné umístění zkušenosti v čase: problém se ocitá za ním, řešení před ním nebo dokonce už za ním. Jazykově jde o presupozice spojené s časem, které výrok předpokládá, aniž by je tvrdil (Bandler a Grinder 1975b). Kompendium vzorec popisuje proto, že časové umístění události není jen otázkou gramatiky. Rozhoduje o tom, zda je něco uzavřené, nebo trvá, zda se za to nese odpovědnost, nebo už „je to minulost“, a tedy i o tom, zda člověk může žádat nápravu.

Původ a souvislosti🔗

Vzorec spojuje tři zdroje. Prvním je lingvistika presupozice, která popisuje, jak časové vedlejší věty, slovesa změny stavu a časová příslovce nesou předpoklady o tom, co se stalo před událostí a co po ní (Levinson 1983). Bandler a Grinder tyto prostředky zahrnuli do výčtu presupozic, s nimiž pracují Ericksonovy jazykové vzorce (Bandler a Grinder 1975b); podrobněji je rozebírá stránka o presupozicích časových vět. Druhým zdrojem je ericksonovská práce s časem, především postup, v němž se pacient v představě přenese do budoucnosti a odtud se „ohlíží“ na vyřešený problém; kompendium ho popisuje u pseudoorientace v čase. Třetím zdrojem je pozdější vývoj NLP, který pojal subjektivní čas jako prostorovou reprezentaci, takzvanou časovou osu, a z ní odvodil vlastní terapeutické postupy (James a Woodsmall 1988). Mimo NLP popisuje kognitivní lingvistika, jak lidé o čase mluví prostřednictvím prostorových metafor: budoucnost je „před námi“, minulost „za námi“ a čas „plyne“ kolem nás (Lakoff a Johnson 1980). Tyto metafory vysvětlují, proč jazykové posunutí události do minulosti může vyvolat pocit odstupu.

Struktura vzorce🔗

Vzorec lze rozložit na tři pohyby. První je odsunutí do minulosti: přítomný problém se pojmenuje minulým časem nebo se k němu připojí výraz „tehdy“, „dřív“, „to bylo“. Druhý je předjímání budoucnosti: žádoucí stav se popíše budoucím časem jako jistý („až to budete umět“) nebo minulým časem z pohledu budoucnosti („až budete vyprávět, jak jste to překonal“) (Bandler a Grinder 1975b). Třetí je přerámování trvání: opakující se jev se popíše jako jednotlivá událost („ten jeden incident“), nebo naopak jednotlivá událost jako trvalý rys („ty pořád“). Ve všech třech pohybech mluvčí určuje, kde na časové ose zkušenost leží, a posluchač, který odpovídá na obsah věty, toto umístění zpravidla přijímá bez povšimnutí.

V terapeutickém rámci se časový posun nabízí jako jiný pohled, který klient může přijmout nebo odmítnout. Mechanismus, který NLP tvrdí, je přímý: posun času má změnit to, jak člověk problém reprezentuje, a tím i to, jak ho prožívá. Méně zatížený výklad je pragmatický: posluchač slyší, že druhý počítá se změnou, a to může posílit jeho naději. Ve vztazích s nerovnou mocí má však posun jinou funkci. Odsunutí nedávné nebo trvající události do minulosti mění otázku „co se děje“ na otázku „proč to pořád připomínáš“. Stark ukázal, že nátlaková kontrola má povahu trvajícího vzorce, nikoli řady izolovaných incidentů, a že právě rozdrobení na jednotlivé, „uzavřené“ události brání tomu, aby byl vzorec rozpoznán (Stark 2007). Jazykový posun do minulosti je jedním z prostředků takového rozdrobení.

Detekční znaky🔗

Prvním detekčním znakem je nesoulad mezi časem věty a časem události: o něčem, co se stalo minulý týden nebo co trvá, se mluví jako o dávné minulosti. Druhým znakem je spojení časového posunu s výčitkou: „to bylo tehdy, proč v tom pořád žiješ?“ přesouvá pozornost z události na posluchače, který ji připomíná. Třetím znakem je opakující se slib budoucnosti, který se nenaplňuje: „bude to jiné“, „od zítřka“, „až se to uklidní“. Budoucí čas tu slouží k tomu, aby se přítomnost nemusela měnit. V kontrolujících vztazích se střídání odsouvání minulosti a slibů budoucnosti opakuje jako cyklus a právě opakování je znakem, který jednotlivé věty nezachytí; posuzovat je třeba vzorec v čase, ne izolovaný výrok (Stark 2007). Čtvrtým znakem je perfektivní presupozice o posluchači: „už jsi mi to přece odpustila“, „to už máme za sebou“, kde se posluchači připíše dokončený vnitřní proces, který sám nepotvrdil. Pátým znakem je přepis vlastní historie mluvčího: mluvčí vypráví o svém dřívějším chování jako o něčem, co „byl jiný člověk“, a odmítá tím za něj odpovědnost. Kompendium narušení časové souvislosti zkušenosti popisuje u temporální dekoherence. U člověka, na kterého jsou tyto posuny uplatňovány dlouhodobě, se objevuje nejistota v tom, kdy se co stalo a jak často, a pocit, že nemá právo mluvit o věcech, které „už jsou pryč“.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Přesné užití času je pro klinickou práci podstatné. Herman popisuje, že traumatická vzpomínka se často nevybavuje jako příběh o minulosti, ale jako fragmentovaný prožitek, který vtrhává do přítomnosti, a že jedním z cílů zotavení je převést ji v souvislé vyprávění, které má své místo v minulosti (Herman 1992). Klinička, která pacientce řekne „říkáte, že jste dřív mívala záchvaty skoro denně; jak je to teď?“, používá minulý čas proto, že ho použila pacientka, a otevřenou otázkou ověřuje, zda potíže trvají. Legitimní užití tedy sleduje skutečnost a nechává posluchači poslední slovo o tom, co je za ním. Terapeut, který nabízí pohled „ten strach jste měl“, jedná legitimně, pokud je to nabídka, kterou klient může odmítnout, a pokud se tím nezastírá, že potíže pokračují. Manipulativní užití posouvá čas v zájmu mluvčího: uzavírá události, za které by měl nést odpovědnost, předjímá souhlas nebo odpuštění, které nezaznělo, a nahrazuje změnu v přítomnosti sliby do budoucna. Kompendium souvislé vyprávění vlastní zkušenosti jako cíl zotavení rozebírá u narativní rekonstrukce.

Stav důkazů🔗

Tvrzení NLP, že pouhý posun slovesného času mění reprezentaci problému a tím i jeho prožívání, nebylo podle dostupných přehledů ověřeno kontrolovanými studiemi. Přehledy výzkumu NLP konstatují, že jazykové a terapeutické techniky oboru postrádají kvalitní empirickou oporu (Witkowski 2010) a systematický přehled účinků NLP na zdravotní výsledky nenašel dost studií, které by doporučení technik NLP opravňovaly (Sturt a kol. 2012). Totéž platí pro terapii časové osy, z níž část těchto postupů vychází; její literatura je převážně praktická a opírá se o klinické zkušenosti autorů (James a Woodsmall 1988). Dobře doložené jsou naproti tomu jazykovědné a kognitivní základy vzorce: presupozice časových výrazů (Levinson 1983) a metaforické strukturování času (Lakoff a Johnson 1980). Klinicky významné je také pozorování, že integrace traumatické vzpomínky do souvislého příběhu o minulosti patří k cílům zotavení (Herman 1992); to však neznamená, že k tomu stačí jazyková volba, a zkratky v této oblasti mohou škodit, protože popírají, že potíže trvají.

Obrana a zotavení🔗

Obranou proti manipulativnímu posunu je vrátit se k datům. Kdy se to stalo? Stalo se to jednou, nebo se to opakuje? Kdy naposledy? Odpovědi na tyto otázky umístí událost na časovou osu podle skutečnosti, ne podle toho, jak o ní mluví druhá strana. Druhou obranou je zapisovat si události s datem. Kdo má záznam, nemusí se přít o to, zda něco bylo „dávno“, a snáz rozpozná vzorec, který se v rozdrobené podobě ztrácí; tento přístup odpovídá tomu, jak literatura o nátlakové kontrole doporučuje posuzovat vztah jako celek (Stark 2007). Třetí obranou je odmítnout perfektivní presupozici: „Neřekla jsem, že jsem ti odpustila. Mluvíme o tom teď.“ Čtvrtou obranou proti opakovaným slibům budoucnosti je hodnotit přítomnost: co se změnilo dnes, ne co se změní zítra. Při zotavení je cílem dosáhnout toho, aby minulost byla minulostí, protože je skutečně uzavřená, ne proto, že ji tak někdo nazval. Herman zdůrazňuje, že zpracování traumatické vzpomínky předpokládá nejprve obnovu bezpečí v přítomnosti; dokud ohrožení trvá, nelze ho vyprávět jako minulost (Herman 1992). Kliničtí pracovníci by proto měli časové posuny používat jen tam, kde odpovídají skutečnému průběhu, a vždy ověřovat, zda to, co se popisuje jako minulé, opravdu skončilo.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• James, T., & Woodsmall, W. (1988). Time Line Therapy and the Basis of Personality. Cupertino: Meta Publications.
• Lakoff, G., & Johnson, M. (1980). Metaphors We Live By. Chicago: University of Chicago Press.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.
• Sturt, J., Ali, S., Robertson, W., Metcalfe, D., Grove, A., Bourne, C., & Bridle, C. (2012). Neurolinguistic programming: A systematic review of the effects on health outcomes. British Journal of General Practice, 62(604), e757–e764.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Jazykové vzorce – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Pseudoorientace v čase – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Pseudo-orientation in time)
• Presupozice časových vět – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Subordinate clauses of time)
• Slovesa změny času a stavu – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Change-of-time verbs and adverbs)
• Kontrafaktuální podmínky – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Counterfactual conditionals)
• Změna osobní historie – příbuzné heslo (Disociace, fobie a trauma, Change personal history)
• Časové kódování zkušenosti – příbuzné heslo (Časová osa, Temporal coding of experience)
• Slovo „zatím“ – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Yet)

V kompendiu

• EA-5.1.10 Temporální dekoherence – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-6.3.6 Narativní rekonstrukce – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Hodnotově nabitá slova – předchozí heslo rodiny