Ztracený performativ v Milton-modelu🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-04.17
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Milton-model
Druh	vzorec
Anglicky	Lost performative (Milton Model)
Jiné názvy	hodnocení bez hodnotitele
Obecnější heslo	Milton-model
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	vysoké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Ztracený performativ je výpověď, která něco hodnotí, ale neuvádí, kdo hodnotí a podle jakého měřítka. Věty typu „je dobré, že…“, „je správné…“, „to je přirozené“ nebo „tak se to nedělá“ podávají soud jako vlastnost světa, a ne jako názor konkrétního člověka. V meta-modelu Bandler a Grinder popsali ztracený performativ jako sémantické zkreslení, v němž klient vyslovuje obecná pravidla o tom, co je dobré nebo špatné, a ztratil přitom ze zřetele, čí jsou to pravidla; terapeut se má ptát, pro koho a podle koho to platí (Bandler a Grinder 1975). V Milton-modelu se tentýž tvar užívá opačně. Hypnotizér formuluje své vlastní hodnocení a sugesce neosobně, takže posluchač nestojí proti člověku, s nímž by mohl nesouhlasit, ale proti zdánlivě obecné normě (Bandler a Grinder 1975b). Pro kompendium je vzorec vysoce rizikový: patří k nejběžnějším jazykovým prostředkům, jimiž se osobní požadavek mluvčího mění v nezpochybnitelné pravidlo.

Původ a souvislosti🔗

Název vzorce pochází z lingvistiky. V době, kdy Bandler a Grinder vytvářeli meta-model, se v generativní sémantice diskutovala takzvaná performativní hypotéza, podle níž každá oznamovací věta obsahuje ve své hloubkové struktuře skrytou nadřazenou větu typu „já ti tímto říkám, že…“. Levinson tuto hypotézu shrnuje a podrobuje kritice, která ukazuje její vážné problémy (Levinson 1983). Pro NLP z ní zůstal užitečný obraz: hodnotící věta bez hodnotitele je věta, z níž byla vypuštěna právě ta nadřazená část „já soudím, že“. Ztracený performativ tak patří do širší skupiny vypuštění, s nimiž meta-model pracuje, a jeho protějškem v meta-modelu je stránka o ztraceném performativu.

Pozdější učebnice NLP řadí ztracený performativ mezi standardní vzorce Milton-modelu a vykládají ho jako způsob, jak sdělit hodnocení, aniž by bylo vystaveno odporu (O'Connor a Seymour 1990). Ericksonovská tradice obecně dávala přednost nepřímým formulacím sugesce před přímými pokyny (Erickson, Rossi a Rossi 1976), a neosobní hodnocení je jednou z jejich podob. V terapeutickém rámci se tím odůvodňuje šetrnost vůči klientovi; mimo něj je tatáž vlastnost zdrojem rizika.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má ztracený performativ čtyři prvky. Prvním je hodnotící predikát: dobré, správné, důležité, zdravé, přirozené, zralé, nebo jejich záporné protějšky. Druhým je vypuštěný hodnotitel: chybí „podle mě“, „podle lékaře“, „podle pravidel organizace“ (Bandler a Grinder 1975). Třetím je vypuštěné měřítko: není řečeno, vzhledem k čemu je věc dobrá a podle čeho by se dalo poznat, že není. Čtvrtým je neosobní konstrukce, kterou čeština nabízí v mnoha podobách: „je dobré“, „je třeba“, „člověk by měl“, „ví se“, „to se nedělá“, pasivum bez původce. Vzorec se často spojuje s univerzálními kvantifikátory („každý ví, že je správné…“) a se čtením myšlenek, kdy se hodnotí stav, který mluvčí posluchači přisoudil („je dobré, že to teď cítíš“).

Mechanismus, který vzorec využívá, je dobře znám z výzkumu sociálního vlivu. Normy a autorita patří k nejsilnějším zdrojům ochoty vyhovět, a lidé jednají podle toho, co pokládají za obecně přijímané nebo za hlas autority (Cialdini 2009). Ztracený performativ si autoritu normy vypůjčuje, aniž by musel prokázat, že taková norma existuje. Posluchač, který by chtěl nesouhlasit, nemá s kým polemizovat: nesouhlas s „tím, co je správné“, zní jako nesouhlas se správností samotnou.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je gramatika: hodnotící věta bez podmětu, který by hodnotil, zvláště když zazní v rozhovoru, v němž by se dal hodnotitel snadno uvést. Druhým znakem je výhodnost normy: neosobní pravidlo se podezřele často kryje s tím, co mluvčí od posluchače potřebuje, například s poslušností, s vytrváním v kurzu, se souhlasem s nabídkou nebo s odložením pochybností. Třetím znakem je reakce na otázku „kdo to tvrdí a podle čeho?“, kterou meta-model ztracený performativ zpochybňuje (Bandler a Grinder 1975). Kde mluvčí odpoví, že „to prostě tak je“, že „to ví každý“ nebo že otázka svědčí o neochotě, zůstává norma bez autora i bez měřítka. Čtvrtým znakem je hromadění neosobních soudů v uzavřeném prostředí, kde postupně tvoří ucelený soubor pravidel, o nichž nikdo nerozhodl, a přesto platí.

Lifton popsal v uzavřených systémech myšlenkové reformy princip nadřazenosti doktríny nad člověkem: zkušenost jednotlivce, která s doktrínou nesouhlasí, se prohlásí za chybnou (Lifton 1961). Ztracený performativ je jedním z jazykových nositelů tohoto principu, protože vytváří normy, za nimiž nestojí odpovědná osoba, a které proto nelze vyjednat. Kompendium tento rámec rozvádí ve stránce o Liftonových kritériích myšlenkové reformy.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Neosobní hodnocení je v běžné řeči často neškodné, protože zdroj normy je zřejmý z kontextu a dá se ověřit. Když lékař řekne „je dobré hodně pít“, stojí za tím odborné doporučení, na které se lze doptat; argument z odborného názoru je oprávněný právě tehdy, když lze ověřit, kdo je odborník a co přesně tvrdí (Walton 2008). V terapii má neosobní formulace i ochranný smysl: věta, že je v pořádku cítit smutek po ztrátě, normalizuje prožitek a nic od klienta nežádá. Legitimní užití spojuje to, že hodnotitel lze snadno doplnit, že měřítko je ověřitelné, a že norma slouží posluchači, ne mluvčímu.

Manipulativní užití skrývá osobní požadavek za neosobní normu. Vedoucí, který říká „je správné zůstat po pracovní době“, formuluje vlastní očekávání tak, aby se k němu nedalo vyjádřit jako k očekávání. Lektor, který říká „je dobré vzdát se pochybností“, mění kritické myšlení účastníka v překážku. V uzavřených skupinách se neosobní normy vrší a stávají se prostředím, v němž je nesouhlas nejen nežádoucí, ale i nevyslovitelný. Stejný mechanismus umožňuje imunizovat skupinovou doktrínu proti kritice, protože kritika míří na normu, a ne na člověka, který by se mohl mýlit; kompendium jej popisuje jako imunizaci proti falsifikaci. Hassan popisuje řízení myšlení ve skupinách jako soustavné nahrazování vlastního úsudku člena úsudkem skupiny (Hassan 1988).

Stav důkazů🔗

O specifické účinnosti ztraceného performativu jako hypnotického nebo vlivového vzorce neexistují kontrolované studie. Obecné přehledy výzkumu NLP nenacházejí podporu pro jeho hlavní tvrzení a upozorňují na metodologické slabiny dostupné literatury (Heap 1988; Witkowski 2010). Výbor americké Národní rady pro výzkum nenašel pro NLP jako techniku ovlivňování přesvědčivé empirické doklady (Druckman a Swets 1988). Tosey a Mathison upozorňují, že síla NLP spočívá spíše v rétorické přesvědčivosti jeho jazyka než v doložených mechanismech (Tosey a Mathison 2009).

Dobře doložený je naopak obecný princip, na kterém vzorec stojí: lidé reagují na normy a na autoritu, a to i tehdy, když je autorita jen naznačena (Cialdini 2009). Ztracený performativ tedy pravděpodobně působí ne proto, že by obcházel vědomí, ale proto, že využívá běžnou lidskou ochotu přizpůsobit se tomu, co se pokládá za správné. Pro čtenáře kompendia z toho plyne, že vzorec je nebezpečný bez ohledu na to, zda Milton-model popisuje jeho mechanismus správně.

Obrana a zotavení🔗

Obranou je doplnit, co bylo vypuštěno. Otázka „kdo to tvrdí a podle čeho?“, kterou meta-model formuloval pro terapii, funguje i jako obrana v rozhovoru (Bandler a Grinder 1975). Užitečné je také vnitřně přeložit neosobní soud do první osoby: „je správné zůstat“ znamená „vy chcete, abych zůstal“. V této podobě se dá věcně posoudit a případně odmítnout. Racionálně emoční terapie upozorňuje, že absolutní požadavky typu „musí“ a „mělo by se“ patří k iracionálním přesvědčením, která udržují emoční potíže (Ellis 1962).

Pro zotavení z prostředí, kde neosobní normy tvořily hustou síť, je typické postupné rozpoznávání, která pravidla jsou vlastní a která byla převzata. Pomáhá sepsat si pravidla, podle nichž člověk ve skupině žil, a u každého doplnit, kdo ho stanovil a komu sloužilo. Herman zdůrazňuje, že obnova autonomie po dlouhodobé kontrole zahrnuje i znovuzískání vlastního úsudku o tom, co je správné (Herman 1992). Odborník by měl v takové práci sám mluvit v první osobě a dávat najevo, že jeho hodnocení je jeho hodnocení.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Cialdini, R. B. (2009). Influence: Science and Practice (5. vyd.). Boston: Pearson.
• Druckman, D., & Swets, J. A. (Eds.) (1988). Enhancing Human Performance: Issues, Theories, and Techniques. Washington, DC: National Academy Press.
• Ellis, A. (1962). Reason and Emotion in Psychotherapy. New York: Lyle Stuart.
• Erickson, M. H., Rossi, E. L., & Rossi, S. I. (1976). Hypnotic Realities: The Induction of Clinical Hypnosis and Forms of Indirect Suggestion. New York: Irvington.
• Hassan, S. (1988). Combatting Cult Mind Control. Rochester: Park Street Press.
• Heap, M. (1988). Neurolinguistic programming: An interim verdict. In M. Heap (Ed.), Hypnosis: Current Clinical, Experimental and Forensic Practices (pp. 268–280). London: Croom Helm.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• O'Connor, J., & Seymour, J. (1990). Introducing Neuro-Linguistic Programming: Psychological Skills for Understanding and Influencing People. London: Thorsons.
• Tosey, P., & Mathison, J. (2009). Neuro-Linguistic Programming: A Critical Appreciation for Managers and Developers. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Milton-model – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Milton-model – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Ztracený performativ – příbuzné heslo (Meta-model, Lost performative)
• Truismy – příbuzné heslo (Milton-model, Truisms)
• Citace – příbuzné heslo (Milton-model, Quotes)
• Čtení myšlenek v Milton-modelu – příbuzné heslo (Milton-model, Mind reading (Milton Model))
• Univerzální kvantifikátory v Milton-modelu – příbuzné heslo (Milton-model, Universal quantifiers (Milton Model))
• Můj přítel John – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, My friend John)
• Komentářová příslovce a přídavná jména – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Commentary adverbs and adjectives)

V kompendiu

• EA-1.6.1 Vzorec guru a adept – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-8.2.2 Liftonova kritéria myšlenkové reformy – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.3.1 Imunizace proti falsifikaci – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Čtení myšlenek v Milton-modelu – předchozí heslo rodiny
• Spojky a implikovaná příčinnost – další heslo rodiny