Terapeutická metafora🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-20.11
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Jazykové vzorce
Druh	vzorec
Anglicky	Therapeutic metaphor
Jiné názvy	terapeutický příběh, metaforický příběh
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Terapeutická metafora je v neurolingvistickém programování označení pro příběh, obraz, anekdotu nebo přirovnání, které terapeut vypráví místo toho, aby klientovi přímo řekl, co by mohl dělat nebo jak by mohl o svém problému uvažovat. Příběh se odehrává v jiném prostředí a s jinými postavami, ale jeho průběh má odpovídat klientově situaci a jeho rozuzlení má obsahovat možnost řešení, kterou si klient může vztáhnout na sebe. Nejsoustavnější popis v literatuře NLP podal David Gordon, který metaforu chápe jako zprostředkovanou komunikaci: klient slyší o někom jiném, a proto nemusí obhajovat svůj dosavadní postoj (Gordon 1978). Pro kompendium je vzorec důležitý proto, že nepřímost, která v terapii chrání autonomii klienta, může v jiném kontextu sloužit k předání závěru, ke kterému se posluchač nemůže otevřeně vyjádřit, protože mu nebyl nikdy předložen jako tvrzení.

Původ a souvislosti🔗

Zdrojem vzorce je klinická práce Miltona H. Ericksona, který proslul vyprávěním příběhů ze svého života, z dětství na farmě a z práce s pacienty. Sbírka těchto „učebních příběhů“, kterou uspořádal Sidney Rosen, ukazuje, jak Erickson používal anekdoty k tomu, aby posluchače přivedl k vlastnímu objevu, místo aby mu radil (Rosen 1982). Jay Haley ve své knize o Ericksonově terapii popisuje metaforickou komunikaci jako jeden ze základních prostředků, kterým Erickson pracoval s odporem: pacient mohl přijmout myšlenku obsaženou v příběhu, aniž by musel ustoupit od toho, co předtím tvrdil (Haley 1973). Bandler a Grinder zařadili práci s nepřímou komunikací do svého popisu Ericksonových hypnotických vzorců (Bandler a Grinder 1975b) a Gordon z ní vytvořil samostatný model s pojmy, které se v NLP používají dodnes (Gordon 1978). Mimo NLP se metafora zkoumá v kognitivní lingvistice, kde Lakoff a Johnson ukázali, že metafory nejsou jen ozdobou řeči, ale strukturují samotné myšlení: zvýrazňují některé stránky zkušenosti a jiné zastírají (Lakoff a Johnson 1980). Tento poznatek je pro kritické čtení vzorce podstatný, protože vysvětluje, proč volba obrazu může předem rozhodnout o tom, jak bude problém chápán.

Struktura vzorce🔗

Gordon popisuje terapeutickou metaforu jako příběh, jehož prvky mají odpovídat prvkům klientovy situace: postavy odpovídají zúčastněným lidem, děj odpovídá průběhu problému a zápletka vrcholí v okamžiku, kdy postava nachází nový způsob jednání nebo nový pohled (Gordon 1978). Tento požadavek strukturní shody rozvádí samostatná stránka o izomorfní metafoře. Druhou složkou je takzvaná spojovací strategie, tedy prvek příběhu, který postavě umožní přejít od problému k řešení a který má posluchač přenést do vlastního života. Třetí složkou je nepřímost: příběh se nevykládá a terapeut zpravidla neříká, jak se k posluchači vztahuje. V Ericksonově podání se metafory navíc vrství a prokládají, což popisuje vzorec vnořených smyček (Rosen 1982).

Tvrzený mechanismus stojí na předpokladu, že posluchač příběh nezpracovává jen jako informaci o cizí postavě, ale hledá v něm význam pro sebe. NLP tento proces vykládá transderivačním hledáním a „nevědomým“ zpracováním. Méně zatížený výklad nabízí pragmatika: posluchač předpokládá, že vypravěč mluví k věci, a proto si sám dovozuje, proč mu příběh vypráví (Grice 1975). Právě toto dovozování je zdrojem síly metafory i jejího rizika. Závěr, který si posluchač odvodí sám, prožívá jako vlastní, a vypravěč za něj nenese odpovědnost, protože ho nikdy nevyslovil.

Detekční znaky🔗

Pro pozorovatele je metafora snadno rozpoznatelná jako forma, tedy jako příběh vložený do rozhovoru. Obtížnější je rozpoznat její funkci. Na manipulativní užití upozorňuje několik znaků. Příběh přichází jako odpověď na konkrétní otázku nebo námitku, místo aby na ni odpověděl. Jeho poučení vychází vstříc zájmu vypravěče, například vybízí k důvěře, setrvání, platbě nebo mlčení. Postavy, které se chovají tak, jak si to vypravěč přeje, jsou odměněny, zatímco postavy, které pochybují nebo odcházejí, jsou potrestány. Vypravěč odmítá příběh vyložit, a pokud se ho posluchač zeptá, co tím myslí, odpoví dalším příběhem nebo tvrzením, že si to „každý musí najít sám“. Ve skupinách s autoritativním vedením se příběhy o odpadlících, kteří skončili špatně, opakují v ustálené podobě a fungují jako kolektivní varování. Lifton popsal podobnou funkci ustálených formulí a vyprávění v prostředí myšlenkové reformy, kde jazyk předem určuje, které závěry jsou přípustné (Lifton 1961). U posluchače se pak objevuje pocit, že „sám dospěl“ k rozhodnutí, které ale přesně odpovídá tomu, co vypravěč potřeboval.

Pozorovatel by měl také rozlišit metaforu od ilustrace. Ilustrace doprovází argument, který zazněl, a dá se z rozhovoru vypustit, aniž by se změnil jeho obsah. Metafora v manipulativní funkci argument nahrazuje: když ji z rozhovoru odstraníme, nezůstane žádné tvrzení, o němž by se dalo diskutovat, jen požadavek, který nikdo nevyslovil. Tento test je užitečný při zpětném posuzování rozhovorů, například v přepisech nebo ve výpovědích lidí, kteří popisují, jak byli k rozhodnutí přivedeni. Pokud si posluchač dokáže vybavit příběhy, ale ne jediný důvod, který mu byl pro rozhodnutí předložen, je to silný znak, že rozhodnutí bylo zprostředkováno nepřímo: požadavek nesla vztahová rovina sdělení, kterou Watzlawick a spolupracovníci odlišili od roviny obsahové, a ne jeho obsah (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití metafory v terapii a poradenství je transparentní v tom podstatném: klient ví, že mluví s terapeutem, ví, k čemu rozhovor slouží, a obraz může odmítnout nebo přeložit po svém. Metafora pak slouží k tomu, aby se o obtížném tématu dalo mluvit s menším studem nebo aby se otevřela možnost, kterou klient zatím neviděl. V Gordonově pojetí má metafora klientovi rozšířit možnosti volby, ne mu předepsat jediný správný výklad (Gordon 1978). Metaforická práce se objevuje i v přístupech mimo NLP, například v narativních postupech, které pomáhají člověku vytvořit souvislý příběh vlastní zkušenosti; kompendium tento směr rozebírá u narativní rekonstrukce. Manipulativní užití se od legitimního neliší formou příběhu, ale vztahem a cílem. Vypravěč využívá nepřímost k tomu, aby předal pokyn, výhrůžku nebo hodnocení, za které by při přímém vyslovení musel nést odpovědnost. Typicky se to děje ve vztazích s nerovnou mocí, jaké kompendium popisuje u vzorce guru a adepta: učitel nebo vůdce vypráví podobenství, jejichž výklad zná jen on, a posluchač je motivován hledat v nich skrytý smysl, který mu potvrdí, že je na správné cestě. Riziko roste tam, kde posluchač nemůže příběh bezpečně odmítnout, protože by to bylo vyloženo jako nepochopení nebo odpor.

Stav důkazů🔗

O účinku terapeutických metafor v podobě, jakou popisuje NLP, existuje velmi málo kontrolovaných studií. Gordonova kniha je praktickou příručkou, ne empirickou studií, a Ericksonovy příběhy jsou doloženy jako kazuistiky a přepisy, nikoli jako výzkum s kontrolní skupinou (Gordon 1978; Rosen 1982). Přehledy výzkumu NLP konstatují, že většina tvrzení oboru nebyla podrobena kvalitnímu testování a že dostupné studie je převážně nepodporují (Witkowski 2010). Systematický přehled účinků NLP na zdravotní výsledky nenašel dostatek důkazů, které by doporučení technik NLP v klinické praxi opravňovaly (Sturt a kol. 2012). Z toho neplyne, že příběhy a obrazy v psychoterapii nemají žádnou roli. Kognitivní lingvistika přesvědčivě ukazuje, že metafory ovlivňují, jak lidé chápou situace a které možnosti jednání v nich vidí (Lakoff a Johnson 1980). Plyne z toho jen to, že konkrétní tvrzení NLP o mechanismu, například o přímém působení na nevědomí, nejsou doložena, a že síla metafory se dá vysvětlit běžnějšími procesy porozumění a dovozování.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je převést příběh zpět do přímé řeči. Posluchač se může zeptat: „Co přesně mi tím chcete říct?“ a „Jak se to týká mé otázky?“ Když vypravěč odmítá odpovědět, je to samo o sobě informace, protože legitimní terapeut nebo rádce obvykle nemá důvod svůj záměr skrývat, pokud ho klient chce znát. Druhou obranou je oddělit dojem z příběhu od rozhodnutí. Emočně silný příběh může vyvolat přesvědčení, že je třeba okamžitě jednat; odklad a rozhovor s někým mimo vztah tento účinek oslabí. Třetí obranou je všímat si opakujících se vzorců: když všechny příběhy v jedné skupině končí trestem pro toho, kdo pochybuje, nejde o náhodu, ale o jazyk kontroly (Lifton 1961). Při zotavení po pobytu v prostředí, kde se příběhy používaly jako nástroj kontroly, pomáhá jejich vědomé převyprávění: člověk si zapíše, co příběh tvrdil, kdo z něj měl prospěch a jaké alternativní konce by mohl mít. Takové přepracování vrací posluchači roli autora vlastního výkladu, kterou mu nepřímá komunikace odňala. Kliničtí pracovníci, kteří s metaforami pracují, by měli dbát na to, aby klient věděl, že může obraz odmítnout, a aby se jeho výklad nepovažoval za správný či nesprávný podle toho, zda odpovídá výkladu terapeuta.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Gordon, D. (1978). Therapeutic Metaphors: Helping Others through the Looking Glass. Cupertino: Meta Publications.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Haley, J. (1973). Uncommon Therapy: The Psychiatric Techniques of Milton H. Erickson, M.D. New York: W. W. Norton.
• Lakoff, G., & Johnson, M. (1980). Metaphors We Live By. Chicago: University of Chicago Press.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Rosen, S. (Ed.) (1982). My Voice Will Go with You: The Teaching Tales of Milton H. Erickson. New York: W. W. Norton.
• Sturt, J., Ali, S., Robertson, W., Metcalfe, D., Grove, A., Bourne, C., & Bridle, C. (2012). Neurolinguistic programming: A systematic review of the effects on health outcomes. British Journal of General Practice, 62(604), e757–e764.
• Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication. New York: W. W. Norton.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Jazykové vzorce – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Izomorfní metafora – zvláštní případ tohoto hesla

Příbuzná hesla

• Citace – příbuzné heslo (Milton-model, Quotes)
• Porušení selekčních omezení v Milton-modelu – příbuzné heslo (Milton-model, Selectional restriction violation (Milton Model))
• Vnořené smyčky – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Nested loops)
• Zasévání myšlenky – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Seeding)
• Můj přítel John – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, My friend John)
• Vrstvení realit – příbuzné heslo (Ericksonovská hypnóza, Stacking realities)
• Analogie – příbuzné heslo (Sleight of Mouth, Analogy)
• Laterální chunking – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Lateral chunking)
• Izomorfní metafora – příbuzné heslo (Jazykové vzorce, Isomorphic metaphor)

V kompendiu

• EA-6.3.6 Narativní rekonstrukce – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.6.1 Vzorec guru a adept – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Vyrovnaný – předchozí heslo rodiny
• Izomorfní metafora – další heslo rodiny