Prevence genocidy — EA

Jurisdikce: Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia, systém OSN, mezinárodní soudy · Oblast: právní rámce. Genocidě vždy předchází proměna toho, jak jedna skupina vidí druhou (Smith, 2011). Stránka popisuje tuto epistemickou přípravu jako vzorec, který lze včas rozpoznat, a právní a institucionální nástroje, které mají zasáhnout dřív, než se slova stanou činy. Slouží k rozpoznání a prevenci, nikoli k popisu, jak takovou proměnu vyvolat.

1. Rozsah a povaha rámce

Pojem genocida vytvořil Raphael Lemkin v knize Axis Rule in Occupied Europe; Lemkin (1944) v ní genocidu chápal šířeji než pozdější právo, jako koordinovaný plán ničení základů života skupiny, včetně její kultury, jazyka a institucí. Valné shromáždění OSN přijalo Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidia 9. prosince 1948; účinnosti nabyla v roce 1951. Úmluva ukládá státům nejen genocidu trestat, ale také jí předcházet (čl. I).

Mezinárodní soudní dvůr v rozsudku ve věci Bosna a Hercegovina v. Srbsko a Černá Hora v roce 2007 vyložil povinnost předcházet jako povinnost náležitého úsilí: stát, který má možnost ovlivnit dění, musí jednat, jakmile se dozví o vážném riziku. Soud shledal, že Srbsko tuto povinnost ve vztahu ke Srebrenici porušilo. Schabas (2009) rozebírá tento rozsudek jako zásadní pro výklad povinnosti předcházet, protože soud v něm poprvé shledal její samostatné porušení.

Na politické úrovni se státy na Světovém summitu OSN v roce 2005 přihlásily k odpovědnosti chránit obyvatelstvo před genocidou, válečnými zločiny, etnickými čistkami a zločiny proti lidskosti. Bellamy (2009) popisuje vznik této doktríny jako reakci na selhání ve Rwandě a Srebrenici a upozorňuje, že její síla spočívá v prevenci, nikoli ve vojenském zásahu. Generální tajemník má od roku 2004 zvláštního poradce pro prevenci genocidy; jeho úřad vydal v roce 2014 Rámec pro analýzu zvěrstev s rizikovými faktory a indikátory (United Nations, 2014).

2. Klíčové instituty a pojmy

Definice v čl. II Úmluvy zahrnuje jednání spáchané v úmyslu zničit zcela nebo zčásti národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu: zabíjení, způsobení vážné tělesné nebo duševní újmy, uvedení do životních podmínek vedoucích ke zničení, opatření k zabránění rození dětí a násilné převádění dětí do jiné skupiny. Článek III k tomu řadí spolčení, přímé a veřejné podněcování (písm. c), pokus a účastenství; podněcování je trestné i bez následku (Schabas, 2009).

Zvláštní úmysl, tedy úmysl zničit skupinu jako takovou, bývá nejtěžší částí řízení. Schabas (2009) ukazuje, že právě vysoký práh úmyslu odlišuje genocidu od zločinů proti lidskosti a vysvětluje, proč soudy častěji odsuzují za pronásledování než za genocidu.

Stupně genocidy formuloval Gregory Stanton. Stanton (1998) původně popsal osm stupňů, organizace Genocide Watch je později rozšířila na deset: klasifikace, symbolizace, diskriminace, dehumanizace, organizace, polarizace, příprava, pronásledování, vyhlazování a popírání. Nejde o právní test, ale o analytický model, jehož stupně se mohou překrývat a nemusí probíhat v pevném pořadí.

Pojem nebezpečné řeči (dangerous speech) zavedla Benesch (2012) pro projev, který zvyšuje pravděpodobnost, že publikum přijme nebo podpoří násilí proti jiné skupině. Na rozdíl od právního pojmu podněcování se nebezpečná řeč posuzuje podle mluvčího, publika, kontextu, sdělení a způsobu šíření, a slouží proto k včasnému varování, nikoli k trestání.

Popírání a schvalování postihuje rámcové rozhodnutí EU 2008/913/SVV, které ukládá trestat veřejné schvalování, popírání nebo hrubé zlehčování genocidy za podmínek, kdy je způsobilé podněcovat k násilí nebo nenávisti. Cohen (2001) ukazuje, že popírání má více podob – doslovné („nestalo se to“), interpretační („bylo to něco jiného“) a implikační („nebylo to tak zlé“) – a že všechny tři znovu zraňují přeživší.

3. Jak rámec zachycuje EA

Stantonův model lze z hlediska této knihy číst jako popis kolektivní epistemické anihilace: první stupně nemění zákony ani zbraně, ale kategorie, jimiž lidé vnímají sousedy (Stanton, 1998). Jde o interpretaci této knihy, která model propojuje s pojmy individuální manipulace; sám Stanton jej formuloval jako nástroj včasného varování.

Klasifikace a symbolizace znamenají ostré dělení „my – oni“, nálepky a symboly; srovnej newspeak a delegitimizaci. Dehumanizace spočívá v přirovnání ke škůdcům nebo nemoci. Rwandská propaganda označovala Tutsije jako „šváby“ (inyenzi), nacistický tisk vykresloval Židy jako parazity; Smith (2011) ukazuje, že takové obrazy nepopisují nepřítele jako horšího člověka, ale jako bytost, na kterou se morální zábrany nevztahují.

Polarizace znamená umlčení umírněných hlasů a obraz bezprostřední hrozby. Opakovaně se objevuje vzorec, který Des Forges (1999) doložila na rwandském propagandistickém dokumentu jako „obvinění v zrcadle“: pachatelé připisují cílové skupině právě ten záměr, který sami připravují. Jde o kolektivní obdobu vzorce DARVO, který Freyd (1997) popsala u jednotlivých pachatelů.

Popírání pokračuje i po skončení násilí a znovu zraňuje přeživší; je to epistemická injustice v nejzazší podobě, protože přeživším upírá samotnou pravdivost jejich svědectví (Fricker, 2007; Cohen, 2001).

Historické zkušenosti tento vzorec dokládají. Tribunál pro Rwandu v takzvaném mediálním procesu posuzoval rozhlasovou stanici RTLM a list Kangura (viz Mezinárodní trestní právo — EA). Yanagizawa-Drott (2014) na rozdílech v dosahu rozhlasového signálu odhadl, že vysílání RTLM zvýšilo účast na násilí; Straus (2007) naproti tomu upozorňuje, že vliv rozhlasu nelze přeceňovat a že násilí mělo i jiné hnací síly. Rozdíl mezi oběma pohledy je důležitý: propaganda je podmínkou, ale ne jedinou příčinou.

Nezávislá mezinárodní vyšetřovací mise OSN pro Myanmar ve zprávě z roku 2018 popsala, jak sociální síť posloužila k šíření nenávisti vůči Rohingům; Mezinárodní soudní dvůr ve věci Gambie v. Myanmar nařídil v roce 2020 předběžná opatření včetně povinnosti zachovat důkazy. Režim Rudých Khmerů spojil vyhlazování s převýchovou a ničením paměti; Kiernan (2007) jej zařazuje do dlouhé historie vyhlazovacích ideologií, které spojovaly představu „čisté“ společnosti s ničením těch, kdo do ní nepatří.

Úmluva přitom nechrání politické a sociální skupiny a nezahrnuje „kulturní genocidu“, kterou Lemkin (1944) původně zamýšlel. Dehumanizující propaganda, která není přímým podněcováním, je postižitelná jen podle národního práva nebo jako součást pronásledování (Schabas, 2009). Prevence je ve skutečnosti hlavně politická: závisí na vůli států jednat, jak na selháních 90. let ukazuje Bellamy (2009).

4. Dokazování a forenzní praxe

Monitoring řeči znamená systematické zaznamenávání dehumanizujícího jazyka, jeho dosahu a mluvčích a jeho hodnocení podle kontextu, postavení mluvčího, úmyslu, obsahu, dosahu a pravděpodobnosti újmy, tedy podle Rabatských kritérií (viz Lidská práva — EA standardy). Benesch (2012) doporučuje sledovat nejen obsah, ale i to, zda má mluvčí u publika autoritu a zda publikum žije ve strachu, protože právě tyto faktory dělají z řeči nebezpečnou řeč.

Digitální stopy je třeba zajistit dříve, než zmizí, podle zásad pro otevřené zdroje (viz OSINT a chain of custody). Vyšetřovací mechanismy OSN pro Sýrii a Myanmar sbírají a uchovávají důkazy pro budoucí řízení, což odpovídá požadavku Rámce pro analýzu zvěrstev na systematické sledování indikátorů rizika (United Nations, 2014).

Výpovědi přeživších se pořizují s ohledem na trauma, disociaci a riziko opakovaného výslechu (viz disclosure traumatu). Pro prokázání podněcování je zásadní propojení slova a činu, tedy časová a místní souvislost mezi kampaní a násilím; Yanagizawa-Drott (2014) i Straus (2007) ukazují, jak obtížné je tuto souvislost doložit i s kvalitními daty.

5. Ochrana oběti a procesní práva

Přeživší potřebují vedle trestního řízení uznání: komise pravdy, vzpomínkové instituce a vzdělávání. Rwanda řešila masový počet případů komunitními soudy gacaca; Clark (2010) popisuje jejich přínos pro rychlost a účast komunit i jejich nedostatky v procesních zárukách, a jejich hodnocení zůstává předmětem odborné debaty.

Kanadská Komise pravdy a smíření v roce 2015 označila systém internátních škol za kulturní genocidu a australská zpráva Bringing Them Home z roku 1997 dospěla k závěru, že odebírání domorodých dětí odpovídalo definici genocidy podle Úmluvy – obojí jsou závěry vyšetřovacích orgánů, nikoli soudní rozsudky (viz Kanada a Austrálie). Oba závěry pracují s širším pojetím ničení skupiny, které měl na mysli Lemkin (1944) a které Úmluva nakonec vypustila.

Klinicky jde o kolektivní a mezigenerační trauma, které vyžaduje komunitní i individuální péči (viz kolektivní intervence). Cohen (2001) ukazuje, jak společenské popírání upírá přeživším uznání jejich utrpení, a uznání je proto součástí péče, nikoli jen symbolickým gestem.

6. Mezery a kritika

Selhání prevence ve Rwandě v roce 1994 a ve Srebrenici v roce 1995 ukázalo, že varovné signály byly známé a nebyly využity (Des Forges, 1999; Bellamy, 2009). Úzká definice nechává mimo politické skupiny a kulturní zničení (Schabas, 2009).

Obvinění z genocidy se samo může stát nástrojem propagandy; přesné rozlišení genocidy, zločinů proti lidskosti a pronásledování je obranou proti této inflaci (srov. politická instrumentalizace EA). Schabas (2009) proto trvá na přesném užívání pojmu, protože jeho rozmělnění oslabuje jak prevenci, tak oběti skutečných genocid.

Odpovědnost technologických firem za šíření nenávisti v krizových oblastech je předmětem regulace i sporu (viz algoritmická amplifikace). Benesch (2012) zdůrazňuje, že u nebezpečné řeči rozhoduje i způsob šíření, a platformy jsou proto součástí rizika, nikoli neutrálním prostředím.

7. Modelová situace

Anonymizovaný kompozitní příklad. V zemi s nedávnou zkušeností ozbrojeného konfliktu zaznamená tým monitoringu nevládní organizace prudký nárůst příspěvků, které o menšině mluví jako o „nákaze“ a připisují jí plány na útok. Oba motivy, dehumanizace a obvinění v zrcadle, odpovídají varovným znakům popsaným v literatuře (Smith, 2011; Des Forges, 1999).

Tým nehodnotí jednotlivé příspěvky izolovaně, ale podle Rabatských kritérií: kdo mluví, k jakému publiku, s jakým dosahem a v jakém napětí. Zajistí důkazy, upozorní platformy a mezinárodní kontaktní místa a ve spolupráci s náboženskými a komunitními představiteli podpoří veřejné projevy, které vracejí menšině lidskou tvář, jak doporučuje Benesch (2012). Psychologové v místních školách pracují s dětmi z obou komunit na rozpoznávání propagandy bez démonizace druhé strany.

8. Doporučení pro praxi

Dehumanizující jazyk je třeba učit rozpoznávat jako varovný signál, nikoli jako „jen slova“ (Stanton, 1998). Dokumentace má být systematická a důkazy uchovávané s ohledem na budoucí řízení (United Nations, 2014). Pojem genocida se užívá přesně, protože nepřesnost oslabuje prevenci i oběti (Schabas, 2009).

Podpora protiřeči a vazeb mezi komunitami patří k nejúčinnějším ochranným faktorům (Benesch, 2012). U přeživších je nutné počítat s dopadem popírání a s potřebou uznání (Cohen, 2001).

Literatura

• Bellamy, A. J. (2009). Responsibility to Protect: The Global Effort to End Mass Atrocities. Polity Press.
• Benesch, S. (2012). Dangerous Speech: A Proposal to Prevent Group Violence. World Policy Institute.
• Clark, P. (2010). The Gacaca Courts, Post-Genocide Justice and Reconciliation in Rwanda: Justice without Lawyers. Cambridge University Press.
• Cohen, S. (2001). States of Denial: Knowing about Atrocities and Suffering. Polity Press.
• Des Forges, A. (1999). Leave None to Tell the Story: Genocide in Rwanda. Human Rights Watch.
• Freyd, J. J. (1997). Violations of power, adaptive blindness, and betrayal trauma theory. Feminism & Psychology, 7(1).
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Kiernan, B. (2007). Blood and Soil: A World History of Genocide and Extermination from Sparta to Darfur. Yale University Press.
• Lemkin, R. (1944). Axis Rule in Occupied Europe. Carnegie Endowment for International Peace.
• Schabas, W. A. (2009). Genocide in International Law: The Crime of Crimes (2. vyd.). Cambridge University Press.
• Smith, D. L. (2011). Less Than Human: Why We Demean, Enslave, and Exterminate Others. St. Martin's Press.
• Stanton, G. H. (1998). The Eight Stages of Genocide. Yale Program in Genocide Studies.
• Straus, S. (2007). What is the relationship between hate radio and violence? Rethinking Rwanda's „Radio Machete“. Politics & Society, 35(4).
• United Nations (2014). Framework of Analysis for Atrocity Crimes: A Tool for Prevention. United Nations.
• Yanagizawa-Drott, D. (2014). Propaganda and conflict: Evidence from the Rwandan genocide. Quarterly Journal of Economics, 129(4).

Související

Právní rámce

• Mezinárodní trestní právo — EA – trestní postih podněcování a pronásledování.
• Lidská práva — EA standardy – zákaz podněcování a Rabatský akční plán.

Historické případy

• Rudí Khmerové – genocida spojená s převýchovou.
• Ujgurská převýchovná zařízení – masová převýchova a spor o právní kvalifikaci.
• Sovětská aktivní opatření – státní dezinformace jako dlouhodobá strategie.

Pojmy a teorie

• Propaganda – obecný rámec.
• Arendt: banalita zla – jak se běžní lidé stávají účastníky zločinu.
• Snyder: O tyranii – občanská obrana proti eskalaci.

Péče a prevence

• Programy komunitní resilience – prevence na úrovni komunit.