Historický případ: Dezinformace o AIDS – INFEKTION a popírání HIV

Kategorie: Dezinformace a manipulace veřejností · Období: od 1983 · Místo: celosvětově, zejména USA a JAR

Epidemie HIV/AIDS se stala terčem dvou odlišných, ale vzájemně se posilujících dezinformačních linií. První – státem řízená – tvrdila, že virus uměle vytvořily americké laboratoře (Boghardt, 2009). Druhá – zčásti akademická, zčásti politická – popírala, že HIV vůbec způsobuje AIDS (Kalichman, 2009). Obě vedly k tomuž: k nedůvěře v diagnostiku, prevenci a léčbu. Případ je v Kompendiu jedním z mála, kde lze epistemickou škodu doložit i demografickými odhady ztracených životů (Chigwedere a kol., 2008).

Předchozí verze stránky nesla název „Anti-vaxx AIDS dezinformace“, který neodpovídal obsahu: proti HIV neexistuje vakcína a nejde o odpor k očkování. Stránka se nyní soustředí na dědictví operace INFEKTION a na popírání HIV; samotná operace je podrobněji popsána v případu Sovětská aktivní opatření, který vychází ze stejných pramenů (Boghardt, 2009; Rid, 2020).

Kontext

Na počátku 80. let byl AIDS novou, smrtelnou a stigmatizovanou nemocí. Vědecké poznání se rychle vyvíjelo, léčba neexistovala a nemoc nejdříve zasáhla marginalizované skupiny – homosexuální muže, uživatele drog, chudé komunity (Kalichman, 2009). V Africe a mezi Afroameričany se setkala s hlubokou a historicky oprávněnou nedůvěrou ke státní medicíně (viz Tuskegee Study). Do tohoto prostoru vstoupily obě linie dezinformací.

Antropolog Fassin (2007) ukazuje, že jihoafrický spor o AIDS nelze pochopit bez paměti apartheidu: zkušenost s rasovou medicínou, s nucenou migrací za prací a s vykořisťováním těla dala podezření vůči západní biomedicíně hluboké kořeny. Tato interpretace nevysvětluje popírání, ale vysvětluje, proč mohlo najít politický ohlas. Stejný kontext pozdější literatura zdůrazňuje i u afroamerických komunit v USA (Bogart a Thorburn, 2005).

Co se stalo

Linie 1: mýtus o uměle vytvořeném viru

V roce 1983 otiskl indický list Patriot anonymní dopis, podle něhož HIV vznikl v amerických vojenských laboratořích (Boghardt, 2009). V letech 1985–1987 tezi převzal sovětský tisk; východoněmecký biolog Jakob Segal ji v roce 1986 rozpracoval do pseudovědeckého textu, který tvrdil, že virus vznikl ve Fort Detricku. Tvrzení se šířilo zejména v afrických, asijských a latinskoamerických médiích a bylo přetiskováno v desítkách zemí (Boghardt, 2009; Rid, 2020).

V roce 1992 šéf ruské zahraniční rozvědky Jevgenij Primakov přiznal, že kampaň řídila KGB (Boghardt, 2009). Starší verze stránky připisovala toto přiznání Michailu Gorbačovovi – to neodpovídá pramenům. Rid (2020) upozorňuje, že kampaň byla úspěšná zčásti proto, že nevznikla z ničeho: navazovala na skutečné programy biologických zbraní a na skutečné zneužití medicíny, které činily podezření věrohodným.

Narativ přežil konec studené války a dodnes se objevuje v podobě přesvědčení, že HIV byl vytvořen nebo šířen záměrně. Výzkumy mezi Afroameričany v USA zaznamenaly, že taková přesvědčení souvisejí s nižší ochotou používat prevenci, zejména kondomy (Bogart a Thorburn, 2005).

Linie 2: popírání HIV a jihoafrická politika

V roce 1987 publikoval molekulární biolog Peter Duesberg v časopise Cancer Research tezi, že HIV není příčinou AIDS (Duesberg, 1987). Vědecká komunita ji v následujících letech opakovaně vyvrátila; Kalichman (2009) popisuje, jak se z jednoho okrajového vědeckého názoru stalo hnutí s vlastními publikacemi, konferencemi a internetovými sítěmi.

V letech 1999–2008, za prezidenta Thaba Mbekiho, se Jihoafrická republika, jedna z nejvíce zasažených zemí světa, stavěla k antiretrovirové léčbě zdrženlivě. V roce 2000 Mbeki zahrnul popírače do prezidentského poradního panelu (Nattrass, 2007). V červenci 2000 podepsaly tisíce vědců a lékařů Durbanskou deklaraci, která potvrdila, že HIV je příčinou AIDS (Durban Declaration, 2000).

Ministryně zdravotnictví Manto Tshabalala-Msimangová opakovaně zpochybňovala antiretrovirové léky a propagovala potravinové „alternativy“ – česnek, červenou řepu, citron (Nattrass, 2007). V roce 2002 Ústavní soud JAR na žalobu organizace Treatment Action Campaign uložil vládě zpřístupnit nevirapin k prevenci přenosu z matky na dítě. Studie Chigwedereho a kolegů z roku 2008 odhadla, že zpožděné zavedení léčby a prevence vedlo v letech 2000–2005 ke ztrátě více než 330 000 životů (Chigwedere a kol., 2008).

Epistemické mechanismy

Spojení s oprávněnou nedůvěrou

Obě linie se opíraly o skutečné křivdy – rasistické medicínské experimenty, koloniální medicínu, farmaceutické ceny, které léčbu činily nedostupnou (Fassin, 2007). Kritika cen léků a struktur světového zdravotnictví byla legitimní; dezinformace ji přetavila v odmítnutí samotné etiologie. Rozlišit oprávněnou kritiku od popírání je klíčová diagnostická dovednost, kterou Nattrass (2007) ilustruje na tom, že Treatment Action Campaign bojovala proti cenám léků i proti popírání zároveň.

Disidentský vědec jako autorita

Popírání čerpalo legitimitu z několika osob s akademickými tituly (Kalichman, 2009). Mechanismus odpovídá falešné ekvivalenci: menšinový názor je prezentován jako rovnocenná „druhá strana“ vědeckého sporu, který ve skutečnosti rozhodnut byl. Doplňuje ho imunizace proti falsifikaci: každý nový důkaz byl vykládán jako součást spiknutí farmaceutického průmyslu.

Politické zaštítění

V JAR se popírání neomezilo na okraj debaty – získalo státní autoritu (Nattrass, 2007). Když zpochybnění vyslovuje ministerstvo zdravotnictví, ztrácí jednotlivý lékař či pacient obvyklou kotvu důvěry. Jde o institucionální variantu indukované pochybnosti, při níž se kontrolní role státu obrací: místo aby chránil veřejnost před pseudovědou, propůjčuje jí vlastní legitimitu.

Stigma a stud

Stigma AIDS poskytovalo popírání emoční výhodu: nabízelo výklad, v němž nemoc není spojena se sexualitou či chudobou, ale s cizím spiknutím nebo s „jinými příčinami“ (Fassin, 2007). Odmítnutí diagnózy tak mohlo chránit důstojnost – za cenu zdraví. Kalichman (2009) upozorňuje, že u části lidí žijících s HIV mohlo popírání fungovat jako psychologická obrana před diagnózou, nikoli jako výsledek vážení důkazů.

Dopady na jednotlivce a společnost

Na úrovni jednotlivce vedly dezinformace k odkládání testování, odmítání léčby a nepoužívání prevence (Bogart a Thorburn, 2005). Nejtragičtější byly dopady na děti narozené HIV pozitivním matkám v době, kdy byla dostupná prevence přenosu, ale stát ji plošně nenabízel (Chigwedere a kol., 2008).

Na úrovni společnosti se prohloubila nedůvěra mezi komunitami a zdravotnickými institucemi, která přetrvávala i po změně politiky (Fassin, 2007). Jihoafrický případ je dnes užíván jako učebnicový příklad toho, jak může popírání vědy na úrovni státu měřitelně zvýšit úmrtnost (atribuce mortality); odhad ztracených životů je přitom výsledkem modelu a nese nejistotu, kterou jeho autoři výslovně uvádějí (Chigwedere a kol., 2008).

Odlišení od příbuzných jevů

Popírání HIV je třeba odlišit od legitimního vědeckého sporu na počátku epidemie, kdy byla etiologie skutečně otevřená, a od kritiky farmaceutického průmyslu, která může být oprávněná i dnes (Kalichman, 2009). Rozlišovacím znakem je setrvání na tezi poté, co ji nezávislé linie důkazů vyvrátily, a reinterpretace každého protidůkazu jako součásti spiknutí.

Mýtus o uměle vytvořeném viru je třeba odlišit od přesvědčení, které z něj u části komunit vyrostlo. Původní kampaň byla záměrnou operací státní služby (Boghardt, 2009); u lidí, kteří tezi dnes zastávají, jde obvykle o výraz nedůvěry podložené vlastní nebo kolektivní zkušeností, nikoli o vědomou účast na dezinformaci (Bogart a Thorburn, 2005).

Odhalení, dokumentace a vyrovnání

Vyrovnání proběhlo na několika úrovních. Původ narativu o umělém viru byl odhalen díky archivům a výpovědím z bývalého východního bloku a pracím historiků zpravodajských služeb (Boghardt, 2009). Jihoafrické popírání bylo zpochybňováno vědeckou komunitou (Durban Declaration, 2000), soudy – rozhodnutím Ústavního soudu v roce 2002 – a především občanskou společností.

Treatment Action Campaign kombinovala právní kroky, vzdělávání pacientů a veřejný tlak (Nattrass, 2007). Po roce 2008 nová vláda zahájila jeden z největších programů antiretrovirové léčby na světě. Z hlediska Kompendia je podstatné, že rozhodující korekce nepřišla od vzdálených autorit, ale od organizace lidí, kteří s HIV sami žili.

Poučení pro detekci a obranu dnes

Prvním poučením je rozlišovat kritiku systému od popírání faktu. Lze oprávněně kritizovat ceny, dostupnost či historii medicíny a zároveň uznávat etiologii nemoci; Nattrass (2007) ukazuje, že právě spojení obou postojů dalo Treatment Action Campaign její důvěryhodnost.

Druhým je sledovat zdroj „disidentské“ autority: má daný odborník v dané otázce relevantní a aktuální výzkum a je jeho názor osamocený? Viz nepřiměřená sebejistota. Užitečnou otázkou je, zda autor připouští, jaký důkaz by jeho tezi vyvrátil; hnutí popírající HIV takovou možnost podle rozboru, který podal Kalichman (2009), soustavně odmítalo.

Třetím je komunitní důvěra jako zdroj obrany. Nejúčinnější protiváhou byli lidé z dotčených komunit – pacienti, aktivisté, místní zdravotníci –, nikoli vzdálené autority (Fassin, 2007). Právo na zdraví se přitom ukázalo jako právní nástroj: ústavní a lidskoprávní rámce mohou korigovat státní politiku založenou na dezinformaci (lidská práva – EA standardy), jak dokládá spor o nevirapin (Nattrass, 2007).

Bogart a Thorburn (2005) z vlastních zjištění vyvozují, že prevence musí s konspiračními přesvědčeními pracovat, nikoli je přehlížet. V klinické praxi to znamená u pacienta, který odmítá léčbu s odkazem na konspirační výklad, nejdříve zjistit, jakou zkušenost s institucemi má; konfrontace bez respektu k této zkušenosti podle klinické zkušenosti spíše posiluje odmítnutí. Rozhovor, který uzná oprávněnou část nedůvěry a odděluje ji od otázky léčby, ponechává pacientovi důstojnost i možnost změnit postoj (Fassin, 2007).

Hranice výkladu

Odhady ztracených životů vycházejí z modelů a mají nejistotu; jejich řád je však v literatuře konzistentní (Chigwedere a kol., 2008). Je třeba se vyvarovat zjednodušení, že popírání bylo jedinou příčinou zpoždění – roli hrály i ceny léků, kapacita zdravotnictví a mezinárodní patentové spory (Nattrass, 2007). Nedůvěra afrických a afroamerických komunit k institucím je historicky podložená a nesmí být patologizována jako „náchylnost k dezinformaci“ (riziko obviňování obětí).

Otevřenou otázkou zůstává, nakolik Mbekiho postoj vycházel z přesvědčení a nakolik z politické kalkulace; Fassin (2007) a Nattrass (2007) nabízejí rozdílné důrazy a jejich výklady jsou interpretacemi, nikoli zjištěními.

Literatura

• Bogart, L. M., & Thorburn, S. (2005). Are HIV/AIDS conspiracy beliefs a barrier to HIV prevention among African Americans? Journal of Acquired Immune Deficiency Syndromes, 38(2).
• Boghardt, T. (2009). Operation INFEKTION: Soviet Bloc Intelligence and Its AIDS Disinformation Campaign. Studies in Intelligence, 53(4).
• Chigwedere, P., a kol. (2008). Estimating the lost benefits of antiretroviral drug use in South Africa. Journal of Acquired Immune Deficiency Syndromes, 49(4).
• Duesberg, P. H. (1987). Retroviruses as carcinogens and pathogens: Expectations and reality. Cancer Research, 47(5).
• Durban Declaration (2000). The Durban Declaration. Nature, 406.
• Fassin, D. (2007). When Bodies Remember: Experiences and Politics of AIDS in South Africa. University of California Press.
• Kalichman, S. C. (2009). Denying AIDS: Conspiracy Theories, Pseudoscience, and Human Tragedy. Copernicus Books.
• Nattrass, N. (2007). Mortal Combat: AIDS Denialism and the Struggle for Antiretrovirals in South Africa. University of KwaZulu-Natal Press.
• Rid, T. (2020). Active Measures: The Secret History of Disinformation and Political Warfare. Farrar, Straus and Giroux.

Související

Sousední případy

• Sovětská aktivní opatření – původ narativu o umělém viru
• Tuskegee Study – kořen oprávněné nedůvěry
• Hesitance vůči vakcínám – příbuzný vzorec u očkování
• Manipulace tabákovým průmyslem – výroba pochybností o vědeckém konsenzu

Techniky a pojmy

• Pseudoscience – kritéria rozlišení
• Expertní disinflace – oslabování důvěry v odborníky
• Epistemická injustice – proč nedůvěra komunit není iracionální

Klinika, právo a obrana

• Afrika – vzorce EA – regionální kontext
• Zotavení z anti-vaxx přesvědčení – klinický přístup k odmítání medicíny
• Populační dopad dezinformací – měření škod