Disociace ve forenzní praxi

Kapitola z části o forenzním posouzení se zabývá tím, jak se disociace projevuje v řízení – u výpovědi oběti, při hodnocení paměťových mezer i v otázkách odpovědnosti. Disociace je v klasifikaci duševních poruch vymezena jako narušení a diskontinuita normální integrace vědomí, paměti, identity, emocí, vnímání a chování (American Psychiatric Association, 2013). Kapitola je určena znalcům, vyšetřovatelům a soudcům, kteří se s disociativními projevy setkávají častěji, než je rozpoznávají.

Právní a forenzní kontext

Disociace vstupuje do řízení třemi cestami. Zaprvé jako faktor výpovědní způsobilosti: ovlivňuje, co si osoba pamatuje a jak to dokáže sdělit. Zadruhé jako součást újmy: chronické disociativní symptomy mohou být následkem zneužívání a jsou relevantní pro náhradu nemajetkové újmy nebo pro posouzení závažnosti činu. Zatřetí, vzácněji, jako otázka příčetnosti obviněného podle trestního zákoníku, zákona č. 40/2009 Sb., který v § 26 upravuje nepříčetnost a v § 27 zmenšenou příčetnost.

Ve všech třech případech jde o odborné posouzení, které vyžaduje standardizované nástroje a strukturované klinické rozhovory. Nejrozšířenějším screeningovým nástrojem je Dissociative Experiences Scale (DES), kterou vyvinuli Bernstein a Putnam (1986) a později revidovali Carlson a Putnam (1993); diagnostické posouzení umožňuje strukturovaný klinický rozhovor SCID-D (Steinberg, 1994). Screeningová škála sama diagnózu nestanoví a vysoké skóre je důvodem k podrobnému vyšetření, nikoli závěrem.

Specifika epistemického zneužívání

Dlouhodobé epistemické zneužívání podporuje disociaci dvojím způsobem. Opakovaný stres bez možnosti úniku vede k automatickému „odpojení“ jako ochraně před zahlcením; Herman (1992) popisuje disociaci jako obranu těch, kdo nemohou uniknout ani se bránit. A soustavné zpochybňování vnímání učí osobu, že vlastní zážitek není spolehlivý, takže disociace se stává nejen reakcí na stres, ale i naučeným odstupem od vlastní zkušenosti. Freyd (1996) v teorii traumatu ze zrady ukazuje, že závislost na osobě, která ubližuje, vytváří tlak „nevědět“, co se děje, aby vztah mohl trvat.

Pro forenzní praxi z toho plynou paměťové mezery v obdobích nejvyšší zátěže, ne nutně u nejzávažnějších událostí (viz disociativní amnézie), vyprávění ve třetí osobě nebo z pohledu pozorovatele a depersonalizace a derealizace během výslechu, kdy osoba přestává reagovat, zírá, ztrácí nit nebo se ptá, kde je. Holmes a kol. (2005) navrhují rozlišovat dvě kvalitativně odlišné formy: odpojení (detachment), tedy pocit odstupu od sebe a světa, a kompartmentalizaci, tedy nedostupnost obsahů, které jinak zůstávají uloženy.

Typický je také nesoulad afektu a obsahu – popis závažné události s úsměvem nebo bez emocí – a fragmentace, tedy úlomky smyslových vjemů bez časového ukotvení (viz fragmentace narativu). Van der Hart, Nijenhuis a Steele (2006) vykládají tyto jevy modelem strukturální disociace osobnosti, v němž traumatické obsahy zůstávají oddělené od každodenního fungování; jde o teoretický model, nikoli o forenzní test.

Klíčové principy

Mezera v paměti není lež ani přiznání; je to údaj, který je třeba popsat, nikoli interpretovat ve prospěch jedné strany. Odborná debata mezi traumatickým a sociokognitivním výkladem disociace (Dalenberg a kol., 2012; Giesbrecht a kol., 2008) dosud neskončila, a forenzní posuzovatel proto nemá mezeru vykládat jako doklad žádného z nich.

Mezery se „nevyplňují“. Techniky, které mají „odblokovat“ vzpomínky – hypnóza, řízená imaginace, opakované naléhání –, jsou ve forenzním kontextu nepřijatelné. Orne (1979) ukázal, že hypnóza zvyšuje jistotu svědka, aniž by spolehlivě zvyšovala přesnost, a že do výpovědi může vnést obsah, který svědek poté pokládá za vlastní vzpomínku.

Stabilizace má přednost, protože výslech v disociativním stavu produkuje nekvalitní výpověď a poškozuje osobu. Disociativní symptomatiku hodnotí klinik nebo znalec, nikoli vyšetřovatel během výpovědi; Spiegel a kol. (2011) zdůrazňují, že diagnostika disociativních poruch vyžaduje strukturované posouzení a diferenciální rozvahu, kterou nelze provést za chodu výslechu.

Procedurální rámec

Před výslechem je vhodné zjistit z dokumentace nebo od ošetřujícího odborníka, zda se u osoby disociativní stavy vyskytují a co jí pomáhá, domluvit signál pro přestávku a připravit prostředí s možností orientace – okno, hodiny, voda. Během výslechu je třeba sledovat známky odpojení: prodlouženou latenci, ztrátu očního kontaktu, monotónní hlas a otázky na orientaci (Holmes a kol., 2005).

Při výskytu těchto známek se přeruší obsah a nabídne se uzemnění – pojmenování místa, času a přítomných osob, výzva k vnímání chodidel na zemi (viz uzemňovací techniky) – a vše se zaznamená do protokolu i s popisem chování. Pokračuje se až po návratu kontaktu, případně se výslech odloží; Herman (1992) řadí obnovení pocitu bezpečí a kontroly před jakoukoli práci s traumatickým obsahem.

Po výslechu se zaznamená, které části výpovědi vznikly v plném kontaktu a které v době oslabené orientace; tento údaj je pro pozdější hodnocení podstatnější než dojem tazatele. Znalecké posouzení pak využívá strukturovaný rozhovor, standardizované škály (viz assessment disociativního spektra), kolaterální informace a hodnocení rozdílu mezi disociací, simulací a jinými příčinami (Steinberg, 1994).

Markery a diferenciální úvahy

Disociaci je třeba odlišit od simulace a zveličování. Simulace bývá okázalejší, odpovídá laické představě o „ztrátě paměti“ a objevuje se selektivně u otázek, které jsou pro osobu nevýhodné (viz Detekce simulace). Rogers (2008) varuje, že žádný jednotlivý znak simulaci neprokazuje a že závěr vyžaduje konvergenci více metod, včetně nástrojů určených k posouzení validity symptomů.

Dále je třeba odlišit účinky látek a léků, zejména sedativ, alkoholu a některých psychofarmak, neurologické příčiny – epileptické absence, poranění hlavy, kognitivní poruchu –, psychotické stavy, při nichž je narušena realita, nikoli jen kontakt s ní (viz diferenciální diagnostika EA vs. psychóza), a běžnou nepozornost a únavu, kterou nelze patologizovat. Pro disociaci svědčí, pokud se projevy objevují konzistentně u témat blízkých traumatu, osoba je sama pozoruje a popisuje je i mimo řízení a pokud je doložena jejich historie (American Psychiatric Association, 2013).

Riziková místa

Nejčastější chybou v hodnocení výpovědí obětí dlouhodobého zneužívání je interpretace mezery jako důkazu nevěrohodnosti. Opačnou chybou je mezera jako důkaz traumatu: absence vzpomínky nedokazuje, že se stala traumatická událost. Tato logika stála za řadou omylů v období sporu o znovuobjevené vzpomínky, který z různých stran popsali Loftus a Ketcham (1994) a McNally (2003).

Výslech „do konce“ přes disociativní epizodu vede k fragmentované, nespolehlivé výpovědi a k retraumatizaci. Při sugestivním vyplňování tazatel nabízí vlastní verzi, aby „pomohl“, a osoba ji v disociovaném stavu snadno přijme; Giesbrecht a kol. (2008) shrnují doklady o vyšší náchylnosti osob s vysokou disociací k chybám paměti a k přijetí sugescí. Označení „disociativní“ navíc může v očích soudu nespravedlivě snížit váhu všech výpovědí osoby.

Modelová situace (anonymizovaná)

Mladý muž, bývalý člen uzavřeného společenství, vypovídá o letech života ve skupině. U otázek na rituály kritiky ve skupině začne odpovídat pomaleji, pak přestane reagovat a po chvíli se zeptá, „kolik je hodin“. Vyšetřovatelka obsah přeruší, pojmenuje místnost a datum, nabídne vodu a přestávku. Do protokolu zapíše čas, popis chování a to, že výpověď o těchto událostech bude dokončena jindy. Při druhém termínu je přítomna osoba důvěry; muž popisuje vzorec veřejných kritik bez přerušení, přičemž přiznává, že konkrétní data neví. Znalecký posudek pak vyhodnotí disociativní symptomatiku zvlášť a doporučí soudu, jak s mezerami ve výpovědi zacházet, v souladu s požadavkem strukturovaného posouzení (Spiegel a kol., 2011).

Doporučení pro praxi

Osoba, která ví, že se „odpojuje“, to může předem říct; není to přiznání slabosti, ale informace, která chrání kvalitu její výpovědi, a je v pořádku požádat o přestávku nebo o osobu důvěry. Kliniky a znalci dokumentují disociaci popisně – co bylo pozorováno, kdy a jak dlouho –, nikoli jen diagnózou, odlišují stavovou disociaci během výslechu od trvalé poruchy a upozorňují zadavatele na meze screeningových škál (Carlson a Putnam, 1993).

Právníci a vyšetřovatelé plánují kratší bloky s přestávkami, netrvají na chronologii a nechávají osobu začít tam, kde je to pro ni bezpečné. Pokud k disociaci došlo, uvedou to v protokolu, protože to chrání výpověď i před pozdějším zpochybněním. Orne (1979) připomíná, že každý pokus „pomoci“ paměti mimo standardní postup se později obrací proti hodnotě výpovědi.

Limity a otevřené otázky

Neexistuje test, který by spolehlivě rozlišil skutečnou disociativní amnézii od vědomého zamlčení. Vědecká debata o tom, nakolik lze traumatickou vzpomínku „vytěsnit“ a později spolehlivě vybavit, není uzavřena (Brewin, 2003; McNally, 2003), a forenzní odborník by se v ní neměl stavět na jednu stranu nad rámec dat. Otevřená je i otázka, jak hodnotit výpověď, která byla dokončena až po terapeutické stabilizaci: stabilizace zlepšuje schopnost vypovídat, ale každý časový odstup a každé převyprávění paměť mění.

Literatura

• American Psychiatric Association. (2013). Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (5. vyd.). American Psychiatric Publishing.
• Bernstein, E. M., & Putnam, F. W. (1986). Development, reliability, and validity of a dissociation scale. Journal of Nervous and Mental Disease.
• Brewin, C. R. (2003). Posttraumatic Stress Disorder: Malady or Myth? Yale University Press.
• Carlson, E. B., & Putnam, F. W. (1993). An update on the Dissociative Experiences Scale. Dissociation.
• Dalenberg, C. J., Brand, B. L., Gleaves, D. H., a kol. (2012). Evaluation of the evidence for the trauma and fantasy models of dissociation. Psychological Bulletin.
• Freyd, J. J. (1996). Betrayal Trauma: The Logic of Forgetting Childhood Abuse. Harvard University Press.
• Giesbrecht, T., Lynn, S. J., Lilienfeld, S. O., & Merckelbach, H. (2008). Cognitive processes in dissociation: An analysis of core theoretical assumptions. Psychological Bulletin.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Holmes, E. A., Brown, R. J., Mansell, W., a kol. (2005). Are there two qualitatively distinct forms of dissociation? A review and some clinical implications. Clinical Psychology Review.
• Loftus, E. F., & Ketcham, K. (1994). The Myth of Repressed Memory. St. Martin's Press.
• McNally, R. J. (2003). Remembering Trauma. Harvard University Press.
• Orne, M. T. (1979). The use and misuse of hypnosis in court. International Journal of Clinical and Experimental Hypnosis.
• Rogers, R. (Ed.). (2008). Clinical Assessment of Malingering and Deception (3. vyd.). Guilford Press.
• Spiegel, D., Loewenstein, R. J., Lewis-Fernández, R., a kol. (2011). Dissociative disorders in DSM-5. Depression and Anxiety.
• Steinberg, M. (1994). Structured Clinical Interview for DSM-IV Dissociative Disorders (SCID-D), Revised. American Psychiatric Press.
• Van der Hart, O., Nijenhuis, E. R. S., & Steele, K. (2006). The Haunted Self: Structural Dissociation and the Treatment of Chronic Traumatization. W. W. Norton.
• Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (2009).

Související

V této sekci

• Forenzní rozhovor – rámec, do kterého se zvládání disociace vkládá.
• Detekce simulace – klíčová diferenciální otázka.
• Dekompenzace u soudu – disociace v jednací síni.

Glosář

• Disociace – definice a spektrum.
• Disociativní amnézie – paměťové mezery.
• Depersonalizace – ztráta pocitu vlastního já.

Protokoly a nástroje

• Dissociative Experiences Scale – screeningový nástroj a jeho meze.
• Akutní disociativní stav – postup při akutní epizodě.

Historie

• Znovuobjevené vzpomínky – varování před vyplňováním paměťových mezer.