Historický případ: Rudí Khmerové

Kategorie: Totalitní režimy · Období: 1975–1979 · Místo: Kambodža (Demokratická Kampučie)

Režim Rudých Khmerů je krajní podobou útoku na ontologickou rovinu: nemířil jen na to, co si lidé myslí, ale na samotné podmínky, za nichž je možné si něco pamatovat a sdílet – města, školy, knihy, náboženství, rodinu, peníze, kalendář (Chandler, 1991). Pro Kompendium je to případ, na němž je vidět, že ontologická anihilace není metafora, ale politický program.

Případ je zároveň jedním z nejlépe zdokumentovaných teroristických režimů 20. století, a to zčásti díky vlastní byrokracii pachatelů. Archiv bezpečnostního centra S-21 obsahuje fotografie, výslechové záznamy a tisíce vynucených přiznání, které umožňují rekonstruovat logiku teroru zevnitř (Chandler, 1999). Tato dokumentace je pro Kompendium cenná dvojím způsobem: ukazuje mechanismus a zároveň dokládá, že i režim, který chtěl vymazat paměť, zanechal stopy použitelné pro spravedlnost.

Kontext

Kambodža byla od konce šedesátých let vtažena do války ve Vietnamu; americké bombardování východních oblastí a občanská válka mezi vládou Lon Nola a komunistickým hnutím zbídačily venkov a vyhnaly statisíce lidí do měst (Kiernan, 1996). Vedení Komunistické strany Kampučie kolem Saloth Sara (Pol Pota) se formovalo v uzavřeném, konspirativním prostředí a ideálem mu byla soběstačná rolnická společnost bez tříd, trhu a cizích vlivů (Short, 2004). Strana dlouho vystupovala anonymně jako „Angkar“ (Organizace).

Interpretace motivů vedení se v literatuře liší. Kiernan (1996) zdůrazňuje rasový a nacionalistický rozměr režimu, Chandler (1991) dlouhodobé dějiny kambodžské politiky a Short (2004) kulturní a intelektuální formaci jeho vůdců. Pro rozbor epistemické stránky teroru nemusí Kompendium mezi těmito výklady rozhodovat; podstatné je, že všechny popisují tutéž praxi.

Co se stalo

Dne 17. dubna 1975 vstoupili Rudí Khmerové do Phnompenhu; během několika dní bylo město vyhnáno, údajně kvůli hrozbě amerického bombardování, a totéž postihlo další města (Ponchaud, 1977). Ponchaud (1977), který byl svědkem prvních dní, popsal vyhnání jako jedno z prvních svědectví o povaze nového režimu.

V letech 1975–1976 byly zrušeny peníze, trh, pošta, školy a náboženská praxe; obyvatelstvo bylo rozděleno na „staré“ (venkovské) a „nové“ lidi vyhnané z měst, kteří měli méně práv a více trpěli (Becker, 1986). Zaváděny byly kolektivní jídelny a nucená práce na zavlažovacích a zemědělských projektech.

V letech 1976–1979 fungovalo v bývalé škole Tuol Sleng v Phnompenhu bezpečnostní centrum S-21. Vězni byli fotografováni, mučeni, nuceni sepisovat „přiznání“ a poté zabiti, většinou na popravišti Čhoeung Ek; přežil jen nepatrný počet z nich (Chandler, 1999). V letech 1977–1978 probíhaly vnitřní čistky v samotné straně a v celých oblastech, zejména ve Východní zóně, a pronásledování etnických Vietnamců a muslimských Čamů (Kiernan, 1996).

Od prosince 1978 do 7. ledna 1979 obsadila vietnamská armáda Phnompenh; Rudí Khmerové se stáhli k thajské hranici a pokračovali v ozbrojeném boji ještě dvě desetiletí (Short, 2004). Odhady počtu mrtvých z popravy, hladu, vyčerpání a nemocí se nejčastěji pohybují mezi 1,5 a 2 miliony, tedy zhruba pětina až čtvrtina obyvatel (Kiernan, 1996); přesný počet zůstává předmětem demografické diskuse.

Epistemické mechanismy

Vymazání časové osy

Označení „rok nula“ pochází od západních autorů, zejména z knihy, kterou vydal Ponchaud (1977), přesně však vystihuje program: minulost přestala být legitimním zdrojem identity. Bez škol, knih, chrámů a rodinných rituálů ztrácí společnost nástroje, jimiž si předává paměť – kolektivní obdoba autobiografické amnestizace.

Anonymní, všudypřítomná autorita

„Angkar“ neměl tvář. Vůči anonymní moci nelze argumentovat, apelovat ani ji usvědčit z rozporu. Přeživší uvádějí rčení, že Angkar „má oči jako ananas“ – vidí všude; sbírku takových hesel zdokumentoval Locard (2004). Strukturálně jde o panoptismus bez technologie: dohled zajišťovali sousedé, kádři a často děti.

Podezření vůči vědění

Vzdělání, znalost cizích jazyků, městský původ – podle mnoha svědectví i brýle či jemné ruce – se staly důvodem k podezření (Becker, 1986). Nejde o doložené formální pravidlo, ale o opakovaně popisovaný vzorec, který vedl lidi ke skrývání vlastních schopností. Kdo nesmí ukázat, co ví, přestává časem vědění používat i sám pro sebe; srov. institucionální vyloučení v jeho absolutní podobě.

Rozpad rodiny a vztahů

Kolektivní jídelny, oddělené pracovní brigády a výchova dětí stranou oslabovaly rodinu jako místo důvěry (Hinton, 2005). Vyjádření citu, smutku nebo touhy po minulosti mohlo být vykládáno jako nedostatek revoluční čistoty. Výsledkem je sociální izolace v kolektivu a potlačení afektu jako strategie přežití.

Přiznání jako přepis života

V S-21 museli vězni opakovaně sepisovat životopisy a přiznání, dokud neodpovídala očekávané konspirační struktuře – spojení s CIA, KGB či Vietnamem (Chandler, 1999). Tyto dokumenty, které se zachovaly, jsou mrazivou ukázkou identitární substituce: skutečný životopis je nahrazen vynuceným příběhem, který slouží paranoidní logice vedení – samo vedení mluvilo o „mikrobech“ uvnitř strany.

Dopady na jednotlivce a společnost

Režim znamenal ztrátu téměř celé vzdělané vrstvy, rozvrácené rodiny, sirotky a generaci vychovanou v násilí (Chandler, 1991). U přeživších a uprchlíků byla dlouhodobě popisována vysoká zátěž traumatem, včetně komplexního traumatu; rané klinické studie u kambodžských dětí, které přežily režim a odešly do exilu, zaznamenaly vysoký výskyt posttraumatických příznaků (Kinzie a kol., 1986).

Mlčení v rodinách – mezi rodiči, kteří nechtěli „zatěžovat“ děti, a dětmi, které se nesměly ptát – přenáší strukturální trauma do další generace; výzkum v Kambodži popisuje, že způsob, jakým rodiče o minulosti mluví nebo mlčí, ovlivňuje psychickou zátěž dětí (Field, Muong a Sochanvimean, 2013). Obnova státu vyžadovala doslova znovu vychovat učitele, lékaře a soudce.

Odlišení od příbuzných jevů

Kambodžský případ sdílí řadu prvků s jinými totalitními režimy – vynucená přiznání se stalinskými procesy, útok na vzdělance s maoistickou kulturní revolucí (Short, 2004). Odlišuje ho rozsah, v němž byla zrušena sama infrastruktura sdíleného vědění: nejen cenzura obsahu, ale odstranění institucí, v nichž by jakýkoli obsah mohl existovat (Chandler, 1991).

Odlišit je třeba i epistemickou škodu od fyzického násilí, s nímž se prolíná. Hlad, nucená práce a popravy byly hlavními příčinami smrti; epistemická rovina – zničení paměti, důvěry a jazyka – je způsob, jakým teror proměnil přeživší a jak omezil možnost společnosti se s ním vyrovnat (Hinton, 2005). Kompendium ji sleduje jako jednu dimenzi, nikoli jako vysvětlení celku.

Odhalení, dokumentace a vyrovnání

Od roku 1979 zpřístupnila vietnamská správa Tuol Sleng jako muzeum a archiv S-21 – fotografie, přiznání, záznamy – se stal klíčovým pramenem (Chandler, 1999). Mezinárodní společenství přitom selhalo: Rudí Khmerové si ještě v osmdesátých letech udrželi zastoupení v OSN v rámci koaliční exilové vlády a uznání genocidy přišlo pozdě (Kiernan, 1996).

Od roku 1995 shromažďuje Dokumentační centrum Kambodže (DC-Cam) systematicky dokumenty a mapuje masové hroby. Mimořádné senáty při soudech Kambodže, zřízené dohodou Kambodže a OSN a činné od roku 2006, odsoudily v roce 2010 Kaing Guek Eava („Ducha“), velitele S-21, v odvolání v roce 2012 na doživotí (Hinton, 2016). V roce 2014 odsoudily Nuon Čeu a Khieu Samphana za zločiny proti lidskosti a v roce 2018 také za genocidu Vietnamců a Čamů. Pol Pot zemřel v roce 1998, aniž byl souzen (Short, 2004).

Poučení pro detekci a obranu dnes

Útok na infrastrukturu paměti – zavírání škol a archivů, ničení knih, kriminalizace vzpomínání – je pozdním, ale jednoznačným markerem genocidního směřování; viz prevenci genocidy. Kiernan (1996) ukazuje, že pronásledování etnických a náboženských menšin bylo v kambodžském případě zřetelné už v prvních letech režimu, před vrcholem čistek.

Dokumenty pachatelů jsou důkazem: Tuol Sleng ukazuje, že byrokracie teroru zanechává stopy. Jejich uchování a řetězec úschovy rozhodují o tom, zda je možná spravedlnost; Duchův proces stál z velké části na dokumentech, které sám jeho úřad vytvořil (Hinton, 2016). Hybridní tribunály spojují domácí legitimitu s mezinárodními standardy a jejich zkušenost je součástí mezinárodního trestního práva.

Klinicky je u přeživších a jejich dětí třeba počítat s potlačeným afektem, somatizací a nedůvěrou k institucím (Kinzie a kol., 1986). Terapeutická práce s narativem musí respektovat kulturní rámce truchlení a buddhistické rituály, které režim přerušil – viz protokol pro uprchlíky; výzkum rodinného přenosu ukazuje, že záleží na způsobu, jakým rodiče o minulosti mluví (Field, Muong a Sochanvimean, 2013), a lze z toho odvodit, že otevření rozhovoru má být volbou rodiny, nikoli požadavkem terapeuta.

Hranice výkladu

Jednotlivé prvky – role dětí, „rok nula“, kritéria podezření – jsou známy převážně ze svědectví přeživších a lišily se podle oblasti a období (Becker, 1986). Svědectví mají různou povahu: paměti, které sepsala Ung (2000) jako dítě přeživší režim, zachycují osobní zkušenost, zatímco dokumentární film, v němž přeživší konfrontují bývalé dozorce S-21 (Panh, 2003), ukazuje i perspektivu pachatelů; obojí je cenným pramenem, ale žádné z nich nelze bez dalšího zobecnit na celou zemi. Interpretace, že režim záměrně usiloval o zničení paměti, je dobře podložená jeho praxí, ale ideologické texty vedení jsou kusé (Chandler, 1999).

Rámec Kompendia nevysvětluje příčiny režimu – válku, mezinárodní souvislosti a vnitřní dynamiku hnutí –, popisuje jen epistemickou stránku teroru (Kiernan, 1996). Počty obětí jsou odhady a jejich rozpětí odráží nejistotu demografických rekonstrukcí, nikoli spor o to, zda k masovému umírání došlo.

Literatura

• Becker, E. (1986). When the War Was Over: Cambodia and the Khmer Rouge Revolution. Simon & Schuster.
• Chandler, D. P. (1991). The Tragedy of Cambodian History: Politics, War, and Revolution since 1945. Yale University Press.
• Chandler, D. P. (1999). Voices from S-21: Terror and History in Pol Pot's Secret Prison. University of California Press.
• Field, N. P., Muong, S., & Sochanvimean, V. (2013). Parental styles in the intergenerational transmission of trauma stemming from the Khmer Rouge regime in Cambodia. American Journal of Orthopsychiatry, 83(4).
• Hinton, A. L. (2005). Why Did They Kill? Cambodia in the Shadow of Genocide. University of California Press.
• Hinton, A. L. (2016). Man or Monster? The Trial of a Khmer Rouge Torturer. Duke University Press.
• Kiernan, B. (1996). The Pol Pot Regime: Race, Power, and Genocide in Cambodia under the Khmer Rouge, 1975–79. Yale University Press.
• Kinzie, J. D., a kol. (1986). The psychiatric effects of massive trauma on Cambodian children: I. The children. Journal of the American Academy of Child Psychiatry, 25(3).
• Locard, H. (2004). Pol Pot's Little Red Book: The Sayings of Angkar. Silkworm Books.
• Panh, R. (2003). S-21: La machine de mort khmère rouge [dokumentární film].
• Ponchaud, F. (1977). Cambodge année zéro. Julliard.
• Short, P. (2004). Pol Pot: Anatomy of a Nightmare. Henry Holt.
• Ung, L. (2000). First They Killed My Father: A Daughter of Cambodia Remembers. HarperCollins.

Související

Sousední případy

• Maoistická kulturní revoluce – ideologický vzor a útok na vzdělance.
• Stalinské monstrprocesy – přiznání jako konstrukce viny.
• Ujgurská převýchovná zařízení – kulturní vymazávání v současnosti.

Techniky a pojmy

• Ontologická anihilace – zrušení světa, v němž lze vědět.
• Autobiografická amnestizace – vymazání minulosti.
• Identitární substituce – vynucený životopis.

Klinika, právo a obrana

• Prevence genocidy – varovné signály.
• Mezinárodní trestní právo – hybridní tribunály.
• Uchování důkazů – archiv pachatelů.
• Protokol pro uprchlíky – klinická péče o přeživší.