Posouzení dopadu

Kapitola z části o forenzním posouzení popisuje znalecké hodnocení následků epistemického zneužívání na život poškozené osoby. Slouží k určení závažnosti činu, k výši náhrady nemajetkové újmy, k plánování léčby i k rozhodnutí o ochranných opatřeních. Je určena znalcům, zmocněncům poškozených a soudům. Melton a kol. (2007) zdůrazňují, že forenzní posouzení odpovídá na právní otázku, kterou položil soud, a že jeho hodnota stojí na průhlednosti metody, nikoli na autoritě znalce.

Epistemické zneužívání klade na posouzení dopadu zvláštní nároky. Část újmy, kterou způsobuje – ztráta důvěry ve vlastní úsudek, rozpad souvislého životního příběhu, závislost na cizím výkladu reality –, se v běžných diagnostických kategoriích zachycuje jen částečně. Koch a kol. (2006) popisují psychickou újmu (psychological injury) jako oblast, v níž se klinické poznatky musí překládat do právních pojmů, a právě tento překlad je u epistemické újmy nejobtížnější.

Právní a forenzní kontext

Posouzení dopadu odpovídá na otázku, jaká újma vznikla, jak je závažná a zda je v příčinné souvislosti s posuzovaným jednáním. V trestním řízení ovlivňuje právní kvalifikaci – například zda vznikla těžká újma na zdraví ve smyslu § 122 trestního zákoníku, zákona č. 40/2009 Sb., k jejímž formám patří i delší dobu trvající porucha zdraví, a to i zdraví duševního – a rozhodnutí o nároku poškozeného. Heilbrun (2001) upozorňuje, že znalec se má vyjadřovat ke klinickým skutečnostem a jejich funkčním důsledkům, kdežto právní kvalifikace zůstává na soudu.

V civilním řízení je posouzení podkladem pro náhradu nemajetkové újmy podle občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., který v § 2956 ukládá odčinit i způsobené duševní útrapy a v § 2958 upravuje náhradu při ublížení na zdraví. Je třeba odlišit znalecké posouzení dopadu od prohlášení oběti o dopadu, které je jejím vlastním hlasem (viz Prohlášení o dopadu). Greenberg a Shuman (1997) dodávají, že znalec, který posuzuje dopad, nemá být zároveň terapeutem poškozeného, protože obě role kladou neslučitelné nároky na vztah i na nestrannost.

Specifika epistemického zneužívání

Běžné posouzení újmy se soustředí na diagnózy – posttraumatickou stresovou poruchu, depresi, úzkostné poruchy – a na funkční omezení v práci a ve vztazích. U epistemického zneužívání je část újmy jinde. Prvním jevem je ztráta důvěry ve vlastní úsudek: osoba se bojí rozhodovat, opakovaně si ověřuje běžná fakta a potřebuje potvrzení od druhých. Janoff-Bulman (1992) popsala trauma jako rozbití základních předpokladů o světě a o sobě; u epistemického zneužívání jde specificky o rozbití předpokladu, že vlastní vnímání je spolehlivé.

Druhým jevem je narušení narativní identity (narrative identity): neschopnost vyprávět vlastní život jako souvislý příběh, kdy roky vztahu nebo členství ve skupině působí jako „cizí“. McAdams (2001) chápe životní příběh jako jádro identity dospělého člověka, a Brison (2002) z vlastní zkušenosti popsala, jak násilí tento příběh přetrhává a jak se musí znovu vystavět ve vztahu s druhými. Posudek, který tuto rovinu nepojmenuje, popisuje jen symptomy, ne ztrátu.

Třetím jevem je ztráta sociální sítě: izolace, která byla součástí kontroly, přetrvává i po jejím skončení (viz sociální izolace). Stark (2007) ukazuje, že donucující kontrola zasahuje především svobodu a sociální prostor oběti, a proto se její následky projevují spíše v rozsahu života než v jednotlivých symptomech. Čtvrtým jevem je epistemická závislost, tedy přenesení autority na nového „vůdce“ – partnera, terapeuta nebo skupinu –, a pátým ztráta příležitostí: přerušené vzdělání, kariéra a finanční nezávislost.

Komplexní posttraumatická stresová porucha podle MKN-11 (viz ICD-11 Complex Trauma) část těchto jevů pokrývá – zejména poruchy sebepojetí, regulace emocí a vztahů –, epistemickou rovinu ale nepojmenovává (World Health Organization, 2019). Cloitre a kol. (2013) empiricky podpořili odlišení komplexní PTSD od PTSD právě podle těchto poruch sebeorganizace, a Maercker a kol. (2013) popsali důvody, proč byla diagnóza do klasifikace zařazena. Znalec se o ni může opřít, ale má výslovně uvést, co zachycuje a co ne.

Klíčové principy

Prvním principem je výchozí stav: újmu lze posoudit jen ve srovnání s tím, jak osoba fungovala před zneužíváním, a ten je třeba doložit, nikoli předpokládat (Melton a kol., 2007). Druhým je příčinná souvislost – zvážit jiné zdroje zátěže, jako je dřívější trauma, nemoc nebo ztráty, a jejich podíl. Koch a kol. (2006) upozorňují, že otázka kauzality je v posuzování psychické újmy nejčastějším bodem oponentury, a doporučují ji řešit výslovně a s uvedením alternativních vysvětlení.

Třetím principem je popis i diagnóza: diagnóza bez funkčního popisu soudu nic neřekne, popis bez diagnózy je zranitelný v oponentuře. Čtvrtým je prognóza s nejistotou, protože odhad průběhu se opírá o léčbu, podporu a bezpečí a mění se. Pátým je respekt k osobě: posouzení samo je zátěží a rozsah vyšetření má odpovídat otázce (Heilbrun, 2001). Herman (1992) připomíná, že pro oběť dlouhodobé kontroly může být další autorita, která hodnotí její prožitek, sama o sobě zátěžová.

Postup v praxi

Posouzení začíná zadáním: ujasnit, jakou újmu má posudek hodnotit (zdravotní, funkční, sociální) a k jakému právnímu účelu. Následuje anamnéza a výchozí stav – školní, pracovní a zdravotní záznamy z doby před zneužíváním a výpovědi blízkých (viz Collateral interview protokol). Melton a kol. (2007) doporučují opírat posudek o více nezávislých zdrojů, protože výpověď posuzovaného sama nestačí k doložení výchozího stavu ani změny.

Třetím krokem je klinické vyšetření: strukturovaný rozhovor, standardizované škály pro traumatické symptomy, disociaci a depresi a specifické nástroje pro coercive control (donucující kontrolu) a epistemickou důvěru (viz Epistemic Trust Scale). Čtvrtým je funkční hodnocení – práce, péče o sebe a druhé, rozhodování, sociální vztahy a finance; Koch a kol. (2006) zdůrazňují, že právě funkční údaje jsou pro soud nejsrozumitelnější.

Pátým krokem je zhodnocení validity symptomů s ohledem na rizika popsaná v kapitole Detekce simulace; Rogers (2008) připomíná, že žádný jednotlivý ukazatel simulaci neprokazuje a že se mají posuzovat sbíhající se údaje. Šestým krokem je vyjádření ke kauzalitě a prognóze, tedy k podílu posuzovaného jednání na újmě a k pravděpodobnému vývoji, včetně potřebné léčby (Heilbrun, 2001).

Markery a diferenciální úvahy

Pro epistemickou újmu svědčí výrazný rozdíl v rozhodovací samostatnosti před vztahem nebo členstvím a po něm, přetrvávající nejistota v běžných úsudcích bez kognitivního deficitu v testech, vyhýbání se situacím, kde by osoba musela hájit svůj názor, a obtíže s vytvořením souvislé autobiografické časové osy. Janoff-Bulman (1992) i Brison (2002) popisují, že taková nejistota je typickým následkem otřesu základních předpokladů, nikoli kognitivní poruchou.

Diferenciálně je třeba zvážit dřívější traumatizaci a její podíl, poruchy osobnosti, neurokognitivní poruchy, depresi s kognitivními projevy a vliv současného stresu z řízení samotného. Řízení může symptomy dočasně zhoršovat a posudek by to měl pojmenovat; Melton a kol. (2007) upozorňují, že stav při vyšetření v průběhu sporu nemusí odpovídat dlouhodobému fungování. Zvážit je třeba i opačnou chybu – hermeneutickou mezeru, kvůli níž osoba svou újmu nedokáže pojmenovat a v rozhovoru ji podhodnocuje (Fricker, 2007).

Riziková místa

Rizikem je redukce na diagnózu – „splňuje kritéria PTSD“ nevypovídá o tom, co osoba ztratila – a opačně přecenění, tedy přisouzení veškerých obtíží posuzovanému jednání bez zvážení jiných příčin, které oponentura snadno odhalí (Koch a kol., 2006). Dalším rizikem je podcenění u disimulujících obětí: osoba, která své obtíže zlehčuje, může v posouzení „vyjít“ jako málo poškozená. Rogers (2008) upozorňuje, že disimulace je ve forenzním kontextu méně zkoumaná než simulace, ale stejně zkreslující.

Zvláštními riziky jsou retraumatizace opakovaným vyšetřováním různými znalci a patologizace odporu: nedůvěra k institucím po zneužívání není paranoia. Herman (1992) popisuje, že oběti dlouhodobé kontroly mohou být vůči autoritám obezřetné z dobrých důvodů, a posudek, který tuto obezřetnost vykládá jako poruchu, opakuje zpochybnění, jímž zneužívání začalo.

Modelová situace (anonymizovaná)

Muž po patnácti letech v uzavřené skupině, kde vedoucí rozhodoval o jeho práci, financích a vztazích, žádá náhradu újmy. Testy kognitivních funkcí jsou v normě, depresivní symptomatika je mírná. Znalkyně se tím nespokojí: z rozhovoru s bratrem a ze školních záznamů doloží, že před vstupem byl samostatný student s řadou zájmů. Současný stav popíše funkčně – neschopnost zvolit si obor rekvalifikace bez opakovaného ujišťování, ztrátu všech kontaktů mimo skupinu, obtíže s plánováním peněz. Diagnosticky uvede komplexní posttraumatickou stresovou poruchu a výslovně pojmenuje epistemickou složku újmy, kterou diagnóza plně nezachycuje. Kompozit odpovídá doporučení opřít posudek o výchozí stav a funkční popis (Melton a kol., 2007).

Obrana a zotavení

Dotčené osobě mohou pomoci doklady o tom, jak žila dřív – vysvědčení, pracovní hodnocení, fotografie, kontakty –, protože jsou pro posouzení cenné. Vyšetření je náročné a osoba má právo vědět, k čemu slouží a co bude obsahovat. Pro zotavení je podstatné, že pojmenování epistemické újmy může samo mít ozdravný účinek: Brison (2002) popisuje, jak se rozpadlý příběh skládá znovu ve vztahu se svědky, kteří vyprávění přijmou, a obdobně působí terapeutická práce s epistemickým traumatem.

Znalci mají popisovat újmu funkčně a konkrétně, nejen diagnosticky, pojmenovat epistemickou rovinu újmy a uvést, o jaké nástroje a pozorování se opírají, a otevřeně uvést nejistoty kauzality a prognózy (Heilbrun, 2001). Právníci mají shromažďovat dokumentaci výchozího stavu včas a koordinovat znalecká zkoumání tak, aby se nemusela opakovat, jak doporučují i Greenberg a Shuman (1997) s ohledem na zátěž posuzovaného.

Limity a otevřené otázky

Pro epistemickou újmu neexistují validované měřicí nástroje s normami; znalci se opírají o kombinaci příbuzných škál a klinického úsudku, a tuto mez by měli v posudku uvést (Koch a kol., 2006). Otevřená je i otázka, jak vyčíslit „ztracená léta“ – období, kdy osoba žila podle cizí interpretace reality. Právo k tomu nemá zavedený pojem a soudy se řídí obecnými kritérii nemajetkové újmy podle zákona č. 89/2012 Sb.; zda by epistemická újma měla být samostatnou kategorií, je otázka výzkumu i právní politiky.

Literatura

• Brison, S. J. (2002). Aftermath: Violence and the Remaking of a Self. Princeton University Press.
• Cloitre, M., Garvert, D. W., Brewin, C. R., Bryant, R. A., & Maercker, A. (2013). Evidence for proposed ICD-11 PTSD and complex PTSD: A latent profile analysis. European Journal of Psychotraumatology, 4.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Greenberg, S. A., & Shuman, D. W. (1997). Irreconcilable conflict between therapeutic and forensic roles. Professional Psychology: Research and Practice, 28(1).
• Heilbrun, K. (2001). Principles of Forensic Mental Health Assessment. Kluwer Academic/Plenum.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Janoff-Bulman, R. (1992). Shattered Assumptions: Towards a New Psychology of Trauma. Free Press.
• Koch, W. J., Douglas, K. S., Nicholls, T. L., & O'Neill, M. L. (2006). Psychological Injuries: Forensic Assessment, Treatment, and Law. Oxford University Press.
• Maercker, A., Brewin, C. R., Bryant, R. A., Cloitre, M., van Ommeren, M., Jones, L. M., a kol. (2013). Diagnosis and classification of disorders specifically associated with stress: Proposals for ICD-11. World Psychiatry, 12(3).
• McAdams, D. P. (2001). The psychology of life stories. Review of General Psychology, 5(2).
• Melton, G. B., Petrila, J., Poythress, N. G., & Slobogin, C. (2007). Psychological Evaluations for the Courts: A Handbook for Mental Health Professionals and Lawyers (3rd ed.). Guilford Press.
• Rogers, R. (Ed.). (2008). Clinical Assessment of Malingering and Deception (3rd ed.). Guilford Press.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.
• World Health Organization (2019). International Classification of Diseases, 11th Revision (ICD-11). WHO.

Související

V této sekci

• Prohlášení o dopadu – hlas oběti vedle znaleckého posudku.
• Detekce simulace – validita symptomů.
• Forenzní dokumentace – jak nálezy zaznamenat.

Glosář

• C-PTSD – diagnostický rámec nejbližší újmě z EA.
• Epistemické trauma – pojem pro epistemickou rovinu újmy.
• Narativní identita – co dlouhodobé zneužívání rozkládá.

Klinika a zotavení

• Diagnostické indikátory a markery EA – klinický podklad posouzení.
• Středně-dobá rekonstrukce identity – na co prognóza navazuje.
• Herman Recovery Stages – rámec pro odhad průběhu zotavení.