Vyhýbavá slova🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-06.10
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy jazyka a dvojznačnosti
Druh	rétorická taktika
Anglicky	Weasel words
Jiné názvy	lasičí slova, alibistické formulace
Užití	převážně záměrná taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Vyhýbavá slova jsou výrazy a obraty, které dávají tvrzení zdání síly, určitosti nebo autority, a přitom z něj odebírají obsah, za který by mluvčí musel ručit. Anglické označení odkazuje k obrazu lasice, která vysaje vejce a nechá na místě neporušenou skořápku: věta vypadá jako tvrzení, ale je prázdná. Typickými prostředky jsou nepojmenované autority („odborníci se shodují“, „studie ukazují“), modální a zdrženlivá slovesa („může přispět“, „pomáhá“, „podporuje“), horní meze bez rozdělení („až o polovinu“), srovnání bez druhého členu („účinnější“) a trpné vazby bez původce („bylo zjištěno“). Klam nevzniká tím, že by věta byla doslova nepravdivá; doslova bývá téměř vždy obhajitelná. Vzniká tím, že posluchač z ní vyvodí silnější tvrzení, které mluvčí vědomě navozuje, ale za něž nepřebírá odpovědnost. Starší nauka o klamech popisovala podobný jev jako užívání „vágních obecností“, které umožňují vyhnout se kontrole (Bentham 1824), a novější učebnice uvádějí zneužití vágního výrazu jako samostatný klam jazykového zmatení (Damer 2009).

Původ a souvislosti🔗

Výraz se ujal v americké politické publicistice na počátku dvacátého století a odtud přešel do kritiky reklamy, žurnalistiky a encyklopedického psaní. Teoretickou oporu pro jeho pochopení dala pragmatika. Grice ukázal, že posluchač vykládá výpověď za předpokladu, že mluvčí spolupracuje: říká tolik, kolik je třeba, nic, co nemá podložené, a vyjadřuje se jasně. Z tohoto předpokladu posluchač vyvozuje implikatury, tedy obsah, který nebyl řečen, ale je míněn (Grice 1975). Vyhýbavá slova tento mechanismus využívají: mluvčí řekne slabší tvrzení, posluchač si v dobré víře domyslí silnější a mluvčí si ponechá možnost tvrdit, že nic takového neřekl. Levinson popsal stupňové implikatury, kdy užití slabšího členu škály („někteří“) obvykle naznačuje, že silnější člen („všichni“) neplatí, a ukázal, jak závisí na kontextu (Levinson 1983). V jazyce neurolingvistického programování odpovídají vyhýbavým slovům vzorce ztraceného performativu a nespecifikovaného referenčního indexu, v nichž chybí, kdo hodnotí nebo kdo jedná.

Struktura argumentu🔗

Argument postavený na vyhýbavých slovech má dvě vrstvy. Výslovná vrstva obsahuje slabé tvrzení, které je téměř nevyvratitelné: „produkt může přispět ke zlepšení“. Implicitní vrstva obsahuje silné tvrzení, které posluchač vyvodí a které by bez opory neobstálo: „produkt zlepšuje“. Závěr, k němuž má posluchač dojít, například koupit, souhlasit nebo důvěřovat, stojí na implicitní vrstvě, ale obhajoba se v případě kritiky stáhne na vrstvu výslovnou. Tato struktura činí tvrzení prakticky nefalzifikovatelným: žádné pozorování ho nevyvrátí, protože „může“ připouští i nulový účinek (Popper 1959). Z hlediska teorie argumentace se tím porušuje povinnost obhájit stanovisko, které bylo fakticky předloženo, protože mluvčí předkládá jedno stanovisko a obhajuje jiné (van Eemeren a Grootendorst 2004). Vyhýbavá slova se často pojí s klamem anonymní autority, kdy nepojmenovaná skupina odborníků nese váhu, kterou by měl nést doklad.

Varianty🔗

Vyhýbavá slova se objevují v několika typických podobách, které se liší tím, co z tvrzení odebírají. První podoba odebírá původce: trpný rod a neosobní obraty („bylo rozhodnuto“, „objevily se obavy“, „panuje shoda“) zakrývají, kdo rozhodl, kdo má obavy a kdo se s kým shoduje. Druhá podoba odebírá sílu: slovesa a příslovce jako „může“, „zřejmě“, „do jisté míry“ nebo „v některých případech“ ponechávají tvrzení v pásmu, kde je nelze vyvrátit. Třetí podoba odebírá měřítko: číslo bez jmenovatele, procento bez výchozí hodnoty nebo horní mez bez typické hodnoty vyvolá představu velkého účinku, kterou skutečné rozložení nepotvrdí. Gigerenzer to ukazuje na sdělování rizik: relativní pokles rizika bez údaje o výchozí hodnotě působí mnohem větším dojmem než tentýž výsledek vyjádřený absolutně (Gigerenzer 2002). Čtvrtá podoba odebírá tvrzení samo: otázka nebo náznak („nabízí se otázka, zda…“, „někteří se ptají, proč…“) zasévá podezření, aniž by mluvčí cokoli tvrdil, a je proto příbuzná taktice „jen se ptám“. Pátá podoba se uplatňuje v obraně: když je tvrzení zpochybněno, mluvčí doplní dodatečnou výhradu, kterou původní věta neobsahovala, a tvrdí, že ji obsahovala vždy. Všechny podoby spojuje to, že posluchači ponechávají práci vyvození silného závěru a mluvčímu ponechávají možnost se od něj distancovat. V odborném prostředí bývá nejčastější první a třetí podoba, v reklamě druhá a třetí, ve veřejné polemice čtvrtá a pátá; rozpoznání podoby napovídá, na co se v odpovědi ptát.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem jsou subjekty bez jména: „mnozí“, „odborníci“, „vědci“, „kritici“, „lidé říkají“. Druhým jsou slovesa, která připouštějí nulový výsledek: „může“, „pomáhá“, „přispívá“, „podporuje“, „je spojováno s“. Třetím jsou meze bez rozložení: „až“, „od“, „přes“, kdy se uvádí krajní hodnota bez údaje o tom, jak často nastává. Čtvrtým jsou srovnání bez druhého členu a trpné vazby, které zamlčují, kdo co zjistil. Pátým znakem je nesoulad mezi silou dojmu a silou doslovného obsahu: když se pokusíme větu převést na ověřitelné tvrzení, ukáže se, že neříká nic, co by šlo zkontrolovat. Damer v této souvislosti upozorňuje na náznak, kdy mluvčí vyvolá podezření, aniž by cokoli tvrdil (Damer 2009). V kompendiu se podobné prostředky objevují u vytváření pseudokonsenzu, kde neurčité „všichni ví“ nahrazuje doložený souhlas odborníků.

Odlišení od platné argumentace🔗

Zdrženlivé formulace nejsou samy o sobě klamem; ve vědě a medicíně jsou často známkou poctivosti. Věta „důkazy jsou zatím slabé“ nebo „studie naznačuje souvislost, ale ne příčinu“ vyjadřuje skutečnou nejistotu a umožňuje posluchači správně odhadnout, jak silně tvrzení věřit. Rozhodujícím rozdílem je, zda je zdrženlivost spojena s konkrétním popisem důkazů, nebo zda nahrazuje jejich absenci. Legitimní výhrada zúží tvrzení a řekne, proč je zúžené; vyhýbavá formulace tvrzení oslabí jen doslovně, ale dojem ponechá silný. Podobně je v pořádku odvolat se na skupinu odborníků, pokud je pojmenovaná nebo dohledatelná, a uvést rozpětí hodnot, pokud se uvede i typická hodnota. Grice by řekl, že legitimní zdrženlivost dodržuje maximu kvality, protože mluvčí netvrdí víc, než má podloženo, a zároveň maximu kvantity, protože neříká méně, než posluchač potřebuje (Grice 1975).

Stav poznání🔗

Samotná vyhýbavá slova jako argumentační klam jsou předmětem hlavně kvalitativní analýzy v pragmatice a v učebnicích kritického myšlení (Levinson 1983; Damer 2009). Empirický výzkum zkoumal příbuzné mechanismy. Pokusy s žádostmi o laskavost ukázaly, že lidé v nenáročné situaci reagují na pouhou formu zdůvodnění, i když neobsahuje žádnou informaci, a pozorněji ho posuzují až tehdy, když jde o víc (Langer, Blank a Chanowitz 1978). Model pravděpodobnosti elaborace popisuje, že při nízké motivaci nebo kapacitě zpracovávat sdělení lidé hodnotí podle periferních vodítek, jako je zdánlivá odbornost nebo počet argumentů, a ne podle jejich kvality (Petty a Cacioppo 1986). Výzkum inokulace zjistil, že vysvětlení zavádějící argumentační techniky předem snižuje její vliv na posuzování sporné otázky (Cook, Lewandowsky a Ecker 2017). Přímé experimentální studie, které by měřily účinek jednotlivých vyhýbavých slov na přesvědčení v reálných podmínkách, jsou vzácné, a závěry o jejich síle jsou proto převážně odvozené.

Obrana a odpověď🔗

Účinnou odpovědí je převést větu na ověřitelné tvrzení a zeptat se, zda je mluvčí ochoten je zastávat. Místo „řada odborníků se shoduje“ je možné se zeptat, kdo konkrétně, v jaké publikaci a s jakým výsledkem. Místo „může přispět“ je možné se zeptat, u kolika lidí, o kolik a ve srovnání s čím. Místo „až o polovinu“ je možné se zeptat, jaká je obvyklá hodnota. Pokud mluvčí odpoví konkrétně, rozhovor se vrací k důkazům. Pokud odpověď nepřijde, je zřejmé, že silný dojem neměl oporu. Popperovská otázka „co by toto tvrzení vyvrátilo?“ ukazuje, zda je tvrzení vůbec schopné nést riziko omylu (Popper 1959). V čtení odborných a populárních textů pomáhá podtrhnout si subjekty bez jména a slovesa připouštějící nulový výsledek a porovnat, co zbude. Při práci s lidmi, kteří se rozhodují o zdraví nebo financích, je užitečné vést je k tomu, aby žádali o konkrétní čísla a zdroje, a připomínat, že zdrženlivost formulace v reklamě obvykle znamená nedostatek důkazů, ne skromnost (Petty a Cacioppo 1986). Pragma-dialektika dává obecné vodítko: kdo předkládá stanovisko, nese povinnost ho obhájit, a nemůže se z něj vyvléct tím, že se stáhne k doslovnému znění (van Eemeren a Grootendorst 2004).

Literatura🔗

• Bentham, J. (1824). The Book of Fallacies. London: John and H. L. Hunt.
• Cook, J., Lewandowsky, S., & Ecker, U. K. H. (2017). Neutralizing misinformation through inoculation: Exposing misleading argumentation techniques reduces their influence. PLoS ONE, 12(5), e0175799.
• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Gigerenzer, G. (2002). Calculated Risks: How to Know When Numbers Deceive You. New York: Simon & Schuster.
• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Langer, E. J., Blank, A., & Chanowitz, B. (1978). The mindlessness of ostensibly thoughtful action: The role of „placebic“ information in interpersonal interaction. Journal of Personality and Social Psychology, 36(6), 635–642.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). Communication and Persuasion: Central and Peripheral Routes to Attitude Change. New York: Springer.
• Popper, K. R. (1959). The Logic of Scientific Discovery. London: Hutchinson.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy jazyka a dvojznačnosti – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Anonymní autorita – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to anonymous authority)
• Nefalzifikovatelné tvrzení – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Unfalsifiability)
• Zneužití vágnosti – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Vagueness (misuse of a vague expression))
• „Jen se ptám“ – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Just asking questions)
• Pravidlo nevyslovené premisy – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Unexpressed-premise rule)
• Pravidlo užívání jazyka – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Usage rule)
• Nespecifikovaný referenční index – příbuzné heslo (NLP vzorce: Meta-model, Unspecified referential index)
• Ztracený performativ – příbuzné heslo (NLP vzorce: Meta-model, Lost performative)
• Úmyslná vágnost – příbuzné heslo (NLP vzorce: Milton-model, Artful vagueness)

V kompendiu

• EA-2.1.9 Vytváření pseudokonsenzu – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.3.1 Imunizace proti falsifikaci – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Nabitý jazyk – předchozí heslo rodiny
• Eufemismus a dysfemismus – další heslo rodiny