Nespecifikovaný referenční index🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-03.04
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Meta-model
Druh	vzorec
Anglicky	Unspecified referential index
Jiné názvy	chybějící referenční index, neurčený činitel
Obecnější heslo	Meta-model
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Nespecifikovaný referenční index je v meta-modelu kategorie vět, ve kterých podstatné jméno nebo zájmeno neodkazuje na určitou osobu, skupinu nebo věc. Věty „lidi to tak vidí“, „oni nás nenechají“, „každý by na tvém místě…“ nebo „to se nedělá“ obsahují činitele, ale posluchač z nich nepozná, kdo to je. Autoři meta-modelu řadili tuto kategorii mezi vypouštění: v povrchové větě chybí údaj o tom, ke komu se tvrzení vztahuje, a s ním mizí i možnost tvrzení ověřit (Bandler a Grinder 1975). V češtině má kategorie zvláštní bohatství prostředků. Vedle neurčitých zájmen a obecných podstatných jmen („lidi“, „člověk“, „někdo“) patří k ní i zvratné pasivum („tady se nepracuje takhle“) a nevyjádřený podmět v třetí osobě množného čísla („říkali, že…“). Všechny tyto tvary umožňují mluvit o tom, co si „se“ myslí nebo co „oni“ chtějí, bez toho, aby se přiznal konkrétní původce. Heslo patří do rodiny Meta-model a úzce souvisí s univerzálním kvantifikátorem, s nímž se často spojuje do výroků typu „všichni to vědí“.

Původ a souvislosti🔗

Pojem referenčního indexu převzal meta-model z generativní gramatiky šedesátých let, kde se indexy používaly k označení toho, které výrazy ve větě odkazují ke stejné entitě (Chomsky 1965). Bandler a Grinder z technického pojmu udělali klinickou kategorii: sledovali, jak klienti mluví o neurčitých „lidech“, kteří je soudí, a jak terapeuti tyto výroky vracejí otázkou, kdo konkrétně (Bandler a Grinder 1975). Pragmatika popisuje příbuzné jevy pod hlavičkou reference a deixe, tedy způsobů, jimiž řeč ukotvuje výrazy v osobách, místě a čase rozhovoru; kde ukotvení chybí, posluchač si odkaz doplňuje z kontextu (Levinson 1983). Sociální psychologie přidává vysvětlení, proč má neurčitá většina takovou sílu. Princip sociálního důkazu popisuje sklon řídit se tím, co dělají nebo si myslí ostatní, zvlášť v nejisté situaci (Cialdini 2009). Gilovich ukázal, že informace z druhé ruky se při předávání zjednodušují a zesilují a že lidé jí často přikládají větší váhu, než by odpovídalo jejímu původu (Gilovich 1991). Neurčité „lidi říkají“ spojuje obojí: vydává jednotlivý názor za názor skupiny a zároveň zakrývá, z kolikáté ruky pochází. V Milton-modelu se tatáž neurčitost používá záměrně, aby si posluchač dosadil vlastní obsah, jak popisuje heslo Nespecifikovaný referenční index v Milton-modelu.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má kategorie dvě podoby. V první chybí odkaz úplně: „někdo“, „lidi“, „oni“, „se“. Ve druhé je odkaz příliš obecný, než aby se dal ověřit: „odborníci“, „vedení“, „společnost“, „rodina“. Obě podoby mají stejný účinek: tvrzení získává autoritu skupiny, ale nemá adresu, kam by se dala vznést námitka. Druhým strukturálním rysem je posun odpovědnosti. Kdo říká „bylo rozhodnuto“ nebo „u nás se to tak dělá“, přenáší rozhodnutí z konkrétní osoby na neurčitou instanci a sám se staví do role pouhého zprostředkovatele. Třetím rysem je spojení s dalšími kategoriemi meta-modelu. Nespecifikovaný index se pojí se ztraceným performativem, kdy hodnotící soud nemá původce, s univerzálními kvantifikátory, kdy se „někteří“ mění ve „všechny“, a s modálními operátory, kdy „se musí“ nahrazuje „chci“. Meta-model na tyto tvary odpovídá otázkou po referenci: kdo konkrétně, kolik jich je, jak o tom mluvčí ví. Taková otázka nehodnotí obsah výroku, ale zjišťuje, zda za ním stojí víc než jeden hlas (Bandler a Grinder 1975).

Detekční znaky🔗

Neurčitý odkaz je v běžné řeči častý a často ohleduplný: chrání před zbytečným jmenováním viníka nebo vyjadřuje obecné pravidlo, o kterém nikdo nepochybuje. Pozornost si zaslouží tehdy, když nese tlak. Prvním znakem je neurčitá většina jako argument: „všichni si myslí, že přeháníš“, „lidi se ti smějí“. Druhým znakem je neověřitelná hrozba: „oni si to zapamatují“, „nahoře o tom vědí“. Třetím znakem je zprostředkovatelská role mluvčího, který tlumočí názor nebo rozhodnutí bez jména a sám za ně nenese odpovědnost. Čtvrtým znakem je odmítnutí upřesnit: na otázku „kdo konkrétně?“ přichází odpověď „to není důležité“ nebo „to bys měl vědět sám“. Kompendium podobný mechanismus rozebírá u vytváření pseudokonsenzu, kde se dojem shody vyrábí bez skutečné shody, a u vzorce gaslightingu, kde se neurčití „ostatní“ uvádějí jako svědci, že vnímání oběti je mylné. U člověka, na kterého jsou takové výroky uplatňovány, se objevuje pocit, že ho sleduje a soudí celé okolí, stažení z kontaktů, které by mohly výrok vyvrátit, a ochota podřídit se, aby „oni“ byli spokojeni. Pozorovatel by měl také sledovat, zda mluvčí neurčitou většinu uvádí jen tehdy, když se mu hodí. Pokud se „všichni“ objevují jako svědci jen ve prospěch jeho stanoviska a nikdy ne proti němu, jde o selektivní užití, které připomíná princip sociálního důkazu použitý jako zbraň: ne pozorování toho, co si lidé opravdu myslí, ale jeho předstírání (Cialdini 2009).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití neurčitého odkazu je běžnou součástí taktu a soukromí. Správce, který napíše, že „někdo nechal zapnutou konvici“, nikoho nestaví na pranýř; lékař, který řekne, že „pacienti s touto diagnózou často…“, shrnuje zkušenost, kterou lze ověřit v literatuře. V terapii se otázka po referenci používá k tomu, aby klient rozlišil skutečné hlasy kolem sebe od vnitřních hlasů, které připisuje okolí. Kognitivní terapie podobně pracuje s přeceňováním toho, co si ostatní myslí, a vede k ověřování domněnek na konkrétních lidech a situacích (Beck 1976). Manipulativní užití nastává, když neurčitá většina nahrazuje argument nebo když slouží jako neviditelná autorita, které se nelze bránit. V uzavřených skupinách může neurčité „my“ a „oni“ ohraničovat svět na ty, kdo patří, a ty, kdo jsou venku, a „oni“ pak nesou všechny hrozby. Lifton tento rys popsal jako součást kontroly prostředí, kdy skupina řídí, které hlasy a informace člen vůbec slyší (Lifton 1961).

Stav důkazů🔗

Existence a síla sociálního vlivu neurčité většiny je dobře doložena v sociální psychologii; princip sociálního důkazu patří k nejlépe popsaným mechanismům přesvědčování (Cialdini 2009). Doložené je i to, že informace z druhé ruky se při předávání zkreslují (Gilovich 1991). Tato literatura však nepochází z NLP a nepotvrzuje specifická tvrzení meta-modelu, například že otázka po referenčním indexu má sama o sobě terapeutický účinek. Kontrolované studie, které by takový účinek izolovaly, v přehledech výzkumu NLP chybějí a přehledy celkově nenašly oporu pro hlavní tvrzení oboru (Sharpley 1987; Witkowski 2010). Kritické hodnocení pro oblast koučinku doporučuje opatrnost při používání technik NLP, dokud nejsou k dispozici lepší data (Passmore a Rowson 2019). Pro čtenáře kompendia tedy platí, že kategorie je užitečným pojmem pro rozbor řeči, ale její hodnota stojí na obecných poznatcích pragmatiky a sociální psychologie, ne na výzkumu NLP.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je vrátit výroku adresu. Kdo slyší „lidi říkají“, může se ptát, kdo konkrétně, a dokud odpověď nepřijde, zacházet s výrokem jako s názorem jednoho mluvčího. Neurčitou hrozbu „nahoře o tom vědí“ lze ověřit přímo u konkrétní osoby nebo instituce, o které je řeč. Druhou obranou je udržovat vlastní nezávislé kontakty: kdo má lidi, s nimiž může neurčitou „většinu“ porovnat, toho neurčitý odkaz tak snadno neizoluje. Třetí obranou je pojmenovat zprostředkovatelskou roli mluvčího: pokud tlumočí cizí názor, je legitimní chtít ho slyšet od původce. Výzkum očkování proti přesvědčování ukazuje, že předem známý vzorec argumentu oslabuje jeho účinek, když se pak skutečně objeví (McGuire 1964; van der Linden 2023); znalost kategorie tak sama funguje jako ochrana. V zotavení po pobytu v prostředí, kde neurčití „oni“ soudili každé jednání, pomáhá postupné nahrazování anonymních hlasů konkrétními vztahy, v nichž lze názory ověřovat a spor vést s člověkem, ne s neviditelnou instancí. Pro odborníky z toho plyne i profesní pravidlo. Terapeut, kouč nebo vedoucí, který tlumočí stanovisko instituce, by měl uvádět, kdo je přijal a na základě čeho, protože neurčité „vedení rozhodlo“ připravuje adresáta o možnost obrátit se s námitkou na toho, kdo rozhodnutí skutečně nese. Průhledná reference není jen otázkou zdvořilosti, ale podmínkou toho, aby se rozhodnutí dalo zpochybnit legitimní cestou.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975). The Structure of Magic I: A Book about Language and Therapy. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Chomsky, N. (1965). Aspects of the Theory of Syntax. Cambridge, MA: MIT Press.
• Cialdini, R. B. (2009). Influence: Science and Practice (5. vyd.). Boston: Pearson.
• Gilovich, T. (1991). How We Know What Isn't So: The Fallibility of Human Reason in Everyday Life. New York: Free Press.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• McGuire, W. J. (1964). Inducing resistance to persuasion: Some contemporary approaches. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (Vol. 1, pp. 191–229). New York: Academic Press.
• Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.
• van der Linden, S. (2023). Foolproof: Why Misinformation Infects Our Minds and How to Build Immunity. London: 4th Estate.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Meta-model – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Meta-model – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Klam maskovaného muže – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Formální klamy, Masked-man fallacy)
• Vyhýbavá slova – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Klamy jazyka a dvojznačnosti, Weasel words)
• Vypouštění – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Deletion)
• Prosté vypuštění – příbuzné heslo (Meta-model, Simple deletion)
• Ztracený performativ – příbuzné heslo (Meta-model, Lost performative)
• Univerzální kvantifikátor – příbuzné heslo (Meta-model, Universal quantifier)
• Meta-model jako výslechový nástroj – příbuzné heslo (Meta-model, Meta Model as an interrogation tool)
• Porušení selekčních omezení – příbuzné heslo (Meta-model, Selectional restriction violation (Meta Model))
• Nespecifikovaný referenční index v Milton-modelu – příbuzné heslo (Milton-model, Unspecified referential index (Milton Model))
• Existenční presupozice – příbuzné heslo (Jazykové presupozice, Existential presupposition)

V kompendiu

• EA-2.1.9 Vytváření pseudokonsenzu – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-5.4.24 Past epistemické vágnosti – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Detekční signatura: Gaslighting vzorec – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Nespecifikované sloveso – předchozí heslo rodiny
• Prosté vypuštění – další heslo rodiny