Teleologická dezorientace

Definice

Teleologická dezorientace je vlastní název knihy z její původní taxonomie (2025), kde je vedena v obráceném pořadí jako „Dezorientace teleologická“; ustáleným klinickým ani filozofickým termínem není. Označuje stav, v němž člověk ztrácí schopnost stanovit si cíl, účel nebo směr vlastního myšlení a jednání, protože každý cíl, který formuluje, byl opakovaně zpochybněn jako naivní, libovolný nebo bezcenný. Pojem ukazuje na dobře popsané jevy: na naučenou bezmoc, kdy opakovaná zkušenost, že na vlastním jednání nezáleží, oslabí motivaci jednat (Seligman 1975), na amotivaci, kterou teorie sebeurčení popisuje jako absenci záměru jednat (Ryan a Deci 2000), a na ztrátu smyslu, kterou Frankl pokládal za samostatný zdroj utrpení (Frankl 1959).

Výklad, že tento stav může vyvolávat nebo udržovat druhá osoba soustavným zpochybňováním účelů, a že jde pak o podobu epistemické anihilace, je interpretací knihy. Otázka „k čemu to je?“ sama o sobě útokem není; je běžnou a užitečnou součástí výzkumu i výchovy a dobrý školitel ji klade pravidelně (Booth, Colomb a Williams 1995).

Původ a kontext pojmu

Původní taxonomie řadí teleologickou dezorientaci mezi účelové jevy. Původní taxonomie uvádí hodnocení závažnosti a vratnosti; to nemá empirickou oporu a kniha je nepřebírá. Jako typické projevy uvádí ztrátu směřování, neschopnost stanovit cíle a hodnotovou dezorientaci, jako obranu pragmatickou účelovost a minimální cílovou orientaci. Obrana odpovídá výzkumu cílů, podle něhož konkrétní cíle vedou k lepšímu výkonu i vytrvalosti než vágní výzva „udělej, co můžeš“ (Locke a Latham 1990) a plán „když nastane situace X, udělám Y“ usnadňuje přechod od záměru k jednání (Gollwitzer 1999).

Filozofické pozadí tvoří teorie záměru. Anscombe ukázala, že jednání je záměrné tehdy, když na otázku „proč?“ existuje odpověď v podobě důvodu (Anscombe 1957), a Bratman popsal plány jako strukturu, která záměry koordinuje v čase a dovoluje, aby se o každém kroku nemuselo rozhodovat znovu (Bratman 1987). Teleologická dezorientace je v pojetí knihy stav, v němž otázka „proč?“ ztratila přijatelnou odpověď. Souvisí s intencionalitou, tedy zaměřeností vědomí na něco, ale týká se praktického, nikoli poznávacího směřování.

Kniha z hesla původní taxonomie přebírá jen pojmenování, projevy a obranu. Údaje o průběhu a podmínkách vzniku vynechává podle svého etického rámce a zásady dvojího užití, podle níž se zveřejňuje to, co pomáhá rozpoznat a bránit (National Research Council 2004).

Jak se projevuje

Prvním znakem je soustavné znehodnocení každé úrovně účelu. Praktický cíl je označen za naivní, teoretický za libovolné cvičení a osobní cíle typu dokončení práce za nehodné. Klinger popsal, že odpoutání od cíle, který člověk nemůže dosáhnout, probíhá přes fázi zvýšeného úsilí, frustrace a skleslosti (Klinger 1975); v teleologické dezorientaci se tento proces opakuje u každého nového cíle, takže se člověk přestane k cílům vázat vůbec.

Druhým znakem je jednání bez vědomí účelu: člověk pracuje, ale nedokáže říct proč ani k čemu práce směřuje, a nedokáže se rozhodnout o dalším směru. Ryan a Deci popisují amotivaci jako stav, v němž člověk buď nejedná, nebo jedná bez záměru, protože činnosti nepřikládá hodnotu (Ryan a Deci 2000). Třetím znakem je rozšíření mimo původní oblast, kdy ztráta směru prostupuje i další rozhodování; výzkum zneužívajícího vedení dokládá u podřízených pokles spokojenosti v práci i v životě (Tepper 2000).

Ilustrační kompozit, anonymizovaný a složený z více situací, vypadá takto. Doktorand environmentální etiky na konzultacích uvede, že chce přispět k řešení ekologické krize; cíl je označen za naivně utilitární. Přeformuluje jej jako vyjasnění pojmových základů a dozví se, že jde o libovolné cvičení. Stejně dopadnou i cíle dokončit disertaci nebo získat místo. Po měsících píše, aniž ví proč, a nedokáže o práci rozhodovat. Rozpoznávacím znakem v kompozitu není náročná otázka po účelu, kterou příručky výzkumné práce doporučují klást (Booth, Colomb a Williams 1995), ale to, že žádná odpověď nebyla přijata ani jako dočasná.

Mechanismus

Strukturně jde o odebrání přijatelných odpovědí na otázku „proč?“. Jednání potřebuje alespoň dočasný důvod, který není nutné neustále obhajovat (Bratman 1987). Teleologická dezorientace se v pojetí knihy pozná podle toho, že každý důvod podléhá stejnému znehodnocení a člověk nemá úroveň, na níž by se mohl zastavit. Seligmanův model doplňuje, proč stav přetrvává: opakovaná zkušenost, že na vlastní volbě nezáleží, vede k očekávání, že nezáleží ani nadále (Seligman 1975). Tento výklad je interpretací knihy.

Od sousedních vzorců původní taxonomie se dezorientace liší tím, co se ztrácí. Kognitivní bludištění ztrácí cestu k výchozí otázce, teleologická dezorientace ztrácí důvod se k jakékoli otázce vracet. Destruktivní cirkularita se točí v kruhu; dezorientace se nehýbe vůbec, a v tom se blíží epistemické stázi. S hodnotovou destrukcí sdílí ztrátu měřítek, ale týká se směru jednání, nikoli hodnocení sebe a světa. Durkheim popsal příbuzný stav na úrovni společnosti jako anomii, tedy ztrátu norem, které vymezují cíle a meze tužeb (Durkheim 1897).

Odlišení

Od dobré supervize se vzorec liší tím, co následuje po otázce. Kvalitní školitel se ptá „k čemu to je?“ proto, aby student cíl zpřesnil, a přijme odpověď, která obstojí v rámci práce. Příručky výzkumné práce pokládají formulaci účelu za klíčový krok, který má vést k přesnější otázce, ne k vzdání se jí (Booth, Colomb a Williams 1995). Od filozofické debaty o smyslu, například o hodnotě environmentální etiky, se vzorec liší tím, že debata nechává účastníkům jejich cíle a sporem je jejich zdůvodnění.

Od adaptivního odpoutání od cíle se vzorec liší výsledkem. Výzkum ukazuje, že schopnost opustit nedosažitelný cíl a obrátit se k jinému je spojena s lepší pohodou a nižší mírou příznaků (Wrosch a kol. 2003). Teleologická dezorientace však k novému cíli nevede, protože i ten je znehodnocen. Od morálního zranění, které vzniká, když člověk spáchá, nezabrání nebo je svědkem jednání porušujícího jeho hluboce zastávané morální přesvědčení, se liší původem (Litz a kol. 2009).

Od techniky EA-2.5.10 Implantace existenciální bezmoci se vzorec liší tím, co člověk ztrácí. Bezmoc je ztráta očekávání, že na vlastním jednání záleží, jak ji Seligman popsal jako naučenou bezmoc (Seligman 1975): člověk ví, co by chtěl, ale nevěří, že to dokáže. Teleologická dezorientace je ztráta důvodu jednat, tedy přijatelné odpovědi na otázku „proč?“ (Anscombe 1957); člověku nechybí vliv, ale cíl, který by obstál.

Klinicky je nutné vyloučit depresivní poruchu, u níž patří ztráta zájmu, nerozhodnost a pocit bezvýznamnosti mezi hlavní příznaky, a také apatii a sníženou vůli (avolici), které provázejí některá neurologická onemocnění a negativní příznaky schizofrenie (American Psychiatric Association 2022). Odlišit je třeba i vyhoření, které MKN-11 popisuje jako jev spojený s chronickým pracovním stresem (World Health Organization 2019). Dezorientace v pojetí knihy je vázána na prostředí, ale klinický stav ji může provázet; posouzení patří do diferenciální diagnostiky.

Klinický, právní a etický rámec

Teleologická dezorientace není diagnóza. Klinicky zasluhují pozornost její následky, zejména depresivní příznaky a beznaděj, které je třeba aktivně zjišťovat, protože beznaděj je rizikovým faktorem sebevražedného jednání. Při přítomnosti takových příznaků má odborná péče přednost před jakýmkoli rozborem vzorce, a to včetně posouzení bezpečí (American Psychiatric Association 2022).

Právně se vzorec v kompozitech knihy pohybuje v akademickém prostředí, kde se doktorské studium v Česku řídí zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, a vnitřními předpisy školy; ty umožňují obrátit se na orgány dohlížející na studijní program nebo požádat o změnu školitele. Eticky platí, že pojem nesmí sloužit k odmítání oprávněných otázek po účelu výzkumu; o vzorci lze mluvit, až když je doloženo, že žádný účel nebyl přijat ani dočasně, jak to vymezuje etický kodex knihy.

Obrana a zotavení

Obranou, kterou navrhuje i původní taxonomie, je pragmatická účelovost: stanovit si malý, konkrétní a dosažitelný cíl, který nevyžaduje filozofické zdůvodnění, a dokončit jej. Výzkum cílů ukazuje, že konkrétní cíl vede k lepšímu výkonu než obecná snaha (Locke a Latham 1990), a plán ve tvaru „když…, pak…“ usnadňuje začít i tam, kde chybí motivace (Gollwitzer 1999).

Druhou obranou je oddělení účelu práce od její obhajoby před konkrétní osobou: účel nemusí být nepřekonatelný, stačí, aby byl vlastní. Teorie sebeurčení ukazuje, že vnitřní motivace se obnovuje v prostředí, které podporuje autonomii, kompetenci a vztahovou oporu (Ryan a Deci 2000). Zotavení vede přes obnovu metakognice a smyslu, jak je popisují subakutní rekonstrukce smyslu a dlouhodobé prohlubování smyslu; Frankl zdůrazňoval, že smysl se nachází v konkrétních úkolech a vztazích, nikoli v abstraktním zdůvodnění (Frankl 1959).

Meze pojmu

Pojem nemá vlastní empirickou validaci a jeho obraz se z velké části překrývá s dobře známými klinickými a psychologickými konstrukty, zejména s naučenou bezmocí a amotivací. Přínos pojmu spočívá jen v tom, že upozorňuje na prostředí, které zpochybňuje každou úroveň účelu. Hrozí, že se jím označí každá náročná otázka po smyslu výzkumu; kniha proto trvá na znacích vzorce a uznává, že otázka po účelu patří k dobré vědě (Booth, Colomb a Williams 1995; Seligman 1975).

Literatura

• American Psychiatric Association (2022). Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, Fifth Edition, Text Revision (DSM-5-TR). American Psychiatric Association Publishing.
• Anscombe, G. E. M. (1957). Intention. Basil Blackwell.
• Booth, W. C., Colomb, G. G., & Williams, J. M. (1995). The Craft of Research. University of Chicago Press.
• Bratman, M. E. (1987). Intention, Plans, and Practical Reason. Harvard University Press.
• Durkheim, É. (1897). Le Suicide: Étude de sociologie. Félix Alcan.
• Frankl, V. E. (1959). Man's Search for Meaning. Beacon Press.
• Gollwitzer, P. M. (1999). Implementation intentions: Strong effects of simple plans. American Psychologist, 54.
• Klinger, E. (1975). Consequences of commitment to and disengagement from incentives. Psychological Review, 82.
• Litz, B. T., Stein, N., Delaney, E., Lebowitz, L., Nash, W. P., Silva, C., & Maguen, S. (2009). Moral injury and moral repair in war veterans: A preliminary model and intervention strategy. Clinical Psychology Review, 29.
• Locke, E. A., & Latham, G. P. (1990). A Theory of Goal Setting and Task Performance. Prentice Hall.
• National Research Council (2004). Biotechnology Research in an Age of Terrorism. National Academies Press.
• Ryan, R. M., & Deci, E. L. (2000). Self-determination theory and the facilitation of intrinsic motivation, social development, and well-being. American Psychologist, 55.
• Seligman, M. E. P. (1975). Helplessness: On Depression, Development, and Death. W. H. Freeman.
• Tepper, B. J. (2000). Consequences of abusive supervision. Academy of Management Journal, 43.
• World Health Organization (2019). International Classification of Diseases, 11th Revision (ICD-11). WHO.
• Wrosch, C., Scheier, M. F., Miller, G. E., Schulz, R., & Carver, C. S. (2003). Adaptive self-regulation of unattainable goals: Goal disengagement, goal reengagement, and subjective well-being. Personality and Social Psychology Bulletin, 29.

Související

Pojmy

• Hodnotová destrukce – rozpad hodnotového rámce a morální zranění.
• Intencionalita – zaměřenost vědomí, jejíž praktickou obdobu dezorientace narušuje.
• Epistemická stáze – koncový stav bez pohybu.
• Kognitivní bludištění – sousední vzorec: ztráta cesty k otázce.
• Destruktivní cirkularita – sousední vzorec: smyčka bez výstupu.

Kniha

• EA-2.5.10 Implantace existenciální bezmoci – technika s nejbližším mechanismem.
• EA-4.3.9 Axiological suspension – pozastavení hodnocení.
• EA-2.2.3 Zachycení směru kvalifikační práce – akademický kontext.
• Subakutní rekonstrukce smyslu – zotavení.